Výhledy a mýty


napsal Leo K.

Článek Digitální nesmrtelnost v červencovém Vesmíru, ročník 2003 nevzbudil nijakou zvláštní pozornost – soudě podle absence jakéhokoliv komentáře – a jeho znění, které tu ve velmi skrovném výtahu zveřejňuji, vyvolalo nejspíše skeptický úsměv:

Budoucí technologie nesporně umocní naši schopnost předávat myšlenky i prožitky a vytvářet jednosměrný vztah s budoucími generacemi. Dokonce už dnes je prakticky možné zaznamenat vše, co člověk čte a slyší. Například uchovat veškerou konverzaci, kterou kdy člověk vyslechl, vyžaduje méně než terabyte datové kapacity (v přijatelné kvalitě).

Během pěti až deseti let bude terabyte úložného prostoru stát několik stovek dolarů, a lidé tak budou mít možnost stát se „nesmrtelnými“ ve smyslu uchování toho, s čím se ve svém životě setkali. U „slavných“ lidí budeme mít přístup k celému jejich životu.

S projektem CyberAll je spojeno mnoho technických a sociálních problémů. Jak například informace uchovávat, když se stále mění média, platformy a programy? Jak informace organizovat a prezentovat? (Bude člověk potřebovat celý život k tomu, aby si prohlédl život někoho jiného?) K vidění čeho bude kdo kdy oprávněn? Jaká jsou zákonná a etická práva a povinnosti pro informace, které zahrnují jiné osoby? I tyto otázky zkoumáme, ale především se zaměřujeme na základní úkoly: získávání, uchovávání a vybavování informací.

Za obzorem této jednosměrné nesmrtelnosti tušíme náznaky toho, že alespoň určité aspekty člověka je možné vyjádřit jako program, který interaguje s budoucími generacemi.

Uplynulo 6 let a Gordon Bell, legendární vývojář Microsoftu, autor výše uvedeného článku, vydal knihu, kde propojuje svou vizi elektronické budoucnosti a zkušenost s deseti roky neustálého natáčení. Knihu nazval futuristicky Total Recall (Totální paměť); hodně vypovídá také podtitul: Revoluční elektronická paměť změní všechno. Spoluautorem publikace je Jim Gemmell, technologický vizionář o dvě generace mladší. Bell nazývá celý proces termínem „lifelogging“ – záznam života. Totální paměť má podle nich doplnit – nikoli nahradit – paměť biologickou.

Tím, že budete mít k dispozici veškeré vzpomínky a veškerá data svého života kdykoli na dosah ruky, ulehčíte mozku. Ten se pak může soustředit na jiné činnosti. Na otázku, zda mozek nezakrní, má Bell jasnou odpověď: začne se prostě specializovat na jiné funkce. Ostatně stejnou otázku vyvolal už vynález kalkulačky, objev písma a podobné.

Možnosti využití životního záznamu jsou nekonečné. Už samotný fakt, že lze kdykoliv nahlédnout do svého záznamu a zjistit, jak vypadal váš život v přesně daný okamžik, zní opravdu šíleně. Tím ale možnosti lifeloggu nekončí. Můžete jej sdílet. Samozřejmě selektivně, jiné vzpomínky nabídnete kolegům v práci při hledání optimálního postupu, jiné partnerovi při vzpomínání na první krůčky vašeho potomka. Lékaři odhalíte statistiky své diety a souvislosti s tělesnými funkcemi, psycholog si může prohlédnout klíčové momenty vašeho dětství. Můžete ve svých vzpomínkách hledat souvislosti napříč časem i prostorem. Na základě vzpomínek můžete předvídat, co bude následovat. Soud bude o vaší vině nebo nevině rozhodovat na základě vašeho záznamu.

Podle Bella s Gemmellem totální paměť dokonce překlene propast mezi životem a smrtí: po své smrti paměť odkážete potomkům, kteří tak budou mít k dispozici váš kompletní život. Ani tato kniha nevzbudila v ČR žádnou zvláštní pozornost – soudě podle toho, že nebyla přeložena. Zato v nadnárodních podnikatelských kruzích vzbudila zaslouženou pozornost. Následující odstavce se inspirovaly článkem: Lifelogging nebo chybující člověk? Lifelogging totiž reálně umožňuje protokolování činnosti a racionální diskriminaci. Tu diskriminaci vzápětí vysvětlím.

Sociální důsledky komplexní sebedatace jsou dramatické. Čím více se obraz člověka (moderně „lidského zdroje,“ human resource, zkráceně HR) bude přibližovat datovému objektu, tím více bude jeho lifelogging sociálním organizačním principem, což následně povede k novým formám sociální diskriminace „racionální diskriminace.“ Již nikoliv na základě rasistických nebo sexistických iracionálních představ, ale na základě objektivní a racionální metody měření. Už nyní Americká společnost Fitbit prodává náramky pro měření aktivity, u nás na příklad v sortimentu Alzy.

Je řada společností, které s odůvodněním „podporovat“ zdraví, těmito náramky své zaměstnance vybavuje. V USA, kde zaměstnavatel platí jistý podíl komerčního zdravotního pojištění, se jeho výše může odvíjet od protokolování těchto dat. Snižuje to náklady na zdravotní péči a zároveň zvyšuje produktivitu zaměstnanců.  Znalost dat lifeloggingu dovoluje „nakonfigurovat“ zaměstnance jako kdybyste byl stroj, který má fungovat optimálně.  Příkladem toho je komplexní kontrola lidí při práci. V post-taylorismu se nyní měří celý člověk.

Průzkum pracovníků se provádí všude kde je cílem zvýšit výkonnost, například v obchodních řetězcích, jako je například Tesco nebo internetový obr Amazon, které stanovují optimální pohyb a pauzy svých zaměstnanců. Sledovaní zaměstnanci reagují poslušně obvykle proto, že mají strach být neustále trestáni za přestupky. Objevují se požadavky na to, aby „výkonnost“ byla součástí CV. Jde vlastně o dokonalý triumf neoliberálního myšlení.

Přesto se můžeme jenom dohadovat, zda tato „západní“ racionalita je „přijatelnější“ než některé orientální techniky. Například v Jižní Koreji vymysleli bizarní metodu, jak motivovat lidi k práci. Přezdívá se jí „stáž v rakvi“. Zaměstnanci firmy se převléknou do pohřebních šatů, napíšou dopis na rozloučenou svým nejbližším a položí se do předem připravených rakví. Muž v černém, který hraje anděla smrti, pak nad nimi zavře víka. Jaký je smysl tohoto morbidního divadla? Pracující si mají v rakvích nějakou dobu poležet, popřemýšlet, co udělali špatně, a pochopit, že život strávený tvrdou prací je pořád lepší než smrt. „Uvědomil jsem si, že jsem se dopustil mnoha chyb. Věřím, že nyní budu dělat veškerou práci s ještě větším nadšením,“ komentoval to jeden z účastníků.

V pořadu Dualog z 20. července se hovořilo dost o odumírání pravolevého dělení společnosti, které prý pozvolna ztrácí smysl. Dovolil bych si s tím tvrzením nesouhlasit. Zdání je vyvoláno nedostatečnou aktivitou a charismatem vůdců příslušných stran, ale zásadní rozdíl pravolevého vnímání zůstal nedotčen. Nemusíme si přece pod pravolevým konfliktem hned představovat proletářskou revoluci a diktaturu proletariátu jako nezbytné přípravné etapy beztřídní společnosti.

Postupné drobení třídní struktury kapitalistické společnosti neznamená, že by se tím zmenšilo nebo dokonce odstranilo napětí mezi kapitálem a prací. Stále přece platí nejvýraznější znak pravice a to, že si modla kapitalismu, kapitál, najímá práci, která vytváří hodnoty společnosti, místo toho, aby tomu bylo – jak je (nebo mělo by být) programem levice – naopak. Aby si práce potřebná pro harmonický chod společnosti, najímala služebný kapitál.

Dokonce je tomu naopak, napětí mezi prací a kapitálem se rapidně zhoršilo, když v roce 1971 Nixon v důsledku velkých výdajů na vojenské mise, které představovaly nebezpečí pro americké měnové zlato ve Fort Knoxu, demontoval systém vytvořený v Bretton Woods a tak dereguloval měny. Tato a několik dalších změn obrovsky rozšířily množství neregulovaného kapitálu ve světě a nastartovaly to, čemu se říká globalizace hospodářství.
Vyvážení pracovních míst do oblastí s nízkými mzdami a velmi nízkou nebo dokonce žádnou společenskou ochranou práce a životního prostředí, zásadně podkopalo příležitosti pro produktivní práci doma. Báječně to zvýšilo zisky, zvláště při volném toku kapitálu.

Globalizace má dva důležité důsledky. Za prvé rozšiřuje model třetího světa do průmyslových zemí. Ve třetím světě je společnost rozdělená ve dví – na sektor extrémního bohatství a privilegií a na sektor obrovské bídy a zoufalství mezi neužitečnými, nadbytečnými lidmi. Toto rozdělení prohlubuje politika neoliberálního systému tak zvaného volného trhu. Volný trh se pořád tak donekonečna vytrubuje, že získává téměř mytické vlastnosti. „Vyřeší všechny problémy.” Jsou k němu nějaké alternativy?

Nejprve musíme oddělit ideologii od praxe, neboť hovořit v této době o volném trhu je špatný vtip. Hierarchicky řízené velké firmy, které dnes kralují světovému obchodu si svojí síťovou strukturou podmanily toky kapitálu. Velké procento transakcí uskutečňovaných přes hranice probíhá uvnitř jediné firmy. To už se ale stěží dá nazvat „obchodem.“ Máte tak centrálně řízené transakce s velmi viditelnou rukou – vedoucí struktury soukromé společnosti – která je řídí. Zlatým teletem současnosti jsou on line služby. Neznají hranice a daní vždy tam, kde je to výhodné.

Nedávno na serveru Živě bylo tématem: Co předpověděl Bill Gates? A co se z toho splnilo? Překvapivě mnoho. Před dvaceti lety velice výstižnými slovy přednesl vizi sociálních sítí, vývoje e-shopů, online placení atd. A proč jím založený Microsoft téhle jeho prognózy nevyužil? Přitom firmy, které přinášejí tyto prognózované entity, jsou na cestě monopolního ovládnutí světového trhu. Jejich prudký růst uvádí i otřelé finančníky ve Wall Streetu do střehu – kdy kdo slyšel, aby firma během tří let zvýšila svůj zisk o 206 %, jak se podařilo Amazonu? Tomuto znepokojivému efektu dali bankovní matadoři přezdívku – FAANG ( populární akronym proFacebook, Amazon, Apple, Netflix a Google). Tvrdí-li obhájci globalizace, že dnešní velkopodnikatelé podporují technologický pokrok, platí to jen do té míry, pokud vynálezy neohrozí jejich základní zájem – zisk. Je snad FAANG ukazatelem nezbytných hodnot? Ale všichni jež o nich uvažují dnes, už bojují minulé bitvy. Hvězdou budoucnosti jsou biotechnologie, kde je Evropa beznadějně pozadu.

Přiznejme si už konečně, že tam, kde by byly ohroženy mocné zájmy, na volný trh nespoléháme a kryjeme je pestrou směsí ochranářských, intervencionistických, volnotržních a liberálních opatření jaké vidíme ve smlouvách typu NAFTA, TTIP nebo CETA. A orientujeme se především na potřeby těch, kdo provádějí politiku společnosti. Kdo to je, vidíme takřka v přímém přenosu na Trumpovi.

Americký prezident je údajně nejmocnější muž zeměkoule a když se snaží tuto údajnou moc uplatnit, tak vidíme, kdo mu hází klacky pod nohy a velice snadno si domyslíme proč. Takže systém má potíže. Ekonomové a bankéři už nějaký čas otevřeně poukazují, že jsme se nedokázali uchýlit ke zvýšení vojenských výdajů se všemi násobícími efekty, které to s sebou nese. Na druhé straně se ukazuje, že v zemích, kde nepanuje vychvalovaný tržní systém založený na konkurenci a partikulárních zájmech, má nová náročná technologie lepší podmínky k rozvoji.

Novináři i někteří specialisté věnují mnoho pozornosti porušování lidských práv v Číně, ale nevšímají si toho, že nový čínský typ atomové elektrárny uvažuje Británie a že vynález bezztrátového dálkového přenosu elektřiny nebo některé inovace v železniční dopravě prováděné v Číně jsou neuskutečnitelné v systému založeném na soukromém majetku a soukromých zájmech. Nejde jen o to, který hospodářský a společenský systém umožní technologický pokrok, ale také, jak jej použije, jaký je jeho finální účel a smysl.

Co udělají miliardáři ze Sillicon Valley se svými zisky? Jakou míru společenské odpovědnosti jsou s to převzít?  V celých dějinách měly vládní struktury snahu srůstat s jinými formami moci – v moderní době především s hospodářskou mocí. Nyní máme mezinárodní, globální hospodářství a směřujeme k mezinárodnímu státu, což nakonec znamená i mezinárodní výkonnou moc, vždyť čeho jsou mezinárodní organizace a instituty jako MMF, WTO, ale i G20 předstupněm?

Jsme v područí nadnárodních investorů a jenom oni, podle své logiky, mají právo rozhodovat, co se bude dít. Proto musíme pro ně udělat všechno co nejatraktivnějším. Jenže dokud budou nadnárodní investoři rozhodovat o tom, co se bude v národním státě dít, tak už to tu demokracii opravdu přestává i jen připomínat. Co s tím dělat? Je to jako snažit se ve formálně demokratickém státu modifikovat zastupitelský systém. Může to změnit očekávání, ale výsledek těžko.

Dokud se nedostanete ke zdroji moci, což jsou v poslední instanci investiční rozhodnutí, budou ostatní změny jen kosmetické. Pokud by zašli příliš daleko, investoři prostě odejdou a vy s tím nic nenaděláte.
Postavit se právu investorů určovat, kdo bude žít, kdo zemře a jak budou žít a umírat – to by byl významný a revoluční krok směrem k ideálům osvícenství. Tolik k té diskusi o pravolevém uspořádání společnosti. Mýtus o jeho odumíraní je pravděpodobně plánovitě šířen a podporován, stejně jako mýtus o volném trhu nebo mýtus o přirozené podstatě soutěžení (jádro kapitalismu) jako základním přírodním principu.

Co je tzv. „etika soutěživosti?” Existuje nějaký důkaz, že jsme od přírody soutěživí? Mnozí obhájci teorie volného trhu a tržního kapitalismu říkají, že musíte lidem dát možnost soutěžit – je to přirozená věc. Opusťme mytický pravěk, kde houf (rod, kmen) měl jistě lepší vyhlídky než jedinec a vraťme se k rodině. Nejsilnější osobou v ní bývá otec. Sní všechno jídlo a nechá děti hladem, nebo se podělí? A pokud se nepodělí, společnost ho bude považovat za patologický případ. Nicméně stále budeme slyšet, že jedině soutěž je přirozenou zárukou zdravé společnosti. Kdo by sledoval, že podle této zvrhlé a svým způsobem nacistické logiky, ti co jsou „za vodou“ nejednají. Že jednají téměř vždy ve shodě.

Ač to zní jako konspirační teorie, je skutečností, že tyto mýty mají nečekaný společný jmenovatel. Je jím James Buchanan, který vytvořil tzv. „teorii veřejné volby,“ způsob (metodiku), kterým zkoumá politiku za použití metodologických nástrojů teoretické ekonomie(!) Je to přesně to, co už dlouho říká Petr Robejšek. Vláda svoji servisní úlohu vůči občanům nezvládá a aby si vytvořila jakous takous platformu, začala politiku ekonomizovat. Prohlašuje, že máme-li čísla, víme co máme dělat. Už jsem v několika článcích napsal, jak je tato idea chybná. Že nefunguje stoprocentně ani u firem, kde to jakousi logiku má a to proto, že ekonomie není exaktní vědou. Alespoň ne ve smyslu Karl Poppera, který přišel s myšlenkou, že pravdivost vědecké teorie nelze dokazat, ale jen empiricky testovat. A to u ekonomie nejde, protože vždy existuje stovky a tisíce vstupních podmínek, proměnných, které ekonomie zanedbává. Pro veřejnost se ale halí do vědeckého hávu použitím matematiky aby nějak zdůvodnili její naprosté nonsensy.

Že ekonomie jako náhrada politiky nefunguje popsal Noam Chomský na následujícím příkladu Bolivie. Měla problémy. Byli tam brutální, velice represivní diktátoři, velký dluh – v celém hospodářství. Přišel Jeffrey Sachs, čelní odborník Harvardu, dělal poradce – s pravidly MMF: stabilizujte měnu, zvyšte vývoz, snižte výrobu pro domácí potřeby atd. Fungovalo to. Čísla a makroekonomické statistiky vypadaly dost dobře. Měna se stabilizovala. Dluh se snížil. HDP rostl.

Mělo to ale i nějaké mouchy. Rapidně narostla chudoba. Zvýšila se podvýživa. Zhroutil se školský systém. Nejzajímavější ale je, co vlastně hospodářství stabilizovalo – vývoz koky. Dnes podle některých odhadů čítá asi dvě třetiny bolivijského exportu. Důvod je jasný. Vezměte si zemědělce někde ve světě a zaplavte jeho oblast americkými dotovanými zemědělskými produkty – třeba prostřednictvím programu Potraviny pro mír – takže nemůže ani vyrábět, ani konkurovat. Vytvořte situaci, za které může fungovat jedině jako zemědělský vývozce. Není žádný idiot. Přejde na tu nejvýnosnější plodinu, kterou je náhodou koka (u nás tu úlohu má dotovaná řepka).

A mohou alespoň přežít. A svět zaplavuje export koky. Zisky jdou většinou velkým syndikátům nebo také bankám v New Yorku. Nikdo neví, kolik miliard dolarů zisků z kokainu projde bankami v New Yorku nebo jejich offshore pobočkami, ale nepochybně je to hodně. Hodně jich také jde americkým chemickým firmám, které, jak je dobře známo, vyváží do Latinské Ameriky chemikálie potřebné pro výrobu kokainu. Takže zisků je dost. Pravděpodobně jsou také šlehnutím do žíly pro ekonomiku USA. A krásně přispívají mezinárodní drogové epidemii a to i tady v USA. Tak to je hospodářský zázrak v Bolívii.

A není to jediný případ. Podívejte se na Chile. To je další velký hospodářský zázrak. Míra chudoby narostla z 20% za dob Allendeho na dnešních asi 40% po velkém zázraku. A jestliže si vezmete jednu zemi po druhé, tak pro každou z nich to platí. Toto jsou důsledky, které způsobuje to, čemu se správně říká „fundamentalismus MMF.” Ten má katastrofické následky všude, kde se aplikuje.

Ovšem z pohledu jeho původců je značně úspěšný. Když prodáváte veřejný majetek, tak se na tom vydělá spousta peněz, takže většina kapitálu, který uprchnul z Latinské Ameriky, je teď zpátky. Burzy si vedou dobře. Proto se stalo normou, že drtivá většina stran a jejich politiků se hlásí k liberální demokracii a takměř všichni podporují neoliberální zákony, založené na podpoře finančního kapitálu, a požadují navýšit náklady na zbrojení a omezit úlohu státu, resp. ho privatizovat. Dobře vědí, že se to vyplácí, protože když už musí dělat něco, co je nebaví, tak ať to alespoň vynáší!

James McGill Buchanan to dobře věděl a na podporu své teorie lišácky argumentoval, že společnost není svobodná, pokud nemá každý občan právo vetovat její rozhodnutí. Rozuměl tomu tak, že nikdo nesmí být zdaňován proti své vůli(!) Avšak bohatí jsou vykořisťováni lidmi, kteří zneužívají svých hlasů k tomu, že požadují peníze, které vydělali jiní, prostřednictvím nedobrovolných daní, jimiž se financují veřejné výdaje a sociální infrastruktura. Dovolit pracovníkům, aby zakládali odbory a zavádět progresivní daně, to je forma diskriminačního zákonodárství, zaměřeného proti vlastníkům kapitálu. Všechny konflikty mezi „svobodou“ bohatých, aby jednali, jak chtějí, a demokracií musejí být vyřešeny ve prospěch „svobody.“

Jeho receptem byla „ústavní revoluce,“ to jest vytváření těžko nebo vůbec neodstranitelných překážek omezujících demokratickou volbu. Po celý život byl Buchanan sponzorován bohatými nadacemi, miliardáři a korporacemi a vytvořil teoretický postup ohledně toho, jak by takováto ústavní revoluce měla vypadat i strategii pro její realizaci. Dokonce si vysloužil i Nobelovu cenu. Jeho moc se začala především projevovat, když Koch, nyní sedmý nejbohatší člověk v USA, se rozhodl, že Buchanan vlastní klíč k transformaci, kterou Koch požaduje, a proto poskytl Buchananově práci na George Mason University mnoho milionů dolarů.

Vysvětlil, jak lze ochromit pokusy desegregovat školství na americkém jihu vytvořením sítě státem financovaných soukromých škol. Buchanan jako první navrhl privatizaci univerzit a zavedení plného školného pro studenty: prvotním účelem školného bylo rozdrtit aktivismus studentů. Naléhal na privatizaci sociální podpory a mnoha dalších funkcí státu. Usiloval o rozbití vazby mezi lidmi a vládou a o likvidaci důvěry ve veřejné instituce. Jeho cílem bylo, krátce řečeno, zachránit kapitalismus před demokracií.

V jednom ohledu měl Buchanan pravdu: existuje zásadní konflikt mezi tím, co nazýval „ekonomickou svobodou“ a politickou svobodou. Absolutní svoboda pro miliardáře znamená chudobu, existenční nejistotu, likvidaci životního prostředí a rozkládající se veřejné služby pro všechny ostatní občany. Protože pro to lidé hlasovat nebudou, je to možno realizovat jen podváděním, utajováním a autoritářskou mocí. Utajování programu Buchanan považoval za klíčové. Sdělil svým spolupracovníkům, že „zásadní je systematické konspirační utajování projektu.“ Spiklenci měli jednat na základě drobných, postupných kroků a nikdy neprozradit konečný cíl. Například, při snaze zlikvidovat systém sociálního zabezpečení, se argumentovalo, že ho chtějí zachránit a že by selhal, pokud nedojde k řadě radikálních „reforem.“ Buchananův program je recept na totalitní kapitalismus. Ve zestručněném českém překladu zde.

Na závěr ještě pár vět: Náhodný čtenář Britských listů Michal David připojil k článku Borise Cveka „Když lidé chtějí svobodně nesvobodu“ komentář z něhož vyjímám:  Každopádně tuším, že demokracie není žádnou stálicí, nebyl jí ani žádný jiný předchozí lidský konstrukt. A dá se odtušit, že přijdou jiné abstrakce, jiné ideály …Demokracie není ideologie, ale tisíce let trvajícím nástrojem na její krocení. Škoda, že James McGill Buchanan se nedožil dokonalého triumfu své nauky.

Advertisements
Příspěvek byl publikován v rubrice Země Lea K. se štítky , , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.