Zmatení pojmů


napsal Leo K.

V České pozici vyšel 13. června článek Imigranti neochotu Evropanů reprodukovat se nevyřeší. S překvapením jsem zaznamenal agresivní spršku velmi zvláštních tvrzení. Nikoliv nových. Už jsem je zaznamenal i v mnohých jiných tiskovinách, ale tady mě zarazil spontánní souhlas diskutujících pod článkem. Posuďme čeho se ten souhlas týkal:

…Politická korektnost vychází ze dvou tezí Nové levice. Za prvé, západní, křesťanská a buržoazní civilizace je špatná, protože je utlačovatelská. Nová levice je posedlá dominancí a útlakem a všechny instituce a hodnoty západní civilizace – od národa přes vlastnictví až po rodinu – považuje za diskriminační.

Za druhé, pravda, fakta a objektivita neexistují. To, co považujeme za přirozené, jsou ve skutečnosti sociální konstrukty západní společnosti, která tím reprodukuje svou legitimitu a marginalizuje menšiny. Svou dominanci pak systém utvrzuje interpretací historie, jazykem, výchovou, zažitými vzorci chování, morálkou a kulturou.

Jde o „staré dobré“ marxistické falešné vědomí, kterým dodnes marxisté zdůvodňují, proč nežijeme v komunistickém ráji, ale v „bídě“ svobodných kapitalistických společností.

Neomarxismus ve zvýšené míře navazuje na podněty zanechané v raném Marxově díle. Rezervovaně se staví k redukcionistickým a naturalistickým prvkům pozdního Marxe, kde je podle jejich názoru zanedbán zvláště antropologický problém, popřípadě není dostatečně zvládnut problém dialektiky dějin. (Pod negativním vlivem Engelsovy interpretace.) Neomarxisté se dožadují modernizace marxismu začleněním paradigmat Freudových, Heideggerových, Husserlových, popř. Kierkegaardových, kde je antropologická problematika rozvinuta…

Jestliže chceme dílo Marxe (lhostejno zda pozdního nebo mladého) někam politicky zařadit, jsem přesvědčen, že se s drtivou většinou shodnu na přiřazení k levici. A to i tehdy, když vím, že pojem levice je velice vágní. Levice a pravice totiž nejsou ideologie. S pomocí těchto pojmů byl ale vždy popisován spor mezi politickými postoji, hodnotami, idejemi, ideologiemi a programy, mezi politickými stranami, hnutími a skupinami voličů, který je přirozeně přítomen v každé demokratické společnosti. Spory jsou podstatou demokracie.

Demokratická politika je založena na konkurenci kontrastních názorů, znamená spory mezi skupinami občanů, přičemž tyto skupiny lze podle jejich hodnot přiřadit na politickou levici, pravici a případně střed zejména podle toho, zda preferují rovnost před rozdílností, nebo naopak. Existence levice a pravice je pro demokracii důležitá. Volby přirozeně dělí soupeřící skupiny do dvou vzájemně konkurenčních táborů. Přehlédněme nyní, že ideálně se tak děje jen v určitých typech volebních systémů, lze však říci, že principem voleb je rozdělit společnost na minoritu a majoritu, z nichž jedna bude více levicová a druhá více pravicová. Všechno v demokratické politice musí být buď levicové nebo pravicové a nic nemůže být levicové a pravicové zároveň, tvrdil Norberto Bobbio (italský filozof, politolog, historik, zemřel 2004).

Levice a pravice ve skutečnosti mizí jen ve dvou extrémních situacích, do kterých se společnost může dostat: v občanské válce a nedemokratickém režimu. Jsou to nedemokratické režimy, které záměrně odmítají dělení levice – pravice. Držitelé moci v nedemokratickém režimu odmítají totiž alternativu ke svému způsobu vládnutí a své vizi společnosti a popírají tak i demokratický rozpor mezi levicí a pravicí. Vyvaruji-li se extrémní levice v podobě anarchismu, který neuznává autoritu a proto odmítá stát (řešení vidí v samosprávných komunách), tak hodnoty levice se vyvíjely od starého dělnického hnutí, které chtělo převzít tento stejný svět a řídit jej novým způsobem. Poslat zahálející do práce, rozvíjet výrobu za spravedlivou odměnu a zavádět dělnickou demokracii. Udržovat mír a internacionalismus. Známý je požadavek, že vyhlásí-li vedení státu válku je zapotřebí toto vedení svrhnout.

Vývoj změnil obecné požadavky levice jenom málo. Stále se vyznačuje sympatiemi pro takové principy, jakými jsou rovnost, svoboda (není svobody bez rovnosti příležitostí), solidarita, pokrok, internacionalismus. Akcentuje zvláště politickou rovnost, sociální rovnost, v různé míře i ekonomickou. Hájí práva a zájmy nižších a středních vrstev společnosti, zvlášť zájmy zaměstnanců proti vlastníkům výrobních prostředků. Vyžaduje, aby se tyto vrstvy účastnily na uskutečňování politiky.

Spolu s ubýváním práce skrze pokrok, klade větší důraz než na práci, na příjem (konec levné práce). Neomarxismus a frankfurtská škola skutečně existují a skutečně se snaží s pomocí Ericha Fromma o antropologický pohled, který pozdější Marx zanedbal. Nejznámějšími osobnostmi této školy jsou: Karel Kosík, Jean-Paul Sartre, Hebert Marcuse a Jürgen Habermas. Nevyčítám nikomu neznalost posledních dvou, i když publikace Jednorozměrný člověk od H. Marcuse, toho kultovního filosofa studentských bouří v šedesátých letech, by nemusela chybět v žádné rodině.

Co mě ale nejen zaráží, ale také uráží jako Čecha, je ten přehlížející modus, který naprosto totálně ignoruje jednoho z vůbec největších filosofů, Karla Kosíka. On to ale předvídal a svědčí o tom jeho vyjádření na adresu některých lidí z disentu, v němž byl ostatně i on sám.

„Celých těch dvacet let jsem byl v opozici, ale na rozdíl od jiných, kteří byli dlouhá léta v opozici a dnes jsou u moci, já jsem i nadále dneska v opozici. Já jsem nikdy u moci nebyl. V tom je zvláštnost mého postavení a rozdíl mezi mnou a jinými lidmi z disentu. Co ta moc s nimi dělá a co oni dělají s mocí, to je podle mého názoru opakování starých zkušeností: přestali se chovat ke skutečnosti kriticky a podléhají kouzlu moci a svůdnosti ideologie.“

Když Kosíkovi vyšel článek s kontroverzním názvem Lumpenburžoazie a vyšší duchovní pravda, vzbudil tento jeho počin mimořádný ohlas. Bylo to do značné míry dáno Kosíkovou trefnou charakteristikou skupiny lidí, která se v podmínkách „nastoleného divokého kapitalismu“ tzv. úspěšně vyhřívala na výsluní. Kosík pod zaktualizovaným pojmem lumpenburžoazie“ rozumí skupinu, resp. vrstvu, která představuje důležitý fenomén přítomnosti.

Tato vrstva u nás vznikla, v podstatě již na předlistopadových základech, v devadesátých letech a jedná se o ekonomicky silnou vrstvu (kvazi)mafiánských podnikatelů, snažící se korumpovat politickou sféru. Z hlediska sociálního jde o majetnickou, společenský řád nectící vrstvu, na kterou se občas upozorní při propuknutí většího korupčního skandálu. Kosík lumpenburžoazii blíže charakterizuje jako „militantní, otevřeně antidemokratickou enklávu uvnitř fungující, ale polovičaté a proto bezradné demokracie.“

V Kosíkově analýze tohoto způsobu „praktikování“ podnikavosti je poukazováno na to, že „je výhodnější být hochštaplerem, lupičem, násilníkem než slušným člověkem.“ V podmínkách divokého kapitalismu totiž podvodník počítá s tím, že unikne spravedlnosti. Kosík varuje, že v takovém prostředí se ztrácí rozdíl mezi morálním a nemorálním, navíc se takový rozdíl považuje za směšný přežitek minulosti. „Můžeš být kariérista, lump, pedofil, křivák, zbabělec, ale vozíš-li se v mercedesu, uctivě před tebou smekají a dveře máš otevřené.“

V eseji s názvem Čecháčkové a světáci, konkrétně v oddíle Čecháčkové a tuneláři, si Karel Kosík všímá dvou nejslavnějších neologismů, které světu ve dvacátém století dala čeština. Vedle čapkovského „robota“ vyprodukoval jazyk český ještě jeden výraz, osvětlující v jediném slovu celkovou situaci světa – tunelování. Kosík způsobem sobě vlastním analyzuje význam oficiální definice tohoto pojmu a zasazuje ji do filosofických souvislostí. „Tuneláři nejsou prosťáčkové, ale lidé informovaní, světa znalí, odvážní a riskující.“ Kosík trefně poukazuje na fakt, že tuneláři nezakopávají podvodem získané prostředky do země jako zlatý poklad. Tito tuneláři je totiž vrhají na trh, aby „pracovaly“ a přinášely tak úrok. Svou úvahu autor uzavírá otázkou, zda oním výrazem (tunelování) čeština shovívavě a alibisticky zavírá nad inteligentními zloději oči … nebo zda je „dálnozřivá“ a vidí na konci tunelu světlo.

Mimo kritiku nadměrného přecenění tržního hospodaření „v legislativním přítmí“ se Kosíkova pozornost v devadesátých letech zaměřuje i na pole mezinárodních vztahů. Ve svém filosofickém eseji Šťastná to žena! (Nevědí, co říkají) se Kosík ostře postavil proti tzv. humanitárnímu bombardování v bývalé Jugoslávii.

Můžeme zde sledovat Kosíkův negativní postoj k vojenskému zásahu NATO, negativní postoj k politické instrumentalizaci jazyka a v neposlední řadě i Kosíkovo pranýřování „malého českého člověka – Čecháčka.“ Svůj esej Kosík uzavírá narážkou na Babičku Boženy Němcové, kde paní kněžna, idealizovaná představitelka aristokracie, závidí prosté ženě z lidu (Šťastná to žena!). Filosofickou analýzu kapitalismu a jeho vztahu k moderní době a s ní spjatému procesu globalizace Kosík podává v eseji Mafiánství.

Zjednodušeně řečeno lze konstatovat, že jak „státní kapitalismus“ v letech 1948-1989, tak i „mafiánský kapitalismus“ let devadesátých mají určité shodné rysy. „Mnozí z vysoce postavených nomenklaturních kádrů bývalého režimu (o jehož krach se zasloužili) přes noc a bez uzardění nabídli své bohaté zkušenosti kapitalismu a podílejí se na jeho budování, přirozeně opět ve vlivných funkcích.“ S filosofickým nadhledem dospívá Kosík k atributům moderní politiky, když tvrdí, že je charakterizována třemi hlavními jevy: politikem-pragmatikem (manipulátorem), svatou trojicí soudobé demokracie (křesťanství, euroamerická civilizace, NATO) a podívanou (viz pojem „schauspieler).“

Zvláštní místo v Kosíkově myšlení zaujímá téma lidské schopnosti obětovat sám sebe a svůj život ve prospěch komunity. V souboru esejů Jinoch a smrt analyzuje pojem oběť a varuje před „zapomínáním historie“ a s tím spojenou relativizací nacistických zločinů v některých médiích. Jako levicový intelektuál se Karel Kosík po roce 1990 prezentuje coby kritický myslitel, poukazující zejména na nebezpečí nadnárodních korporací, na nebezpečí anonymního procesu růstu a agresivního pohlcování. „Lidský zvěřinec, pestrá aglomerace pracovitých včel, líných trubců, nenasytných vlků, ustupuje do pozadí jako zajímavá ilustrace, ale hlavní slovo mají abstraktní a anonymní procesy bez tváře: modernizace, koncentrace, globalizace. Společenské dění probíhá jako neodvratnost přírodních živlů.

Jak aktuálně zní dnes Kosíkovo vyslovení, že „je patrně pouze nedorozuměním, jestliže se svrchovanost klade do protikladu s internacionalismem nebo jestliže se spravedlivá obhajoba národní a státní svrchovanosti odsuzuje jako nacionalismus!“ (Čerpáno z Kosíkových Kacířských esejů)

Ale vraťme se k článku Andreje Duhana v úvodu článku. Jestli vás napadá, že jste jméno Duhan někde slyšeli, máte pravdu. Peter Duhan byl generálním ředitelem Českého rozhlasu a Andreje, svého syna, zaměstnal jako rešeršistu. Když okolo toho vznikal problém, raději rezignoval. Andrej Duhan je vystudovaný právník a to mě irituje. Proč? Hodnocení neomarxismu totiž převzal jednak z nacistického webu White Media !!!!!!, kde se píše:

Jsme skupina radikálních autorů bojujících proti rakovině národa – proti neomarxismu. Tato ideologie, která pomalu zabíjí tradiční evropské národy, si během své existence vytvořila řadu metastáz, řadu podpůrných a provázaných sub-ideologií, pomocí nichž se snaží dosáhnout svých cílů. Mezi ně patří zejména multi-kulturalismus, anti-rasismus, pozitivní diskriminace menšin, homosexualismus, human-rightismus, antifašismus, gender-feminismus, kulturní relativismus a další.

Cílem neomarxismu ( neboli kulturního marxismu ) je rozvrat a postupná likvidace tradičních evropských národů, jejich vnitřní jednoty, identity, hrdosti, etnické a kulturní homogenity a tradičních hodnot. Vzniknout má multi-kulturní směsice ras a etnik, ve které se z bílých obyvatel postupem času stane menšina a kde budou trvale u moci neo-marxističtí politici, aktivisté a „intelektuálové“ v režimu internacionálního multi-kulturního euro-socialismu. De facto jde o postupnou kulturní a etnickou genocidu bílých národů. Proti takovému zlu je nutné bojovat těmi nejradikálnějšími prostředky.

A nedosti na tom. Zřejmě se inspiroval i v Dokumentu 2083: Vyhlášení evropské nezávislosti norského teroristy Anderse Breivika.

Ten v červenci 2011 během útoků na sídlo Norské strany práce v Oslu a při následném odstřelování mladých příznivců téže partaje na ostrově Utøya zavraždil celkem 77 lidí. Breivik v textu publikovaném v den spáchání svého teroristického činu varuje, že evropské elity posluhují ideologii multikulturalismu a napomáhají islámské kolonizaci Evropy. Nechybí samozřejmě ani poznámky o zhoubné politické korektnosti.

Manifest masového vraha je kompilátem z radikálně pravicových a konzervativně křesťanských textů především americké provenience. Tentýž myšlenkový svět ovšem s Breivikem sdílejí jak američtí, tak evropští konzervativci. Konzervativní revoluce usiluje o očištění společnosti od „nepřirozených“ jevů, čímž se paradoxně přibližuje k východiskům islámských fundamentalistů, které oficiálně považuje za své hlavní nepřátele.

V cestě této „revoluci“ stojí homosexualismus, feminismus, multikulturalismus, nevládní a neziskové organizace a vybrané politické strany, jejichž agendy podle konzervativců tyto jevy šíří západním světem. „Sluníčkáři“ a „multikulti lidičky“ buď nevědomě nebo z „islamofilních“ pohnutek pomáhají muslimům k ovládnutí a kolonizaci západního světa. Breivik pro tyto případy používá termín „kulturní marxismus“. Tak pojmenovává ideologii promultikulturních elit, jejímž prostřednictvím tyto elity údajně útočí na tradiční evropské hodnoty, vytvářejí chaos a oslabují původní evropské národy v demografické bitvě o nadvládu nad „starým kontinentem“.

Kulturní marxismus navíc ovládá nejdůležitější média, univerzity a politické strany, čímž zamezuje jakékoli demokratické opozici v tom, aby zazněl její hlas. (Ano, chápete správně, je řeč o politické korektnosti.) Kulturní marxismus ve výsledku plodí novodobé disidenty, kteří chtějí chránit evropské hodnoty před islámem, gender studies, pseudohumanisty a všemi, kdo zpochybňují oprávněnost tradičních společenských struktur.

Samozřejmě, že s řadou tvrzení autorů z White Media nebo dokonce i Anderse Breivika lze za určitých okolností a v určitých mezích souhlasit. S čím ale souhlasit nebudu a proč píšu tenhle článek, je hanebný a podpásový způsob, převzít slovník a vyjádření nacistických a fašistických názorů a vydávat je autoritativně za levicové!!! Způsob jak lidem zošklivit levici.

Vedle tohoto sofistikovaného hnusu, který je na hraně trestného činu, takový „sociolog“ Mathieu Bock-Côté, který se zabývá myšlenkou, že marxismus prohrál a tím zklamal své vyznavače a z toho odvozuje, že místo pojmu vykořisťování se nyní levou stranou politického spektra tematizuje filozofie odcizení, vypadá jak drobný neškodný blázen.

Je pravdou, že určitě nejsem sám, kdo si všimnul této arogantní manipulace. Je také pravdou, že mediální gramotnost nejsou žádné čáry, ale bídou je, že vzdělání je prostor, kde nikoliv pravda, ale způsoby, jak se k němu dostat, jsou záměrně problematizované. Vážně pojatá problematizace nacházení cest k pravdě není nakonec nic jiného než umění intelektuálního a duchovního konfliktu, což je jinými slovy zase jen hledání smyslu a smysluplnosti, čehož se nelze nikdy vzdát. Skutečně totiž nelze vyprodukovat „kritického občana,“ který má být současně konformní s právě panujícím ekonomickým, sociálním a politickým řádem. Noam Chomsky svého času dokonce tvrdil, že trvale kritický postoj ke konformitě je povinností každého intelektuála, je daní za jeho vzdělání.

Advertisements
Příspěvek byl publikován v rubrice Země Lea K. se štítky . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.