Hospodářská a obchodní dohoda CETA a její důsledky


napsal Leo K.

Není ničím novým, že dění ve sněmovně mnohdy vyžaduje doslova železné nervy němě a s otevřenými ústy přihlížejících. A tak si i prostý občan povzdechne nad úrovní zastupitelů, těch „nejlepších z nás“ a řekne si, že snad nejsme na tom tak špatně, abychom museli nutně snášet jejich mizerně maskovanou touhu po moci, sledováním jejich trapných výstupů.

Jestliže dříve existovali panovníci z Boží milosti, tak v současnosti máme už 27 let vládu a parlament z Božího dopuštění.

„Tak nám poslanci schválili Smlouvu o strategickém partnerství mezi Evropskou unií a Kanadou, paní Müllerová.“ Dohoda upravuje například společný postup v boji proti terorismu, proti šíření zbraní hromadného ničení nebo praní špinavých peněz. Budiž. Ale související hospodářskou a obchodní dohodu (CETA) na štěstí sněmovna projednávala (12.7. 2017) teprve v prvním čtení. Výhrady však měli pohříchu jenom komunističtí poslanci a tak nakonec smlouva prošla do druhého čtení. A to přesto, že poslanci jsou alespoň z části gramotní a tedy vědí, že se v celé Evropě zvedl veliký občanský odpor proti této smlouvě.

Proti vyjednávání a schválení TTIP a CETA zorganizovali Evropané na základě článku Lisabonské smlouvy takzvanou Evropskou občanskou iniciativu (ECI). Pod tu se od 7. října 2014 do 6. října 2015 podepsalo na 3 284 289 lidí a dosáhla zákonného množství ve třiadvaceti ze sedmadvaceti členských států. Typické pro ČR je, že u nás toho zákonného množství nedosáhla. Stala se tak největší a nejúspěšnější ECI vůbec.

Přesto ji Evropská komise, ústy jmenovaného (nevoleného) úředníka Junckera, který si přisvojil politickou moc, odmítla zaregistrovat a dále pokračovala ve vyjednávání obou smluv. Její postup vyhodnotil Soudní dvůr Evropské unie jako protizákonný, takže EK byla nucena smlouvu zaregistrovat. Mezitím však už smlouvu CETA schválil Evropský parlament a začaly ji ratifikovat jednotlivé členské státy. A teď v tom pokračuje naše sněmovna, která si dala do plánu ji definitivně schválit letos v září. Jakoby nikdo neviděl, že ve skutečnosti nejde o smlouvu mezi dvěma státy, ale mezi státy a obchodními korporacemi, aby státy některé své kvalitativní a bezpečnostní požadavky zmírnily nebo rovnou odstranily.

Proti bouří zejména odbory (opět nikoliv naše), které se obávají, že dohoda neúměrně posiluje velké korporace, ohrožuje standardy kladené na kvalitu životního prostředí nebo pracovního práva. Velmi kritizovaný je zvláště Tribunál pro řešení investičních sporů v případech, kdy investor žaluje stát za poškození svých zájmů či nenaplnění oprávněných očekávání a který dohoda zavádí. Tento bod je jistou inovací arbitrážní doložky (ISDS) zaváděné v mezinárodních smlouvách a vytváří zvláštní institut soudní moci mimo existující soudní systém EU a členských států.

Tribunál a mechanismus jeho činnosti (tzv. ICS – Investment Court System) představuje patrně jednu z nejkontroverznějších částí dohody. Řada členských států tento mechanismus odmítá s poukazem na to, že EU a její členové jsou právními státy s vyspělým nezávislým soudnictvím, a také na to, že zřízení tohoto soudu naruší princip obecně platného práva a princip rovnosti vůči právu. Je to zásah proti demokracii. Protože stát nemůže žalovat investora, zatímco investor stát ano.

Jak upozorňují právní analýzy vyžádané Evropskou odborovou konfederací (ETUC), zatímco bude chráněno právo investorů i na případné budoucí zisky, pracovní a environmentální právo bude pod ICS naopak oslabeno. Institut ICS zpochybnila i prestižní Německá soudcovská unie, která konstatovala, že „názor, že soudy členských států Unie nejsou schopny investorům poskytnou efektivní právní ochranu, který je jasně spojován s návrhem na ustavení mezinárodního investiční soudu, postrádá oporu ve zjištěných skutečnostech.“

Jako bychom my a Kanada nebyly právními státy. Za smlouvami typu CETA a TTIP je špatná filosofie a přístup k mezinárodnímu obchodu. Současné smlouvy totiž kladou důraz především na spolupráci v ekonomické oblasti, ale nezohledňují možný negativní dopad smluv na civilní obyvatelstvo a životní prostředí, soulad smluv se zásadami udržitelného rozvoje a další problémy, které už dávno můžeme sledovat na „rezavém pásu“ v USA. Komu nic neříká Rust Belt, stačí snad říct Detroit. Tahle ekonomizace politiky nepočítá s hodnotami, které nelze vyjádřit v číslech a stále více zbavuje občany podílu na moci, je to způsob, který my vyčítáme autoritářským společnostem jako Čína nebo Rusko.

Stále nám mávají před nosem vyjádřením expertů. Jenže co vidí expert? Jen ten úzký segment, ve kterém tím expertem je. Ostatně ani expertní vyhlášení nejsou optimistická. Přestože dopadové studie slibují až třetinový nárůst obchodu s Kanadou, zejména v potravinářských a textilních oborech, v absolutních číslech se jedná o zanedbatelný přínos. Studie, které si nechala vypracovat Evropská komise, odhadují vliv dohody na růst HDP v EU mezi 0,2 až 0,9 % v příštích 7 letech. Odhadované dopady na hospodářský růst ČR ve stejném časovém období se ovšem pohybují pouze okolo 0,001 % HDP.

Kvůli tomu se máme vzdát části suverenity?

Suverenity? Ano, stát se smlouvou předem vzdává ve jménu liberalizace všech svých regulačních zásahů do veřejných služeb po celou dobu platnosti smlouvy, pokud nejsou uveřejněny v tak zvaném negativním seznamu. Strany v něm vyjmenovávají služby, u nichž si vymiňují tu či onu formu regulace. Všechny ostatní služby jsou tedy automaticky považovány za liberalizovatelné. To vytváří problém pro snahu regulovat jakoukoli z nevyjmenovaných služeb v budoucnu, když například se ocitnou vlivem nějaké krize v potížích.

Navíc, pokud vzniknou služby, které dnes neexistují, nebo nejsou považovány za tak důležité, nebude je také možno regulovat bez konfliktu s podmínkami smlouvy. Připomíná to výjev z antické tragédie, když se předseda kanadské vlády, Justin Trudeau, domáhá smlouvy, která je rodnou sestrou té, v jejímž důsledku je Kanada nejžalovanějším státem světa, se státem, který je ve stejném žebříčku na třetí příčce. Zbývá dodat, že tu špičku pelotonu držíme „zásluhou“ Václava Klause a jeho podpisu podobné dohody z 22. října 1991.

Zůstaňme u této dohody, kvůli které jsme zaplatili CME za znehodnocení investice do televize Nova 10 miliard Kč. Mládek se svého času zastal smlouvy TTIP vyjádřením, „že žádná smlouva nemůže být méně výhodná než ta, co podepsal V. Klaus.“ Jenže ona trvá už dvacet šest let a žádná naše vláda ji dosud nevypověděla! To proto, že se snaží zakrýt skutečnost, že žádná naše vláda nebyla a není efektivním nástrojem občanů, přesto že celý systém demokracie je z definice určen k tomu, aby občanům vláda sloužila! Proto také naslouchá především lobbistickým kruhům a jen velmi málo, pak-li vůbec občanům.

Drží se trapné floskule, že máme-li čísla, „můžeme řídit společnost.“ To může být pravdou v podniku, ale nikdy ne ve státě, protože pro společnost je důležitější sociální mír a stabilita a vyhlídky jejího dlouhodobého přežití než hospodářský výsledek. Vesměs nepočitatelné položky. Řídit stát podle čísel je přiznání k Babišovi, který to říká jako svůj program. Ve skutečnosti je to špatně, čísla jsou relevantní pro audit nějakého ekonomického počinu. Ale řídit stát není jenom výhradní záležitostí ekonomie, je to v první řadě vytváření podmínek pro optimální soužití občanů. Jinak by stát ztratil svůj význam, byl by zbytečný. Ale chápu vládu, protože „argument“ s čísly je opravdu dostatečně blbý na to, aby mu občané nebo alespoň jejich část, uvěřila.

Mezinárodní obchod by neměl být účelem sám o sobě, ale měl by být naopak prostředkem k dosažení prosperity, spravedlivých pracovních podmínek a udržitelného ekonomického rozvoje. Měl by sledovat strategii win-win, to nepsané logo WTO. Při uzavírání smluv je proto nutné brát v potaz především práva zaměstnanců a zvažovat dopad smluv na jejich pracovní podmínky, nikoliv upřednostňovat zájmy velkých společností. Smlouvy by tak měly směřovat především k rozvoji společnosti a vytváření pracovních míst, zajištění přístupu k základním veřejným službám a snižování chudoby. Smlouva (nebo Dohoda) CETA je vyjednávaná už sedm let a úplné znění smlouvy bylo zveřejněno teprve zcela nedávno.

O právech milionů lidí tak rozhoduje pár osob, které mají na zřeteli nikoliv zájmy občanů, ale pouze zájmy velkých nadnárodních společností. V tomto směru je smlouva CETA standardní ukázkou toho, jak by mezinárodní smlouvy neměly vypadat. Jedná se o snahu nadnárodních koncernů proniknout na právem regulovaný trh. A to právo, respektive zákony jednotlivých zemí je již nebaví respektovat. Odpovědí vlády na takovéto námitky byly ve vystoupení ministra zahraničí a ministra financí. Lubomír Zaorálek se připojil ke staršímu prohlášení exministra Mládka, že dohoda otevře České republice pětatřicetimilionový kanadský trh, přinese nová pracovní místa a podnítí další hospodářský růst. Obdobně se k ní stavějí i další podporovatelé z jiných členských států Evropské unie. CETA by měla přinést nárůst obchodní výměny s EU až o dvanáct miliard eur ročně. Ministr financí Ivan Pilný v krátkém projevu prohlásil, že českým firmám CETA otevře vstup na kanadský trh a česká ekonomika potřebuje diverzifikaci. Už vidím, jak se naše podniky prosazují proti kanadsko-americkým korporacím.

Tak tedy znovu. Jaké jsou hlavní výhrady v bodech:

CETA přiznává jednotlivým smluvním stranám právo regulovat jednotlivá odvětví, ale mohou tak činit jen v souladu s ustanoveními CETA. Ačkoliv je CETA prezentována především jako dohoda o volném obchodu, má rovněž řadu prvků, které posilují na úkor národních parlamentů pozice exekutivy Evropské unie a podobně jako Lisabonská smlouva dává pravomoc rozhodování o zásadních věcech pouze politickým a často jenom úřednickým silám, zatímco občané jsou s výsledkem seznámeni vlastně až po jejich schválení.

V dohodě chybí jakákoliv nezávislá kontrola výkonných orgánů CETA. Jejich hlavní institucí je Smíšený výbor CETA. Způsob jeho ustavení a jmenování jeho členů není jasně stanoven. Tento výbor má ovšem rozsáhlé pravomoci: může „zvažovat nebo odsouhlasit změny podle ustanovení této dohody“, zvažovat „další záležitosti týkající se oblastí spadajících do působnosti této dohody“ a „za účelem dosažení cílů CETA … přijímat rozhodnutí ve všech záležitostech stanovených v této Dohodě.“ Kromě Smíšeného výboru CETA se zřizuje devět specializovaných výborů, například pro obchod, služby, investice, vládní zakázky a další, jejichž pravomoci může Smíšený výbor přebírat dle potřeby.

Velmi kritizovaný je zvláště Tribunál pro řešení investičních sporů (ICS) v případech, kdy investor žaluje stát za poškození svých zájmů či nenaplnění oprávněných očekávání a který dohoda zavádí. Řada členských států tento mechanismus odmítá s poukazem na to, že EU a její členové jsou právními státy s vyspělým nezávislým soudnictvím, a také na to, že zřízení tohoto soudu naruší princip obecně platného práva a princip rovnosti vůči právu. Společnosti mohu žalovat stát, stát nemůže žalovat společnosti. V principu se tak demokratická vůle podřizuje zájmům zisku. Žalovat stát mohou jen zahraniční firmy, domácí jsou z ICS vyloučeny. Ačkoli to nikde není napsáno, jsou vyloučeny také malé a střední podniky, a to kvůli tomu, že náklady na řízení u arbitrárního soudu jsou drahé.

Dohoda také fixuje současný stav v patentovém právu na severoamerické půdě. Upevňuje tedy postavení patentových trollů a brání liberalizaci a uplatnění skutečné inovační politiky.Takový patentový troll si nechá zaregistrovat nějakou banalitu jako patent a pak nemorálně využije skulin v zákonech a zaútočí na zavedené firmy s tím, že porušují jeho patentová práva. V americkém soudnictví je pak bohužel výhoda na straně patentového trolla a napadaná firma často mimosoudně zaplatí, aby se nemusela pustit do velmi nákladných soudních pří s nejistým výsledkem. Nejde přitom jen o USA.

Patentoví trollové“ jsou tedy firmy plné právníků, které nic nevyvíjejí, nevyrábějí ani nenabízejí žádné užitečné služby, jen skupují levně balíky patentů, nejčastěji od krachujících technologických společností, a snaží se z nich nevybíravým způsobem profitovat.  Jde o firmy využívající praktiky, které dnes v  byznysovém světě dost brzdí inovace a stojí i za tím, proč giganti typu Google nakupují některé firmy jen kvůli patentům. Trollové získají univerzální patenty a následně v podstatě vydírají firmy – tvrdí totiž, že tyto patenty zneužívají. Pro neobeznámené to nejlépe ilustruje příklad. David Melichar vyvinul spolu se svými kolegy podnikový software, který firmám eviduje jejich smlouvy či majetek a řeší za ně nezbytnou administrativu. Loni založili společnost OneSoft Connect s níž pronikli na americký trh. V červenci 2016 dorazila soudní obsílka.

Texaská společnost Pherah v ní Čechy žalovala pro nedovolené využití svého patentu. Konkrétně plzeňský podnik byl zažalován ve východním Texasu. Troll na něj podal žalobu a společně s tím zažaloval i další IT firmy, včetně českých GoodData či třeba obrů typu IBM. Celkem se zaměřil na 80 společností. Řešení v takovém případě zabere i dva až tři měsíce. Důvodem napadení byl obecný patent vztahující se na software, který „obsahuje firemní informace“. Tuto vágní formulaci lze aplikovat na mnoho IT společností, které vyvíjejí software pro firemní zákazníky. I když je pravděpodobné, že žalované firmy zvítězí, troll nemá moc co ztratit – často nemusí proplácet náklady a někdy žaloba prostě vyjde. OneSoft Connect si na proces najal poměrně proslulou právní firmu White & Case. Plzeň tedy nakonec vyhrála, ale nevratné náklady byly v řádu desetitisíců dolarů.

Dalším kritizovaným prvkem je negativní seznam neliberalizovatelných služeb. Strany v něm vyjmenovávají služby, u nichž si vymiňují tu či onu formu regulace. Všechny ostatní služby jsou tedy automaticky považovány za liberalizovatelné. To vytváří problém pro snahu regulovat jakoukoli z nevyjmenovaných služeb v budoucnu, když například se ocitnou vlivem nějaké krize v potížích. Navíc, pokud vzniknou služby, které dnes neexistují, nebo nejsou považovány za tak důležité, nebude je také možno regulovat bez hrozby následných žalob u ICS. CETA ale jde ještě dál a samotný proces vytváření regulací je podroben nadnárodnímu tělesu zvanému Fórum regulatorní spolupráce. Toto blíže neupřesněné těleso má za úkol posuzovat, zda všechny regulace, které budou vznikat, nejsou v rozporu s obchodem a nepředstavují nadměrnou zátěž pro obchod. Otázkou je, co je to nadměrná zátěž a záleží zřejmě na výkladu členů onoho Fóra. Obecně ale platí, že každá regulace je zátěží pro obchod a podnikání, protože jim stanovuje limity, nařizuje určité postupy a tak podobně. To je pochopitelné, protože se jedná například o ochranu zdraví zaměstnanců, spotřebitelů a přírody.

I v otázce přírody je CETA velmi problematická. Čerstvá studie Centra pro mezinárodní environmentální právo ukazuje, jak může tato smlouva omezit práva Kanady a EU a jejích členských států na regulaci v oblasti pesticidů.

Pětiminutové video o CETA s českými titulky vás nezatíží. Podívejte se. Proces ratifikace ale není vůbec tak hladký, jak by si zastánci smlouvy přáli. V Rakousku se o smlouvě nerozhodne dřív než po říjnových volbách, a navíc je ve hře celostátní referendum, na jehož svolání byl nasbírán dostatek podpisů. Stejná situace je v Německu, kde je odpor proti oběma smlouvám enormní. Datum ratifikace je nejasné v Portugalsku, ve které vládnou sociální demokraté tolerovaní radikální levicí, v Británii, která diskutuje o Brexitu, nebo ve Valonsku, kde se místní socialistická Dělnická strana staví proti.

V České republice je nejvíce zarážející chování sociálních demokratů, kteří jako jeden muž na středečním hlasování CETA podpořili. Vzdor tomu, že jejich evropští kolegové bez výjimky hlasovali proti. Smutný pohled poskytl zarytý „odpůrce globalizace“ Jaroslav Foldyna, který se také nepostavil proti.

CETA byla schválena Evropským parlamentem 15.2. 2017 Pro smlouvu hlasovalo 408 europoslanců, proti smlouvě 254, hlasování se zdrželo třiatřicet poslanců. Z českých europoslanců byli –

PROTI: Olga Sehnalová, Jan Keller, Pavel Poc, Miroslav Poche (všichni ČSSD). Kateřina Konečná, Jiří Maštálka, Jaromír Kohlíček (všichni KSČM);

PRO: Martina Dlabajová, Dita Charanzová, Petr Ježek, Pavel Telička (všichni ANO). Michaela Šojdrová, Pavel Svoboda, Tomáš Zdechlovský (všichni KDU-ČSL). Jaromír Štětina, Luděk Niedermayer, Jiří Pospíšil (všichni za TOP 09), Stanislav Polčák (STAN). Evžen Tošenovský, Jan Zahradil (ODS), Petr Mach (Svobodní).

Horní komora českého Parlamentu dohodu schválila v dubnu. Poslanci a poslankyně by měli hlasovat o souhlasu s ratifikací dohody na poslední schůzi Sněmovny v průběhu září. Na základě dohody mezi předsedou Evropské komise Jean-Claudem Junckerem a kanadským premiérem Justinem Trudeauem by dohoda měla začít fungovat od konce září.

Bohumil Kartous v Britských listech píše:

Idiotská (nelze konstatovat jinak) politická reprezentace napříč ideologiemi a stranami jedná v rozporu se zájmy této společnosti a společnost to akceptuje. To je projev naprosté negramotnosti, za kterou zaplatí ti nejvíce ohrožení. Připomeňme, že míra latentní chudoby je v ČR relativně vysoká, ohrožuje na 40 % domácností. Jsou v první linii, pokud přijde dlouhodobě neřešitelná ekonomická krize, padnou. Jsou to ti nejméně adaptabilní, nejméně schopní odhadnout budoucí vývoj. Je politickým zločinem mást společnost, a zejména tuto její část, falzifikovanou představou o hrozbě muslimské invaze, globálního terorismu ohrožujícího naši existenci, zástupnými tématy, jako jsou zákaz kouření v restauracích, EET a všechny naprosté podružnosti vytvářející řídkou mediálně politickou pěnu dní a okázale přitom ignorovat (skutečné) problémy[…] Předkládejte lidem marginální problémy a perte se na mediální úrovni o hledání jejich řešení. Předestřete obraz světa, v němž tyto marginální problémy tvoří pilíře sociální reality a nechejte lidi, aby si ji podle tohoto vzoru rekonstruovali. Skutečné problémy v diskusi bagatelizujte. Prostě se k nim nevyjadřujte a pokud, jednejte podle toho, co říká „zdravý rozum,“ to je nejjednodušší způsob jak utvrdit obecně sdílenou demagogii. Pokud ji někdo zpochybní, udělejte z něj nepřítele obyčejných lidí a zdravého rozumu. Zdravý rozum, jak víme, není objektivní veličina. Je to odraz zvládnutí moci nad společností. Blbost, v jaké se česká společnost utápí, se jí v budoucnosti nesmírně prodraží.

Tato svá slova vztahuje sice k problémům ve vzdělávání, ale lze je beze změny vztáhnout i na řadu dalších oblastí, především na dekadentní stav české společnosti. Klasikové říkají, že primární myšlenkou dekadence je šokovat a pobuřovat. Dekadentní rovná se pesimistické, zvrácené, morbidní až nechutné, částečně mystické. Nejčastějšími tématy dekadentů bývá erotika, sex, alkohol, drogy, bolest nebo třeba nenaplněná láska či zklamání. Podle Robejška, stav společnosti, kdy jsou odměňování ti, co chtějí společnost rozbít.

18. října 2014 na XX. dnech Josefa Zvěřiny v Brandýsi nad Labem měl Václav Bělohradský přednášku Jak zacházíme s demokracií. V ní se vrátil ke sjezdu spisovatelů 27. – 29. června 1967, konkrétně k příspěvkům L. Vaculíka a jeho úvahám jak demokratizovat moc, K. Kosíka o nezasloužených privilegiích a legitimitě autority a M. Kundery, který se zabýval nesamozřejmostí československého státu, který pořád musíme ospravedlňovat, protože náš nárok je stále něčím podmiňován, a ještě je dokonce podezřelý, že jde o zaslepený nacionalismus a ospravedlňujeme to tím, dějinami Evropy, kterými jsme byli svědky.

Je to padesát sedm let a řekl bych, že ti jmenovaní i ti naslouchající měli v těch otázkách jasněji než naši „vládci“ dnes. Nenaučili jsme se demokratickými pravidly ovládat moc a když už toto nedokážeme, moc si poradí sama a přetvoří společnost k obrazu svému. Moc se chce reprodukovat a všechno tomu podřizuje, moc nesnáší, co se jí nepodobá a vydírá všechny. Stranám jde jenom o privilegia, aby byly u toho, kde se rozdělují peníze, ale nikoliv o skutečně řízení státu, aby nemuseli vybočovat ze zaběhlých kolejí a nedodržovat obvyklé konvence, prostě bojí se být průkopníky, vždyť by musely odmítnout sociální nespravedlnost, což je podstatná část neformální autority těch, co skutečně vládnou. Nesamozřejmost našeho státu „léčíme“ lokajstvím a defétismem, že už nikdy se nemůžeme vrátit k idejím našeho státu, protože nám stačí marketing a PR akce. Shrnuto: Velké myšlenky zmizely, zůstal neupřesněný hněv, nostalgie a místo těch idejí se nabízejí různé substituty jako je například nacionalismus a krkovička za 90 Kč/kg. Je nejvyšší čas, že se budou v říjnu konat volby…

Advertisements
Příspěvek byl publikován v rubrice Hodina vlka se štítky , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.