Český titul O kapitalismu s láskou


napsal Leo K.

Už podruhé v krátké době otevírám otázku lidských práv. Deník Guardian přinesl 3. června informaci, že ve Středozemním moři došlo k útoku na jednu z lodí humanitární organizace SOS Méditarenée. Ze zprávy není příliš jasné, co se přesně stalo, ale k útoku se hrdě a nahlas přihlásilo identitářské hnutí se svým projektem Defend Europe. Neziskovky však okamžitě spustily alarm (a to i naše).

Tentokrát se pravděpodobně jednalo jenom o znemožnění záchranné operace, a ne o přímý útok na pracovníky humanitárních organizací – jenže i „pouhé“ znemožnění práce může znamenat stovky zmařených životů. Identitářské hnutí, šikovně maskované za skupinu mladých angažovaných mileniálů, tak ukázalo svou pravou tvář. Jeho představitelé mohou stokrát tvrdit, že nejsou rasisté ani neonacisté a že jim jde prostě o tradiční hodnoty a zachování evropských národů – jenže lhostejné přihlížení tomu, jak se lidé topí, mezi tradiční evropské hodnoty opravdu nepatří. Je to krystalicky čistý a odporný rasismus, zabalený do vzletných řečí, a o to víc nebezpečný…

píše vystudovaná antropoložka Marie Heřmanová, příznačně na anarchistickém serveru. Někdy jsem na rozpacích, co si myslet o úloze našich vysokých škol, když místo uživatelů kritického rozumu produkují takové fanatické obdivovatele, navíc velmi diskutabilních myšlenek, jakými jsou tak zvané „západní hodnoty,“ pod kterými si v jejím chápání představuje nesmyslný konstrukt multikulturalismu. Marné je říkat, že pokusy tímto způsobem smířit různá etnika může, takříkajíc online, pozorovat v Kanadě a v Austrálii a vzít si z tohoto pozorování náležité poučení. Fandové fotbalového Baníku a Sparty jsou proti ní mírumilovné ovečky. Ale vraťme se k jejímu textu…lhostejnné přihlížení tomu, jak se lidé topí

Ani slovo o tom, proč neziskovky raději nepomáhají potenciálním migrantům se uchytit ve své vlasti, která se rozkládá v nejbohatším kontinentu světa.
Ani slovo o tom, že se jedná o jednotlivce či rodiny v období své nejvyšší natality.
Ani slovo o tom, že tito migranti jsou nezodpovědní hazardéři.
Ani slovo o tom, že se v drtivé většině jedná o lidi nejméně středně majetné, kteří si mohli dovolit zaplatit pašerákům a možná i oněm neziskovkám.

Alespoň o tom svědčí výpověď nizozemské novinářky Eveline Rethmeier, která potvrzuje spolupráci italské pobřežní stráže s pašeráky a s loďmi neziskovek. Eveline Rethmeier svědčí z paluby Golfo Azzurro, že dne 12. října 2016 v 8:00 hodin ráno obdržel kapitán lodi Matteo zprávu o „záchranné akci,“ při které bude Golfo Azzurro navedeno do libyjských teritoriálních vod. Týž den večer ve 21:15 bylo 4 loděmi naloděno 113 migrantů ve vzdálenosti 8,5 námořních mil od nyní nefunkčního libyjského Mellitah komplexu. Reportáž a fotografie novinářky na stránkách holandské RTL Nieuws Tuto skutečnost nyní potvrdila také agentura Frontex. Je přinejmenším naivní se domnívat, že zná-li tyto skutečnosti novinářský svět, nezná je italská vláda. Jestliže demokracie v Itálii je tak slabá, že si každá složka státních institucí může dělat co se jí zlíbí, pak nezbude než vybudovat a opevnit hranice proti ní. Ostatně postoj Itálie se – jak se zdá – nezměnil po celá tisíciletí. Před více než 1940 lety napsal klasik epigramu Markus Valerius Martialis následující, že by xenofobní(?) verše (v překladu Radovana Krátkého):

Germánům dáváš
Parthům taky
bereš si do postele Dáky
ba nijak se ti nepříčí
až z Kilikie lupiči
Uděláš místo po svém boku
i Kappadoku
a loďmi plují ze všech stran
ku tvému klínu
Egypťan
tu kdosi z Judeje
a jindy
připouštíš zase snědé Indy

ŘÍMANKO
ty snad nemáš stud?

Nu, řekni
čím to může být
že pod nos ne a ne ti jít
národa latinského žádný úd?

Z dějin, pokud je neznáme dobře, si občas odnášíme falešná poučení. Jedno z těch chybných je, že demokracie může generovat totalitu a za příklad se dává 30. leden 1933, kdy se v Německu stává kancléřem Adolf Hitler a 26. května 1946, kdy se v demokratických volbách dostali v Československu k moci komunisté. Ani jedno tvrzení není pravdivé, protože onoho 30. ledna 1933 už dávno nebyla v Německu demokracie. Jednalo se prakticky o úřednickou vládu Kurta Schleichera, která nezvládala základní vládní povinnosti, nedokázala už ani potlačit neustálé šarvátky nacistických a komunistických bojůvek a kde vládl prezident Paul von Hindenburg pomocí dekretů.

I v Československu bylo všechno jinak. Po demokratických volbách v roce 1946 měli komunisté něco přes 30 % hlasů – to přece není většina. Měli v třistačlenném Národním shromáždění 93 českých + 21 slovenských mandátů. Národní socialisté, lidovci a slovenská Demokratická strana měli dohromady 144 mandátů. Spoléhali (chybně) ještě na Sociální demokracii s 37 poslanci. V únorovém puči tuto svoji převahu prohospodařili – to nebyla chyba demokracie, ale nezodpovědného politikaření, které se obrátilo v ozbrojený puč. V ani jednom případu, nevznikla totalita demokratickým způsobem. Jakkoliv to z neznalosti pořád někdo opakuje. Jediným důvodem vzniku totality byl ve skutečnosti deficit demokracie, který připustil vznik Lidových milic!

Jak zjistit, zda současná frekvence patriotických a národních hesel nemá sloužit nějakému skrytému účelu? Nějakému účelu, kde si velcí hráči vynucují taková pravidla hry, která vyhovují jejich záměrům. Asi bychom si měli ujasnit vztah vlastenectví k nacionalismu.

Vlastenectví (někdy také patriotismus, odvozeno od otčiny, latinsky patria), je láska k vlasti, k určitému zeměpisnému, společenskému, ekonomickému, politickému a kulturnímu prostředí, v němž národ existuje. Podstatnou roli zde hraje to komplexně definované prostředí. Kdo toto prostředí vstřebá, může být vlastencem bez ohledu na etnicitu. Dobrou ukázkou je například blog Asijatka. Naproti tomu nacionalismus je ideologie a politika v národnostní otázce, založená na myšlence o národní nadřazenosti a výlučnosti, pojetí národa jako nejvyšší nadhistorické formy pospolitosti.

Mám v tom také vlastní zkušenost. V roce 2002 jsem se pokoušel diskutovat s Petrem Uhlem o odsunu a vyprávěl jsem mu v mailu svoje, s odsunem spojené, zážitky. Nemám právo zveřejňovat naší mailovou diskusi a proto uvedu jenom stručný a zkrácený svůj díl a jenom výňatek z odpovědi Petra Uhla:

… Už dnes ani nevím jak, našel jsem si německého knihaře, který v těsně poválečném nedostatku materiálu při práci neustále improvizoval, a kterého jsem vydržel hodiny a hodiny při té práci pozorovat. Zvykl si na mě a jednoho dne když jsem k němu po škole zašel, tak si mě v slzách postěžoval, že dostal výzvu k odsunu. Tehdy mě poprvé vykládal jak byl sice v NSDAP, jak v Chebu vítali Hitlera, protože ten konečně zavede pořádek. Jenže potom Německo zavlékl do války a za to přece on nemůže. Dodnes si ho vybavuji, byl mě nesmírně sympatický, ale už tehdy jsem cítil ten rozpor. Vzpomněl jsem si svého tatínka za Protektorátu, který potkal na plzeňské ulici známého a třikrát se ohledl všemi směry než ho pozdravil, viděl jsem jak pozorně čte papír vylepený na rohu ulice a pak mi vysvětlil, že to jsou jména lidí, kteří byli toho dne popraveni, kvůli nějakým parašutistům na Kladně. To byl podivný pořádek…

Knihař mě toho dne dovedl (nebo to bylo opačně) do svého bytu. A já jsem zůstal stát v němém úžasu. Byl to byt starého typu – do stropu to byly dobré 4 metry, na vysokých oknech těžké závěsy, ale co mě nejvíc překvapilo bylo to, že ty 4 metry do stropu vyplňovala obrovská knihovna a v ní stovky svazků, všechny anebo skoro všechny v kůži. Ta knihovna byla černá a ta barva zesilovala ten dojem mohutnosti. Mě – 7letého kluka – ale nejvíc přitahovala důstojnická dýka s orlicí a svastikou. Asi to všechno pochopil z mého pohledu, tu dýku mi dal a řekl, že to je památka na jeho syna, který padl na Volze. Že si stejně smí vzít jenom 50 kg (viděl jsem to pak na vlastní oči, většinou to byly peřiny, základní šatstvo a hygienické potřeby) a cennosti si vzít nesmí. Byl jsem ho ještě dvakrát navštívit, to už byl ve sběrném táboře, který byl na dvoře kasáren (blízko nemocnice). Měl tam svůj koutek a ten byl chráněný prostěradlem na čtyřech tyčích. Tu dýku jsem později „vykšeftoval“ a tak skončila památka na jeden lidský osud.

Nejste první komu to vyprávím. Už v 17 letech jsem to vyprávěl nějaké skupině Němců. Pamatuji se dobře jak mě jeden z nich řekl:„Buď hrdý, že v tobě koluje německá krev. Jednou to budeš potřebovat.“ Žádné občanství, jenom rod, rodová krev…V době slávy Elvise Presleyho jsem si vzpomněl na příbuzné po mamince a napsal jsem si o desky. Těch se mi dostalo, ale nechybělo i podobné ujištění:„Wir werden einmal die Roten ausrotten.“ Nikdy jsem nebyl v žádné partaji, ale mráz mi po zádech lezl ještě hodně dlouho…

Odpověď z 19. 4. 2002 … jsem rocnik 1941, z ceské rodiny – pres to prijmeni – a vzpominam si na jaro 1946, na odsun nuselskych Nemcu kolem naseho domu na Vinohradech…
V krvi to ale neni…

Smetl mě jako ze stolu smítko, které tam překáží.

Skutečnou autoritou přes lidská práva není Human Rights Watch, která nás v české podobě Člověka v tísní neustále plísní, ale OSN a její Všeobecná deklarace lidských práv (přečtěte si ji!), která je pokládána za jádro tzv. mezinárodní listiny lidských práv, již tvoří celý soubor dokumentů. V užším pojetí jsou za součást této listiny vedle zmíněné deklarace pokládány ještě další dvě důležité smlouvy: Mezinárodní pakt o občanských a politických právech a Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech. Ty mají nejen právní závaznost, ale umožnily i vytvořit orgány OSN, pověřené dohledem nad jejich dodržováním.

Množí se však upozorňování, že v institutech OSN získávají vliv státy, které porušují lidská práva. Nezůstalo bez připomínek, že v 50. letech Komise pro lidská práva – tehdy pod kontrolou Západu – soustřeďovala pozornost na svobodu informací (což byl problém socialistických zemí), ale ignorovala sociální a ekonomická práva; Sověti zase zdůrazňovali téma rasové diskriminace a nezaměstnanosti.

I když obě strany poukazovaly na reálné zlořády, obvinění z porušování lidských práv byly povětšinou taktickými manévry v šířeji pojatém politickém a ideologickém boji. Podobné povahy byly v osmdesátých letech dohody mezi Spojenými státy a Sovětským svazem o tom, že USA nebudou v Komisi OSN pro lidská práva vznášet otázku Afghánistánu, kdežto SSSR se recipročně vzdá obvinění stran porušování lidských práv v Chile. Obdobně v roce 1982, kdy byla proti Turecku vznesena obvinění z hrubého porušování lidských práv, byla tato obvinění stažena po dohodě, v níž se Turecko zavázalo propustit některé politické vězně: strategické zájmy NATO se ukázaly důležitější než otázka lidských práv.

Objektem tohoto článku je ale nevládní a nezisková organizace Human Rights Watch (HRW). Do popředí mého zájmu se dostala pro tyto tři věty:

Demokracie musí být zakořeněna v lidských právech. Pro mnoho lidí je tohle samozřejmost, avšak stále častěji vidíme nyní v Evropě některé osoby, které argumentují, že demokracie znamená jen vyhrát volby a pak udělat cokoliv, co si myslíme, že voliči chtějí. Demokracie se tak pro ně stává diktaturou většiny – pomlouvá demokracii Kenneth Roth, výkonný ředitel organizace Human Rights Watch (Monitoring lidských práv).

Co je špatného na tvrzení ředitele lidsko-právní organizace? Špatného na tom tvrzení není téměř nic. Každá liška chválí svůj ocas a jedenašedesátiletý právník, absolvent Yale – Kenneth Roth, není výjimkou. Kdo jiný by ostatně tuto organizaci měl chválit, než především on? Neříká ale (jako správný právník) všechno. Neříká, že demokracie je forma vlády založená na úzkostlivém vyvažování mocí, kdežto jeho organizace si usurpuje ničím nevyváženou moc určovat, co je porušováním politicky určených lidských práv a co není. Demokracie je nadpolitická hodnota, kdežto lidská práva se pouze tváří nadpoliticky.

Kritici poukazují na liberální orientaci HRW, která vede k pozornosti na porušování politických práv a to pouze některých zemí, a ignoruje práva hospodářská a sociální. Proto také bývá označována jako „konvenční doktrinář,“ prosazující hodnoty tržní disciplíny. Největším problémem monitoringu lidských práv je tedy to, že vyžaduje měřit všem stejně.

Problémem lidských práv je také to, že moc určit, co je lidské právo, má vždy jen nějaká velmoc. Proč například právo na práci nebo lékařskou péči není „lidské“ právo, proč jím není právo dýchat vzduch nezamořený soukromou dopravou – říká případně Václav Bělohradský. Tvrzení, že demokracie stojí a padá s lidskými právy, je proto manipulativní a slouží pouhému boji o moc.

Lidská práva, jako každá jiná práva, jsou výjimkami, lépe řečeno bonusem z povinností. Právo bez povinnosti je sofismus, argumentační klam. Nelze připsat práva (ani povinnosti) tomu, kdo je neuznává. Připsat lidská práva nacistům je de facto prohlášením, že Horst Wessel Lied je lidsko-právní hymnus…

Vlajku vzhůru!
V pevně sevřených řadách!
SA pochodují
pevným, klidným krokem.
Kamarádi, zastřelení Rudou frontou a reakcí,
v duchu pochodují
v našich řadách.
Uvolněte ulice
pro hnědé batalióny,
uvolněte cestu
mužům z SA.
K hákovému kříži se upírá zrak a naděje miliónů,
nadchází den
pro svobodu a chléb.
Bude se naposledy
troubit do útoku (k nástupu).
Všichni již stojíme
připraveni k boji…(nedokončeno)

Přesto jsme svědky toho, že se o lidských právech pravomocně odsouzených pachatelů protilidských zločinů stále a vzrušeně mluví. Anders Breivik, který vědomě a zcela systematicky jednotlivými ranami upřel právo na život 77 mladým lidem si stěžuje, že nejsou respektována JEHO práva. Pro tento příklad není podstatné, že mu soud stížnost neuznal. Jde totiž o to, jak jsou lidská práva přijímaná veřejností. Schopnost dodržovat lidská práva totiž vždy záleží na tom, zda je lidé respektují a zda je cítí jako přirozenou součást svých všelidských povinností.

Protože lidská práva jsou nejen historicky, ale také politicky podmíněna. Vznikla v určité době a pod tlakem určitých, zcela konkrétních okolností. A dnes by debata o této podmíněnosti, nebo třeba změna jejich počtu či jejich definice, měla být tendencí směřující k zániku demokratického právního státu? Vždy jsem se domníval, že právě naopak je diskuse o všech stránkách jakékoliv problematiky svrchovaným znakem opravdové demokracie.

Kenneth Roth dále píše, že bez kotvy v lidských právech, slovo demokracie znamená jen vyhrát volby a pak udělat cokoliv, co si myslíme, že voliči chtějí. Demokracie se tak pro ně stává diktaturou většiny. Že by měly existovat určité věci, které by měly být vládě zakázány, i když je většina voličů podporuje. Vnucuje se otázka: Z jakého mandátu? Kdo by měl být tím, kdo určí tyto „věci?“ Snad Bůh? A kdo ho bude úkolovat? Že by bývalý prokurátor státu New York a životem otřískaný právník nevěděl co je demokracie nebo, že by to mohl být jeho právní názor, který může s dobrým svědomím šířit jako danost, tomu nevěřím.

Vědomě tedy šíří nepravdu. Proč? Tady můžeme jenom spekulovat. HRW má 233 placených zaměstnanců a rozpočet 26 miliónů dolarů ročně. Hlavním sponzorem je miliardář George Soros, který sponzoruje také celou řadu dalších politiky se dotýkajících organizací. Může to být upadající zájem veřejnosti, může to být obrana úřadu, cokoliv. 26 milionů dolarů už přece stojí za to se trochu snažit.

Fenomén lidsko-právních organizací je tak vlastně novou ideologií. Takovou, která nabízí alternativní mechanismus rozhodování o věcech veřejných než jakým je standardní demokracie, založená na všeobecném, rovném, přímém a tajném hlasovacím právu, ve které se všichni občané rovně podílejí na navrhování a přijímání zákonů, kterými se řídí jejich společnost a na vzájemném vyvažování moci zákonodárné, exekutivní a soudní. Lidsko-právní problematika se stala synonymem tužeb různých zájmových uskupení přebírat organizaci či řízení věcí veřejných, kterou obvykle vykonává stát, do svých rukou.

Rozdíl je v tom, že stát musí jednat podle pravidel daných zákony, že je tvorba těchto zákonů v každé svobodné společnosti ústředním tématem politické diskuse a že je státní moc utvářena všemi občany na demokratickém principu. To organizace typu HRW či Člověk v tísni nejenže nemusejí, ale dokonce se pokoušejí podřídit tyto demokratické principy svým cílům. A tak místo toho, aby uznaly, že z demokratických principů rovnosti občanů lze odvodit jejich práva a povinnosti, staví věci na hlavu a tvrdí, že demokracie musí být ukotvena v lidských právech. Nenapadá mi nic jiného, co by ve své nehoráznosti tato slova předčila.

Malé, ale opravdu jenom malé srovnání přece jenom existuje. Michael Moore, známý režisér a provokatér, natočil film, který se v originálu jmenuje Capitalism: A Love Story. Moore v něm humornou formou otevírá oči těm, kteří uvěřili, že dnešní podoba vládnutí v Americe je demokracie a ta je je slučitelná s kapitalismem, resp. současnou korporátní formou kapitalismu a plutokracie. Moore vlastně jen říká: americká ústava nestojí na kapitalismu, stejně jako na něm nestojí křesťanské hodnoty, a kapitalismus, jak jsme ho znali a měli rádi v 50. letech, zmutoval v něco úplně jiného. Měli bychom tedy přestat žít v romantické iluzi a zbavit se naší nešťastné a neustále nenaplňované lásky k ideálu, který už dlouho neexistuje.

V českém prostředí se ale film, k mému překvapení, přejmenoval na O kapitalismu s láskou, což je naprostý nesmysl. Vždyť Moore tvrdí – a dosti přesvědčivě, dokonce bez velkých manipulací, jež jsou pro něj jinak typické – dokládá, jak oficiální propaganda lidem vtloukla do hlav, že kapitalismus je dobré zřízení a že poskytuje tak velkou svobodu, že nakonec všichni mají šanci být bohatí. A v této naivní víře a jakési milostné poblázněnosti pak většina lidí strpí i hekatomby utrpení, kterým si procházejí ti chudší a nejchudší. Moore tedy mluví o kapitalismu nikoli s láskou, ale ukazuje dějiny naší nenaplnitelné love story s kapitalismem.

Jenom několika posledními větami se ještě vrátím k lidsko-právní problematice. Když jsem v článku Svoboda dokladoval to, jak důležitou roli v buržoazní revoluci XVIII. století hrála svoboda myšlení, slova a svědomí, nějak jsem přehlédl, jak tuto svobodu mohou zmršit ti, co se za zády skutečné občanské společnosti, skrývají pod falešnou vlajkou humanity. Pokud Marie Heřmanová, jako hlasatelka bezbřehé „humanity“ píše: „Akce, jakou je „Defend Europe“, však ukazují, že za zástěrkou hnutí mladých naštvaných lidí se ve skutečnosti schovává velmi nepěkný mix xenofobie, rasismu a neonacismu. Mohlo by se nad tím mávnout rukou, protože náckové tu byli vždycky, a tedy nejde o nic nového – jenže tihle neonacisté v moderním kabátě mají podporu prezidenta nejmocnějšího státu planety a mnoha dalších politiků, což jim dodalo odvahu vyrazit do otevřeného boje. Je nejvyšší čas se jim co nejhlasitěji postavit,“ vidí problém pohledem zaníceného fandovství, kde rozum stydlivě zalézá do skrýše.

Skutečná svoboda člověka vyžaduje tolerantní diskusi, nikoliv zaslepené hlásání polopravd. Pravda o člověku, jeho životě, svobodě a úsilí o štěstí, je dítětem nikdy nekončícího obecného hledání a nikoliv „pravd,“ která šíří nikým nevolené a nikomu nezodpovědné „humanitní“ sdružení. A „humanitární“ neziskovky nejsou připraveny diskutovat. I proto, jak praví čl. 11 Deklarace práv člověka a občana (1789),

„svobodné sdělování myšlenek a názorů je jedním z nejdrahocennějších práv člověka, každý občan může tedy svobodně mluvit, psát, tisknout, musí se však zodpovídat za zneužívání této svobody v případech zákonem stanovených“

A poučení z historie dodává, že oslabování demokracie končí zpravidla fatálně, bohužel i pro ty nekritické fandy.

Advertisements
Příspěvek byl publikován v rubrice Země Lea K. se štítky , , , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.