Co dělat po pádu ČSSD


napsal Leo  K.

Stálice soutěžního pole politických stran, ČSSD, zamířila s pochroumaným zevnějškem a nefunkční pohonou jednotkou do servisu. Vývoj jejího úpadku byl snad ještě dramatičtější než v případě ODS. Nechci spekulovat o viníkovi, jenom poukázat na to, že sázka na jistotu v podzimních volbách do sněmovny, je s úpadkem ČSSD passé.

Všechny etablované, nebo chcete-li „velké“ politické strany, prošly recyklací. Pokud ovšem nechcete volit soukromou stranu Andreje Babiše. Chce-li někdo namítat, že se to netýká KDU-ČSL připomenu jenom turbulence, které provázejí stranu od dobyJosefa Luxe do dnešních dnů s Bělobrádkem. Ztráta jistoty žene české voliče (pokud se voleb zúčastní) do risku. Recykláty nebo nové a zatím malé strany? Zaplať Pán Bůh (jak říkáme my ateisté), že Hospodářské noviny ze 14. června nedaly slovo „celebritám,“ ale přinesly poměrně pestrý výběr, který odpovídal na otázku jestli je koho volit. Dovolím si tuto část přepsat:

Daniel Kvasnička, farář: „Na to se mi těžko odpovídá. Já určitě mám koho volit. Obecně je spíše problém s recykláty. Kdo je kdo. Ale takový je svět. Smiřme se s tím!“

Martin Škabraha, filozof: „Ano. Vždycky ještě můžeme volit sami sebe.“

Marek Vácha, kněz a přírodovědec: „Menu je dosti depresivní, ale ano, vždycky je naděje.“

Markéta Hejkalová, spisovatelka: „Vždycky je koho volit, i kdyby to měla být volba menšího zla. A mám-li volit mezi svobodou a „pořádkem“, bez váhání volím svobodu.“

Tomáš Vrba, překladatel a editor: „To je otázka za milion dolarů, jak říkají v Americe. Ale ve skutečnosti je koho volit, byť s kritickými výhradami a bez velkého nadšení.“

Lenka Lindaurová, kurátorka vizuálního umění: „Jistěže ano. Ale výsledky známe předem, a tak někteří půjdou volit s pocitem marnosti.“

Jan Urban, novinář: „Volit je možné vždy. Ale bez každodenního otravného kontrolování zvolených politiků občany to nemá moc cenu.“

Ivan Štampach, religionista: „Rozhodně ano, pokud pochopíme, že každá moc korumpuje a že v politice jsou lidé stejně nedokonalí a chybující jako my, jejich voliči.“

Adriana Krnáčová, primátorka: „Jistěže.Nabídka bude pestrá jako v supermarketu. Je nutné pečlivě číst etikety. Ve finále budeme ale překvapeni, jaké zoo jsme si to zvolili.“

Stanislav Komárek, biolog a filosof: „Téměř není. Velké strany k sobě konvergovaly tak, že se skoro neliší, malé řešením nejsou.“

Radkin Honzák, psychiatr: „Hippokratés oddémonizoval medicínu. Když se nám povede učinit totéž s některými kvalitními politiky, tak věřím, že ano.“

Ivan Derer, bloger: „Cha! Samozřejmě. https://www.pirati.cz/lide/ivan_derer

Demokracie je údajně v krizi. Jako rozhodovací mechanismus je příliš komplikovaná, pomalá a úzce spjatá s národním státem. Proto není schopná řešit aktuální výzvy, které mají nadnárodní rozměr. A tak je řeč o nutnosti vzdát se některých demokratických svobod ve prospěch účinného kontinentálního a globálního vládnutí. Hm. Demokracie není v krizi, demokracie v nebezpečí a už jí zbývá tak málo, že tvoří jen jakousi už značně narušenou slupku. Kolik let to opakuji? Je soustavně ohrožována „elitou,“ která má sklon připisovat si více schopností, než kolik jich má, a přisvojovat si více moci, než jí přísluší. Jedna z posledních hrozeb souvisí s podřízením posledního relativně svobodného média – viz Bezradnost v novém světě – Merkelová žádá široce založenou regulaci internetu.

„Elity“ s námi hrají vabank a měli bychom si připomenout Masarykovo: „Na nás záleží, jaký budeme mít stát“. Nebudeme-li si svůj stát sami budovat a řídit, asi bychom neměli ani naříkat. Dnešní neangažovanost lidí pro stát vychází z pomýlené teze, že stát je naše služka. Jeho povinnost je konat! Tuto filosofii můžete pozorovat nejsnáze u Svobodných. „Elity“ ve snaze podpořit mínění o rozkladu dokonce používají nástroje, které byly v minulosti úspěšně použity proti nim. Sice se objevují hlasy, že to lze připsat jenom některým z nich. Jako například Petr Honzejk v Hospodářských novinách vysvětluje úspěch Andreje Babiše, kterému se daří vyprávět legendu „my to děláme dobře, a kdyby nám to Sobotka nekazil, dělali bychom to ještě lépe“. Jenže jak to, že na tenhle pohádkový příběh veřejnost slyší?

Jedno z vysvětlení může spočívat v tom, že Babiš (respektive jeho marketéři), na rozdíl od Sobotky, dobře chápe zásady vedení permanentní kampaně. Ty vycházejí z návodu, který sepsal už v sedmdesátých letech minulého století v USA Saul Alinsky a nazval ho Pravidla pro radikály. Saul David Alinsky byl organizátorem občanské společnosti a teoretikem aktivismu skupin osob sdílejících společné zájmy (aktivistických komunit). Vystudoval archeologii a kriminologii a osm let pracoval v Illinois jako kriminolog. Svou první kampaň začal v roce 1938 . Od roku 1940 školil aktivisty. Je obecně považován za téměř geniálního teoretika nátlakových spolků. V roce 1971 vydal knihu Rules for Radicals (Pravidla pro radikály s podtitulem Pragmatický základ pro realistické radikály). Kniha nevyšla v češtině, takže její znalost nezatěžuje českou vládnoucí „elitu“ a naopak jí dovoluje použít osvědčený nástroj proti vlastní občanům. Dovolím si stručně citovat nejdůležitější pravidla ve volném překladu tak, jak je uvádí anglický originál.

Pravidla

1. „Tvou zbraní není to, co máš a znáš, ale hlavně to, co si o tvých schopnostech myslí oponent“

2. „Nikdy nepřeceňujte znalosti svých voličů!“

3. „Pokud je to možné, vracejte se neustále na téma jehož odborné znalosti oponent nemá.“

4. „Svou vytrvalostí a důsledností donuť oponenta jednat podle tvých pravidel.“

5. „Nejmocnější zbraní je výsměch.“

6. „Používej takovou taktiku napadání oponenta, kterou si tví lidé užívají.“

7. „Taktiku včas měň, protože ta, co se vleče příliš dlouho, se stává brzdou.“

8. „Udržuj oponenta pod tlakem. Nikdy nepolevuj. Neustále vyváděj oponenty z rovnováhy novými nečekanými útoky.“

9. „Používej hrozeb. Hrozba je obvykle děsivější než samotný děj. Představivost si dokáže vymyslet více dalších důsledků než jakýkoli aktivista.“

10. „Pokud budeš něco tlačit dostatečně tvrdě, důsledně a dostatečně nahlas, budeš nakonec vnímán veřejností pozitivně.“

11. „Pokud čelíš útokům z druhé strany, můžeš to obrátit ve svůj prospěch tvrzením, že jde o kampaň, která má umlčet tvá odhalení.“

12. „Nikdy nepřiznávej oponentovi jakýkoliv, byť sebemenší úspěch. To by tě vzápětí oslabilo.“

13. „Zvol si terč, personalizuj ho a útoč na konkrétní lidi a nikdy ne na instituce.“

Honzejk má nesporně pravdu. Babiše jsme zažili tolikrát, že si nešlo nevšimnout jeho taktiky, jeho tlaku a na druhé straně straně jeho rozpačitému vyjadřovaní třeba k tématům spojeným s EU.

Jenže – je to jenom Babiš, kdo tuto účinnou taktiku používá? S jeho husákovskou českoslovenštinou je nejviditelnějším a nekomičtějším představitelem těchto v praxi používaných pravidel. Ale sám? Ani náhodou. Už dávno nás přece politici přesvědčili, takže většina občanů uvěřila, že jenom oni „dokážou“ pomocí racionálního uvažování, vědeckých poznatků a technokratických metod řízení dosáhnout výrazně lepších výsledků (Dokázali jsme, že dokážeme – vzpomínáte?). Předpokládá to však soustřeďování moci v jejich rukou, neboť jen ony jsou schopny společenské optimum určit a uskutečnit. A je to pravda? Mají politici v názoru, zda dostavět Temelín nebo nahradit dosluhující Dukovany – abych uvedl konkrétní příklad – „větší pravdu“ než energetici? Německá kancléřka tvrdí, že její řešení eurokrize je bez alternativy, Juncker totéž říká o kvótách. Finančnictví je subsystém (podmnožina) ekonomie, je to docela důležitá služba. Jak to, že „elity“ dopustily totální výměnu úloh, a finančnictví dnes drží ekonomiku pod krkem?

„Elity“ slibují optimální řešení, ale brání se vměšování zdola. Kvalitu vládnutí lze podle nich zvýšit pouze za cenu snížení demokratické kontroly. Za idealistickou terminologií se cudně skrývá predátorská hra o moc. Vládnoucí elitu lze popsat jako oligarchii složenou ze špiček etablovaných politických stran, kterým sekundují zástupci nejvýznamnějších firem. Výjimkou je právě Andrej Babiš, který se o politickou moc přihlásil přímo. Investoval do získáni moci velké peníze, ale on ty peníze měl. Z období kdy svoji soukromou stranu teprve budoval je na webu půvabná novela Moje hnutí ANO od Pavla Šplíchala, který se tam dostal spolu s úspěšným marketérem Markem Prchalem. Malý výňatek novelky přetiskuji:

„Části členů jsem říkal okamurovci. Lidé, kteří byli ochotní poslouchat Tomia Okamuru, ale z neznámých důvodu viděli v Babišovi příhodnější osobnost. Stěžovali si na Romy, tvrdili, že Okamura dělá lepší kampaň a dožadovali se zajištění politické podpory od Daniela Landy.

Další skupinou, kterou jsem detekoval, byli tzv. pozitivní evolucionisté (mám pocit, že tenkrát jsem jim v duchu říkával „sluníčka“, ale tento termín posléze dostal úplně jiný význam). Byli to lidé napojení na ezopolitické (=asi ezoterická politika) hnutí miliardáře Karla Janečka, jehož kampaň tehdy v Česku rezonovala. Kromě nového volebního systému s negativními hlasy plánoval Janeček změnit společnost pomocí vlny pozitivní energie. Stejně jako ostatním jim vadila korupce, způsob chování politiků i nejvýraznější asociální kroky tehdejší vlády a všudypřítomný negativismus. I pro ně byl Andrej Babiš alternativou ke zkorumpovaným viníkům neutěšeného stavu společnosti.

Třetí velkou skupinou byli náhodní kariéristé, kteří jednoduše viděli v miliardářově hnutí šanci, jak se dostat do politiky nebo někam výš. Většinou se jednalo o bývalé členy jiných stran – ODS, ČSSD, ale i menších stran. A velkou (možná největší) část členů tvořili obyčejní lidé, kteří prostě chtěli změnu k lepšímu. Věra Jourová nebyla jediná, kdo hnutí ANO považoval za druhé Občanské fórum (i když Babiše k Havlovi nepřirovnal, pokud vím, nikdo).

Vedle těchto „standardních“ členů existovala i paralelní struktura – lidé z Agrofertu, kteří byli zároveň členy hnutí a kterým Andrej Babiš spíš důvěřoval. Sem patří Richard Brabec, Radka Maxová nebo Jaroslav Faltýnek. Další skupinou stojící mimo klasickou členskou základnu byli VIP kandidáti, kteří byli hnutím (Věrou Jourovou nebo Andrejem Babišem) přímo osloveni, ať kandidují za ANO ve volbách. Většina z nich se pak stala krajskými lídry kandidátek, případně byli nasazeni jako dvojky a trojky.“

Takže špičky politických stran (a jejich sponzoři) byli nepříjemně Babišem překvapeni, protože se najednou mezi ně vetřel další soupeř v boji o moc , ale brzy s ním byly zajedno v tom, že se o tu moc nebudou dělit se zbytkem společnosti. Tento postoj má staletou tradici. Původcem koncepce vlády moudrých byl starověký Platón, podle něhož měla být moc výsadou expertů na vládnutí a nezapomněl do nich započítat sebe. Dnes elity tak, jak kdysi Platón, přeceňují nejenom své schopnosti, ale i svou úlohu ve společnosti. O oprávněnosti jejich mocenského nároku by mohla být řeč, kdyby elity své výjimečné schopnosti dokázaly. Dosavadní zkušenosti s technokratickým vládnutím však tento nárok, jemně řečeno- zpochybňují.

Občané proto nemají záruku, že se po případném zřeknutí demokratických svobod zlepší kvalita vládnutí. Zcela nepochybně by pak však byly omezeny jejich možnosti bránit se proti exponentům nekvalitního vládnutí – tady, ač je mi stydno, vykrádám zcela bezostyšně Petra Robejška.

Problematická úroveň elitářského vládnutí představuje zásadní problém právě dnes, v době informačního přetlaku. Čím zřetelněji se ukazuje, jak velká mezera zeje mezi ambicemi a výsledky technokratického vládnutí, tím jsou zřetelnější pochybnosti o oprávněnosti mocenského nároku elit. Protože elity na svou úlohu nestačí, snaží se si jí usnadnit standardizací, což není nic jiného než potlačování různorodosti. Standardizace je nejsnáze proveditelná pomocí kvantifikace.

Ale kvantifikovat lze jenom to, co jde počítat a to vede k ekonomizovanému vnímání společnosti.Kvantifikovat nejde spokojenost, radost, štěstí, nekonfliktnost atd. V rámci technokratického vládnutí je společnost pojata jako firma a elita má sklon se chovat jako představenstvo. S jedním rozdílem. Za svá rozhodnutí nenese stejnou zodpovědnost jako chybující manažeři. Tady se jim přece jen hodí odvolávat se na demokracii a na to, že jsou odpovědni pouze svému svědomí. Avšak jejich svědomí je příliš často poblouzněno touhou elity po získání a udržení moci. Tento nepoměr mezi mocí a odpovědností svádí vládnoucí k riskantním rozhodnutím a usnadňuje jim přihlížet k vlastním zájmům nad únosnou míru. Jelikož se elity nechtějí zříci svého mocenského nároku, jsou nuceny zakrývat skutečnost, že na svou úlohu nestačí; že nejsou schopny skutečně výjimečně efektivně vládnout. Musí proto jednak zamlžovat své chyby a zároveň průběžně oslabovat možnost kontroly ze strany společnosti.

Ohrožují tak demokracii. Tuto tendenci posiluje skutečnost, že dnes požadovaná a vyhlašovaná nadnárodní řešení globálních problémů předpokládají ještě zásadnější odklon od demokratického modelu. Zakládají se totiž na skutečnosti, že řada nadnárodních společností disponuje ekonomickou mocí srovnatelnou nebo i větší než velké státy a proto požadují v rámci standardizace změnu demokratických pravidel a národní státy vtěsnat do stejného rámce a že pak budou snáze řiditelné. Je to manipulace, ale ta se stala všudypřítomnou. Velmi oblíbeným prostředkem zamlžování vlastní odpovědnosti a odvádění pozornosti od svých neúspěchů jsou kupříkladu vědecky „prokázané akutně hrozící globální katastrofy.“ Kdyby však byly tyto předpovědi spolehlivé, tak dosavadní zkušenosti s nadnárodním vládnutím neopravňují k tomu, abychom věřili, že by je globální akce elit mohly odvrátit.

Významnou roli při upevňování mocenské pozice vládnoucí elity hraje také heslo politické korektnosti jako nástroj tabuizace nežádoucích, jejich moc ohrožujících názorů. Občané mohou sice i dnes volit mezi různými politickými stranami, ty se však jak programově, tak metodicky liší stále méně. Významnou funkcí demokratického uspořádání však stále hraje možnost lidu vybrat si jinou vládu. Stává-li se však tato volba stále zřetelněji bezalternativní, tak dochází k vytunelování demokratického pořádku.

Určitá naděje, že se společnosti vzepřou standardizačnímu tlaku však existuje. Tak v posledních letech lze v Evropě zaznamenat náznaky renesance autentické demokracie. Patří k nim zejména politická hnutí, která jsou etablovanými stranami účelově označována jako populistická. Jejich volební úspěchy ukazují, že tato hnutí reagují na existující politickou poptávku společnosti a představují skutečné alternativy. Ti, kteří tato hnutí kritizují kvůli jejich nedostatkům, jsou buď pokrytci, anebo obětí iluze jak o povaze demokracie, tak – a to zejména – o schopnostech člověka. Humánní rozměr demokracie spočívá obecně v tom, že počítá s lidskými nedostatky a snaží se minimalizovat jejich negativní důsledky. Demokracie toleruje nedokonalost lidských schopností, a nabízí přesto způsoby, jak nenásilně koordinovat rozdílné zájmy a smírně řešit vnitropolitické konflikty. Autentická demokracie nepředstírá schopnost generovat ideální řešení a zaručovat exaktně fungující společnost.

Platónské vize jsou utopické dnes stejně jako včera. Zakládají se na přecenění lidských schopností porozumět a zvládat sociální systémy. Proto je také ambice technokratického vládnutí pomocí standardizace a ekonomizace společnosti a globální koordinace čirou utopií. Humánní charakter autentické demokracie spočívá naopak v tom, že respektuje omezené lidské schopnostmi a legitimuje jim odpovídající, skromnou definici pokroku.

V demokracii nejde o nejlepší, nýbrž o aktuálně nejpřiměřenější řešení s jedním společným jmenovatelem: Udržet společnost v chodu a odvrátit od ní nejakutnější nebezpečí. To jistě nepůsobí zrovna úchvatně je, ale na rozdíl od k selhání odsouzených titánských koncepcí, realistické. A konečně je předností autentické demokracie také to, že poskytuje prostor pro připsání odpovědnosti v případě neúspěchu politických projektů. Poskytuje konsenzuální odpověď na otázku, kdo nese zodpovědnost za selhání. Není sice vůbec jisté, že je renesance demokracie proveditelná, ale zcela jistě by měla svou cenu. Pocítili by ji jak vládnoucí, tak ovládaní.

Byla by totiž spojena s přiznáním nedostatečných schopností lidí řídit společenské procesy a s nutností smířit se s důsledky této skutečnosti. Elity by neměly zapomenout na to, že demokracie znamená nejenom ochranu společnosti před zvůlí vládnoucích, ale i ochranu vládnoucích před násilnou reakcí nespokojených ovládaných. Krátce řečeno: Jak elity, tak i veřejnost, jejíž část slibům technokratické všemocnosti zřejmě dosud věří, by se měly smířit s nefunkčností modelu technokratického pokrokářství.

Demokracie může i v 21. století plnit tu funkci, kterou má od svého vzniku. Nutit vládnoucí k hledání skutečných alternativ a umožňovat ovládaným podílet se na moci a vybrat si jinou vládu bez použití násilí. Pro elitu by autentická demokracie znamenala hledání co nejpřiměřenějších způsobů, jak zohlednit materiální a duchovní stav společnosti ve svých politických rozhodnutích. Od ostatních občanů by vyžadovala rozloučit se s navyklou představou, že stát bude garantovat perpetuum mobile blahobytu a na občany zbude pohodlné kritizování nesplněných slibů. Má-li tedy dojít k renesanci demokracie, musí se vládnoucí i ovládaní rozloučit se svými touhami a iluzemi a převzít svůj díl zodpovědnost za osudy vlastní země. Pro obě strany by to jistě byly velmi bolestné kroky, avšak domnívám se, že toto řešení je skutečně bez alternativy. Tolik tedy Petr Robejšek – jenže má demokracie odněkud spadnout jako Deus ex machina? (= Bůh ze stroje; když se v antických tragédiích situace moc zamotala, situaci vyřešil Bůh, kterého na scénu spustili pomocí kladkostroje).

Jak vlastně máme přijít k demokracii? V rodině nefunguje, ve škole se neučí mimo letmých zmínek, v zaměstnání také není…jak máme zjistit co je a co není demokracie?

Skutečně, idea demokracie, chcete-li „vlády lidu“ stojí a padá s představou politicky vzdělaného a racionálně jednajícího občana. A teď klíčová otázka, kde takovéhoto ideálního občana vlastně vzít? Výchovou a vzděláním? Určitě! Jenže problém se nám zadrhává indoktrinací víry v to, že lid si může jenom na základě své vlastní vůle prostřednictvím voleb svobodně zvolit svůj vlastní osud. Ve skutečnosti veškerá „svobodná volba“ zcela pravidelně končí u možnosti vybrat si jednu z předem daných, které spolehlivě blokují jakoukoli skutečnou změnu.

Abych byl konkrétní. Na letošních Broumovských diskusích ve druhém panelu, kde byl tématem, nyní velmi aktuální, vztah mezi národní a evropskou identitou vystoupil bývalý diplomat Petr Kolář s projevem, který si můžete poslechnout, ale jehož úvod sem musím přepsat, protože nejenom, že nesvědčí o kritickém rozumu, ale je přímo krystalickým příkladem patetické oslavy demagogie:

„Cítím se být stejně dobře Čechem jako Evropanem a dokonce ještě víc. Já se cítím identifikovaný s euroatlantickou civilizací anebo ještě víc: já se cítím být identifikován s tou rodinou liberálních demokracií, které nejsou omezeny pouze na ten euroatlantický prostor. Patří tam Austrálie, Japonsko, Jižní Korea, Izrael a řada dalších. To, proč se identifikuji s tímto prostorem je to, že mám velmi blízký vztah k hodnotám, na kterých je tento liberálně civilizační okruh postaven. Základem toho všeho je svoboda, svoboda jednotlivce, svoboda každého z vás a nenahraditelná hodnota každého jednoho z vás. Druhá z hodnot, která je pro mne velmi cenná a kterou si považuji, je tolerance. Ten náš svět prošel spoustou peripetií než jsme se dopracovali do stavu, kdy se můžeme vzájemně respektovat, nemusíme se pro odlišné názory napadat, dokonce vraždit či zavírat do koncentračních táborů nebo gulagů a nejenom kvůli odlišným názorům, ale také kvůli odlišné barvy pleti nebo odlišné sexuální orientaci atd. Další velmi výraznou hodnotou je solidarita, solidarita s potřebnými. Vcítění se do toho, že ne všichni mají to štěstí, tu možnost býti disponováni k tomu, aby byli úspěšní. A další, čtvrtou, velmi významnou hodnotou, která souvisí s těmi, co jsem před nimi uvedl je vláda práva. Respekt k pravidlům. K pravidlům jež si sami tvoříme. Tvoříme si je prostřednictvím svých volených zástupců ve svobodných volbách a oni jsou ti zákonodárci kteří vytvářejí ten právní rámec, který my potom bychom měli respektovat…“

Ani slovo k tématu. Jenom bezobsažná oslava víceméně virtuálních hodnot. Pokud by Petr Kolář takovým skutečně byl, pak bych ho doporučil namnožit, pocukrovat a v dárkovém balení dodat do každé rodiny jako vzorek absolutního Mirka Dušína. S realitou a demokracií totiž podobná prohlášení nemají vůbec nic společného. Skutečná demokracie je nikdy neustávající boj za stálé zlepšování vlády lidu a pro lidi. Výchova systémem Petr Kolář je naprosto schizofrenní: chce vyprodukovat „kritického občana,“ který má ale být konformní s právě panujícím ekonomickým, sociálním a politickým řádem. Tak na závěr znovu ta vtíravá otázka; co je skutečná demokracie. Shoduje se s naší představou? A patří do ní uvedené jevy?

Advertisements
Příspěvek byl publikován v rubrice Země Lea K. se štítky , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.