Na Vidláckém dvorku II


napsal Vidlák

 

Ve svém minulém článku jsem se tak trochu zasnil a představoval si svých tisíc čtverečních metrů o mnoho větších než jsou. Jak bych doma střízlivě a prostě přivítal jakékoliv velké světové státníky. Opájel jsem se představou, jak přikládám nějaké dřevo pod gril, vedle mě Putin potírá prase marinádou a do toho mi nějaký potomek Nelsona Mandely diktuje recept na vepřové po jihoafricku. Nebo jak na lávovém kameni připravuju hamburgery a Donald Trump s Wesleym Clarkem zatím krájí housky a hádají se, zda je lepší slanina nebo sýr. Do toho vyjde ze sklepa Merkelová v saském kroji a nese čtyři tupláky piva…

Takže pojďme nohama na zem. Zmíněné světové šajby o mě určitě nezavadí. Zkusím tedy snít o reálnějších hostech. Například doufám, že se mi jednou podaří přivítat na zabijačce vlka. Moc rád bych ho poznal osobně, já se v něm totiž pořád nevyznám. Na Slobodném vysielači má poměrně autoritativní vystupování. Nikdy bych mu podle hlasu důchodcovský věk netipoval.  Dokud ještě Kosa měla diskuse, tu a tam někoho setřel takovým způsobem, až mi šla hlava kolem. Na druhou stranu, ať jsem mu poslal jakýkoliv článek, vždycky mi ho vydal a nikdy mi neřekl jediné křivé slovo, ačkoliv se mu z některých mých myšlenkových zkratek musely prsty u nohou zatínat v pěst… Jaký ten vlk vlastně doopravdy je? Je víc generál Patton, co umí zfackovat vojáka trpícího válečnou neurózou a nebo Omar Bradley, který umí Pattona zkrotit?
Stejně tak bych se chtěl seznámit s Borisem Koronim. Ten chlap zařídil, že se mi zase zalíbila slovenština. Hrozně by mě zajímalo, jak se to dělá spustit projekt internetového rádia. Jestli třeba byl na začátku tajemný mecenáš a nebo prostě stačila uzrálá odvaha a trocha osvícenosti?
Tímto vám pánové znovu opakuji své pozvání. Poberte vaše haranty a polovičky, ať se vás mohu zeptat i jich.
Víte za celou tu dobu, co k nám zvu kohokoliv, kdo zrovna jede kolem, rozdělil jsem si své hosty na tři skupiny. Tou největší z nich nazývám pracovně „Řekni mi, že to dělám dobře“.  Ti přijedou, vyprávějí mi o svém životě a čekají, že jejich životní filozofii schválím, potvrdím jim, že žili dobře, pochopím jejich obtíže a omluvím jejich poklesky. Vždycky mi přišlo neuvěřitelné, kolik takových lidí je. Mají vysoké školy, mívají i dobrou práci, jsou zcestovalí, mají zlaté ručičky i nabroušené mozky, jsou v  nejlepších letech, ale zpravidla přijedou sami. Bez rodiny, bez dětí. Nebo mají děti už odrostlé a ty jsou daleko pryč. Pořád mě překvapuje, kolik takových lidí mám kolem sebe. Život se jim blíží do poloviny a oni pořád ještě hledají a nevědí, jestli to čím žijí má a nebo bude mít nějaký smysl.
Druhá velká skupina (ale menší než ta první) to jsou ti, kteří vědí, že „Za všechno můžou komunisti (a nebo Klaus, Zeman, Putin…. dosaďte si dle libosti)“. I zde mě překvapuje, kolik lidí je schopno přehodit svůj neúspěch nebo svou nespokojenost někam na někoho jiného. Ti nepotřebují žádné pochopení pro svůj život. Ti už vědí, kdo za to může. Je jedno, že už čtvrt století nemůže do ničeho mluvit, nebo žije tisíce kilometrů daleko,  prostě všechno špatné má svého viníka, dostatečně vzdáleného a neškodného.
Obě skupiny mají jedno společné. Mluví především o minulosti. Jako kdyby už zítra měl být konec světa. Jako by už nebyl důvod začínat něco nového. Jako kdyby šlo jen o to, co se už kdysi stalo. Za všechnu bídu současného stavu může nějaké rozhodnutí v minulosti a liší se to jen úrovní sebekritiky. jejich příběhy jsou jeden jak druhý… „Jsem byl, jsem dělal, jsem mohl, jsem viděl… „
Pak už zbývá jen poměrně malá třetí skupina. Ti se jmenujíZítra budu…. . Ti mluví o tom, co v jejich životě teprve přijde. Jejich představy jsou naivní, někdy i hloupé, ale pořád z toho čiší optimismus. Optimismus toho, že  dnešek je jen přechodná záležitost, že ještě neřekli poslední slovo, jejich plány, byť dostávají zabrat při střetu s realitou, ještě nejsou dokončené, ale ani ztracené. Pořád mají před sebou nějaká přání a jejich vrchol je ještě před nimi.
Úplně nejraději mám, když se všechny tři skupiny u mě sejdou dohromady. Rozdíl mezi nimi je vlastně velmi malý, stačí trocha společné práce, nějaký hlt pálenky a najednou se ukáže, že jsou všichni Češi. Že mají všichni rádi vlastně stejné věci, všichni jsou tak trochu soft extrémisti se zásobou vtipů o cikánech a policajtech. Že společně nevěří žádným institucím, vládám ani kazatelům pravdy. Že se liší jen o tu naději v budoucnost a pokud ji už nemají, nějak si to kompenzují. Vlastně se ukazuje, že to jistý nejmenovaný politik dělá chytře, když mluví o tom, že bude líp. Že je to vlastně jen to jediné, čeho se nám v naší kotlině nedostává. Naděje v budoucnost. Naděje, že existuje nějaký cíl, naděje, že se věci změní. Kdo tuto naději bude umět ztělesnit, ať už pravdivě nebo nepravdivě, ten vyhraje volby. Ostražití totiž zůstanou jen ti, co už mají nějakou naději dnes.
Byl bych rád, kdyby moje zabijačkové dýchánky tu a tam přispěly k nějakému tomu životnímu optimismu a důvodu dívat se dopředu.
Reklamy
Příspěvek byl publikován v rubrice Vidlákovy podávky se štítky . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.