Není to tak dávno, co špičky české justice a sice předseda Ústavního soudu, Nejvyššího soudu, Nejvyššího správního soudu a Nejvyšší státní zástupce spolupodepsali dopis , v němž reagovali na přijetí zákonů polským Sejmem, které zásadně změnily poměry v celé polské justici. Kromě jiného se v v tom dopise konstatuje:
„I při vědomí suverenity polského státu a respektu k ní nemůžeme mlčet ke krokům, které ohrožují její samotný zdroj, kterým jsou nedotknutelné hodnoty evropské civilizace, humanismu a základních práv a svobod,“
Nejsem právník a to, co se odehrává u našich severních sousedů znám jen naprosto nedostatečně a ve velmi hrubých rysech takže můj osobní postoj k tamním událostem je zformovaný nikoli na základě faktů, jak jsem zvyklý, nýbrž pocitově. A já prostě Kaczinskému nevěřím. Stejně jako nevěřím Babišovi. U obou mohu prokázat, že s objektivní skutečností nakládají, řečeno eufemisticky, velmi volným způsobem. Takže jsem si řekl, že když nejvyšší české právní autority mají zapotřebí vydat takhle silné prohlášení k situaci v sousední zemi /velmi velmi neobvyklé!!!/, asi to, co protlačil Kaczinski parlamentem a z větší části zablokoval dokonce i jím dosazený prezident, je nejspíš znásilnění práva. A že bych se nechtěl dožít stejné situace v naší zemi.
Jakkoli mám občas ze soudní praxe českých soudů velmi prapodivný dojem. Možná ovšem, že stejný měli a mají i ti polští voliči, kteří naopak dali v posledních volbách Kaczinskému mimořádně pevný mandát, na jehož základě vytírá v Sejmu s opozicí podlahu zcela neurvale a podle své libosti.
Jedna věc jsou totiž kabinetně politické disputace o tom, co je a není demokratické, či co všechno obsahuje pojem nezávislost justice a druhým pak konkrétní soudní praxe a také to jak jí chápe a rozumí obyčejný občan, který si onu justici platí a kterému by měla sloužit. A tady je, dle mého právně laického názoru ona hranice, na níž se, tak říkajíc – láme chleba.
Jak už stojí výše, rozhodně bych se nechtěl v ČR dožít současných polských poměrů – totiž totální polarizaci obyvatelstva, která se změnila v podstatě ve studenou občanskou válku, kde proti sobě stojí dva nesmiřitelné tábory, bojující nyní o justici, neschopné elementární vzájemné komunikace, jakkoli se díky Babišovi a Zemanovi celkem plavně tomuto stavu pozvolna blížíme. Ale těmihle dvěma tentokrát čas ztrácet nehodlám. To si nechám na jindy. Dnes mi jde o to, jestli běžný občan může rozumět uvažování českých justičních orgánů a jejich chápání práva – tedy jestli je pro něj právo v současné soudní interpretaci pochopitelné a předvidatelné, či nikoli. A bohužel mi nezbývá konstatovat a na konkrétním případě doložit, že nikoli.
Začátkem měsíce Ústavní soud minulý smetl ze stolu stížnost firmy prodávající elektrokola. Společnost před šesti lety na svém Facebooku zveřejnila fotku zloděje, který odnesl z obchodu kolo. Později za to firma dostala pokutu od Úřadu pro ochranu osobních údajů (ÚOOÚ).
Pětitisícovou pokutu společnost ekolo.cz od začátku považovala za absurdní a nechtěla ji platit. Trojčlenný senát Ústavního soudu čerstvě dospěl k názoru / a potvrdil tak výroky tří předchozích soudních stupňů/, že osobní práva zloděje jsou víc než právo na jeho rychlé vypátrání. A pokutu potvrdil.
„Ústavní soud se domnívá, že v případě zachycení zloděje vašeho majetku legálně provozovanou nahrávací technikou ve vašem vlastním objektu potřebujete k publikování takového záznamu souhlas „Subjektu údajů“ – tedy onoho zloděje,“ konstatoval jednatel společnosti Jakub Ditrich.
Soudci také uvedli, že když vaše kamera zachytí zloděje, záznam máte předat buď policii, nebo ho můžete později použít u soudu jako důkaz. To ovšem samozřejmě jen v případě, že se policistům povede pachatele vypátrat.
„Právo zloděje na osobnostní ochranu převažuje i tehdy, kdy je zachycen při páchání trestného činu. Pokud jsme tedy na firemním profilu na Facebooku publikovali fotografii muže, který na záznamu odcizil elektrokolo v ceně 50 tisíc, a označili jej za zloděje – což vedlo k nalezení kola i k jeho dopadení – porušili jsme v „Testu proporcionality“ jeho osobnostní práva,“ nechápe jednatel firmy.
Takže US potvrdil pokutu pro firmu v plné výši. Navíc dodejme, že zloděj kola má být recidivista a z vězení vyšel díky Klausově amnestii už po třech měsících.
Tolik v kostce konkrétní kauza. Znovu opakuji – jsem právní laik. Nicméně případ je pro mne naprosto banální
- kamery, instalované v obchodě, kvůli zamezení krádeží prodávaného zboží zachytily zloděje jak krade
- firma krádež oznámila policii
- současně na svůj facebookový profil umístila fotografii kradoucího zloděje se žádostí o pomoc v jeho identifikaci
- ukázalo se, že šlo o funkčně správné rozhodnutí a díky získaným informacím přes facebook byl zloděj vypátrán
- firma byla popotahována a potrestána za to, že porušila osobnostní práva zloděje, když zveřejnila jeho fotku
- na tom se shodla celá příslušná hierarchie českého soudnictví od prvoinstančního až po Nejvyšší správní soud a zejména Ústavní soud
Dal jsem si velkou práci, abych si v klidu a podrobně přečetl celý nález Ústavního soudu, protože tahle kauze se zkrátka vymyká mé logice a byl jsem zvědav, čím speciálně ÚS odůvodní svůj názor. Neb jsem měl za to, že jednatel poražené firmy, v reakci na výsledek svého podání k ÚS, bude nejspíš nyní argumentovat účelově. Jak poražení a neuspokojení dělají. Bohužel musím konstatovat, že, z mého hlediska, popsal skutečnost přesně. Právo zloděje na ochranu své identity a tím stížení jeho vypátrání a potrestání bylo nadřazeno nad právo okradeného domoci se účiněji odstranění zločinem spáchané majetkové újmy.
Znovu se vracím k onomu dopisu do Polska, který podepsali, vedle dalších, pánové Rychetský a Baxa.K oběma chovám nesmírný respekt a mám je za odborníky na svém místě. Svůj postoj k tomu,co se ohledně soudů, soudnictví děje v Polsku bezezbytku formuluji podle jejich stanoviska. Nicméně ztotožnit se s nálezy jimi řízených justičních orgánů v tomto případě nemohu ani v nejmenším.
Kdo krade nebo jde někam s cílem krást, aniž by mu krádež měla například zachránit život nebo jej, či někoho blízkého fatálně udržet při životě, na sebe vědomě bere riziko. Že bude chycen a vznikne mu citelná újma. A zaslouženě – narušuje závažně práva jiných, musí být schopen inkasovat ještě tvrdší omezení práv svých. To je jedna z mých premis. Další premisou je pak to, že chápu, co tím výrokem soudy sledovaly – že se vymezily proti možnosti zneužití sociálních sítí k šikanování jednotlivců. Zneužitím facebooku a pod. k nepravdivým či zkresleným tvrzením. Ano, to je mor dnešní doby. A nelze jej bagatelizovat. Zejména děti by o tomhle fenomenu mohly vyprávět… Čili respektuji hrozící nebezpečí. Nicméně zde nešlo o nějaký obecný, teoretický a modelový případ, nýbrž o reálnou kauzu, s konkrétním pachatelem a jasným a doložitelným výstupem – muž na snímku byl skutečně zloděj, chycený za pomoci onoho facebookového oznámení a následně řádně souzený a odsouzený.Konečný výsledek pro mne zlegitimizoval postup firmy. Nešlo, v žádném případě o šikanu nebo pokus o ní.
Soudy argumentují, že počínání obchodu překročilo rámec zákona o nakládání s osobními údaji. Tohle pokládám za ten nejextraktnější právní purismus a totální formalismus, odtržený od života. Zveřejnit podobnou fotografii beztrestně prý může jen policie. Jenže pak by vlastně porušením zákona bylo například i soukromé pátrání po pohřešovaných lidech, například souběžně s policií nebo dokonce i v případech, kdy policie hledání zastaví a případ odloží!!!! Například zveřejněním fotky podezřelého auta a tak podobně.
Komplementárně k tomu se musím zeptat – neměl by Úřad pro ochranu osobních údajů takhle náhodou každý den projíždět bulvár, ať už elektronický či tištěný a důsledně si vytahovat a přezkoumávat minimálně ty největší „fláky“ na to jestli náhodou nedošlo k k porušení zákona o ochraně osobních údajů a lidí tam osočených? Protože právě bulvár žije jen a pouze z narušení soukromí! Nezaznamenal jsem, že by tahle instituce, která případ zloděje elektrokola inicializovala, vůbec kdy bulvár šetřila….Za to soudy jsou v postupu proti „novinářům“ prolézajících lidem soukromí a jejich vydavatelům více než zdrženlivé. A rozhodně nikdo preventivně nechrání práva bulvárem pojednávaných. Zvláštní….
A to nemluvím o tom, že mi není známa sebemenší aktivita ani Úřadu pro ochranu osobních údajů ani soudů ohledně omezení elektronického špehování všeho druhu, kterému je každý z nás denně a denně vystaven a které je denně posilováno. Ve jménu uhájení demokracie….. Tedy preventivní konání.
Ale to se dostávám do oblastí, kam jít nechci.
Uvažuji nad tím, jaký dopad na občana mají podobné soudní verdikty . A není to uvažování vůbec veselé.
Nyní si dovolím odbočit – nedávno jsem na internetu objevil poměrně starou rozhlasovou inscenaci hry slovenského dramatika Petera Karvaše Sedm svědků.
Mohu vřele doporučit. Ne proto že tam skutečně excelují staří bardi českého divadla, počínajíc Rudolfem Hrušínským a konče Radoslavem Brzobohatým, ale kvůli leitmotivu toho Karvašova dílka. Je zdánlivě velmi jednoduchý- sedm náhodných svědků na policii vypráví, jak viděli únos mladé ženy, který skončil její smrtí a proč nezasáhli. Autor dramaticky a naprosto důvěryhodně prezentoval celý vějíř možných přístupů proč nezasáhnout. Od prosté lidské zbabělosti až po důvody velmi logické, byť nečekané. Zkrátka zkuste si to na tzv. stahovacích portálech najít a následně poslechnout. Ta hodinka, co do toho investujete, nebude v žádném případ ě ztraceným časem.
Proč o tom mluvím- nevím jak ten čerstvý výrok ÚS vidíte vy, ale já ho mám za jasný pokyn běžnému občanovi, aby ho ani nenapadlo se angažovat v pomoci řešit nějakou záležitost porušování zákona. Jestliže zde byl někdo potrestán, za to že hájil svůj oprávněný zájem, pak pro všechny ostatní jde o srozumitelné sdělení – nehas, co tě nepálí! Měl li oplétačky okradený a byly li preferovány soudy práva zloděje, pak se ty občane do ničeho radši nikdy nemotej, protože nemůžeš předvídat následné právní posouzení svého konání! Ostatně – závěrečné překvapivé rozuzlení té skvělé Karvašovy hry… ale to už bych prozrazoval zbytečně moc a ochudil bych vás o pointu.
Nicméně takové poselství podle mne Ústavní soud stvrdil a vyslal /ostatně neměl být náhodou on i i ten kdo dal podnět ke stíhání poškozené firmy – tedy Úřad na ochranu osobních údajů důsledný a neměli být potrestáni i ti, co poskytli informace o zlodějovi a jeho identitě???/. Bohužel.
Tohle všechno v konečném důsledku podlamuje důvěru občana v soudy a soudnictví. A tím i v demokracii. Protože nerozumí výkladu práva a není schopen elementárně předjímat, co je podle zákona co nikoli.
A tím se dostávám ke své původní otázce z titulku – chceme tady stejný útok na soudy jako v Polsku?
Pokud občan svým soudům a soudcům nerozumí, ani v těch „jednoduchých“ kauzách, přestává je brát jako nepominutelné hodnoty a bude náchylný povolit jejich zválcování, pardon v Kaczinského výrazivu – reformování, pod záminkou očisty, zprůhlednění a zvýšení srozumitelnosti. Opravdu tu chceme polské poměry? Pokud ne, nebylo by od věci, kdyby předsedové Ústavní, Nejvyššího a Nejvyššího správního soudu věnovali spíše pozornost práci svých senátů než dění v zahraničí. Jakkoli jsem jim vděčen za jejich mínění ohledně Polska, které mi dalo základní orientaci a mám je za bernou minci. Mně ale osobně daleko více trápí situace u nás doma.
+'&t='+escape(document.title)+
'&wi='+escape(window.screen.width)+'&he='+escape(window.screen.height)+')
