Horký brambor, hnutí ANO


napsal Leo  K

 

Začnu několika (proloženými) slovy Milana Valacha:

Politická scéna je prohnilá. Avšak politikové všech stran mohou být spokojeni. Hrají divadlo, které jim přináší jen výhody. Ať již hrají hlavní roli či zrovna čekají v šatně, ať již vystupují na scéně „celonárodního“ parlamentního divadla, nebo hrají ochotnické představení pro místní publikum, mají privilegia, která z nich činí vládnoucí kastu. Jestliže si dříve na novou šlechtu hrály komunistické nomenklaturní kádry, dnes se o totéž snaží většina i tzv. demokratických politiků. Pohrdají občany a v tom navazují na nejhorší tradice komunistické totality. V době voleb se předhánějí v lichotkách a slibech. Jakmile volby skončí, jsou sliby zapomenuty a „vážení voliči“ se změní v nebezpečný a údajně primitivní dav, který musí být držen na uzdě „osvícenou vládou“ našich poslanců.

Tuto svou pyšnou namyšlenost se pak marně snaží zakrýt účelově propukajícím antikomunismem (nyní i antirusismem), který má přesvědčit občany, aby jim, „jediným strážcům demokracie“ a „poslední hrázi“ před nebezpečím (Kremlu) dali svůj hlas. Pro občana je obtížné rozeznat naduté a často sobecké chování těchto „demokratů“ od chamtivosti a licoměrnosti dřívějších funkcionářů KSČ. Politikové, kteří nám lichotí, když potřebují naše rozhodnutí ve volbách, aby si mohli podržet svá privilegia, se vzápětí děsí možnosti, že bychom my, občané mohli rozhodovat něco sami. Opravdu jsme ochotni věřit, že poslanci jsou výkvět moudrosti a morálních kvalit, kteří nemají jiný zájem než pečovat o naše blaho? Opravdu jsme ochotni věřit, že průměrný občan, který je údajně nekompetentní a nezodpovědný, je schopen vybrat ze svých řad tyto morální hrdiny poslaneckých a zastupitelských lavic? Opravdu si poslanci o sobě myslí, že stojí takto vysoko nad námi všemi ostatními?

Zatím,co jsme takto opět lákáni na falešné sliby, v zákulisí politické scény bují bezskrupulózní boj o moc a přízeň vlivných lobbistických skupin. Je na čase skoncovat s tímto pokrytectvím. Přichází totiž Andrej Babiš a sním i zákon – ANO bude líp.

Ne, při úvahách o nastávajících parlamentních volbách se není možné vyhnout fenoménu, kterému se říká hnutí ANO. Proč hnutí a ne třeba politická strana, to je výlučně věc marketingu. Vzhledem k tomu, že republikové vedení a VIP členové ( např. Jaroslav Faltýnek, Darek Kysela,Richard  Brabec  a mnozí  další  a tento trend  je  na  kandidátkách pro  parlamentní  volby  masivně  vystupnován) jsou přímými zaměstnanci pana Babiše a ne li jeho, pak holdingu Agrofert, jsou politické cíle hnutí ANO určeny výlučně prospěchem Agrofertu, potažmo pana Babiše a proto závislé na firemní strategii. V souvislosti s hnutím ANO média často hovoří jako o straně jednoho muže. Není to nic nového.

Dokládá to příhoda, kterou sugestivně popisuje Pavel Šplíchal v A2larm: Události krátce po druhém celostátním sjezdu ANO (před  minulými  parlamentní  volbami) byly svým způsobem soubojem mezi „standardní“ části hnutí a shora budovanou „politickou divizí Agrofertu“. Této kauze se média příliš nevěnovala, v té době byly preference ANO okolo jednoho procenta. Delegáti zvolili jiné místopředsedy a členy předsednictva, než si přál Andrej Babiš, byť svoji vůli na sjezdu jasně neřekl. Po pár týdnech a po pár schůzích nového předsednictva všichni nově zvolení členové rezignovali. Jeden z nich, tehdejší místopředseda Peter Harvánek, tyto události popsal v rozhovoru s Vratislavem Dostálem. Jako místopředsedkyně dostala nejvíc hlasů Jana Valinčičová, která byla do té doby zaměstnaná v administrativě hnutí. Její podpora byla skoro srovnatelná s podporou, kterou měl Babiš jako předseda, a vyhrála tak i díky tomu, že kromě Babiše delegáti na sjezdu nikoho jiného neznali. I ona po pár týdnech, stejně jako všichni místopředsedové kromě Věry Jourové, dobrovolně rezignovala.

rozhovoru IHNED.cz s analytičkou Hanou Greplovou – byla jednou z místopředsedkyň ANO 2011, v květnu 2013 ale z hnutí odešla na protest proti Babišovu diktátorskému stylu vedení – hnutí je jen obchodním projektem […] „V době, kdy jsem v hnutí působila, o demokracii nemohla být žádná řeč. Základní heslo Babiše bylo: Já platím, já rozhoduji,“ popisuje Greplová svůj pohled do struktur ANO 2011. Zřejmě se ani po čtyřech letech nic na těchto základních principech nezměnilo, což ukázal letošní dvoudenní celostátní sněm hnutí. Dominanci lídra ilustrovalo ticho v sále aktuálního sjezdu jako reakce na kandidátské projevy. Marně Jermanová vybízela k dotazům. Z ticha sálu čnělo 1. přikázání poslušnosti – jenom nevybočovat z řady! Přítomní novináři říkali:„jaký rozdíl mezi tímhle a sněmy ostatních stran!“

Přečtete-li si Babišův zahajovací projev, pravděpodobně užasnete s jakou lehkostí připsal své osobě všechny kladné výsledky koaliční vlády, Ludvík XIV. by mu mohl frekvenci vět v 1. osobě jenom tiše závidět. Navíc mě jeho odpočítaná bilance úspěchů připomněla titulky jednoho filmu: 20 let po vypuknutí světové války, 16 let od začátku utrpení Němců, 19 měsíců od začátku německé obrody… (Triumf vůle; Leni Riefenstahl, 1934).

Dominance Andreje Babiše nad všemi ostatními orgány hnutí je patrná i ze stanov. Například nejvyšší orgán strany – celostátní sněm – svolává předseda „podle potřeby“ nebo ho o to musí požádat dvě třetiny všech členů, nejméně však do dvou let od předchozího sněmu. Předseda tedy může svolat sněm v podstatě kdykoliv mu to vyhovuje. Druhý a třetí nejvyšší orgán hnutí Předsednictvo respektive Výbor svolává opět předseda, který ho i řídí. Dále může předseda svévolně jmenovat a odvolávat manažera hnutí a manažery krajských organizací. O pozici Andreje Babiše v rámci hnutí ANO dostatečně vypovídá volba předsedy hnutí. Na celostátním sněmu konaném v únoru 2015, získal 100 % platných hlasů a na sněmu v roce 2017 si prý oddechl, když to nebylo 100, ale „jenom“ 94,7 % platných hlasů.

Můžeme oslovit všechny občany naší země, proč ne,“ tvrdí Babiš. „Údajně nejsme demokratická strana. Jak nejsme? Vždyť nás volilo milion lidí. A vy, když mě nebudete chtít zvolit, tak mě nezvolíte,“ pokračuje Andrej Babiš v kandidátském projevu. „Ale je to boj, boj o pravdu. A už jsem přiznal, že to někdy nezvládám. A také jsme slíbil, že to budu nacvičovat.“

To už je nehoráznost. Od kdy se demokratičnost odvozuje od počtu hlasů? To by minulý režim byl ten nejdemokratičtější na světě! Hnutí ANO chce – podle Babiše – přímou demokracii (v projevu: Vždyť přece chceme přímou demokracii a přímou volbu prezidenta, starostů a primátorů…), přímou demokracii nelze technicky zařídit bez přímé demokracie ve stranách a hnutí, protože každá strana nebo hnutí je konec konců jenom občanský spolek a její člen tedy nemůže mít méně práv než nečlen. Dlouholetý zastánce a propagátor přímé demokracie Milan Valach toto téma, které tu nechci příliš rozvádět, zpracoval jako přílohu své knihy Svět na předělu a jenom pro ilustraci alespoň část úvodních slov:

…Jedná se o (příklad) zavedení přímé demokracie do řízení politické strany, který by měl zabránit její oligarchizaci a učinit ze strany skutečně nástroj jejich členů, a nikoliv prostředek pro osobní kariéru několika jejich vedoucích představitelů. Je více stran a hnutí, které i v naší zemi propagují principy přímé demokracie, avšak žádný z těchto subjektů ji neuplatňuje sám na sebe. Pak se ovšem nutně objevuje otázka, nakolik to myslí s právy občanů vážně, a nakolik jim jde jen o zisk volebních hlasů…
(Svět na předělu, Grimmus 2009; str.375)

zcela jasně koliduje s manažerským přístupem Babiše, který je s těmito idejemi v diametrálním rozporu a zanechává tím i u svých skalních příznivců přinejmenším rozpačitý dojem. Nehledě na skutečnost, že volání po přímé volbě bez trvání na bezvýhradné kontrolovatelnosti a případné odvolatelnosti politiků, je ryze účelové volební chování. Jestliže někdo tvrdí, že přímá volba posílí důvěru občanů v politiku; vytvoří těsnější vazbu mezi občanem a přímo voleným zástupcem; udělá politiku přístupnější a srozumitelnější pro občana; přinese větší zájem občanů o volby; dá přímo zvolenému zástupci větší právo jednat jménem občanů, tak zamlčuje, že tato tvrzení nejsou opřena o důkazy. Takhle to v určité formě chodí v USA (mimo Kalifornii, kde lze občanským hlasováním politika odvolat). Ale nezdá se, že by to přinášelo slibované efekty.  Přímo volený zástupce, který  zůstává aktuálně nezávislý na vůli občanů,  se bude chovat především s ohledem na své osobní zájmy, nikoliv na zájmy občanů. Přímo volený zástupce může jednat jménem občanů, úplně stejně jak to o sobě tvrdí současná vláda, ale  občané  nemají žádnou možnost toto jednání zvrátit, pokud s ním nesouhlasí. Bez možnosti přímo voleného zástupce také odvolat, jsou tato tvrzení klasickou politickou frází, volebním klamem, ne-li přímo lží.

Některé zdroje toto chování označují jako populismus. ANO označily za populistické hnutí například německá média, jmenovitě n-tv a ARD. Hnutí ANO také skutečně naplňuje tyto znaky. Za reálný příklad populismu hnutí ANO můžeme považovat to, že svůj program upravovalo na základě průzkumů mezi voliči a to dokonce bezprostředně před konáním voleb (v roce 2013). Stalo se tak prvním politickým uskupením v historii České republiky, které svůj program měnilo i po jeho představení voličům. Andrej Babiš tyto změny bránil jako „vylepšování programu.“

Babišova politika je založena na představě „antipolitické politiky,“ ovšem nikoli v pojetí Občanského fóra, odkud ten pojem známe, ale v pojetí manažerského přístupu k řízení státu. Konkrétní spolupracovníci na různých pozicích ve státní správě, zastupitelských orgánech a samosprávě (především v Praze) jsou pro Andreje Babiše klíčoví, protože právě oni realizují jeho příkazy.

Jejich autonomní působení je možné  jenom do té míry, dokud není v nesouladu s jeho záměry. V tomto smyslu jsou Babišovými podřízenými všichni ministři i další lidé, kterým zprostředkoval místo, a pak samozřejmě i jejich vlastní podřízení. Jde o to, že lidé, kteří svou pozici získali na základě vítězství ANO ve volbách, ve skutečnosti nejsou primárně odpovědní hnutí, ale přímo Andreji Babišovi, a proto hnutí pro ně nemůže být ani mechanismem, jak Andreje Babiše kontrolovat a bránit jeho svévoli (například Bohuslav Sobotka nebo Petr Fiala stejně jako Pavel Bělobrádek jsou limitováni stranickou strukturou, kterou nemají zcela ve své moci a která je může volat k odpovědnosti). Do Babišova systému se demokracie prostě nevejde. V tomto kontextu je třeba se dívat na Babišovo působení do budoucna. Už v roce 2015 Jiří Šteg, který také v hnutí ANO jistý čas pracoval (byl do března 2013 odpovědný za program) napsal poněkud ublíženou úvahu o sněmu hnutí v roce 2015:

Drobná oživení a některé užitečné impulsy, které ANO 2011 přineslo do politiky, se rozplývají pod obavami z dlouhodobého působení tohoto hnutí na politické scéně. Sněm hnutí byl technokraticky vytvořeným obrazem jednoty a semknutosti, která povýšila programovou vyprázdněnost na základ sofistikované verze vnitrostranické totality. 

Sněm ukázal, že skvěle propagandisticky zpracovaná záměna zdravého rozumu za mocenský pragmatismus působí magicky nejen na společnost zdevastovanou působením bezskrupulózních nájezdníků sešikovaných před časem do destruktivní koalice ODS a TOP 09. Působila i na delegáty sněmu ANO 2011, kteří jej – vedeni jedinou správnou myšlenkou (?) – zdecimovali v tragikomickou postmoderní burlesku. 

Je téměř jisté, že lumíci z ANO 2011 se budou pod tíhou neúspěchu v dohledné době vrhat z útesů za pokřiku poslední aktualizace základního hesla hnutí: prostě to nevyšlo. Naděje, že by se toto heterogenní (ne)politické hnutí mohlo přerodit v pozitivní dlouhodobou politickou sílu, po jeho sněmu bez programu a bez závěrů konverguje k nule.

Neměl pravdu. Faltýnek se svého času prořekl, že Babiš počítá s až tři čtvrtě miliardovou investicí do politiky. Tomu nemůže žádna strana konkurovat a také je to dost peněz, pro dost lidí, a také proto, aby se už něco začalo vracet. Čím větší oblast veřejné a soukromé sféry bude mít pod kontrolou, tím menší je šance stanovit jeho působení jisté meze. Čím více peněz Andrej Babiš vydělá, tím více se mohou přelévat do jeho zvětšujícího se veřejného vlivu. Uvažujeme-li nad otázkou co se případně bude dít s hnutím ANO bez Andreje Babiše, zjistíme, že se ptáme špatně. Hnutí ANO je pouze nástroj. A jako nástroj může sloužit i v tom nejextrémnějším případě, který si lze představit, například Andrej Babiš za katrem. Existence tohoto nástroje neohrožuje demokracii ve smyslu zrušení voleb, ale vytlačení těch, kteří mají jiný názor na směřování ČR. Tím se vyčleňují ze systému politických stran a hnutí v ČR, které velmi podobnou závislost na „kapitánech“ průmyslu a obchodu dovedně skrývají za svůj politický program.

To má své plusy i mínusy. Tím, že vztah privátního hnutí ANO vůči státu je něco jako vztah stejně privátních milic Blackwater (nyní Academi) vůči armádě USA, umožňuje posun odpovědnosti v očích veřejnosti ze státu na soukromého vlastníka. Hnutí ANO nemá žádné uchopitelné typicky politické směrování; není ani konzervativní, ani liberální, natož socialistické, řídí se výhradně marketingovou strategií pana ing. Babiše. Z toho vyplývají plusové body pro politicky nesystémové změny, jakými jsou např. zrušení superhrubé mzdy, snížení daně z přidané hodnoty na základní potraviny na deset procent, pro lidi s příjmem do 113 tisíc korun měsíčně zavést daňovou sazbu 19 procent. DPH chce hnutí snížit z 15 na deset procentních bodů pro základní potraviny, vodné a stočné a řezané květiny. Stejně by měla klesnout sazba za stravovací služby a podávání nealkoholických nápojů v pohostinství, za služby v péči o seniory a handicapované nebo za úklidové služby. Snížení DPH z 21 na deset procent pro točené pivo, kadeřnictví nebo opravy obuvi a kol.

Na druhé straně odmítá zavádění sektorové daně pro banky, ale pro zaměstnance navrhuje zavedení výdajového paušálu 500 korun měsíčně stejně jako úlevy z EET, která by se neměla vztahovat na fyzické osoby s paušální daní a s příjmy do 500 tisíc korun ročně, na bufety ve školách nebo dětských kroužcích, na e-shopy nebo na prodej vánočních kaprů. Významnou součástí úskalí, na které Andrej Babiš pravděpodobně narazí, je nepolitická metoda, s níž do politiky vstoupil a které se drží. V praxi to mimo jiné znamená, že pokud si chce udržet pozici někoho čistého, kdo hodlá od moci odříznout zkorumpované strany, nezbývá mu nic jiného než se stavět transparentním, dokola dělat audity, vysvětlovat a vysvětlovat a na každé podezření, které se kolem něho vyskytne, reagovat zveřejněním dalších a dalších dokumentů.

Pokud Andrej Babiš bude premiérem a bude mít dostatek síly na to, aby jeho koaliční partneři byli v pozici jeho vazalů, tak nejenom Agrofert, hnutí ANO, ale i celý stát a oblast, kam on dosáhne, se stanou prostorem, kde je možné být autonomní pouze v rámci pevně vymezené hranice. V opačném případě budou všichni ostatní zatlačeni do kouta tak, jako bývalí místopředsedové hnutí ANO, kteří v roce 2013 zjistili, že je Andrej Babiš k ničemu nepustí (místopředsedovi pro finance nechtěl ukázat ani účetnictví hnutí), a proto raději rezignovali.

Babišova opozice si ale nevystačí jenom s poukazy na to, že klasické politické strany jsou demokratičtější než hnutí ANO. Klíčem je prosadit autonomii občanů jako hodnotu, která má minimálně stejný význam jako dobrá životní úroveň. Jen společnost, kde si občané váží toho, že se mohou občansky a politicky realizovat tak, jak jim dovoluje Ústava ČR, a ne v mantinelech, které jim přidělí někdo jiný, může být schopná čelit snahám udělat z České republiky jednu velkou firmu, kterou povede Andrej Babiš. Proto vidím říjnové volby jako příležitost skutečně prohloubit práva občanů ČR, jako výsledek konfrontace stran s hnutím ANO. Nepopírám, že by to byla mimořádně šťastná náhoda.

Tragédie hnutí ANO a suverénního Babiše nespočívá ve zjevení nebezpečného nepřítele politických stran nebo dokonce fašisty, jako o smutnou skutečnost, že nejde o žádnou ideu, ale o institualizaci hospodských řečí. Volební nabídka ANO postrádá jakékoliv ideologické ukotvení a řídí se jenom právě aktuální poptávkou po odstranění politiků, stran a v jistém smyslu i politiky jako takové. Zdrojem této politické nabídky byl stejně jako v případě finančních a dalších zdrojů lídr ANO, který dokázal dobře vystihnout kořeny frustrace veřejnosti:

V Česku zaměstnávám ve svých firmách tisíce lidí, platím stovky milionů korun na daních a jsem naštvaný stejně jako vy. Naštvaný proto, že politici naši zemi od revoluce nejenže neumějí řídit, ale přihlížejí jejímu rozkrádání. Jsem naštvaný, že žijeme v nefunkčním státě (ve kterém se stal miliardářem, pozn. L.K. ) […]český národ, má pořád obrovský potenciál […] a naše děti mohou žít ve společnosti, která bude svojí úrovní podobná Švédsku nebo Švýcarsku, s tím, že je potřeba používat při správě státu zdravý rozum.“

Nikoliv anomálie, ale standardizovaný produkt evropské, programově stále bezobsažnější mainstreamové politiky řízené manažery, mediálními odborníky a manipulovanými „průzkumy“ veřejného mínění v mantinelech daných nadnárodními korporacemi a byrokracií. Babišové přicházejí a odcházejí, ale problém je „babišizace“ politických systémů, napsal velmi předvídavě už k 3. celostátnímu sněmu hnutí ANO v roce 2015 mladý biolog(!) Nikola Čech. Co k tomu dodat? V Itálii si se Silviem Berlusconim, který má s Andrejem Babišem velmi mnoho společného, nakonec také dokázali poradit. Ale kdo chce znát Babiše a jeho ANO, čte Berlusconiho.

Reklamy
Příspěvek byl publikován v rubrice Země Lea K. se štítky , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.