Funkční stát ve službách občanů


napsal Leo  K.

Svoboda, rovnost a bratrství!

Heslo Velké francouzské revoluce často zmiňuji jako základ skutečných evropských hodnot. Je to ale skutečně všechno? Budeme li hledat stěžejní sloupy evropského civilizačního okruhu, pak je to mimo zmíněné heslo, z antiky zděděný duch poznávání neznámého a tedy i uznání jevů jako neznámých. Abychom totiž mohli cokoliv zkoumat, musíme mít odvahu říct, že je to neznámé. Tu odvahu máme také z antiky. Neznámé je proto, aby mohlo být poznáváno. Proč to tak šroubovaně a složitě zdůrazňuji?

Jestliže něčemu dám božský atribut, tak to přestává být neznámé (je to boží výtvor) a bráním tím v jeho poznávání. Není to běžné. Narazí-li na něco takového muslim, řekne je to neznámé, protože Bůh tomu chtěl. A je po poznávání. Proto také v evropském civilizačním okruhu vzrůstá sekularizace. Dále, rovněž z antiky, zděděný duch pochybování. Všechny otázky musí být předmětem diskuse a všechny odpovědi směji být zpochybňovány.

Musí být dodržen princip, že nic není absolutně jisté, že jistota jakéhokoliv úsudku je vždy menší než 1. Nikdy nic nevíme naprosto jistě. Můžeme tomu podle Feymana říkat pokora intelektu. Dalšími stěžejními sloupy jsou antický humanismus a křesťanská etika, které hovoří o významu lásky pro lidské konání, bratrství všech lidí a hodnotě každého jedince – říkejme tomu pokora ducha. Harmonie vývoje spočívá v pečlivém vyvažování obou sloupů. Vždy když je významně porušena rovnováha mezi nimi, dochází ke krizím. Je nesmírně důležité najít způsob, aby oba tyto pilíře byly rovnocenné a jeden druhý neoslaboval. Nejsem zde originální, tuto otázku, jak toho kontinuálně dosahovat, položil v šedesátých letech k diskusi svrchu zmíněný fyzik Feynman. Přejděme k moderní době.

Moderní dějiny evropského a severoamerického prostoru se zakládají na revolučním boji lidu, který odmítl feudální strukturu společnosti. Cituji z dokumentů té doby: Deklarace nezávislosti Spojených států amerických ze 4. července 1776

… Pokládáme za samozřejmé pravdy, že všichni lidé jsou stvořeni sobě rovni, že jsou obdařeni svým stvořitelem určitými nezcizitelnými právy, že mezi tato práva náleží život, svoboda a sledování osobního štěstí. Že k zajištění těchto práv se ustanovují mezi lidmi vlády, odvozující svojí oprávněnou moc ze souhlasu těch, jimž vládnou. Že kdykoliv počne být některá vláda těmto cílům na překážku, má lid právo jí změnit nebo zrušit a ustanovit vládu novou, která by byla založena na takových zásadách a měla svoji pravomoc upravenou takovým způsobem, jak uzná lid za nejvhodnější pro zajištění své bezpečnosti a svého štěstí…

Pařížský starosta Jean-Nicolas Pache nechal za Velké Francouzské revoluce v roce 1793 napsat na veřejné budovy Republika je jediná a nedělitelná – Volnost, rovnost, bratrství nebo smrt. Ale heslo samotné to znamená „Volnost, rovnost, bratrství“ se závazně uchytilo teprve v ústavě 4. republiky –viz vyhláška ze 4. října 1958

Z obou dokumentu vyplývá, že vláda, potažmo stát, je dobrovolná instituce lidu založená takovým způsobem, jak uzná za nejvhodnější pro zajištění bezpečnosti a štěstí každého občana.

Státy se udržují těmi ideály, z nichž se zrodily, řekl T.G.Masaryk. Které ideály měl na mysli?

Československý stát bude republikou. Ve stálé snaze o pokrok zaručí úplnou svobodu svědomí, náboženství a vědy, literatury a umění, slova, tisku a práva shromažďovacího a petičního. Církev bude odloučena od státu. Naše demokracie bude spočívat na všeobecném právu hlasovacím: ženy budou postaveny politicky, sociálně a kulturně na roveň mužům. Práva menšiny budou chráněna poměrným zastoupením; národní menšiny budou požívat rovných práv. Vláda bude mít formu parlamentární a bude uznávat zásady iniciativy a referenda. Stálé vojsko bude nahrazeno milicí.

Československý národ provede dalekosáhlé sociální a hospodářské reformy; velkostatky budou vyvlastněny pro domácí kolonizaci; výsady šlechtické budou zrušeny. Národ náš převezme svou část předválečného státního dluhu rakousko-uherského; válečné dluhy ponecháme těm, kdo do nich zabředli.

Ve své zahraniční politice přijme československý národ plnou část odpovědnosti za reorganizaci východní Evropy. Přijímá cele demokratický a sociální princip národností a souhlasí s naukou, že veškeré úmluvy a smlouvy mají být sjednávány otevřeně a upřímně, bez tajné diplomacie.

Naše ústava postará se o účinnou, rozumnou a spravedlivou vládu, která vyloučí jakékoliv zvláštní výsady a znemožní třídní zákonodárství.

Demokracie porazila teokratickou autokracii. Militarismus je zničen – demokracie je vítězná; – na základech demokracie lidstvo bude reorganizováno. Mocnosti temnoty sloužily vítězství světla – vytoužený věk lidstva vzchází. Věříme v demokracii – věříme ve svobodu – a ve svobodu vždy větší a větší.

(Prohlášení nezávislosti československého národa jeho prozatímní vládou československou z 18. října 1918 v Paříži podepsané Masarykem, Štefánikem a Benešem)

Jak tedy rozumíme hodnotě slova demokracie? V rovině státní, sociální a postojové, že:

* veškerá státní moc vychází z lidu. Vykonává ji lid ve volbách a hlasováních a prostřednictvím zvláštních orgánů zákonodárných, výkonných a soudních. Na rozdíl od monarchie, aristokracie či oligarchie je tu ústředním činitelem občan, který má poslední slovo.

* stát nastoluje právní a sociální rovnost všech občanů. Ukončuje kastovní zřízení, ruší veškerá privilegia. Ve smyslu tohoto záměru také zrušila demokratická ústava ČSR z r.1920 šlechtické výsady a tituly.

* demokracie nemůže být v rozporu s etikou. Kultura v politice znamená dodržovat pravidla občanské slušnosti, poctivé hry, věcnosti, tolerance, rozhodnosti i umírněnosti.

Musíme poznamenat předem, že jak otázka národní tak otázka sociální hýbaly našimi dějinami a že v dobách zápasu s cizí mocí bylo vždy žádoucí navzájem je spojovat a nikoliv oddělovat. Připomeňme si také nepříliš publikovanou myšlenku T. G. Masaryka o kritice kapitalismu:

„I kdyby marxismus byl úplně pochybený a kdyby to marxisté i plně doznali, socialismus tím nepadne. Jako všechny strany sociálně reformní také socialismus má své živé zřídlo v zejících nedokonalostech nynějšího řádu společenského, v jeho nespravedlnostech a nemravnostech a zvláště v hmotné a duchovní bídě velikých mas všech národů.“(Sociální otázka,1898).

Ideologové marxismu ale, místo aby hledali mezi demokraty spojence, pronásledovali „úchylkáře“. Místo aby rozvíjeli ideje národní, mezinárodní i celosvětové jednoty a součinnosti v zápase o pokrok, izolovali se ve vlastní doktríně. Odmítli přirozeně i „maloměšťácký etizující abstraktní humanismus“ Masarykův a Benešův.

V nových podmínkách po r.1989 bylo zapotřebí vyrovnat se nově s otázkou národní i sociální. Otázka národní byla „vyřešena“ rozpadem společného státu Čechů a Slováků proti vůli převážné většiny obyvatelstva a mediální ofenzivou proti pozitivním tradicím národního dějepisu.

A jak je to s otázkou sociální? Místo kritického, analyzujícího a rozlišujícího posouzení dosavadní cesty a jednotlivých etap a směrů, které nedávnou historii charakterizovaly, začalo se v médiích hovořit paušálně o 40 letech totality, a co horšího, toto nerozlišené období bylo souhrnně označeno jako zločinné a bylo postaveno na roveň nacismu.

Mezi nacismem a socialismem je zásadní rozdíl v hodnotové orientaci. Zatímco ideje socialismu jsou emancipační, ideje rasistického nacismu jsou antihumánní. Nacisté podporovali stranu, která slibovala vytvořit Novou Evropu, v niž oni jako představitelé plnohodnotné rasy budou dominantní silou, povolanou k vládě samou prozřetelností. Méněcenné rasy budou v područí, určeny k službě panské rase, přebyteční budou vyhubeni. Komunisté volili stranu, která slibovala sociální spravedlnost, rovnost a beztřídní společnost na základě pokroku dějin. To přirozeně nezabránilo její diskreditaci, když se některé vládnoucí špičky komunistických stran v boji o moc a udržení moci uchylovaly k násilí a zločinu. Tím ovšem nejsou emancipační sociální ideje nijak dotčeny, podobně jako násilné šíření křesťanství „ohněm a mečem“ a inkviziční ukrutnosti nedegradují křesťanské učení v jeho evangelické podstatě. Historie ukazuje, že zneužít lze jakýkoli pozitivní ideál.

Jakákoliv moc vždy prosazuje své zájmy a tudíž vládne idejím. Noam Chomský trefně poznamenal, že „USA již dávno nejsou modelem demokracie, ale pouhou mašinérií na získávání souhlasu mas.“ Je tomu tak i u nás. Neobnovili jsme demokratické tradice První republiky. Vytvořili jsme státní zřízení pro odcizenou transformaci. Zbožnili jsme hodnoty ekonomické, „zelenou“ dostala nenaplněná touha vlastnit a konzumovat, obohacovat se i na úkor dříve společného vlastnictví. Vlivní politici nemluvili o občanské morálce, úctě k práci, k přírodním zdrojům a materiálnímu i duchovnímu dědictví po předcích, ale o trhu, o zisku, o podnikavosti bez zábran, o tom, že při privatizaci je třeba na „chvíli zhasnout,“ aby na nekalosti nebylo vidět.

Ale i stát se změnil. I u nás se z praktické politiky stal „byznys“, vrcholové managementy stran jako u soukromých firem používají placené vlivové agentury a korumpují prebendami. Hrdá iluze občana se proměnila v pouhého voliče, s kterým se manipuluje různými reklamními triky, a který tudíž přestává užívat i svého výsostného práva volit. Média servírují politiku jako reality-show na pokračování. Politika se tak stává pouze pokleslou lidovou zábavou. Ale objevila se naděje, informační revoluce prý vyřeší globální problémy a založí lepší budoucnost lidstva. Všichni budou ve spojení se všemi a tak zabráníme válkám. Dnes víme, že to byla přehnaně optimistická představa. Ze světa dostáváme jen vybrané zlomky reality, a co na obrazovce není, to prostě neexistuje. Výklad politických událostí se upravuje propagandisticky z hlediska psychologie války. Navzdory neustále proudící globální komunikaci jsme většinou nezaznamenali posuny v interpretacích oněch symbolických hodnot a ideálů, které integrovaly generace našich předků, motivovaly je a naplňovaly smyslem jejich život. Zapomenuta je i mravní svoboda odpovědná svému svědomí. Jde o karikaturu svobody, která se vyznačuje pohrdáním všemi řády, pravidly a ohledy. Občan má svobodu „odvázat se a nevázat se“ jak nikdy v historii. Jakékoli sebeomezování budí nechuť, odpor, posměch. Cílem je „užívat si“do syta všeho, co trh nabízí. Ve světě vulgárního hedonismu a cynismu, všeobecné prodejnosti a koupitelnosti znějí všechna ta „stará a vznešená slova, v nichž je zobecněna tisíciletá zkušenost lidstva našeho kulturního okruhu – o jehož zachování a smysl pečujeme – nepřesvědčivě, falešně, kýčovitě,“ napsal V. Bělohradský s poukazem na „naši počítačovou džungli.“

Někteří analytikové hovoří přímo o zločinném působení médií při podvracení kultury, morálky, nepsaného konsensu o tom, co je dobré a co zlé. Je náprava možná? Sami mediální pracovníci připouštějí, že média nabízejí pokřivený obraz světa a doporučují nepřeceňovat jejich informace, mít vnitřní sílu vzdorovat vymývání mozků, uchovávat si za každé situace vlastní názor, být vůči vlivům rezistentní a věrný svému přesvědčení. Internet nabízí nový obor – informační etiku – a vyzývá k diskusi o etických problémech dneška s tím, že pokrok v informační technologii má lidské hodnoty chránit a posilovat, nikoli poškozovat a ničit.

Pravé hodnoty nejsou za peníze. Symbolickým hodnotám bychom měli vrátit jejich pravý význam a bránit degradaci kultury a proměny lidí v nevědomý, neodpovědný, manipulovaný dav. Dodržování pravidel a společenský konsensus o faktech tvoří základ demokracie.

Pokus vrátit národní záležitosti do faktického světa, kdy stát stanovuje, kdo smí být na jeho území, a jaká pravidla na něm budou platit, musí začít rozhodnutím: Co budeme na státu vyžadovat? Především jeho funkčnost! Pokud jeho funkce spoluzajišťují tisíce nevládních organizací nemůžeme o funkčnosti mluvit. A jaké jsou vlastně základní funkce státu? Základní funkce státu můžeme rozdělit na vnitřní a vnější. Zaměřme se pro zjednodušení jenom na vnitřní, které by měly být zajištěny právním systémem a vykonávány byrokratickým aparátem.

Bezpečnostní – zajištění bezpečnosti občanů a jejich majetku a vnitřní zabezpečení fungování státu, jeho institucí a orgánů na území státu.

Právní – zajištění respektování právního řádu ve všech oblastech činnosti společnosti a také práv a svobod občanů.

Mocenská – chrání legitimní společenské vztahy.

Ekonomická – stanovení podmínek pro fungování ekonomiky a jejich garance

Sociální – zajištění nemocných a starých anebo jinak hendikepovaných občanů a těch, kteří ztratili prostředky obživy.

Kulturní – péče o kulturní dědictví, rozvoj vzdělanosti (školství a vědy), hmotné a duchovní kultury a výchovy.

Funkční stát je takový, který tyto funkce dokáže zajistit. Demokracie bez otevřenosti, informací a diskuse je jenom prázdné slovo. Co tedy požadovat? Co bychom měli hledat v programech stran, které budeme volit? Jak zajistit otevřenost a diskusi? Následující řádky ilustrují můj názor. Leckde přejatý, někde upravený, ale možná by bylo dobré aby si podobný souhrn svých priorit sepsal každý, kdo se cítí být aktivním občanem téhle země.

1. Bezpečnostní situace v Evropě se neustále zhoršuje, nemůžeme spoléhat pouze na své spojence v NATO, už jenom proto, že NATO zahrnuje tak protikladné státy jako jsou USA a Turecko. Proto musíme pro svou obranyschopnost také něco udělat sami. Neřízená migrace přináší rizika, kterým lze těžko čelit. Česká republika se musí postarat především o své občany, jejich bezpečnost a zajistit dodržování práva. Nikdo nežádoucí se k nám nesmí dostat. Musíme ale umět jednoduše přijmout zahraniční talenty a vysoce kvalifikované pracovníky, o které máme sami zájem, kteří jsou nám kulturně blízcí a úspěšně se začlení do naší společnosti. Nynější nepružný a byrokratický systém provázený korupcí je nutné změnit.

2. Oddělení moci zákonodárné, výkonné a soudní je základním pilířem demokracie. Proto by měla správa soudnictví prostřednictvím ministerstva spravedlnosti skončit. Změna by odstranila možnosti politických zásahů do justice, lépe nastavila systém uvnitř justice. Soudců je dostatek, ale nyní se věnují mnoha administrativním činnostem, které jim ubírají kapacitu pro jejich vlastní práci. Další je úzké propojení mezi výkonnou a zákonodárnou mocí, které v praxi znamená, že vláda není hodnocena podle toho, jak vládne a spravuje zemi, ale podle toho, jaké navrhuje zákony. Vládnoucí koalice si zatím uzurpuje nejen moc výkonnou – řízení ministerstev a přípravu rozpočtu podle priorit vlády – nýbrž i moc zákonodárnou – tvorbu zákonů. Parlament neplní svůj zákonodárný úkol a degraduje se na rétorické cvičiště a pole působnosti lobbistů. Na celostátní úrovni dnes přímo volíme pouze parlament a prezidenta. Protože jmenování soudců vyžaduje souhlas vlády a vláda sama je závislá na koaliční většině v parlamentu, jsou zákonodárná, výkonná a soudní moc často propojeny a jejich vzájemná kontrola není systematicky zajištěna. V současném systému jsou dokonce členové vlády zpravidla zároveň poslanci, což je přímé personální propojení.

3. Zákonodárnou iniciativu občanů, která umožní sepsat petici s návrhem zákona. Tak lze například ochránit zájmy občanů, které jsou politickým stranám lhostejné. Aby na základě petice se musel návrhem zabývat parlament nebo zastupitelstvo, a pokud požadavkům nevyhoví v zákonem stanovené lhůtě, aby rozhodlo referendum. Závazná referenda na úrovni celého státu, krajů a obcí. Občané v nich rozhodnou o návrzích zákonodárné iniciativy nebo o zásadních návrzích parlamentu (změny ústavy, mezinárodní smlouvy, členství v mezinárodních organizacích, vojenské základny apod.). Stát nebude předem podporovat žádné stanovisko; pro každé referendum občan obdrží stručný posudek od navrhovatele pro přijetí a posudek od odpůrců proti přijetí návrhu. Lidové veto, kdy pokud občané nasbírají dostatek podpisů pod petici požadující zrušení zastupitelským sborem schváleného zákona či vyhlášky, musí tento předpis být schválen nebo odmítnut v referendu. Veto nebude možné vyvolat u předpisů schválených kvalifikovanou většinou.

4. Přímou volbu významných politických i stranicky nezávislých postů legislativy, exekutivy, justice, státních úřadů, správních rad a kontrolních orgánů.

5. Kvůli vyššímu počtu žáků s výchovnými a výukovými problémy nemají učitelé dostatek času pro běžné a mimořádně talentované žáky. Projekt inkluze je nekvalitně připraven, školy nemají dostatek speciálních pedagogů a financí na podpůrná opatření. Bují související administrativa. Experiment s inkluzí tak ohrožuje úroveň už tak upadlého vzdělávání.

6. Lidé mají právo rozhodovat se na základě informací. Informační otevřenost snižuje náklady, zvyšuje efektivitu a usnadňuje lidem život. eGovernment by měl být nezávislý na lokalitě. Vzdělávání v digitální gramotnosti a digitální spolupráce orgánů státní správy ušetří občanům a firmám čas a současně u těchto orgánů sníží náklady na provoz informačních systémů. Systémy státu tak budou navzájem komunikovat a sdílet informace, místo aby občan nahlašoval své údaje stále dokola. Podle modelu transparentní organizace musí fungovat všechny úřady, zdravotní pojišťovny a městské podniky, stejně jako politické strany a občanská sdružení, které chtějí dostávat veřejné dotace. Musí zveřejňovat všechny informace z vlastní činnosti na Internetu (včetně účetnictví s doklady, obchodních smluv, majetkové struktury, rozhodnutí orgánů, zápisů z jednání), které nejsou vyloučeny podle zákona o svobodném přístupu k informacím, hospodaří výlučně přes transparentní bankovní účet, který zveřejňuje banka okamžitě na Internetu, provádí výběrová řízení veřejně ve dvoustupňovém řízení, uplatňují účinné vnitřní mechanismy pro kontrolu a vynucování pravidel transparence. Pokud občané nemají přístup k datům o činnosti veřejné správy, nemůže probíhat její demokratická kontrola. Pak je vše odsouzeno ke svévoli politika či úředníka.

7. Na výběr daní existuje jedna Finanční správa. Na výběr zdravotního pojištění 9 – ti pojišťoven, Byla to součást úmyslu privatizovat zdravotnictví. Není čas to napravit? Jedna zdravotní pojišťovna stačí.

8. Stát by mohl podpořit rodiny i rozumnou podporou zkrácených úvazků a zřízení fungující sítě veřejných služeb s všeobecnou a rovnou dostupností. Je úkolem státu plošně pomoci lidem v obtížné sociální situaci. Zejména jde o zajištění potřeb občanů s postižením, nemocných, seniorů, rodin s dětmi či dětí bez rodičů a vytvoření systému sociálního bydlení. Je nemyslitelné, aby tuto činnost a navíc výběrově, suplovaly nestátní organizace závislé na veřejné podpoře.Veřejná podpora a daňové úlevy se mohou vztahovat pouze na neziskové organizace, které fungují na principu transparentní organizace. Podpora ale bude přednostně směřovat do činností, které stát přímo neobhospodařuje: Na příklad na přiměřené infrastruktury, zejména na budování sportovišť pro amatérské sportovce, středisek volnočasových aktivit, škol umění, kluboven apod. Před stavbou jakékoliv budovy by však mělo být jasné její dlouhodobé využití a musí být zajištěno i důvěryhodné financování provozu. Veřejná podpora volnočasových aktivit zejména s účastí soukromých firem musí mít jasná pravidla, aby nedocházelo k odklánění veřejných subvencí do soukromých rukou. Rozhodování o veřejné podpoře na úrovni obce, kraje či státu by mělo probíhat co nejblíže občanům a s jejich zapojením. Jan Schneider napsal zajímavý článek o NGO Nemalujme čerta na zeď, on už tam je!

9. Výsledky placené byť částečně z veřejných prostředků by měly být dále svobodně využitelné občany i komerčním sektorem.

10. Zaměstnanci veřejné správy způsobují mnohdy značné škody, někdy i do miliard korun, které jsou následně hrazeny z našich daní. Nyní ručí za škody maximálně do výše 4,5 násobku svého platu. A stát nemá povinnost po nich škodu vymáhat. Vztah občana a státu musí být v rovnováze. Stát občana za pochybení okamžitě trestá, stejně se tedy musí chovat ke svému úřednímu aparátu. Porušování zákonů, nedodržování lhůt a nečinnost a tím prostor pro korupci nelze tolerovat.

Advertisements
Příspěvek byl publikován v rubrice Země Lea K. se štítky , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.