Co je kapitalismus?


vybral a  přeložil JF

Dohodli  jsme se s vlkem, že  i když nemá  rád  přebírané  věci odjinud,  že  mi  sem tam něco pustí s  angloamerických  zdrojů, pokud  to bude zajímavé  a origininální a  je to publikováno  na  serverech,  které zpravidla  nebývají  tuzemským  mainstreamem  citovány.  Takže  dnes  si  dovolím  vám předložit  článek   z Dissident Voice

http://dissidentvoice.org/2017/08/what-is-capitalism/

James King, , 18.8.2017

Nedávno jsem absolvoval výměnu názorů, která mne přiměla, abych zapátral po podstatě kapitalismu. Při svém výzkumu jsem zjistil a pochopil, že kapitalismus není nijak zvlášť dobře definován. Myslím si upřímně, že to je úmyslně; o mnoha způsobech chování, které jsou typické pro přirozenou a kooperativní směnu zboží mezi subjekty, se často mluví jako o kapitalistických.

V onom rozhovoru jsem byl postaven před následující definici kapitalismu. Parafrázuji: kapitalismus je přirozené právo nějaké osoby vlastnit to, co tato osoba vyrobila, a současně přirozené právo mít možnost svobodně obchodovat s ostatními osobami a s věcmi, které všichni účastníci tohoto obchodu vlastní. Je-li tohle ta věc, které mnoho liberálů a konservativců věří, pak se nedivím proč je kapitalismus tak přitažlivý. Je to poněkud svérázná definice a já se v následujícím textu pokusím ilustrovat, že je v zásadě nesprávná.

Začněme myšlenkou, že to, co bylo vyrobeno nějakou osobou, je skutečně majetkem této osoby. Po pravdě řečeno, nemohu tento předpoklad zpochybnit. To, co nějaká osoba vyrobila, by skutečně mělo patřit této osobě, alespoň dle mého soudu. Není to ale nijak praktický koncept, ve světě, ve kterém žije sedm miliard lidí. Jak si někdo může ochránit něco, co vlastní, když je zde tolik soupeření? Schopnost jednotlivce uchránit si svou produkci v dnešním světě prostě není reálná. Možnost, že někdo (nebo spíš nějaká skupina) prostě přijde a vezme si to, je, přinejmenším, ve světě bez vlády práva, hodně vysoká. Tímhle se ale zabývat nebudu a místo toho nabídnu příklad.

Dejme tomu, že si někdo staví příbytek, svýma vlastníma rukama, bez jakékoli pomoci. Za těchto podmínek je možné argumentovat, že by tato osoba měla skutečně „vlastnit“ svůj dům, je to její majetek a nikdo jiný by si na něj neměl dělat nárok. Ale co když této osobě dám kladivo, které potřebuje k postavení svého domu? Většina lidí by asi neuznala, že bych mohl vznášet jakékoli nároky na vlastnictví toho domu jen na základě pouhého půjčení kladiva. Jejich námitka by asi zněla, že ona osoba kladivo jen použila ale ona sama provedla všechny potřebné práce, takže jí dům stále právoplatně patří. Ale co když této osobě poskytnu veškeré nářadí i všechen materiál, aby si svůj dům mohla postavit?

Teď už to začne být poněkud nejasné. Mnoho lidí by si mohlo začít myslet, že když jsem poskytl všechen materiál i nářadí, měl by mít můj nárok na vlastnictví asi větší šanci na uznání. Ale co když k tomu všemu té osobě dokonce zaplatím za všechnu práci, kterou při stavbě svého domu odvedla? Za těchto okolností jsem stále ještě ke stavbě onoho domu nepřispěl žádným produktivním úsilím, nehnul jsem ani malíčkem. A přece, v našem současném ekonomickém systému většina lidí bude tvrdit, že si mohu dělat velmi silný nárok na vlastnictví toho domu. Tak jak je to tedy s tím kapitalismem?

Jestliže jsem nepřispěl žádným produktivním úsilím ke stavbě domu, tak, ačkoli jsem poskytl všechen materiál a zaplatil jsem práci na stavbě, podle definice mnoha liberálů a konservativců by tato skutečnost měla znamenat, že nemám žádný nárok na vlastnictví tohoto domu. Tak proč to všeobecně takhle není? Proč si některé osoby mohou dělat nárok na vlastnictví věcí, na jejichž výrobě se přímo nijak nepodílely?

Protože, na příkladu toho domu, i když jsem na něm přímo nehnul ani prstem, převzal jsem prokazatelně na sebe jisté „riziko“. Tím, že jsem poskytl materiál a zaplatil práci, jsem učinil ekonomický závazek k nejistému výsledku: schopnosti stavebníka skutečně postavit dům. To je povaha rizika z finančního a ekonomického hlediska: závazek kapitálu ke snaze o výrobu, která může buď uspět nebo selhat. Toto je kapitalismus.

Moderní kapitalismus je charakterizován dvěma faktory: jednak výrobou a pak také, daleko významnějším kriteriem – rizikem. Odlišuje se použitím finančních nástrojů, zahrnujících prvek rizika pro usnadnění použití prostředků k produkci hodnoty. Jeho strukturou je právní a společenský aparát, který byl vytvořen, aby toto riziko uzákonil (ve formě smluv) a vynutil plnění dohod (v případě nutnosti i nátlakem a silou). Jinými slovy – kapitalismus je právní, finanční a měnový systém, vytvořený za účelem přeměny vyrobených hodnot na zboží. Základním pilířem systému je aparát, vytvořený pro tvorbu, řízení, rozmisťování a přerozdělování peněz.

Výroba je generování hodnot společností, mechanismus, jakým je vytvářeno její bohatství. Ale jak můj příklad ukázal, jednotlivec může vyrobit, vzhledem k celku, jen velmi málo. A tak byl vytvořen složitý systém „rizik“ pro usnadnění výroby a přeměnu vyrobených hodnot ve zboží. Tento systém umožnil vznik třídy tak zvaných „nositelů rizika“, jakými jsou obchodníci, investoři a spekulanti, kteří pobírají odměny neúměrné jejich schopnosti cokoli skutečně produkovat. V lidovější mluvě je kapitalismus systém docela průměrných lidí, kteří přidělují kapitál, obvykle ve formě peněz, a financují tak výrobu. Může tak být financována výroba jednotlivců nebo malých podniků (půjčkami) nebo s vysokým rizikem velkých společností (se spekulativním kapitálem) nebo na vládní úrovni (s pomocí dluhopisů) a existuje spousta dalších způsobů.

Co tihle „nositelé rizika“ za své investice získávají? V některých případech sklízejí ovoce výroby ve formě skutečného jmění, budov nebo komerčních majetků, které si přirozeně nedokážou vlastními silami vyrobit. Většinou však dostávají „kapitálové výnosy“, jinak řečeno, dostávají zpět víc peněz, než kolik jich investovali.

Jinými slovy- tím, že si osedlají výrobní kapacity druhých, jsou schopní hromadit ohromné sumy peněz pro sebe. Výhodou je to, že peníze, zcela umělé a jako zboží bezcenné, mohou být použity k opatřování skutečných hodnot. Když jich nahromadíte dostatek, můžete žít, co do uspokojování hmotných potřeb a požitků, mnohem kvalitnější život než drtivá většina lidí na Zemi. Celý kapitalistický systém, svou podstatou, podporuje hierarchii a rozvrstvení společnosti. V průběhu celých dějin se vždy vyznačoval extrémní ekonomickou nerovností, která často vyvolávala války a revoluce.

A zde vězí ten háček: je-li „riziko“ odměňováno bezcenným zbožím (penězi), proč jsou peníze vnímány tak, jako by měly nějakou hodnotu samy o sobě, a proč „nositelé rizika“ s jejich pomocí mohou využívat výrobu druhých a dosahovat (poměrně) výjimečných zisků? Tuto otázku je obtížné přesvědčivě zodpovědět.

Částečně to může být prospěšností peněz. Lidé věří, že peníze mají hodnotu pro svoji užitečnost, protože jsou velmi efektivním prostředkem pro přesun a směnu hodnot. Ale užitečné neznamená „správné“. Skutečně, přirozené paradoxy a zkreslení kapitalismu ukazují, že určování hodnoty pomocí peněz se používá poměrně svévolně.

Hlavním důvodem, proč se zbožní výroba realizuje pomocí peněz, je vládnutí. V průběhu času se téměř všechny vlády na světě přiznaly k tomu, že jejich hlavní zodpovědnost nespočívá nezbytně v zajišťování blahobytu těch, kterým vládnou, ale v ochraně aparátu kapitalistismu všemi možnými prostředky. Vlády využívají toho, že mají monopol na moc a násilí, a stále více vidí svou roli v ochraně systému, který umožňuje těm, kdo jej řídí, dosahovat ohromných příjmů z jeho udržování, ve formě bohatství a moci. Tak zvaní „nositelé rizika“ fungují ruku v ruce s vládami a udržují systém, ze kterého oba mají prospěch.

I když to zní nechutně, existuje skutečně jeden velmi praktický důvod, proč by taková spolupráce měla existovat. Je to totiž mnohem snadnější než válka. Kapitalismus umožňuje vládám soutěžit s jinými vládami raději s pomocí společné činnosti než s pomocí násilí. Říká se, že války nemají vítězů. Ale i ty nejchudší země mají svou privilegovanou třídu, která sklízí většinu bohatství země, vygenerované výrobou. Sakra, koledují si o to, aby je pověsila divoká lůza nebo aby skončili před válečným soudem.

Takže nikoli, moji liberální přátelé, kapitalismus není o tom, co jednotlivec vlastní jako výsledek své vlastní produkce. Kapitalismus je ohromný společenský aparát, zahrnující vlády, zákony, armády a policii, určený k ochraně systému, který používá peníze k využívání výrobní kapacity velkého množství lidí k dosahování nepřiměřeného prospěchu malé hrstky. V minulosti byly obecně přijatými aspekty kapitalismu otroctví, kolonialismus a imperialismus. I když se dnes už víceméně přežily, systém přeměny lidské výroby na zboží stále produkuje hluboké negativní důsledky. Strukturální násilí spojené s kapitalismem přináší každým rokem smrt desítkám milionů. I když, zcela upřímně, za posledních 300 let, bylo přece jen dosaženo i podstatného pokroku.

A co se týče „rizika“ – zkusme tento koncept prozkoumat zblízka. Není to pro „nositele rizika“ jednoduše jen otázka možné ztráty jejich vkladu. Kapitalismus přeměňuje výrobu na zboží s rozdělováním rizik do mnoha různých úrovní. Například rizika velkého procenta výrobců mohou být minimalizována při směně výstupu jejich výroby, v procesu zvaném „zaměstnanost“. Výrobce, který se rozhodl, že nechce nést riziko, se může stát „zaměstnancem“, který je sice výrobcem ale s minimálizovaným rizikem. Odtud pak pocházejí penze, sdružování v odborech, zaměstnanecké zdravotní pojištění a další prvky moderního systému zaměstnanosti. V procesu zaměstnanosti jsou rizika nesena veřejnými nebo soukromými právními entitami, jako jsou vlády a korporace.

Avšak „nositelé rizik“ dnes systematicky přesunují rizika, která od nich přijali, zpátky k takovýmto výrobcům. Jasný příklad je tak zvaná „pomíjivá ekonomika“. Mnoho lidí považuje převzetí osobního rizika od entit, jejichž prospěch je výrazně odvozen od právní a donucovací moci vlády, za odpovídající směnu za jejich produktivní kapacitu. Jinými slovy, je uzavřena nevyslovená dohoda, že za to, že jim je dovoleno ve velkém využívat produktivitu lidí, „nositelé rizika“ mlčky souhlasí s tím, že minimalizují riziko těch, kteří ji volně poskytnou svou výrobní kapacitu, ze čehož pak profitují nositelé rizika značně, daleko méně už samotní výrobci. Mnozí lidé si myslí, že taková „pomíjivá ekonomika“ a mzdy, které nestačí ani na udržení holé existence, jsou porušením implicitní smlouvy mezi těmi, kdo ovládají kapitál, a těmi, jejichž produktivní práce je využívána.

Kapitalismus může nositele rizika odměňovat ale daleko častěji těžce trestá jak ty, kteří nechtějí taková rizika nést, tak ty, kteří je nesou. Těm, kteří se rozhodli, že ponesou rizika, bezprostředně spojená s výrobou, říkáme „podnikatelé“. Podnikání je extrémně riskantní činnost a podíl těch, kteří neuspějí, je směšně vysoký. Podnikatel jen málokdy vytvoří významnou produktivní hodnotu, zvláště bez asistence „nositelů rizika“. I tak bývá podíl úspěšných statisticky velmi nízký. Důsledek selhání riskantních podniků je často smrtící a mnoho rádoby podnikatelů stráví zbytek svého ekonomického života napravováním škod.

Výrobci jako podnikatelé nesou na svých bedrech největší podíl osobního rizika, protože neúspěch je potenciálně zničující. Naštěstí někteří přesto v podnikání pokračují a stanou se úspěšnými, někdy dokonce velmi úspěšnými. Aby ospravedlnili tento systém, vyzvedávají „nositelé rizik“ nejúspěšnější podnikatele do popředí jako „význačné lidi“ a přeborníky kapitalismu zatímco sami v pozadí sklízejí neúměrné zisky. Mějme na paměti, že téměř s každým úspěšným podnikatelem zbohatne i „nositel rizika“. Aby tento systém přetrval, musí „nositelé rizik“ svou roli idealizovat. Výsledkem je systém, který sám uměle vytváří příležitosti pro „nostele rizika“.

V podstatě tak „nositelé rizik“ vytvořili hru, ve které sázejí na výrobce a přitom dosahují nepřiměřených příjmů v případech, kdy výrobci uspějí, a utrpí poměrně nevýznamné ztráty, pokud výrobci neuspějí. Zkonstruovali si finanční systém, který je chrání proti následkům svých nejhorším výstřelků (banky příliš velké aby mohly padnout a podobně). Sami „nositelé rizik“ byli zidealizováni a staly se z nich idoly. Ti, kteří nesou riziko, sami sklízejí prospěch z pokroků kapitalismu na účet těch, kteří skutečně něco vyrábějí.

Na „riziku“ je i něco zábavného – vcelku, ve velkém a v průběhu času je to jen iluze. Pokrok, jakožto plod výroby, je nevyhnutelný. Zatímco jednotlivý „nositel rizik“ může přijít i o košili, ti na nejvyšších úrovních mají prospěch ze systému, který je úmyslně navržen tak, aby škody z neúspěchu přesunoval na ty nejnižší v řetězci. Není žádnou náhodou, že těm na nejvyšších ekonomických postech se jen vzácně stane, že jsou souzeni a odsouzeni, zejména za ekonomické zločiny. Systém sám sebe ospravedlňuje a sám sebe hodnotí. Ti na vrcholku jsou chráněni před nejvíce zničujícími efekty a to je důvod, proč jsou také těmi nejhlasitějšími zastánci systému.

Říká, se kapitalismus dělá bohatším každého člověka. Spíš bych řekl, že dělá pár lidí o hodně bohatšími a všechny ostatní dělá o trochu méně chudými. Nemohu popřít, alespoň ne statisticky, že v důsledku kapitalismu se mnoho věcí na světě zlepšilo, Jenže v důsledku kapitalismu také miliony lidí umírají a trpí zápornými stránkami kapitalismu, jakými je zločinnost a ničení lidské důstojnosti. Jak začíná globální ekonomika stagnovat, objevují se známky toho, že systém, který umožňuje riziko a tím pohání růst výroby, začíná narážet na své meze. Tvrdím, že se každý s nás narodil se svým vlastním bohatstvím – svým časem a svým úsilím. Protože vlastníme své vlastní úsilí, měli bychom také vlastnit své vlastní peníze. Podle mého soudu je nespravedlivé, že naše úsilí je uměle znehodnocováno trhem nebo vůbec měněno ve zboží. V moderním světě by čas a úsilí mohly a měly být automaticky směnitelnými hodnotami.

Je riziko nutným prvkem pro dosahování pokroku? To je otázka a mnoho argumentů hovoří pro. Ale dle mého soudu je ekonomické riziko, tak, jak dnes existuje, umělou přítěží, která slouží pouze k udržení pozůstatků starého světa a k ospravedlnění existence mocenských a řídících institucí, které si lidstvo vypěstovalo. Riziko bylo původně prvkem společnosti lovců a sběračů. Jak lidstvo rostlo a vyvíjelo se, systematicky jsme čelili rizikům a zdolávali je. Měli bychom snad, v dnešním sociálním a spolupracujícím světě, být motivováni strachem a snahou o osobní vyniknutí? Osobně si myslím, že bychom měli přerůst kapitalismus. Pokud mám pravdu, proč tedy na něm neustále tak lpíme?

James King píše o technologii, ekonomice a filosofii. Další jeho práce viz The Currency Paradox a Rando Calrissian. Další jeho články můžete najít zde.

Příspěvek byl publikován v rubrice JF a jeho rešerše se štítky , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.