Iluze demokracie v kapitalismu.


napsal Jaromír  Bradavka

 

Rovnost, volnost, bratrství. Heslo Velké francouzské revoluce, které se stalo mottem nového společenského řádu a symbolem osvobození od poddanství a útlaku šlechty i církve. Nová společenská vrstva buržoazie slibovala svobodu a rovnost všem, i těm nejchudším a nejubožejším. Opravdu ji dostali všichni bez rozdílu? Zpočátku to tak vypadalo. Lidé mohli svobodně vyjádřit své názory, mohli se svobodně stěhovat, vzdělávat, mohli si vybrat víru a způsob obživy.

I u nás jsme se po listopadu 1989 „osvobodili ze jha komunismu“ a jeho ideologie. Každý mohl svobodně vyjádřit své názory, mohl si zvolit způsob obživy, byla zrušena řada ustanovení zákonů, které dříve tzv. lidská práva a svobody omezovaly, bylo možno svobodně cestovat a dostali jsme i další svobody a práva (viz Listina práv a svobod jako součást Ústavy ČR).

Jenže po krátkém období opojení z nabytých svobod přišlo vystřízlivění. Se svobodou osobní, politickou i ekonomickou a s lidskými právy nepřišly povinnosti a morálka. Lidé začali využívat nedokonalosti zákonů, začali je obcházet a někdy přímo porušovat, aby se domohli toho, po čem část z nich toužila především – majetku a zisku z něho plynoucího, pohodlného života „na úrovni“ a také moci. Ekonomické a z ní vyrůstající moci politické. Během několika let se objevili první milionáři a později miliardáři, podnikatelé a velkopodnikatelé, investoři, spekulanti, obchodníci vydělávající na všem možném, včetně privatizace státního majetku, veřejného sektoru i státních služeb. Několikanásobně se zvýšila kriminalita, především hospodářská, na jejímž konci dnes stojí navzájem provázané průmyslové, finanční, justiční, státně byrokratické a politické struktury jako momentálně nejvyšší stupeň organizovaného zločinu. Na opačné straně společnosti se objevili první žebráci, bezdomovci, nezaměstnaní, lidé žijící na hraně chudoby, přestože pracují nebo pobírají starobní či invalidní důchod. Struktura společnosti se vrátila do podoby té z první republiky ve 20. a 30 letech 20. století.

V tomto okamžiku si mnoho lidí uvědomilo, že rovnost a svoboda všech členů společnosti je pouhou iluzí. Právě ti z chudého konce se s touto iluzí setkávají nejčastěji. Pokusím se to ilustrovat na několika příkladech.

Když se v polovině 90. let objevili první nezaměstnaní, bylo to něco nevídaného. Nezaměstnanost znala většina obyvatelstva jen knih a vyprávění prarodičů. Náhle však byla zde mezi námi. Na počátku se většinově na nezaměstnané pohlíželo jako na lidi líné, neschopné, případně hloupé, protože práci si přece umí najít, vykonávat a udržet každý. A najednou tu byly stovky, pak tisíce a desetitisíce lidí, kteří nepracovali a nikdo o ně nejevil zájem. Na úřadech práce se na ně dívali skrz prsty a ty, které vyplácely sociální dávky, se k nim  chovali jako  k obtížnému hmyzu. Kde se tu vzal ten póvl, co nepracuje a jen natahuje ruku? Společnost se začala diferencovat. Na ty, co práci mají, a na ty, co práci nemají a na práci druhých se přiživují. Teprve až počty nezaměstnaných dosáhly několik set tisíc a nezaměstnanost se stala ekonomickým a sociálním problémem na celostátní úrovni, začali si lidé uvědomovat, že nezaměstnanost je součástí nového ekonomického systému, že může postihnout v podstatě kohokoliv a jejich pohled na nezaměstnané se začal postupně měnit. Přesto i dnes jsou nezaměstnaní částí veřejnosti považováni za líné, neschopné a společnost zatěžující osoby, které musí ostatní živit.

Od nezaměstnanosti je jen krůček ke ztrátě bydlení a společenského postavení. Žebráci a bezdomovci se stali stejně „normálními“, jako ve „vyspělé“ a obdivované cizině na západ od našich hranic. Vznik vrstvy žebráků a bezdomovců je jednou z největších proher nové postkapitalistické společnosti. Ne proto, že jim nedokáže pomoci, ale proto, že jejich vzniku nezabránila.

Ve druhém příkladu si porovnáme pozici majitele firmy a jeho zaměstnance. Tady se vztahy řídí nabídkou a poptávkou na trhu práce (pracovní síly) a cenou (lidské) práce. Po dobu vyjednávání víceméně platí rovnost obou partnerů – nabízejícího (zaměstnance) a poptávajícího (zaměstnavatele). Každý má stejné právo odmítnout podmínky, které mu nevyhovují.V okamžiku uzavření pracovní smlouvy však rovnost ze vztahu mizí. Zaměstnavatel rozhoduje, co, kdy, kde, jak, jak dlouho atd. bude zaměstnanec vykonávat a jaká bude jeho odměna. Největším zdrojem jeho ekonomické moci a z ní vyplývající nerovnosti je však nadhodnota – rozdíl mezi hodnotou díla, které zaměstnanec vytvořil, a mzdou, kterou za svou práci dostal. Tuto nadhodnotu si zaměstnavatel nechává pro sebe a právě ona tvoří jeho zisk a jeho bohatství.

Protože má zaměstnavatel větší ekonomickou moc, má i větší společenskou moc. Pokud nefunguje ve firmě silná odborová organizace, nemají zaměstnanci příliš mnoho nadějí na úspěch ve sporech se zaměstnavatelem, který si může najmout více a lepších právníků, podplatit rozhodce, případně soudce, atd. Kromě toho má ještě jednu obrovskou moc – moc nad osudy svých zaměstnanců. Jejich propuštěním jim může trvale změnit nebo dokonce zničit život. Také z této moci vyplývá nerovnost mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem, protože zaměstnanec nikdy takovou moc, aby zaměstnavateli oplatil stejným způsoben, nemá a mít nebude.

Právě v tomto legálním, v zákoně zakotveném právu menšiny zaměstnavatelů dle svého uvážení a jen s minimálními omezeními měnit osudy lidí, svých zaměstnanců, spočívá podstata nelidskosti a vykořisťování lidí lidmi v ekonomickém řádu zvaném kapitalismus a z nich plynoucí nerovnost lidí, kteří v tomto kapitalismu žijí.

Třetí příklad nerovnosti opět vyplývá z ekonomického postavení účastníků mezilidských vztahů. Setkal se s ní skoro každý řemeslník a údržbář, kterého si ho pozval na práci tzv. „zbohatlík“ – lhostejno zda podnikatel, vysoký úředník, případně umělec nebo intelektuál – kterému se polámala pračka, zasekl zámek, ucpal odpad z vany nebo uschly okrasné keře na zahradě. Majitel nemovitosti se zhusta projeví jako vysmátý žoviální společník, který do všeho kecá, všemu rozumí a všechno ví (nejznámější z takových „osobností“ se jmenoval brouk Pytlík), s údržbářem stráví „příjemné dopoledne“, ale rovni si nejsou. Bohatý zákazník „odborného sluhu“ momentálně potřebuje, protože opravit si sám nic neumí, ale po zaplacení si vztekle odplivne nad „ztraceným časem“, během kterého mohl vydělat balík peněz, zamumlá něco o tom, jak jsou dnes ti řemeslníci drazí, a je rád, že ho zase aspoň deset let neuvidí, protože mu „ten nemotora“ udělal ťápoty v koupelně nebo pošlapal pečlivě udržovaný trávník u bazénu.

Posledním příkladem nerovnosti občanů jsou naši poslanci a senátoři. Ani po téměř 30 letech „demokratického vývoje“ jsem nepochopil, co se stane s kandidáty, zvolenými do zákonodárného sboru (ale platí to i o mnoha krajských a obecních zastupitelích, starostech i ministrech) v okamžiku, kdy složí slib a ujmou se mandátu. Zapomenou na vše, co občanům – voličům slíbili a veškeré své konání podřídí svému vlastnímu prospěchu. Promění se v nadlidi, kteří si sami určují podmínky své práce, svou pracovní dobu, svůj plat a ještě rozhodují o pravidlech života milionů občanů, kteří je vyslali do čela společnosti, bez jakékoliv povinnosti svá rozhodnutí zdůvodňovat a obhajovat. Rychle zapomenou na to, že politika je veřejná služba občanům a že jsou občanům ze svých funkcí a za svou práci odpovědní. Stanou se z nich „vládci“, kteří své voliče potřebují už jen jednou za čtyři roky – aby jim prodloužili mandát a potvrdili tak jejich výsady.

Nejvýmluvnějším důkazem toho, že demokracie a rovnost v naší společnosti jsou pouhou iluzí, je ovšem volání po omezení volebního práva pro „hloupé“, „líné“, „nevzdělané a nevzdělatelné“, „nepracující a tím pádem příživné“ a další „podúrovňové“ vrstvy obyvatel České republiky. Tyto výkřiky však už nejsou pouhé oklešťování demokracie, to je směrování společnosti k fašismu.

Když lidé chtěli, aby v říše vzkvétala a zářila v ní ctnost, museli napřed uspořádat stát. Když chtěli uspořádat stát, museli napřed vnést pořádek do svých domácností. Když chtěli vnést pořádek do svých domácností, museli nejprve zdokonalit sebe. Když chtěli zdokonalit sebe, napravovali nejdříve svá srdce. Když chtěli napravit svá srdce, starali se nejdříve o pravdivost svých myšlenek. Když chtěli dosáhnout pravdivosti svých myšlenek, museli rozšířit své vědění.“    Konfucius

Chceme-li dosáhnout toho, aby naše vlast opět vzkvétala, musíme si do svého čela zvolit lidi čestné, poctivé, vzdělané a spravedlivé, kteří budou pracovat ve prospěch celé společnosti a nikoliv ve prospěch své kapsy a svých přátel a kamarádů. Proto je třeba změnit svůj přístup k politice, nečekat, že problémy vyřeší někdo za nás, že demokracie se rozumí samosebou a že politika je špinavá a je lépe se jí vyhnout, aby se jeden neumazal. Ke skutečné demokracii musí přispět každý z nás svým dílem, protože jinak se té iluze nikdy nezbavíme.

Reklamy
Příspěvek byl publikován v rubrice Hosté se štítky , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.