Svoboda


napsal  Leo K.

V minulém článku jsem se nechal unést zděšením nad obecnou neznalostí Karla Kosíka a nekriticky přejímanými nacistickými výroky o marxismu (to jsme si našli „experty!“) a úplně jsem pominul upozornit na rozdíl mezi nálepkou neomarxismu a skutečnou stejnojmenou ideologií.

Upozornit na rozdíl mezi levicovou politikou a snahou zcela rozložit demokracii a rozbít stát. Nedávno jsem v rozhlasovém pořadu slyšel slova o téměř bezvýznamném rozdílu mezi pravicí a levicí. Jde prý jenom o pořadí hodnot svobody a solidarity. Která z těchto hodnot má mít ve společnosti prioritu. Už tady však musím upřesnit, že nešlo o obecný rozdíl pravice a levice, ale o jádro, o prvotní podstatu rozdílných ideologií ODS a ČSSD. A také musím uvést, že za původního autora byl označen prezident Zeman, i když z dalšího vyplynulo, že i on se s tímto názorem ztotožňuje. To všechno říkám proto, že hodlám dokázat nejenom omylnost takového názoru, ale i to, že jde o promyšlený útok na úplnou podstatu demokracie.

Především jde o slovo svoboda, které je téměř dokonalým příkladem formy se zcela vyprázdněným obsahem. Jejím nadužívání v každých myslitelných i nemyslitelných souvislostech – příkladem může být tolikrát citovaný projev Petra Koláře na Broumovských diskusích:

„…To, proč se identifikuji s tímto prostorem je to, že mám velmi blízký vztah k hodnotám, na kterých je tento liberálně civilizační okruh postaven. Základem toho všeho je svoboda, svoboda jednotlivce, svoboda každého z vás a nenahraditelná hodnota každého jednoho z vás…“

Svoboda myšlení, slova a svědomí jsou jistě hodnotami, které stojí za to si je bránit. Byli spolu s požadavky rovnosti a tvrzením, že všichni lidé se rodí sobě rovni a jsou si rovni i před Bohem, myšlenkami buržoazních revolucí XVIII. století. Byl to výsledek boje o princip, že úspěch jedince má záviset jenom na jeho schopnostech, talentu a úsilí a nikoliv na zděděném feudálním statusu. Byl to boj o konečnou emancipaci měšťanské společnosti.

Tyto myšlenky však nemohou být vizí budoucnosti. Musí být pevně zakotveny už v současnosti, vždyť bez nich zbývá už jenom Orwellova vize 1984! I dokonce v minulém režimu, v totalitě, byly tyto svobody byť obtížně, ale přece jenom v principu dodržitelné, jak o tom svědčí výpovědi mnohých disidentů. To je také důvod, proč nemohu souhlasit se vznikem Centra proti terorismu a hybridním hrozbám, jehož náplní práce je informovat veřejnost o dezinformacích, které se v Česku šíří po internetu nebo s činností think tanku Evropské hodnoty. Svoboda se zkrátka stala nálepkou bez obsahu – máme svobodu, ale umožňuje tato věta jakémukoliv českému občanovi chodit pravidelně jednou týdně do divadla, nakupovat výhradně zdravé farmářské potraviny, vycestovat např. na Maledivy? Vždy si vzpomenu na Felliniho Sladký život:…není tu židle? Přidřepni si!

Ano, svoboda myšlení, slova a svědomí – stejně jako svoboda podnikání, jehož podpoře a ochraně sloužily – byly v raném kapitalismu kritickými idejemi, jejichž posláním bylo nahrazovat zastaralou feudální morálku a lenní vztahy, jak už jsem psal, tenkrát ještě v Britských listech. Ale pravice se na těchto principech zabetonovala.

To už není konzervatismus, trvání na osvědčených hodnotách, protože doprovodné hodnoty pádem feudalismu silně oslabily. Zato ale svoboda neregulovaného trhu je nově vybudovaný Atlantický val, který má chránit privilegia XIX. století. Václav Havel tu tolikrát reklamovanou svobodu, bez jakéhokoliv vměšování státu, nazval přiléhavě – hokynářskou.

Pojem individuální svoboda v sobě obsahuje možnost seberealizace jedince. A proto svobodu musíme chápat jako přesvědčení, že jestliže jsou k dosažení seberealizace potřebné jisté zdroje, síly nebo schopnosti, pak mít tyto prostředky, musí být považováno za součást svobody samotné. Svoboda znamená mít možnost rozhodovat o vlastním životě jak jen možno. Jak existuje ve společnosti nerovnost, tak ti nerovní ztrácejí. Z toho lze odvodit, že prioritou levice není solidarita, i když jí místo v prvních třech požadavcích náleží, ale rovnost. Úplná politická, ekonomická a sociální. To je požadavek extrémní levice, za kterou lze sice s výhradami, ale přece jenom považovat anarchisty, komunisty a jejich případné klony. Jenom stručně k rozdílu mezi jmenovanými. Anarchisté neuznávají autoritu a tedy ani stát. Paradoxně se v tomto požadavku shodují s globalisty. Komunisté jsou sice internacionalisté, ale stát uznávají jako hlavní nástroj rovnosti ve výsledku (každému podle jeho potřeb!). Ať se snažíš jakkoliv, odměnou ti bude rovný příděl. Tím se ale v komunismu ztrácí motivace.

Sociální demokracie, která cestu ke svým požadavkům nevidí v revoluci, ale demokratické evoluci, našla vhodný koncept v rovnosti příležitostí, který je podle ní základním kamenem a podstatou sociální spravedlnosti. Protože lidé mají různé schopnosti a nadání, a proto i když začínají za stejných výchozích podmínek, nakonec dosáhnou různých výsledků. Takto koncept rovných příležitostí legitimizuje nerovnost výsledků, ke které dochází vlivem přirozené nerovnosti v pracovitosti, osobním nadání, dovednostech apod. Na druhé straně je rovnost příležitostí vágním pojmem, který dovoluje pravici zůstat  v ofenzivě. Téměř vždy se totiž dá říct, že ta rovnost příležitostí tu už byla. Tím ale sociální demokracie ztrácí tah na branku a podobá se útočníkovi, který zahraje do vlastní obranné třetiny. Trochu to připomíná Stranu mírného pokroku v mezích zákona popisovanou Jaroslavem Haškem. Ale nakonec i ti liberálové se domnívají, že skutečné svobody lze dosáhnout pouze v harmonické společnosti (podle svých představ) a hrozně se diví, že jim to větší část společnosti neustále kazí.

Nerovnost ekonomická a sociální je výzvou levice budoucnosti. Současná nesouměřitelnost sociálních pozic není ničím novým. Až do sedmdesátých let minulého století byl ovšem vývoj moderní společnosti nesen snahou překlenout propastné výchozí nesouměřitelnosti a nahradit je pouhou jemně odstupňovanou nerovností. Úspěch v tomto úsilí byl mimo jiné základní premisou tolik obdivované otevřené společnosti skandinávských států a vedle toho, zcela praktickým předpokladem rozvoje demokracie. Pojistky obsažené v zákoníku práce a prvky sociální ochrany navázané na zaměstnanecký poměr zmírňovaly naprostou asymetričnost postavení pracovníka a zaměstnavatele z dob počátků kapitalismu. Díky těmto změnám byla příkrá sociální nesouměřitelnost životních podmínek celých velkých skupin lidí vystřídána pouhou nerovností pozic, kterou bylo možno s většími či menšími výhradami tolerovat. V posledních čtyřiceti letech se ale setkáváme s tendencí, kterou je možno stručně charakterizovat třemi slovy – po nás potopa!

Jestliže budeme pečlivě studovat obsah slova svoboda, tak jistě narazíme na skutečnost, že skutečně jenom společnost rovných může být skutečně plně svobodná. Měšťanská společnost XVII. a XVIII. století požadovala rovnost proti dědičným privilegiím šlechty, aby tutéž rovnost v XXI. století proti privilegiím bohatých zavrhovala jako trest za svou úspěšnost. Ve feudalismu byla nerovnost generována statusem, v kapitalismu majetkem. Proto pravice vidí snahy o rovnost jako pokus o její přímo fyzickou likvidaci.

Tak tedy čím se liší pravice od levice? Pravice vyznává svobodu jednotlivce a vysvětluje si ji jako nepřítomnost vnějších, násilných a záměrně vybudovaných omezení. Proto jsou v pravicově řízené společnosti vládní nebo jiné instituce, které upravují lidem možnost podílet se na rozhodování, systematicky oslabovány. Takto definovaná svoboda je potom ale určena soukromou mocí generovanou majetkem. Jestliže totiž schází vnější, záměrně vybudovaná regulující moc, tak tahle „svoboda“ znamená vytváření hierarchicky strukturovaných skupin, kde je svoboda určena postavením v hierarchii á la vlčí smečka. Kde nejde o spolupráci, ale o souboj, jak se dostat blíž ke slunci. Mně vždy zaráží urputnost lokajů u paty pyramidy, bránících takovou „svobodu,“ která je snad daná vírou v maršálskou hůl ve vlastní tornistře.

Majetkem generovaný individualismus.To je pravý význam pravicové svobody. Margaret Thatcherová to docela pěkně vyjádřila, když řekla, že „společnost neexistuje, existují jen jedinci.“ S rovností pravice značně skrblí.

Pro lepší pověst této vlčí smečky (omlouvám se vlkům) je ochotna přiznat i rovnost před zákonem, která se dá, zase díky majetku, nějak „ošéfovat“ a se zaťatými zuby Romana Jocha (navrhoval odstupňovanou podle platby daní) ještě i tu politickou v podobě volebního práva. To jsou jediné formální rovnosti, které pravice uznává. Plná rovnost před zákonem ale stejně neexistuje a nikdy neexistovala: „Rovnost de iure musíme odlišit od rovnosti de facto: jak bohatí, tak chudí mají podle zákonů sice stejná práva, ale bylo by pochybné tvrdit, že mají také stejnou moc k tomu, aby si je dokázali vynutit.“ Se solidaritou je to na pravici ještě horší. Aby se neřeklo, že je nehumánní, uznává také výběrovou solidaritu, nejlépe ve formě nějaké charity, aby bylo možné rozhodovat individuálně komu se dostane a komu ne.

Levice, protlačuje na první místo rovnost, což znamená, že základní politické, ekonomické a sociální zájmy všech osob se posuzují jako stejně závažné, že rozlišování v jednání mezi různými jedinci či skupinami je v souvislosti s těmito zájmy nepřípustné. Rovnost je tedy podmínkou nerozlišování a tedy i podmínkou rovného svobodného jednání a chování. Takže: nediskriminace, to jest nerozlišování jednotlivců a skupin vyžaduje odstranění takových znevýhodnění, která ohrožují základní politické, ekonomické a sociální zájmy lidí a za něž ti, kteří jimi vládnou, nesou odpovědnost. To je základní podmínka kontroly moci a systému, který jednotlivé moci vyvažuje. Svoboda a solidarita je vnitřní vlastností takového systému, tkví v té rovnosti. Systém vyvažování a kontroly mocí, který je podstatou demokratické formy vlády také ukazuje, že demokracie není zcela neutrální formou, že její principy mají blíže k levému břehu, což je zákonitým důvodem existence protidemokratických tendencí na pravici.

Jestliže však posuzujeme akceschopnost systémů založených na pravicových a levicových hodnotách, tak vidíme jednoznačného vítěze na pravici. Na levici rozhodování trvá dlouho a rodí se těžce, kdežto pravice rozhoduje bez odkladů. Václav Klaus měl při zakládání ODS tisíckrát pravdu, když říkal že politický institut typu Občanského fóra má své oprávnění ve formě debatního klubu, ale není vhodný k řešení nastalých problémů a proto buduje standardní politickou stranu. Nejvyšší akceschopnost mají diktátorské režimy. Když Adolf Hitler prohlásil navzdory mínění svých generálů, že generál Paulus se nesmí pokoušet o prolomení stalingradského kotle, tak Paulus tak neučinil přesto, že to znamenalo úplné zničení 6. armády.

Právě na jmenovaném příkladě lze ukázat, že akceschopnost je silná a cenná hodnota, ale nemusí být nutně tou nejlepší. Tenhle argument nelze jen tak přejít nebo ho prohlásit za okrajový. Na příkladu švýcarské demokracie lze ukázat, že výhody švýcarského systému, například to, že zákony, které lid přímo spoluvytváří, se následně lépe uvádějí do praxe, vyvažují jeho zápory. Mezi zápory patří právě zmíněná nepružnost (pomalé schvalování zákonů z důvodu referend) a vliv zájmových skupin, které mají větší finanční prostředky na ovlivňování veřejnosti nebo také to, že vláda již předem dělá ve svých návrzích zákonů ústupky, aby mohly tyto zákony projít (to já ovšem nepovažuji za chybu).

Pravici nesmírně irituje levicové pojetí rovnosti, protože z principu ohrožuje její východisko, kterým je právo vlastnit a se svým vlastnictvím libovolně zacházet (Roman Joch). Proto tedy stále, až do únavy šermuje svobodou – viz svrchu citované Kolářovo vystoupení, ale její praktické kroky směřují k jejímu dávkování, což paroduje známá hláška: „Zákon ve své majestátní rovnosti zakazuje chudým, stejně jako bohatým, spát pod mosty, žebrat na ulicích a krást chleba“ a vzbuzuje tak pochyby zda vůbec jde o svobodu. Samozřejmě, že nejde. Jde o sofistikovaný způsob jak ovlivnit mínění – například: jedním z nesmírně prospěšných výtvorů organizované společnosti jsou různé instituce.

Instituce jsou organizovanou formou kooperace. Jsou jimi banky, vlády, úřady, církve či školy. Všechny instituce jsou charakteristické tím, že s sebou nesou jistý druh moci a nevyvážená moc není slučitelná s demokracií. Při vzniku jakékoliv instituce je třeba pečlivě zvážit její dopad na demokratické uspořádání. Různé nadace nebo instituce typu Člověk v tísni, které nevznikly demokratickým rozhodnutím veřejnosti, sem vnášejí politiky se kterými systém nepočítá.

Jde o zvýhodňování zájmů jedné skupiny proti skupině jiné. Povýšení jednoho vůči druhému, a to se velice liší od ideálu vyjadřovaného konceptem demokracie. Kdo jim dal mandát? A nejen k zpochybňování ideálu, ale přímo k protizákonné činnosti. „For Freedom of movements“ (http://www.w2eu.info/); Možnost svobodně migrovat musí existovat (http://www.migracnimanifest.cz/cz/index.html) přímý útok na suverenitu státu. Kdy se konečně najde někdo dobře právně zajištěný, aby napadl tyto nedemokratické nátlakové aktivity u soudu?

Pravice také rozvinula široce založené aktivity, kterými manipuluje s věděním mas. To je zároveň dalším krokem, kterým se pravice pokouší celospolečenský jev – vzdělanost – dostat do individualistických mezí. Dodnes panuje mezi mocenskými elitami hluboké znepokojení nad aktivismem šedesátých let. Na vysvětlenou- když u nás zmíníme šedesátá léta, máme na mysli tak zvané Pražské jaro, Dubčeka, ekonomickou reformu Oty Šika a další. Ale ve světovém kontextu to znamenalo éru „květinových dětí,“protestů typu „miluj ale neválči“ a studentských bouří.

Říká se tomu „období nesnází“. Došlo k tomu, že velká část populace – která byla předtím pasivní, apatická a poslušná – začala různými způsoby usilovat o vstup do politické arény, aby prosadila své zájmy. Šlo o mladé lidi, staré lidi nebo ženy. Jinými slovy, celá populace. Podle vrchnosti měla tato populace jen tiše přihlížet. Jenže to se nestalo. V polovině sedmdesátých let proto vznikl důležitý dokument. Přišla s ním takzvaná Trilaterální komise a konkrétně Samuel Huntington z Harvardu, který se nostalgicky ve spisku Krize demokracie ohlížel na dobu, kdy – podle jeho slov – byl prezident Truman schopen řídit zemi v součinnosti s několika právníky a řediteli z Wall Streetu. A tak to bylo v pořádku.

Ale v šedesátých letech se všichni shodli na tom, že to začíná být problém, protože lidé se chtějí podílet na rozhodování a to nejen v USA, ale také ve Spolkové republice, ve Francii (Adieu, de Gaulle!) a jinde což vytvářelo na státy dlouho nevídaný tlak, který státy zvládaly jen za použití mimořádně brutálních metod. Proto pravice naprosto logicky zpochybňuje význam demokracie, zpochybňuje vůli veřejnosti mimo termín voleb, zpochybňuje roli mas, zpochybňuje roli alternativy a jiné. Není malého rozdílu mezi pravicí a levicí. Rozdíly jsou zásadní.

Reklamy
Příspěvek byl publikován v rubrice Země Lea K. se štítky , , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.