Fialové Květy štěstí


napsal Tacit

 

„Ještě se musíme zastavit u Květy“, oznámila mi žena. „Počkám v autě“, odpověděl jsem v marné naději, že věci urychlím. Za chvíli mi ale na okno auta zaklepala sama Květa. „Pojď nahoru, někoho ti chci představit“.

U Květy v obývacím pokoji, jehož zařízení různými zajímavými artefakty by vyžadovalo zvláštní studii, seděl nenápadný mladý muž. „To je kolega Josef Kubáník“, představila nás Květa. „ A budeme spolu hrát v Harold a Maude ve Slováckém divadle v Hradišti. Režírovat to bude Stránský. A zkoušet začínáme hned o prázdninách“

Věděl jsem, že role Maud je jedním z jejich hereckých snů. Mnozí si možná pamatují na představení v Městských divadlech ze sedmdesátých let s Marií Rosůlkovou a Viktorem Preissem. Jak Květa pravila, tak se i stalo. O prázdninách odjela s Josefem Kubáníkem k moři pilovat dialogy. Pochyboval jsem trochu, jak stihne dojíždět do Uherského Hradiště na zkoušky a zároveň hrát v Praze, ale pochyby byly zbytečné, ona jako vždy stíhala všechno.

Premiéra byla v lednu 2010. „Přijedete se podívat později, až si představení trochu sedne“, rozhodla Květa. A tak jsme se do Hradiště vypravili až v únoru. Vlastně jsme skončili už ve Starém Městě, v domě Kubáníkových, kde Květa připravila oběd, řízky a přidali nám slavné nakládané okurky Josefovy maminky. Večer bylo představení ve Slováckém divadle, jak jinak, vyprodané. Poprvé po letech jsem zažil ten zvláštní jev, kdy speciální autobusy svážely diváky z okolních vesnic. Otcové, pěkně v černém a s kravatou, cestou do divadla spíše pokukovali po nějaké vhodné hospůdce.

Role Maud určitě patří ke Květině zlatému fondu. Spolu s Josefem Kubáníkem prostě herecká lahůdka. On sám se z toho všeho vyznává v knize Pod křídly andělů. Doporučuji. Představení končilo dlouhým standing ovation. Stáli a do nekonečna a nadšeně tleskali i ti otcové v černých oblecích a s kravatou, se slzou v oku a zjevně nelitovali, že místo divadla neunikli do hospody.

Čekali jsme se ženou na Květu v divadelní šatně. Je zvláštní, že se ani nijak moc nelíčila, její tvář to ani tolik nepotřebovala. Byla brzy hotová. „A jdem na skleničku. Je to hned vedle“, rozhodla. Cesta do vinárny byla krátká a nebezpečná. Mrzlo a v lakýrkách jít po ledu bylo dobrodružství. Přesto se do mě Květa s důvěrou zavěsila a z druhé strany moje žena. „Má to tu výhodu“, řekl jsem, „že až spadnu, natlučem si všichni“. Ale došli jsme bez úhony. Ve vinárně plno, ale na pokyn obsluhy se jeden stůl zázračně uvolnil. Ve vedlejší části vinárny byla svatební hostina. Květa nikdy a nikomu neodepřela selfíčko a tak jsme se okamžitě stali součástí té svatby. A samozřejmě víno bylo fajn a bylo ho více než hodně. „Jde se spát“, nakonec nás zachránila Květa.

Další den, v neděli jsme byli dohodnuti, že po obědě naložíme Květu a autem ji dopravíme do Pardubic, kde měla v tamním divadle večerní představení. Ona prostě nikdy nezahálela. Pak ale nastala krize. Auto mi totálně vypovědělo poslušnost a prostě odmítlo odjet. V neděli v Hradišti sehnat servisní výpomoc, bylo pro neznalce neřešitelné a půjčovna aut byla zavřená. Tak jsem si jen barvitě představoval, jak platím sedmdesát tisíc za mou vinou neuskutečněné představení pardubickému divadlu. Květa to brala s nadhledem. „Ale děti, já se pokusím stihnout vlak do Brna a tam mám přestup na rychlík do Pardubic. To stihnem.“ Jak pravila, tak se i stalo. Zatímco pro nás přijela servisní služba až ze Zlína, Květa uháněla vlakem směrem Pardubice. A ještě nás mobilem kontrolovala, jestli už jsme pojízdní. Pardubické představení stihla v pohodě. V pondělí ráno už jela na zkoušku v Bránickém divadle a večer vlakem křít želvu do ZOO kamsi na Slovensko. Nedostatkem práce rozhodně netrpěla. To bylo pro ni velmi příznačné.

K jejímu velkému jubileu dávala Městská divadla benefici Fialové Květy štěstí, kde procházela svůj pestrý, nejen herecký život, spolu se svými kamarádkami Naďou Konvalinkovou a Danou Batulkovou a dalšími hereckými kolegy. Mezi pozvanými diváky se postupně střídali její miláčci. Arnošt Lustig, či Václav Havel. Když jsem vyzvídal, jak to představení zkoušeli, řekla, že to vlastně nebyla zkouška, ale „jeden velkej mejdan“, až to muselo divadlo zatrhnout. Před tím představením, jsem se se jí dovolil, jestli přijme jednu velkou pusu od heterouše. Tak totiž označovala mužskou část populace. Temny stín po znásilnění z konce války.

Říkala, že stáří je krásné a že si ho užívá. „V dalším životě nechci být mladá, chci se narodit v osmdesáti“, řekla novinářům. Trochu tím přeháněla. Konec života byl pro ni ale těžký. Jak jej žila naplno a nešetřila se, tak postupně začalo selhávat srdce a nakonec odcházela mysl. Teď už je v nebi. Ve svém nebi. V jiném, než si my myslíme. V takovém, jaké si sama vysnila.

Květa Fialová

Posílám ti naposled jednu velkou pusu od heterouše, Květo!

26.9.2017

Příspěvek byl publikován v rubrice Tacitův facit se štítky . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.