25 let po té českýma očima


V  noci  z  pátku na  sobotu  to bylo  25 let, co  Vladimír  Mečiar na  tiskové  konferenci  v  Brně  ohhlásil,  že  Československo,  jako  společný  stát,  je  mrtev a  za 4 měsíce  a pár  dnů končí. Od 1.1. 1993, že  se rozpadá na  samostatnou  Českou a  Slovenskou  republiku. Dobře  se na to pamatuji…

Byl to pro mne osobně  den  významu 21. srpna  1968. Nic  více a  nic  méně.  Lišil  se  jen v doprovodném  kontextu  -nevyjely  žádné  tanky a každý  soudný  člověk  věděl,  že jiný  výsledek přijít  nemohl. Ale  výsledek  a  základní pocit  byl  stejný  – obrovské  zklamání a  ještě  většěí pocit  zrady.  Na  rozdíl od  mnohých,  včetně  těch, co k tématu  vystupovali a  vystupují v  různých  debatních či expertních  pořadech na  ČT či  ČRo  nebo  jen v  domácích retro   debatách to zklamání  a  odér  zrady  pro mne  tehdy nešel  za politiky  a politickou reprezentací české  části  bývalého  soustátí,  nýbrž  za  – a nyní  nechť  mi  všichni  slovenští  čtenáři prominou a  osobně  doufám, že  nepřestanou  číst  dál  – za  Slovenskem, Slováky  a především slovenskými politiky. Jimž  jsem přičítal a přičítám konec  společného  státu.

Znovu se obracím  dnes  na  slovenské  čtenáře  Kosy – prosím, nejdříve  se podívejte  ještě  jednou  na titulek    a prosím  zkuste  číst  dál, respektive  – až  do úplného konce

.

Myslím, že  ten  pocit  zrady,  v podstatě  stejný  jako  v srpnu 68.  jsem  neměl,  na  české straně,  jen  já. Že  to byl obecně  rozšířený  pocit  většiny  českých  občanů.  Pro nás, tedy  českou  část státu,  bylo Komárno nebo Těrchová stejnou  součástí   republiky jako Cheb nebo  Český  Těšín a bylo nám  jasné,  že  kdyby  něco nebo někdo chtěl  nějaký  historický  revanš,  navlíkneme  uniformy,  nafasujeme  kvéry    a jdeme to  Komárno/Cheb nebo Těrchovou/Český  Těšín  okamžitě  bránit.  Jenže  mezi  roky  1990 až  srpen 1992 nám  došlo, že  vlastně  ten  Český  Těšín  a  Cheb  bychom nejspíš  bránili  jen  my z Čech a Moravy. Na  rozdíl od  Těrchové  nebo Komárna….Přátelé ze  Slovenska – ANO  MYSLÍM TO OSLOVENÍ  PŘÁTELÉ NAPROSTO  VÁŽNĚ! V  dalším textu  vysvětlím proč.

Na  konto  rozpadu a techniky rozdělení  společného  státu zaznělo   v  mediálním  éteru  nesčetně  názorů od  obrovské množiny lídí.  Někdy  velmi  kuriozních. Chvilku  jem  byl v  pokušení  z nich  udělat tenhle  článek.  Nakonec  jsem to zavrhl,  došel  jsem  totiž  k názoru,  že  v lepším případě  by  vznikla  jakási  parodie  na tzv. Lennonovu  zeď, v  tom  horším  jen  další počmáraná  stěna  pánských  toalet, kde  kdysi převládal nápis Servít  je  vůl / kdo  ještě  ví, kdo byl  Servít?! Pomohu  – profesor  pružnosti a  pevnosti na  pražské technice, pozn.vlk/ . Kosa  nemá  ambici  být  Lennonovou zdí,  natož  tím  druhým.  Ale  zpět k  věci – zkrátka  myšlenka  na  nějaké  leporelo  kuriozitních  výroků  o  rozpadu  společného  státu  byla  opuštěna  stejně  rychle, jako se objevila. A  pro účely  tohoto  článku  použiji jen  dva  aktuální  výroky –  Klause a  Zemana.

Václav  Klaus  pro  Český  rozhlas  prohlásil, že pro  něj  26. srpen 1992 nebyl  dnem  rozpadu   Československa, pro něj  že zemřelo už v  červnu  téhož  roku hned po  volbách, kdy  se poprvé sešel na  společné  jednání s  Vladimírem  Mečiarem. Tehdy  že  zjistil,  že  je  konec.

Miloše  Zemana  mohu  citovat  autenticky „Dělení republiky bylo fakticky zahájeno hned v roce 1990 zdánlivě malichernými spory o název republiky a státní znak,“  

Z mého pohledu,  jakkoli  jsou oba  výroky PRAVDIVÉ, jsou současněš  zavádějící  a hluboce  nepřesné. A je  to klasický příklad   nadmíru  zajímavého, ale nikoli  unikátního,  jevu, kdy  nějaké tvrzení  je současně pravdivé i  mylné. Zkrátka – velmi často existuje  více  než  jedna  pravda. A  tohle je  ten případ!

Ano a  nade  vší pochybnost – Václav Klaus  zjistil  hned po  volbách,  že  výsledek  slovenských  voleb vygeneroval politickou reprezentaci,  s kterou  Českosloenské  přežít  nemůže.  A Miloš  Zeman  správně  identifikoval, že  ony  pomlčkové  války, tahanice  o název státu nebo  státní  znak a  tisíc  dalších  drobností, mají hlubší  podtext a  v konečném  důsledku povedou  k rozpadu  státu. Měli v tomto  vnímání  neoddiskutovatelnou pravdu.

Ale  tohle  není pravda  celá.  A  ani  nemůže. Protože  oba  pánové popisují  svou  zkušenost,  navíc  pouze  technicistní,tedy  okamžik  kdy poprvé  narazili na fundamentální  fakt,  že  nejméně  část  slovenské  veřejnosti  chápe společné  soužití  úplně  jinak  než  oni, že  se  s tím nedá hnout. Pro ně  je  začátek  konce  společné  republiky  v okamžiku,  kdy se ONI  osobně střetli se    slovenskou jinakostí!  A  proto  se mýlí!

Historie, ta opravdová, faktografická, mající  výpovědní  hodnotu, ta  nemůže  být  založena  na  tom, kdy se  někdo střetne  osobně  s  nějakým jevem  nebo  projevem  chování. Zrovna  tak  dobře  bych  byl  já  kvalifikován  k prohlášení, že  konec  vlastně  nastal  na  jaře  1976,  kdy jsem  dostal  rozkaz, abych se ke  zbytku  vykonání  vojenské  základní  služby v  délce  10-ti měsíců  dostavil  k vojenskému  útvaru  v Moldavě  nad  Bodvou.  A  tam  zjistil,  že  nás,české  vocly,  část  civilního personlu tituluje naprosto  nepochopitelně a významově  nesrozumitelně  slovy – páni federáti, ovšerm zjevně se  silně  despektním až  nepřátelským  významem. Nerozuměl jsem  co,  nerozuměl jsem  proč, nerozuměl jsem jak, ale  bylo mi  jasné,  že  společná  republika  pro mne  a  ty, co nás  jmenovali  těmi  pány federáty  asi  ani  přibližně není  totéž.

Od  té  doby  jsem  to  měl  stále  v hlavě,  až  do začátku  roku  1990,  pak  mi velmi  rychle  došlo co, proč   a  jak….  Jen ještě  dodám, že  těch pánů federátů  bylo naprosto zanedbatelné  množství  v moři dalších  s kterými  jsme  vycházeli naprosto  komfortně. Co komfortně  – skvěle!!!  A já na  svoje  slovenské  vojančení  budu  do konce svých  dnů  vzpomínat  jako  na jeden  z nejlepších a nejzajímavějších  úseků  svého života. Nicméně – kdybych věci  posuzoval optikou  Klause a Zemana,  měl bych plné  právo  vyjevit, že  Československo  vlastně  skončilo už v roce  1976. Kdy  jsem  na skryté  trhliny ve  vzájemném  soužití, které  česká  společnost  neviděla a  já  se  držím přesvědčení  že  ani nemohla  vidět  /jakkoli je  nemálo těch  těch,  kteří tvrdí, že  je  vidět nechtěla/,  narazil  osobně tváří v  tvář. Což  by  bvylo přirozeně  směšné.

Takže  kdy  se  vlastně  rozpadlo  Československo? V  březnu  1939?  Kdy vznikl  Slovenský  štát?  V generaci  mého otce  nebo  dědů,  časké straně, pokud  se  dožili popřevratových  tahanic,  bylo nemálo těch,  kteří tvrdili  – ano  už tehdy  to bylo  zřejmé, že  to  jinak  skončit  nemůže… Opět,  myslím si,  že  jde znovu o mýlku.  Takže  kdy  tedy?

Pokud  máte  v knihovně  Peroutkovo  budování  státu,  vytáhněte  si  znovu  tuhle  knihu!  Pokud  nemáte, zkuste  si ji někde  půjčit.Dlouho mne tohle  Peroutkovo stěžejní  dílo  míjelo.  Ale  když  jsem  se konečně potkali – byla  odpověď, kdy  došlo k rozpadu  společného  státu?  okamžitě na  světě – podle  mne  už  v okamžiku  jeho založení!  Respektive při tom,  jak byl vyjednáván a  vyjednán, následně  založen, s  jakými předpoklady   a  reálnými možnostmi  oba  národy  do  Republiky  československé vstupovaly, co musely  kvůli  ní opustit a  naopak do ní  vložit,  a jak se následně  vyvíjely, si dovolím konstatovat,  že  to jinak  ani  dopadnout  nemohlo a  že  je  vlastně  s podivem,  že  Československo  vydrželo /když započítáme i  válku/- skoro  75 let. Ba  troufnu si prohlásit, že  kdyby  nepřišel  únorový  převrat  v  roce  1948  nebo  srpen  1968,  bylo by  skončilo  daleko  dříve…. Společný  stát  vlastně  uchoval  direktivní  přístup  československých  komunistů.

Tvrzení předešlch odstavců  by  si  věru  žádalo detailní  rozvedení,  nicméně  hodlám  napsat  jen článek, nikoli  historickou  studii nebo  dokonce  monografii  nebo  snad  konkurovat  Peroutkovi. Nemíním  se  zesměšnit, Na  to  tu jsou jiní  gentlemani.   Zůstanu  u tvrzení,  že rozpad  společného  státu  byl  neodstranitelně  zakódován  už  v  samotných  základech  česko- slovenského  státu.  A  rovnou  dodám,  že  mi vychází naprosto  jednoznačně, že  zejména  Masaryk  si  toho byl  bytostně  vědom,  že  proto  vytvořil ideu  čechoslovakismu! Dávno před  tím,  než  bylo  Československo  vyhlášeno.

Premisa  tzv.  národa  československého je  vykldána  jako trik,  kterým jednak  byly  uchlácholeny  vítězné  mocnosti Dohody, aby  svolily  s vytvořením  samostatného   Československa  a jednak,  že  to byla  finta,  kterou  měla  být  zajištěna  číselmá  a operativní národnostní  většina nad  československými  Němci a  Maďary.

Aniž  bych popíral pravdivost  obou  názorů,  dovolím  si tvrdit,  že  tohle  byly pro Masaryka  až  sekundární  důvody.  Primárním,  pak  byla  obava  o  soudržnost  společného státu a jeho  budoucnost už  při jeho vyjednávání.  A  bylo  obrovskou  chybou,  že  čechoslovakismus  špatně  skončil.  Ačkoli  lze  označit  za  chybu  něco,  co   dávalo  dlouhodobou perspektivu  a  nejlepší  možné  řešení v teoretické  rovině    když  to byl mimořádně  snadný   a  tudíž  také  lákavý  terč pro  všechny politikáře a politické  šantaly, co se jich  u  nás  mezi  roky  1918-1992 objevilo?

Může  být  chybou  nejlepší  možné  řešení?  Jen proto,  že  se vždy najde dost  těch, kteří  z osobních a  zištných  cílů  klidně zničí cokoliv?  Každý  nechť  si odpoví  sám. Já tvrdím, že  Československo se skutečně  nerozpadlo  ani  26. srpna  1992,  ani v  červnu  téhož  roku,  ani v  roce  1990 nebo někdy  později, natož  v  roce  1976, ale  už v  roce  1918. A  kdybych měl  určit konkrétní  datum,  ukázal bych na  30. rep. přesněji  31.  říjen  1918. Znalí  histotrie  vědí,  ostatní, pokud  mají  zájem,  si to  jistě  vygůglí.  A  netrvám na  tom, že  se se mnou kdokoli  musí    souhlasit. Jde o můj privátní  názor. A  znovu upozorňuji  na  titulek. Pro jistotu jej  zopakuji – 25 let po té českýma očima.

Nicméně  -až  doposud  byla  pojednávána  historie.  Dovolím  si  další  citát  od  Václava  Klause.  Nemá  žádný  valný  smysl se ohlížet  jen  do  zpětného zrcátka… Jakkoli  jsem  na  1400 slovech, opravdu  dnes  nehodlám  řešit  otázku  viny  nebo  konkrétních příčin  rozpadu  společné  republiky. Zejména ne proto,že jednak byla  nezachranitelná, ale především proto, že  daleko důležitější pro  nás  – současníky,  je -JAK TO DOPADLO!

Za  sebe  – milí  slovenští PŘÁTELÉ,,  konstatuji,  že  lépe  než se  dalo očekávat!  Ve všech ohledech.  Naše vzájemné  vztahy  jsou  dnes  naprosto excelentní a dovolím  si tvrzení,  že  nejlepší  v historii a  naprosto nedosažitelné  ve  společném  státě! V něm  by  koexistence  a  vzájemnost  byla  testována  každý  den.  Politickými  šarlatány,  kteří  by, ve  svém  sobeckém  zájmu,  hráli  pořád  dokola  nacionalistickou  kartu. A  jak tohle  skončí  ukázal  rozpad  Jugoslávie  více než plasticky.

Jugoslávie  se nerozpadla  včas.  Československo  ano. Nijak se netajím  tím, že  nemám  rád  Václava  Klause  a můj soukromý názor  je, že  by zbytek  života  měl  strávit  na  státní  útraty  v  určitém  státním zařízení.  Důvodů pro  to mám  dost a dost.    Nicméně  v  kauze  rozdělení odvedl  supervýkon,  kterým  se  zapsal  do  dějin  českého národa.  Žádný srovnatelný  už  nikdy  ořed  tím  ani potom  – nepředvedl. S  Vladimírem  Mečiarem  mám  v  tomto ohledu  daleko  větší problém,  nicméně  mni  vychází,  že  v  této kauze  dosáhl  svého  hvězdného okamžiku i on.  Autorita a  akceschopnost  obou  mužů  zajistila  onen  rychlý, ale  především  hladký  řez. Který  nás  ušetřil  dlouhého  trápení.  A  ač to může  znít  naprosto  kacířsky a  nesmyslně,  jsem  rád  /přesněji  dnes mimořádně  rád/, že  nedopustili  konání  referenda!  Ano, bylo  by  bývalo  normální, ba  správné,  aby  k rozdělení  státu  bylo  vypsáno referendum. V obou  republikách. A  stát  skončil  až tehdy, kdyby  se  nejméně  jedna  z  nich  vyslovila  pro samostatnost.  Přesto  by  to byla  bývala  osudová  chyba!!!

Z tehdejších průzkumů  bylo jasné, že si pokračování společné  republiky  přála  disponibilní  většina  v obou  částech  Československa. A podle  toho by to  rigorozní  votum  bylo  dopadlo. Jsme  za  společný  stát!  Fajn.  Jenže  co  dál?  Prakticky!  Co  udělat druhý  den po hlasování pro ten společný  stát?  Respektive – aby  byl  funkční?!  Jak  tu  funkčnost zajistit přes  politikáře,  kteří  navíc  už  byli  celí  natěšení,  že  si  to budou  šéfovat  sami a nikdo  cizí jim do toho nebude mluvit?!  Přesně  na  tenhle moment  chci upozornit  všechny  příznivce  referend!  Otázka  ANO/NE  k  nějakému problému v  řadě  případů  není  postačující!  Šlo  s  ní  naprosto jednoduše  a komfortně  vyřešit  otázku  amerického radaru v  Brdech,  ale  nikoli  další  živoaschopnou  existenci státu  Čechů a  Slováků!!!

Ale  vrátím se ke konstatování,  že  náš  rozchod  dopadl  myslitelně  dobře  pro oba nástupnické  subjekty! A  nad  výkony  slovenských  sousedů  doslova  žasnu!  V mnoha  ohledech.  Nebudu  to rozepisovat – chovám  k  tomu, co  dosáhli  za  posledních  25 let,    upřímný a nefalšovaný  obdiv. A  na  féroivku  dodám, že  leckdy i  závist.  Ano  nepochybně  mohli  dosáhnout  víc,  kdyby…. a  kdyby… a kdyby…. a  kdyby…  Nehodlám to rozepisovat, Borísku a  další  vy  to znáte  lépe  než  já. Ale  už to, co  jste  zvládli,  se všemi těmi  subjektivními  omezeními,  je  obdivuhodné.  Takže  musím  uznat, že  vaše  ambice byly  oprávněné. Jakkoli mi  to tehdy  připadalo jako zrada. Mýlil jsem se.  A jsem  tomu  rád.

 

Příspěvek byl publikován v rubrice Hodina vlka se štítky . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.