My a stát II.


napsal Leo K.

pokračování ze  včerejška

 

Politické projevy globalizace na sebe vzaly bizarní podobu. Ještě v době studené války byla teorie o světové politice založena na víře, že je to totéž, co mezinárodní vztahy. Zbygniev Brzezinsky je vedle Henryho Kissingera neopominutelnou postavou šedých eminencí americké politiky. Tento poradce prezidentů napsal kolem 50 knih z nichž jednu napsal v roce 1997 jako pomůcku svým studentům. U nás byla poměrně briskně přeložena a vyšla v nakladatelství Mladá fronta v roce 1999 pod názvem Velká šachovnice s podtitulem K čemu Ameriku zavazuje její globální převaha. Následuje krátká ukázka:

…Nadešel čas, kdy by Spojené státy měly vůči Eurasii vymezit integrovanou, zřetelnou a dlouhodobou geostrategii a začít ji realizovat. Tuto potřebu vyvolává vzájemné působeni dvou základních skutečnosti:

Amerika je v současné době jedinou světovou velmocí a Eurasie hlavním světovým kolbištěm. Způsob, jakým bude na eurasijském kontinentě rozdělena moc, tedy zásadně ovlivni vedoucí postaveni Ameriky ve světě i její historické dědictví.

Vedoucí mocenské postavení Ameriky ve světové politice je jedinečné svým rozsahem i povahou. Jde o hegemonii nového typu, v níž se odrážejí mnohé rysy amerického demokratického systému: pluralismus, otevřenost a flexibilita. Tuto globální hegemonii Spojené státy získaly za dobu kratší než jedno století a projevuje se především tím, že na obrovském území Eurasie, odkud doposud pocházeli všichni předcházející uchazeči o světovou nadvládu, hrají Spojené státy bezprecedenční roli. Zastávají v Eurasii úlohu hlavního rozhodčího a žádný vážný problém se neřeší bez americké účasti nebo v protikladu k americkým zájmům.

Obrovská, podivně tvarovaná eurasijská šachovnice, rozkládající se od Lisabonu po Vladivostok, představuje dějiště „hry.“ Bude-Ii možné její střed postupně zapojovat do rozšiřující se sféry vlivu Západu (v niž dominují Spojené státy), nepodlehnou-li jižní oblasti nadvládě jediného hráče a nesjednotí-li se východ způsobem, který by vedl k vytlačeni Spojených států z jejich opěrných bodů, pak si Amerika nejspíše uchová svou převahu. Odmítne-li však střední prostor náležet do sféry západního vlivu, vznikne z něj samostatná průbojná entita, jež získá buď kontrolu nad jihem, nebo vytvoří alianci s hlavním východním hráčem. V tomto případě by v Eurasii došlo k dramatické redukci americké převahy. Něco podobného nastane i tehdy, pokud se dva hlavni východní hráči tak či onak spoji. A konečně, pokud by západní partneři zbavili Spojené státy jejich mimořádného postaveni na západní polokouli, automaticky by to znamenalo vyřazení Ameriky z partie na euroasijské šachovnici, ovšem pravděpodobně i postupné podřízení nejzápadnější části kontinentu vzkříšenému hráči, který zaujímá střední prostor. Bez dalšího komentáře zveřejňuji mapku, kterou Zbygniev Brzezinsky nakreslil v roce 1997!

Ve své knize ovšem také naznačil, že koncept národního státu mohou u tradičních zemí oslabit probíhající změny ve složení obyvatelstva (stárnutí obyvatel většiny evropských států a příliv levné pracovní síly z třetího světa) a že národní stát jako základní element organizovaného života člověka přestal být principiální tvůrčí silou: mezinárodní banky a nadnárodní korporace jednají a plánují způsobem, jenž je mnohem pokročilejší než politické koncepce národních států.

Když se dopustíme známé otázky Cui bono? Proč se vlastně Američané domáhají imperiálního postavení, proč všechny ty strategické úvahy, komu to prospívá a co to v důsledku přinese americkému občanovi, tak zjistíme, že jde o téměř výhradní zájem korporací. Jde o nové trhy a nástupní prostor k dalším. Jak se to liší od boje o kolonie v XIX. století? Ve Spojených státech pak korporace a její pravidla definitivně zvítězily 21. ledna 2010, kdy Nejvyšší soud USA rozhodl v kauze Občané versus Federální volební komise o zrušení federálního zákona, který zakazoval korporacím využívat jejich fondů k financování těch forem komunikace, jejichž cílem by bylo vést kampaň pro nebo proti nějakému kandidátovi ve volbách. Soudce Anthony Kennedy se ve zdůvodnění rozhodnutí NS odvolal na První dodatek, který stanovuje, že „kongres neodhlasuje žádný zákon omezující svobodu slova“.

Zakázat korporacím investovat podle jejich preferencí do volební propagandy by bylo „zřejmým omezením svobody slova“ a „vláda nesmí využívat své moci k tomu, aby říkala občanovi, odkud má čerpat své informace a odkud naopak ne“ – to by byla cenzura. Většinou 5 ku 4 argument svobody slova zbořil hráz, která od roku 1947 omezovala příliv kapitálů zastupujících soukromé zájmy do americké politiky. Big business oslavuje rozhodnutí Nejvyššího soudu jako vítězství „práva každého Američana účastnit se politického procesu“. Jsou ale korporace totéž co „každý Američan“? Jak to souvisí s námi?

V USA se alespoň občané soudili, kdežto my jsme korporátnímu Babišovi donesli stejná práva na stříbrném podnosu při volbách v roce 2013 zcela zdarma. Dali jsme mu kůži našich potomků. Jak to? Čím je podloženo takové obvinění? Korporacemi rozumíme velké, nadnárodní, v podstatě obchodní společnosti založené na principu zisku. Zatímco stát, ač je pro ty, kdo ho momentálně kontrolují, zdrojem materiálních statků, prestiže a moci, existuje přece jenom z vůle občanů jako nástroj prosazování obecného zájmu, korporace nic takového neváže. Obecný zájem je zajímá jen do té míry, do které je pro ně zdrojem zisku. Viditelnou ilustrací této politiky je boj Indie s farmaceutickými korporacemi anebo boj EU s korporacemi jako je Apple inc. nebo Google inc. o zdanění. Jakmile je korporace dost veliká, aby byla multinacionální, využívá všech globalizačních prostředků, aby zvýšila svůj zisk. Korporace potřebují stát, protože samy nejsou subjekty mezinárodního práva, ale potřebují ten stát ovládnout. Jenom proto se zapojují do boje o moc ve státě. Jejich zisk a nikoliv budoucnost našich dětí je jejich zájmem. Existuje shoda na vizi toho, co by následovalo, pokud by tato přeměna měla nastat – a to sice geografické celky rozdělené nikoli podle národů ale podle trhu, kde státní úřady by byly přeměněny toliko na regulátory trhu pro danou oblast a hlavními hybateli, stále více zasahujícími do občanského života, by byly korporace. Strana ANO, jako strana majitele faktického monopolu trhu s potravinami je smutnou ukázkou, jak služebnost a podlézavost moci Českého človíčka nemá na světě téměř konkurenci.

Jestliže jsme si politiku definovali jako boj o moc ve státě, neměli bychom zapomínat na předmět onoho boje. Na stát. Chceme-li ho nadále udržet, není lepší prostředek jak se postarat o jeho budoucnost, než podpora jeho základního prvku. Podpora autonomie nejstarší a základní sociální jednotky společnosti, rodiny, včetně podpory ekonomické, je předpokladem pro zdravý vývoj společnosti. Účelem jednotlivých opatření rodinné politiky by měla být podpora této autonomie. S ohledem na tuto prioritu je nutno konstruovat takový systém finanční podpory rodiny, který by vedl k vyšší míře vědomí nezávislosti rodiny na státu a současně byl motivován cílem odstranit strukturální ekonomické znevýhodnění rodiny. Funkční rodina není sociální problém, ale naopak preventivně řadu sociálních problémů řeší. Investice do rodiny se na druhé straně vrátí v nižších výdajích na policii, řešení drogových závislostí, justici, vězeňství… Funkční rodina je ze společensko-ekonomického hlediska prosperující podnik, který představuje dlouhodobý daňový přínos do státního rozpočtu. Přehlížet tuto skutečnost jen proto, že přínos funkční rodiny se dostavuje s určitým časovým odstupem, je krátkozraké: to, co dnes ušetříme na investicích do funkcí rodiny, to budeme muset zítra investovat do sociálního státu.

Vývoj rodiny v čase směřuje k rovnoprávnému uspořádání. Dnešní rodiny jsou charakteristické tím, že jim chybí vzor či model určující, co je to rodina, mateřství, otcovství, jaké role má kdo zastávat. Fakt moderní doby, že partnerství je založeno spíše na emocích a na dohodě mezi partnery, činí partnerství tolik zranitelným, nestabilním a jednodušeji zrušitelným. Stručně řečeno, RODINA je společenství, kde se sdílí čas, prostor, úzkost i naděje, kde se soužitím všichni „učí pro život,“ kde všichni dávají i přijímají, kde formují svou osobnost a mají možnost zrát k moudrosti a kde podstatnou složkou všeho je vzájemně sdílená a působená radost.(Zdeněk Matějček) Sociální politika se v ekonomicky vyspělých zemích potýká s otázkou, do jaké míry a jakým způsobem se v ní mají státy, jako instituce, angažovat. Obecně je ale role státu v sociální politice považována za nezastupitelnou. Stát, jako specifická společenská instituce, slouží k zabezpečení určitého společenského řádu a zároveň s tím i k zabezpečení fungování určitého sytému.

Přerozdělování je nosnou myšlenkou sociálního státu. Veřejné politiky přerozdělují, co již bylo prvotně rozděleno trhem, a to s cílem: • vyrovnávat šance při narození a vytvářet pomocí sociální politiky podmínky a předpoklady pro to, aby byl všem občanům zajištěn určitý přijatelný a možnostem společnosti odpovídající životní standard občanů; • zabezpečovat podmínky a předpoklady pro dlouhodobou stabilitu a prosperitu společnosti jako celku.

Hlavním úkolem sociálního státu je tedy regulace trhu s cílem co nejvyšší zaměstnanosti, zajištění sociálních služeb pro všechny občany a sociální pomoc založená na testování příjmu či potřeb občanů. Sociální stát garantuje minimální životní úroveň jako univerzální sociální právo. V rámci rodinné politiky je možné zaměřit se na tradiční podporu úplné rodiny, nebo naopak nedělat rozdíly mezi složením rodiny.

Ač je rodinná politika propojena s dalšími oblastmi veřejné politiky, nepatřila v posledních 20 letech a stále nepatří mezi priority vlády ČR. Výdaje na tuto oblast se průběžně snižují. Nárok na řadu z nich je v současnosti podmíněn příjmem rodiny do 2,4násobku životního minima. Současný stav je následující.

Částky životního minima platné k datu vzniku článku 18.4.2017

Jednotlivec 3 410 Kč

První dospělá osoba v domácnosti 3 140 Kč

Druhá a další osoba v domácnosti 2 830 Kč

Nezaopatřené dítě do 6 let 1 740 Kč

6 – 15 let 2 140 Kč

15 – 26 let 2 450 Kč

Životní minimum je minimální společensky uznaná hranice peněžních příjmů k zajištění výživy a ostatních základních osobních potřeb.

Do životního minima se započítávají všechny čisté peněžní příjmy jednotlivce nebo společně posuzovaných osob s výjimkou příspěvku na bydlení, doplatku na bydlení a jednorázových sociálních dávek, příjmů z prodeje nemovitostí a odstupného za uvolnění bytu použitých k úhradě nákladů na uspokojení bytové potřeby, náhrady škody a finančních prostředků na odstranění následků živelní pohromy, peněžní pomoci obětem trestné činnosti, sociální výpomoci poskytované zaměstnavatelem, podpory z prostředků nadací a občanských sdružení, stipendií, odměn za darování krve, daňového bonusu, příspěvku na péči (v okruhu společně posuzovaných osob), části příspěvku na úhradu potřeb dítěte, který náleží ze zdravotních důvodů a příspěvku na mobilitu a příspěvku na zvláštní pomůcku. Zdroj: http://portal.mpsv.cz/soc/hn/obcane/zivotni_min

Proč to považuji za Cimrmanovský úkrok stranou. Neřeší to rodinu jako takovou. Proč je partnerství s bonusem sexu (jak říká Ivan David) pořád výhodnější než řádná rodina? Neřeší to ani oprávněné požadavky žen, když se rozhodují mezi kariérou a rodinou. Ne každá žena je v postavení ing. Markéty Šichtářové, která nezaváhala ani v kariéře, ani v rodině. Současná opatření řeší všechno, jenom ne rodinu. Dokonce ani demografickou strukturu státu.

Advertisements
Příspěvek byl publikován v rubrice Země Lea K. se štítky , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.