Zahánění do chomoutu -I.


vybral a přeložil  JF

Vlkův  úvod:

Když  jsem  redigoval  včerejší příspěvek pana  Lea  K. , doslova mne občas  svrběla  ruka  sednout  a začít  datlovat  určitou polemiku.  Sic e nikoli  se vším, nýbrž s  lecčíms  z textu  pana  Lea. Nicméně  pak jsme  si  vzpomenul,  že  mám v  zásobníků  velký  dvoudílný  překlad  z  amerických  zdrojů,  který  mi poslal před  časem  kolega  JF a že  je  čas jej poslat na sklo…. Jakkoli  mi  to drhne  i tam.Ale jinak.

John Andrews, Dissident Voice, 18.8.2017

http://dissidentvoice.org/2017/08/breaking-the-steer/

Většina lidských bytostí jsou tvorové vcelku inteligentní. Malé procento je kapánek pomalejší než ostatní a ještě menší procento je výrazně chytřejší než ostatní, ale drtivá většina nás ostatních je zhruba na stejné úrovni inteligence a moudrosti. Takže důvod, proč většina lidí nechápe jak svět skutečně funguje, nejspíš má jen málo co dělat s inteligencí. To mají na svědomí dvě dobře zavedené a mocné instituce – vzdělání a informační media.

Systém veřejného vzdělání nikdy ani nepředstíral, že by chtěl učit lidi, jak jejich svět doopravdy funguje. I když je docela dobrý při vysvětlování některých částí celku, nikdy nesestaví všechny ty kousky dohromady. Je to tak trochu jako puzzle, skládačka, kde máte tisíce dílků ale žádný obrázek, jak by měl vypadat sestavený celek. Můžete zkoumat každý jednotlivý dílek jak chcete, někdy i velice důkladně, ale stejně nemáte ani ponětí, jak vypadá hotový obrázek, dokonce i když máte k disposici všechny potřebné dílky.

Náš vzdělávací systém běžně produkuje „správně vzdělané“ lidi – mladé lidi s oslnivými výsledky u zkoušek nejrůznějších úrovní. Někteří se specializují a stanou se pak experty na některý omezený kousek skládačky ale pokud jde o ostatní dílky a zvláště pokud jde o to, jak dílky pasují k sobě, zůstanou po celý zbytek svého života totálními ignoranty.

Předmět, na který se vzdělání nikdy nezaměřuje, je otřesný cynismus našich vlastních důvěryhodných vůdců. To je ten konečný obrázek v mé skládačkové analogii. Zatímco někteří naši vůdcové jsou ohledně této skutečnosti stejní ignoranti jako zbytek populace, nepatrné procento z nich, ti, nejmocnější a nejvlivnější, dokonale vědí, co dělají. Je dost obtížné to dokázat, protože zatajování je podstatnou částí technologie, jak udržet lidi v nevědomosti, ale čas od času zasvítí jasný paprsek na pravdu a poodhalí, jak se na všem podílejí naši důvěryhodní vůdcové a jejich nepostradatelní strážci a nohsledi.

Nevyužité lekce z válek

Vezměte si například slova Lloyda George, britského premiéra v průběhu absurdní první světové války. V neoficální rozhovoru s C.P.Scotem, v té době dopisovatelem listu Manchester Guardian, řekl: „Kdyby lidé skutečně věděli, mohla by válka skončit hned zítra. Ale oni neví a nemohou vědět. Dopisovatelé pravdu nepíší a cenzoři pravdu nepropustí.“

Lloyd George přitom mluvil o večeři, které se zúčastnil den předtím a během které Philip Gibbs, novinář Times, který se právě vrátil z fronty, hovořil o svých zážitcích. Tady byla otevřeně přiznána tajná dohoda mezi důvěryhodnými vůdci a stejně důvěryhodnými poskytovateli zpráv o zatajování skutečných hrůz války před rodinami těch, kteří prolévali svou ktrev na frontě. „Dopisovatelé nepíší a cenzura nepropouští pravdu.“ [1]

Tato úmluva mezi hlavními medii a našimi důvěryhodnými vůdci, zejména v době války, je docela slušně zdokumentována. Od první a druhé světové války, kdy nejprve noviny a později filmové kotouče běžně chrlily propagandu, obsahující směs pečlivě vybraných pravd, vynechávek a vyslovených lží, přes cynické popisování hrůz korejské a vietnamské války, přes nechutné lhaní, které mělo podpořit západní zabíjení na Balkáně, v Afghánistánu a v Iráku, až k současným cynickým vražedným polím v Sýrii, naše hlavní media a naši velcí důvěryhodní vůdcové nikdy nepřestali se svými špinavými triky a se svým lhaním.

Tato nekonečná a úmyslná nefunkce státu je dobře zdokumentovaná a dá se o ní snadno najít hora důkazů. A přece se jí naši vzdělavatelé vždy jaksi dokázali vyhýbat. Stále se nějak daří udržovat generaci za generací v temnotě a tak se místo pravdy učí o velkých takzvaných hrdinech naší minulosti a o jejich skvělé a všem prospěšné moudrosti, která jako neviditelná ruka vedla každé jejich hnutí. Nějak se stále nedaří pospojovat jednotlivé body kresby a výsledný obrázek skládačky se nikdy celý neobjeví.

V současné době slavíme sto let od hrůz Passchendaele   /jedna z nejkrvavějších operací I.ww -kdy  v  takzvané „Třetí bitvě u Yper“ padlo během čtyř měsíců roku 1917 téměř půl milionu vojáků, bez nějakého  efektu na   průběh  fronty- pozn. vlk/.

V naší televizi nám poskytli obrázky nekonečných lánů náhrobků, hrůzné Meninské Brány a našich velikých důvěryhodných vůdců, kteří se tváří zasmušile a slavnostně, Nikde jsem ale nezaslechl ani jedinou zmínku o tom, že se o první světové válce ve své době mluvilo jako o „válce, která ukončila všechny války“. A mezi čtenými verši chyběla působivá báseň „Dulce et decorum est“ Wilfreda Owena, snad kvůli slovům, která předcházejí její nejznámější řádce: „Stará Lež: jak sladké a správné je zemřít za vlast“.

A neslyšel jsem nikoho zeptat se těch velikých důvěryhodných vůdců proč pořád, ještě dnes, válčíme, proč, když tam leží ty miliony mrtvých vojáků. Tato informace je snadno k nalezení ale naši vzdělavatelé tyhle životně důležité otázky jaksi přehlížejí a stále cpou do dalších a dalších mladých hlav hrdinské válečné příběhy.

Nevyužité lekce z dějin

Dějiny jsou jedním z nejdůležitějších předmětů, které se mladí lidé musejí naučit. Ačkoli mnohé školy vyučují dějepisu, vyučují poněkud zvláštnímu druhu dějepisu. Učí o velikosti hrstky králů a královen, císařů a presidentů, generálů a admirálů. Někdy se dotknou, letmo a velmi obecně, i miliard životů obyčejných lidí, kteří měli to štěstí sdílet stejnou dobu s oněmi skvělými hrdiny. Někdy se dokonce zmíní i o utrpení oněch mlčících anonymních miliard ale málokdy spojí všechny body a naznačí vztah mezi nemravným bohatstvím oslnivých hrdinů včerejška a zoufalou chudobou miliard, které jim jejich bohatství vytvořily. A nikdy nespojí ještě důležitější body a nevyvolají debatu o tom, že i dnes stále ještě existuje nemravné bohatství a zoufalá chudoba – a co by se s tím dalo dělat.

Historik Michael Parenti vysvětluje ten problém dokonale:

Říkat, že školy neumějí produkovat informované, kriticky myslící, demokratické občany znamená přehlížet skutečnost, že školy k tomuto účelu nikdy nebyly určeny. Jejich úkolem je produkovat poslušné poddané, kteří se nebudou stavět na odpor existujícímu sociálnímu řádu, ovládanému korporacemi. To, že školy z valné části plní roli udržovatelů systému, není vůbec žádná náhoda. Systém vzdělání je šiřitelem převažující politické kultury a současně jejím produktem.“ [2]

Školní lekce dějepisu nenápadně vštěpují mladým lidem pocit posvátné bázně a instinktivní důvěry v jejich vůdce. To, čemu by se měli učit, je přesný opak. Určitě to není nedostatkem podkladů – prostě se to neučí. Rok za rokem se dalším generacím dětí vymývají mozky k pokorné poslušnosti k jejich velikým a důvěryhodným vůdcům. Už před dvěma sty lety si toho všiml neznámý přispěvatel do časopisu Mechanics Magazine:

Lidé by raději měli zůstat bez vzdělání než být vzdělávání svými vládci, protože takové vzdělávání je jen nasazováním chomoutů.“ [3]

Není to tím, že by se životně důležité lekce z dějin obtížně hledaly. Existuje spousta pěkných a dostupných knih. Od Vznik anglické dělnické třídy) od E.P.Thompsona až po Století hanby Helen Hunt Jacksonové, od Krev nikdy nezaschlá: Dějiny lidu britské říše od Johna Newsingera po Dějiny lidu Spojených Států Howarda Zinna, od Engelse po Galeana, od Parentiho po Curtise… toto je bibliografie dějin, které by se mladí lidé měli učit, našich dějin, dějin skutečných lidí. Bibliografie je to obsáhlá a přesvědčivá. A přece je stále přehlížena ve prospěch nablýskaných králů a královen a elegantních generálů a admirálů.

Není to žádná maličkost. Učit mladé lidi úctě a zbožňování údajně velikých vůdců v dějinách vede k vytváření podvědomé úcty a zbožňování vůdců dneška – a k věčnému a nekonečnému koloběhu útlaku 99% lidí ze strany suprerbohatého a mocného jednoho procenta.

Přehlédnuté lekce z náboženství

Nic neilustruje lépe nevhodné vzdělávání mladých lidí tak, jako výuka náboženství, tak, jak je prováděna ve většině zemí světa, na nejrůznějších úrovních fanatismu.

Kdekoli se vyučuje náboženství, učí se tak, jako by šlo o nějakou nedotknutelnou a nespornou pravdu. A přece existuje veliké množství různých náboženství a mnohá z nich jsou vzájemně v naprostém rozporu. Ale nemůžete poskytnout vysvětlení něčeho, v obou případech pravdivého a přitom naprosto odlišného. To prostě není možné. Jen jedno vysvětlení může být správné nebo taky žádné ale určitě nemohou být správná obě. Tohle je zjevné snad pro každého. A přece se místo výuky náboženství jakožto podivné zvláštnosti v dějinách lidstva (jako jsou egyptská, incká nebo severská mytologie, kterým jejich vyznavači věřili stejně oddaně jako dnešní křesťané a hinduisté věří svým dogmatům), vyberou se určitá náboženství a učí se jim ve víceméně úplném protikladu k jakýmkoli jiným. A podle stupně fanatismu vyučujících se zcela ignorují jakékoli důkazy reality a náboženství se učí tak, jako by to byl stejný přírodní zákon jako třeba zákon gravitace.

Nemělo by to žádný význam, kdyby mnoho a mnoho válek nebylo vyvoláno a mnoho a mnoho krve nebylo prolito a mnoho věcí nebylo zbytečně zničeno právě proto, že se válečníci, aby ospravedlnili všechny hrůzy, které napáchali, odvolávali na náboženství.

Klíčem k pochopení situace je koncepce „víry“. Předpokládá se totiž, že víra nahradí logiku a rozum. Od vyznavačů náboženství se očekává, že naprosto důvěřují svým učitelům, že to, co jim říkají, je pravda, celá pravda a nic než pravda. Když se objeví nepříjemná otázka o dogmatu, tazatel musí přijmout a uvěřit učitelovu vysvětlení, ať je jakkoli nesmyslné, jinak musí čelit vyobcování. Na sekulárním Západě to málokdy má nějaký význam ale v některých částech světa může vyobcování z církve znamenat zničené životy.

V centru náboženství – jakéhokoli – leží nevyhnutelná skutečnost: není možné dokázat samotnou existenci Boha nebo bohů, existenci nebe a pekla, rájů a nirván nebo čehokoli, kolem čeho jsou kompletně vystavěna náboženství. Existenci všech těchto mýtických osob a mýtických míst není možno prokázat. Celý systém víry je tedy v nejlepším případě pochybný. To je ona nevyhnutelná skutečnost. A přece nás naši důvěryhodní vzdělavatelé tohle neučí. Místo toho nás učí dogma, které za tisíce let ještě nebylo nijak dokázáno.

Někdo, zvlášť na sekulárním Západě, by si mohl pomyslet, že je to vlastně bezvýznamné, že ve skutečnosti už lidé náboženství doopravdy nevěří. Ale tato domněnka je sporná. Vezměte si třeba, že leckde  ve Spojených státech, údajně nejvyspělejší zemi světa, je zakázáno učit Darwinovu teorii evoluce – protože odporuje knize, jejíž důvěryhodný obsah je extrémně omezený. A vezměte si jiný příklad, jednu z nejhorších oblastí konfliktů na světě, Palestinu. Je tam už víc než sedmdesát let stav neuvěřitelné bídy a utrpení – jen proto, že obě zúčastněné strany tvrdošíjně věří svým tvrzením, že právě jim tuto zemi daroval sám Bůh, naprosto mýtické stvoření, jehož existenci nelze prokázat. A přece tomu směšnému tvrzení stále věří celé legie mladých lidí a je podporováno nejmocnější vojenskou silou na planetě.

A v našem všeobecně sekulárním západním světě stále ještě existují určité nejdůležitější události v každodenním životě většiny lidí – narození, úmrtí a svatby – na kterých vidíme, že mnoho lidí, dokonce mladých lidí, stále trvá na určitém typu služeb náboženství. Na tom je mimo veškerou pochybnost vidět, že naši vzdělavatelé stále klamou lidi, pokud jde o stále důležitý předmět, náboženství.

Nevyužité lekce z ekonomie

Poměrně málo mladých lidí se učí ekonomii ve škole, na různých úrovních, a přitom je správné řízení ekonomiky, kromě poskytování národní bezpečnosti, nejdůležitější funkcí vládnutí. Pokud se nikdo neučí, co to je správné řízení ekonomiky, jak si mohou lidé vůbec myslet, že budou chápat, jestli jejich vláda dělá svou práci správně?

Tam, kde se ekonomie učí – a bývá to obvykle ve školách, vyhrazených pro děti elit a vyšší střední třídy – učí se jen určitý typ ekonomie, známý jako kapitalismus. Ale ekonomie je tak trochu jako náboženství. Existují nejméně dvě odlišné filosofie, socialismus a kapitalismus, které se od sebe liší naprosto ve všem. Ve smyslu pravdivosti jsou pochybné obě a obě také od svých vyznavačů vyžadují jistý typ slepé poslušnosti, přijetí toho, že jejich a jen jejich hlediska jsou správná a pravdivá, a že všechno ostatní je kacířství.

Kapitalismus je, na rozdíl od socialismu, podporován téměř na celém světě, nikoli pro svou čistě filosofickou sílu ale protože je obecně zaměřen na zvýhodňování nepatrné menšiny superbohatých lidí – kteří současně drží i politickou moc. Socialismus, jako poměrně nový ekonomický koncept, nikdy neměl moc příležitostí, aby demonstroval své hodnoty, hlavně proto, že kapitalismus, který tisíce let převládal na celé planetě, nikdy nepřipustil, aby jeho ekonomická moc byla na nějakou dobu ohrožena. Vyskytly se ovšem i jisté odvážné pokusy, jako třeba anglická občanská válka, kdy se Diggeři a Levelleři pokoušeli vytvořit spravedlivější ekonomiku. Ale kapitalisté tyto snahy brzy překonali – obvykle spíše s pomocí extrémního násilí než nabídkou lepší filosofické základny.

Dokonce i velké domoviny socialistického experimentu, SSSR a komunistická Čína, od okamžiku svého zrodu bojovaly jen o přežití. I v jejich případě to nebylo kvůli filosofické nedostatečnosti ve srovnání s kapitalismem ale proto, že mocné kapitalistické země dělaly cokoli, co bylo v jejich silách a možnostech, aby je zadusily už v zárodku. Rusko, ve druhé světové válce zničené více než jiné země, snad jen kromě Německa a Japonska, dostalo pro svou obnovu mnohem menší kompenzace než jiné země – i když jeho ztráty a jeho příspěvek k vítězství ve válce byl mnohem větší než u kterékoli jiné země. Komunistická Čína také nedostala žádnou pomoc zvenčí při svém boji proti nacionalistické Číně, která byla od začátku podporována jak USA tak SSSR. Později, během studené války, byly Sovětský Svaz i komunistická Čína tvrdě šikanovány mocnými kapitalistickými zeměmi a každá země, která se rozhodla více sblížit s komunisty, tak činila s jasným vědomím, že tím riskuje soustředěnou zlobu daleko bohatšího západního světa.

Kuba a Severní Korea mohou sloužit jako zajímavé lekce bezohlednosti kapitalismu. Obě tyto země se pokoušely nastolit socialistické ekonomiky v padesátých letech. Byly okamžitě napadeny Spojenými státy, světovým exponentem kapitalismu, a dodnes jsou touto světovou velmocí označovány za hrozbu pro světový mír, ačkoli jsou ve skutečnosti obě jen zbídačelými zeměmi třetího světa, v důsledku více než půl století trvajících obchodních sankcí. Obě země jsou také dávány za příklad neúspěšnosti socialismu – ale skutečnost, že sedmdesát let stěží mohly vůbec s někým obchodovat, je vhodně zapomínána. Otázku, jak by asi mohly vypadat země jako USA nebo Velká Britanie, kdyby byly stejným způsobem omezovány, se nikdo ani neodvážil položit.

Steve Keen, australský ekonom, který mnoho let vyučoval kapitalismus, je v otázkách ekonomie osvěžujícím způsobem upřímný. Jeho kniha Odhalení podstaty ekonomie je přesvědčivou obžalobou jeho vlastního předmětu a skutečnost, že většinu svého produktivního života tento předmět vyučoval na univerzitě, by mohla naznačovat, že by měl vědět, o čem mluví.

Základní poučka, kterou Keen zdůrazňuje, je, že empirické podklady, které by měly podporovat ekonomické principy, jsou příliš chabé na to, aby přestály kritickou analýzu. A jakákoli filosofická odůvodnění jsou podobně neopodstatněná. Ukazuje se, že ekonomie, podobně jako náboženství, je plně závislé na víře, že její principy a poučky jsou pravdivé:

V celé ekonomické literatuře existuje jedna do očí bijící skutečnost, totiž to, že v ní neexistuje ani jediný empirický fakt.“ [4]

Často používaná fráze v této knize je, že neoklasická ekonomie je daleko víc systém víry než věda.“ [5]

Známý kanadský ekonom J.K.Galbraith, jehož základní knihy předcházely těm Keenovým, je zřejmě podobného mínění. Zde je jeho popis pokusu poskytnout ekonomii důvěryhodnost vyšperkováním matematickými symboly:

Stále techničtější matematické formulace v ekonomii a debata o jejich oprávněnosti a přesnosti poskytuje zaměstnání tisícům ekonomů, kteří nyní musí vysvětlovat ekonomii na universitách a vysokých školách po celém světě… Matematická ekonomie také dala ekonomii profesionálně výhodný aspekt vědecké přesnosti a určitosti a dodala potřebnou prestiž akademickým ekonomům a přiřadila jejich ekonomii k jiným sociálním vědám a tak zvaným tvrdým vědám. Cenou za to bylo však vzdálení předmětu o několik kroků dál od reality. Ne všechna ale hodně velké množství matematických cvičení totiž začínalo (a stále ještě začíná) slovy „Předpokládejme dokonalou konkurenci.“ Ve skutečném světě je dokonalá konkurence něco stále esoteričtějšího, pokud kdy vůbec existovala, a matematická teorie byla vždy do značné míry jen důmyslným krytím, pod kterým vůbec mohla přežívat.“ [6]

A zde pak Galbraith cituje Thomase Balogha, významného maďarského ekonoma:

Moderní dějiny ekonomické teorie je vyprávěním o vyhýbání se realitě.“ [7]

Pokus zvýšit vážnost ekonomie tím, že vypadá jako matematická věda, byl trikem, kterému se nevyhýbal ani jeden z nejznámějších ekonomů všech dob – J.M.Keynes:

Velký podíl v současné „matematické“ ekonomii tvoří pouhé příměsi, stejně nepřesné jako počáteční přepoklady, na kterých jsou vystavěny, které umožňují autorovi ztratit přehled o složitosti a vnitřních vazbách skutečného světa v bludišti nabubřelých a neužitečných symbolů.“ [8]

Ekonomie se zrodila jako jedno z odvětví filosofie Její široce uznávaný rodič, Adam Smith, byl profesorem morální filosofie, nikoli ekonomie. Ale z poměrně krátké historie ekonomie byla tato skutečnost vypuštěna. Zde je opět Balogh (jehož kniha Bezpodstatnost konvenční ekonomie předstihla Keenovy úvahy o téměř třicet let):

Jedna z nejvýznamnějších vlastností rozvoje ekonomické teorie během posledních sta let a zejména od druhé světové války, byla neodolatelná touha očistit ji od veškerého politického, sociálního a morálního obsahu.“ [9]

To tedy jsou některé ze skutečně důležitých lekcí o ekonomii, které se našim důvěryhodným vzdělavatelům stále nějak daří přehlížet. Náš svět se polarizuje stále více a více a stává se místem, kde se stovky milionů snaží každý den najít něco k jídlu, zatímco nepatrná hrstka se doslova válí v osobním bohatství větším, než jaké mají k disposici některé celé země. Mnozí se škrábou na hlavě a diví se, jak ekonomové vůbec mohou ospravedlňovat takový stav. Ale oni jej nevidí protože vzdělavatelé neučí, že ekonomický systém je úmyslně zkonstruován tak, aby tímto způsobem fungoval. Navzdory kapitalistickému učení existují dobré alternativy, jako je socialismus. Volba kapitalismu je jen volbou, nikoli nevyhnutelnou nutností. J.M.Keynes to věděl už téměř před sto lety, když říkal:

Kapitalismus je udivující víra, že ti nejhorší z lidí dělají ty nejhorší z věcí pro to největší dobro všeho lidstva.“ [10]

Vlkův dovětek:

Ačkoli článek bud e pokračovat  zítra, musím  vstoupit. C O kdyby  se nad  předchozí  citací  Keynese zkusili  zamyslet  zejména  ti, co hodlají  volit  Andreje  Babiše????????

Příspěvek byl publikován v rubrice JF a jeho rešerše se štítky , , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.