V noci z pátku na sobotu to bylo 25 let, co Vladimír Mečiar na tiskové konferenci v Brně ohhlásil, že Československo, jako společný stát, je mrtev a za 4 měsíce a pár dnů končí. Od 1.1. 1993, že se rozpadá na samostatnou Českou a Slovenskou republiku. Dobře se na to pamatuji…
Byl to pro mne osobně den významu 21. srpna 1968. Nic více a nic méně. Lišil se jen v doprovodném kontextu -nevyjely žádné tanky a každý soudný člověk věděl, že jiný výsledek přijít nemohl. Ale výsledek a základní pocit byl stejný – obrovské zklamání a ještě většěí pocit zrady. Na rozdíl od mnohých, včetně těch, co k tématu vystupovali a vystupují v různých debatních či expertních pořadech na ČT či ČRo nebo jen v domácích retro debatách to zklamání a odér zrady pro mne tehdy nešel za politiky a politickou reprezentací české části bývalého soustátí, nýbrž za – a nyní nechť mi všichni slovenští čtenáři prominou a osobně doufám, že nepřestanou číst dál – za Slovenskem, Slováky a především slovenskými politiky. Jimž jsem přičítal a přičítám konec společného státu.
Znovu se obracím dnes na slovenské čtenáře Kosy – prosím, nejdříve se podívejte ještě jednou na titulek a prosím zkuste číst dál, respektive – až do úplného konce
.
Myslím, že ten pocit zrady, v podstatě stejný jako v srpnu 68. jsem neměl, na české straně, jen já. Že to byl obecně rozšířený pocit většiny českých občanů. Pro nás, tedy českou část státu, bylo Komárno nebo Těrchová stejnou součástí republiky jako Cheb nebo Český Těšín a bylo nám jasné, že kdyby něco nebo někdo chtěl nějaký historický revanš, navlíkneme uniformy, nafasujeme kvéry a jdeme to Komárno/Cheb nebo Těrchovou/Český Těšín okamžitě bránit. Jenže mezi roky 1990 až srpen 1992 nám došlo, že vlastně ten Český Těšín a Cheb bychom nejspíš bránili jen my z Čech a Moravy. Na rozdíl od Těrchové nebo Komárna….Přátelé ze Slovenska – ANO MYSLÍM TO OSLOVENÍ PŘÁTELÉ NAPROSTO VÁŽNĚ! V dalším textu vysvětlím proč.
Na konto rozpadu a techniky rozdělení společného státu zaznělo v mediálním éteru nesčetně názorů od obrovské množiny lídí. Někdy velmi kuriozních. Chvilku jem byl v pokušení z nich udělat tenhle článek. Nakonec jsem to zavrhl, došel jsem totiž k názoru, že v lepším případě by vznikla jakási parodie na tzv. Lennonovu zeď, v tom horším jen další počmáraná stěna pánských toalet, kde kdysi převládal nápis Servít je vůl / kdo ještě ví, kdo byl Servít?! Pomohu – profesor pružnosti a pevnosti na pražské technice, pozn.vlk/ . Kosa nemá ambici být Lennonovou zdí, natož tím druhým. Ale zpět k věci – zkrátka myšlenka na nějaké leporelo kuriozitních výroků o rozpadu společného státu byla opuštěna stejně rychle, jako se objevila. A pro účely tohoto článku použiji jen dva aktuální výroky – Klause a Zemana.
Václav Klaus pro Český rozhlas prohlásil, že pro něj 26. srpen 1992 nebyl dnem rozpadu Československa, pro něj že zemřelo už v červnu téhož roku hned po volbách, kdy se poprvé sešel na společné jednání s Vladimírem Mečiarem. Tehdy že zjistil, že je konec.
Miloše Zemana mohu citovat autenticky – „Dělení republiky bylo fakticky zahájeno hned v roce 1990 zdánlivě malichernými spory o název republiky a státní znak,“
Z mého pohledu, jakkoli jsou oba výroky PRAVDIVÉ, jsou současněš zavádějící a hluboce nepřesné. A je to klasický příklad nadmíru zajímavého, ale nikoli unikátního, jevu, kdy nějaké tvrzení je současně pravdivé i mylné. Zkrátka – velmi často existuje více než jedna pravda. A tohle je ten případ!
Ano a nade vší pochybnost – Václav Klaus zjistil hned po volbách, že výsledek slovenských voleb vygeneroval politickou reprezentaci, s kterou Českosloenské přežít nemůže. A Miloš Zeman správně identifikoval, že ony pomlčkové války, tahanice o název státu nebo státní znak a tisíc dalších drobností, mají hlubší podtext a v konečném důsledku povedou k rozpadu státu. Měli v tomto vnímání neoddiskutovatelnou pravdu.
Ale tohle není pravda celá. A ani nemůže. Protože oba pánové popisují svou zkušenost, navíc pouze technicistní,tedy okamžik kdy poprvé narazili na fundamentální fakt, že nejméně část slovenské veřejnosti chápe společné soužití úplně jinak než oni, že se s tím nedá hnout. Pro ně je začátek konce společné republiky v okamžiku, kdy se ONI osobně střetli se slovenskou jinakostí! A proto se mýlí!
Historie, ta opravdová, faktografická, mající výpovědní hodnotu, ta nemůže být založena na tom, kdy se někdo střetne osobně s nějakým jevem nebo projevem chování. Zrovna tak dobře bych byl já kvalifikován k prohlášení, že konec vlastně nastal na jaře 1976, kdy jsem dostal rozkaz, abych se ke zbytku vykonání vojenské základní služby v délce 10-ti měsíců dostavil k vojenskému útvaru v Moldavě nad Bodvou. A tam zjistil, že nás,české vocly, část civilního personlu tituluje naprosto nepochopitelně a významově nesrozumitelně slovy – páni federáti, ovšerm zjevně se silně despektním až nepřátelským významem. Nerozuměl jsem co, nerozuměl jsem proč, nerozuměl jsem jak, ale bylo mi jasné, že společná republika pro mne a ty, co nás jmenovali těmi pány federáty asi ani přibližně není totéž.
Od té doby jsem to měl stále v hlavě, až do začátku roku 1990, pak mi velmi rychle došlo co, proč a jak…. Jen ještě dodám, že těch pánů federátů bylo naprosto zanedbatelné množství v moři dalších s kterými jsme vycházeli naprosto komfortně. Co komfortně – skvěle!!! A já na svoje slovenské vojančení budu do konce svých dnů vzpomínat jako na jeden z nejlepších a nejzajímavějších úseků svého života. Nicméně – kdybych věci posuzoval optikou Klause a Zemana, měl bych plné právo vyjevit, že Československo vlastně skončilo už v roce 1976. Kdy jsem na skryté trhliny ve vzájemném soužití, které česká společnost neviděla a já se držím přesvědčení že ani nemohla vidět /jakkoli je nemálo těch těch, kteří tvrdí, že je vidět nechtěla/, narazil osobně tváří v tvář. Což by bvylo přirozeně směšné.
Takže kdy se vlastně rozpadlo Československo? V březnu 1939? Kdy vznikl Slovenský štát? V generaci mého otce nebo dědů, časké straně, pokud se dožili popřevratových tahanic, bylo nemálo těch, kteří tvrdili – ano už tehdy to bylo zřejmé, že to jinak skončit nemůže… Opět, myslím si, že jde znovu o mýlku. Takže kdy tedy?
Pokud máte v knihovně Peroutkovo budování státu, vytáhněte si znovu tuhle knihu! Pokud nemáte, zkuste si ji někde půjčit.Dlouho mne tohle Peroutkovo stěžejní dílo míjelo. Ale když jsem se konečně potkali – byla odpověď, kdy došlo k rozpadu společného státu? okamžitě na světě – podle mne už v okamžiku jeho založení! Respektive při tom, jak byl vyjednáván a vyjednán, následně založen, s jakými předpoklady a reálnými možnostmi oba národy do Republiky československé vstupovaly, co musely kvůli ní opustit a naopak do ní vložit, a jak se následně vyvíjely, si dovolím konstatovat, že to jinak ani dopadnout nemohlo a že je vlastně s podivem, že Československo vydrželo /když započítáme i válku/- skoro 75 let. Ba troufnu si prohlásit, že kdyby nepřišel únorový převrat v roce 1948 nebo srpen 1968, bylo by skončilo daleko dříve…. Společný stát vlastně uchoval direktivní přístup československých komunistů.
Tvrzení předešlch odstavců by si věru žádalo detailní rozvedení, nicméně hodlám napsat jen článek, nikoli historickou studii nebo dokonce monografii nebo snad konkurovat Peroutkovi. Nemíním se zesměšnit, Na to tu jsou jiní gentlemani. Zůstanu u tvrzení, že rozpad společného státu byl neodstranitelně zakódován už v samotných základech česko- slovenského státu. A rovnou dodám, že mi vychází naprosto jednoznačně, že zejména Masaryk si toho byl bytostně vědom, že proto vytvořil ideu čechoslovakismu! Dávno před tím, než bylo Československo vyhlášeno.
Premisa tzv. národa československého je vykldána jako trik, kterým jednak byly uchlácholeny vítězné mocnosti Dohody, aby svolily s vytvořením samostatného Československa a jednak, že to byla finta, kterou měla být zajištěna číselmá a operativní národnostní většina nad československými Němci a Maďary.
Aniž bych popíral pravdivost obou názorů, dovolím si tvrdit, že tohle byly pro Masaryka až sekundární důvody. Primárním, pak byla obava o soudržnost společného státu a jeho budoucnost už při jeho vyjednávání. A bylo obrovskou chybou, že čechoslovakismus špatně skončil. Ačkoli lze označit za chybu něco, co dávalo dlouhodobou perspektivu a nejlepší možné řešení v teoretické rovině když to byl mimořádně snadný a tudíž také lákavý terč pro všechny politikáře a politické šantaly, co se jich u nás mezi roky 1918-1992 objevilo?
Může být chybou nejlepší možné řešení? Jen proto, že se vždy najde dost těch, kteří z osobních a zištných cílů klidně zničí cokoliv? Každý nechť si odpoví sám. Já tvrdím, že Československo se skutečně nerozpadlo ani 26. srpna 1992, ani v červnu téhož roku, ani v roce 1990 nebo někdy později, natož v roce 1976, ale už v roce 1918. A kdybych měl určit konkrétní datum, ukázal bych na 30. rep. přesněji 31. říjen 1918. Znalí histotrie vědí, ostatní, pokud mají zájem, si to jistě vygůglí. A netrvám na tom, že se se mnou kdokoli musí souhlasit. Jde o můj privátní názor. A znovu upozorňuji na titulek. Pro jistotu jej zopakuji – 25 let po té českýma očima.
Nicméně -až doposud byla pojednávána historie. Dovolím si další citát od Václava Klause. Nemá žádný valný smysl se ohlížet jen do zpětného zrcátka… Jakkoli jsem na 1400 slovech, opravdu dnes nehodlám řešit otázku viny nebo konkrétních příčin rozpadu společné republiky. Zejména ne proto,že jednak byla nezachranitelná, ale především proto, že daleko důležitější pro nás – současníky, je -JAK TO DOPADLO!
Za sebe – milí slovenští PŘÁTELÉ,, konstatuji, že lépe než se dalo očekávat! Ve všech ohledech. Naše vzájemné vztahy jsou dnes naprosto excelentní a dovolím si tvrzení, že nejlepší v historii a naprosto nedosažitelné ve společném státě! V něm by koexistence a vzájemnost byla testována každý den. Politickými šarlatány, kteří by, ve svém sobeckém zájmu, hráli pořád dokola nacionalistickou kartu. A jak tohle skončí ukázal rozpad Jugoslávie více než plasticky.
Jugoslávie se nerozpadla včas. Československo ano. Nijak se netajím tím, že nemám rád Václava Klause a můj soukromý názor je, že by zbytek života měl strávit na státní útraty v určitém státním zařízení. Důvodů pro to mám dost a dost. Nicméně v kauze rozdělení odvedl supervýkon, kterým se zapsal do dějin českého národa. Žádný srovnatelný už nikdy ořed tím ani potom – nepředvedl. S Vladimírem Mečiarem mám v tomto ohledu daleko větší problém, nicméně mni vychází, že v této kauze dosáhl svého hvězdného okamžiku i on. Autorita a akceschopnost obou mužů zajistila onen rychlý, ale především hladký řez. Který nás ušetřil dlouhého trápení. A ač to může znít naprosto kacířsky a nesmyslně, jsem rád /přesněji dnes mimořádně rád/, že nedopustili konání referenda! Ano, bylo by bývalo normální, ba správné, aby k rozdělení státu bylo vypsáno referendum. V obou republikách. A stát skončil až tehdy, kdyby se nejméně jedna z nich vyslovila pro samostatnost. Přesto by to byla bývala osudová chyba!!!
Z tehdejších průzkumů bylo jasné, že si pokračování společné republiky přála disponibilní většina v obou částech Československa. A podle toho by to rigorozní votum bylo dopadlo. Jsme za společný stát! Fajn. Jenže co dál? Prakticky! Co udělat druhý den po hlasování pro ten společný stát? Respektive – aby byl funkční?! Jak tu funkčnost zajistit přes politikáře, kteří navíc už byli celí natěšení, že si to budou šéfovat sami a nikdo cizí jim do toho nebude mluvit?! Přesně na tenhle moment chci upozornit všechny příznivce referend! Otázka ANO/NE k nějakému problému v řadě případů není postačující! Šlo s ní naprosto jednoduše a komfortně vyřešit otázku amerického radaru v Brdech, ale nikoli další živoaschopnou existenci státu Čechů a Slováků!!!
Ale vrátím se ke konstatování, že náš rozchod dopadl myslitelně dobře pro oba nástupnické subjekty! A nad výkony slovenských sousedů doslova žasnu! V mnoha ohledech. Nebudu to rozepisovat – chovám k tomu, co dosáhli za posledních 25 let, upřímný a nefalšovaný obdiv. A na féroivku dodám, že leckdy i závist. Ano nepochybně mohli dosáhnout víc, kdyby…. a kdyby… a kdyby…. a kdyby… Nehodlám to rozepisovat, Borísku a další vy to znáte lépe než já. Ale už to, co jste zvládli, se všemi těmi subjektivními omezeními, je obdivuhodné. Takže musím uznat, že vaše ambice byly oprávněné. Jakkoli mi to tehdy připadalo jako zrada. Mýlil jsem se. A jsem tomu rád.
+'&t='+escape(document.title)+
'&wi='+escape(window.screen.width)+'&he='+escape(window.screen.height)+')
