Zahánění do chomoutu -II.


vybral a přeložil JF

pokračování  ze  včerejška

Přehlédnuté lekce z mravnosti

V našem vzdělávacím systému existuje množství prvků, které dohromady tvoří počáteční fázi masového vymývání mozků. Několik z nich jsem již popisoval. Téměř každý předmět, který se vyučuje na našich školách, může být a měl by být analyzován, jak přispívá ke vzdělání. Od povinnosti školní docházky, přes výuku v určitých hodinách až k „přijatelným“ standardům v oblékání, někdy vynucených školou, jindy nátlakem okolí. Od obvykle triviálních snah vyučovat svobodná umění až po zdůrazňování výuky sportu a her a ke snaze o vítězství za jakoukoli cenu místo užívání si zábavy z hry. Dokonce i nejdůležitější lekce z matematiky a věd jsou jaksi přehlíženy kvůli svým širším důsledkům – kázni v používání faktů, založených na důkazu, při odkrývání pravdy.

Existují dvě nebo tři vrstvy vzdělávacího systému a tato vlastnost je podobná v mnoha zemích – proces, při kterém jsou malé děti rozřazovány podle sociálního statusu svých rodičů. Děti superbohatých a mocných jsou obvykle oddělovány od dětí střední třídy, které jsou zase často odděleny od dětí těch, kteří denně bojují o přežití na ulicích nebo v rozpadajících se obecních domech.

Děti z privilegovaného prostředí daleko pravděpodobněji přecházejí na univerzity a vytvářejí tak další pomyslné třídní odlišení, protože mnoho lidí s univerzitním vzděláním se pokládá za chytřejší a inteligentnější než ostatní, bez univerzitního vzdělání. A mnozí z těch, kteří se na univerzitu nedostali, vidí sami sebe, ve srovnání s absolventy vysokých škol, jako méně inteligentní nebo dokonce „hloupé“. Tak je většina dětí už téměř od narození utvrzována ve své „výjimečnosti“ – nebo v jejím nedostatku: děti, které porostou s vědomím, že jejich životní úděl byl z větší části předurčen štěstím nebo smůlou jejich rodičů.

Celý náš vzdělávací systém musí být zbořen a přestavěn. Současný model, jak Parenti správně vystihl, nebyl nikdy určen k tomu, aby produkoval informované, kriticky myslící a demokratické občany. Byl určen, aby produkoval pány a sluhy. To se musí změnit. Existují dobré alternativní modely, na kterých se dá stavět. Například inspirativní Summerhill School v Suffolku.

Summerhill provozují efektivně již sto let v podstatě samy děti. Děti se samy rozhodují, které předměty budou absolvovat a do které třídy budou patřit, pokud do některé vůbec budou chtít patřit. Téměř všechna rozhodnutí ve škole se dělají demokraticky, při týdenních celoškolských schůzích, které jsou opět vedeny dětmi. Navzdory tomu, co by si mnozí dospělí o tom mohli pomyslet, všechno funguje perfektně a každý rok ze školy vycházejí dobře vzdělané děti s dobře vyváženým charakterem vzdělání.

Vzdělání prostě může a musí být provozováno jinak.

Nahrazování mozku

Jakmile je mladý člověk navlečen do chomoutu, zbývá jen natrvalo ho v něm udržet. V lidské společnosti tuto službu poskytují hlavní media, obvykle téměř úplně vlastněná superbohatými a mocnými. Media se starají o to, aby prvotní nastavení, vytvořené vzdělávacím systémem, nic vážně nenarušovalo.

Hlavní media, která se skládají hlavně z novinového, televizního a radiového zpravodajství, ale také z životně důležitého zábavního průmyslu, poskytují a provozují vymývání mozků 24 hodin denně. Genialita tohoto modelu je v tom, že až na vzácné výjimky si 99% lidí ani neuvědomuje, že jsou jim vymývány mozky. Když na tuto skutečnost zkusíte poukázat, budete obecně označen za blázna a konspirátora /dnes aktuálně  za Putinova  trolla – pozn.vlk/. Vymývání mozků je přece něco, co dělají jen padouši. Naši velcí vůdci se přece k něčemu takovému nemohou snížit, tím spíš ne proti svým vlastním lidem.

Ale důkazy o tom, že nám naši velcí důvěryhodní vůdci vymývají mozky, jsou hojné a přesvědčivé. Problém popisuje řada knih a existuje několik webových stránek (jako fair.org nebo medialens.org) které každodenně poskytují tvrdé důkazy o tomto stále přetrvávajícím problému.

Jeden z prvních popisů moderního vymývání mozků poskytl Arthur Ponsonby, který byl na to, že byl příslušníkem britské aristokracie, neobyčejně přímočarým protiválečným aktivistou. Jeho kniha Klam za času války napsaná už téměř před sto lety, míří do černého už v podtitulku: Obsahuje soubor lží kolujících mezi národy během Velké války. Je to sbírka nehorázných prohlášení v britských novinách, které byly prokazatelně lživé a jejich účelem bylo rozdmýchat vášně národa, který neměl vůbec žádnou chuť válčit. Klíčovým předpokladem ovšem bylo, že lidé důvěřovali a věřili všemu, co četli v novinách.

Britský novinář Philip Knightley ve své knize První oběť vytvořil mimořádnou historii oficiálního klamání hlavními medii a titul své knihy si vypůjčil z výroku, původně připisovanému americkému senátoru Hiramu Johnsonovi, který ho měl pronést někdy v roce 1917: „Když přijde válka, první její obětí je pravda.“ Z tohoto úhlu pohledu není bez zajímavosti ani výrok Winstona Churchilla:

V časech války je pravda tak drahocenná, že by měla být vždy obklopena svou osobní stráží – lží.“ [11]

Jestli naši důvěryhodní vůdci vytvořili svět nepřetržité války, osobují si také právo na to, že nám budou nepřetržitě lhát?

Existují i další pěkné knihy na téma klamu v moderních mediích. Samozřejmě klasika Výroba souhlasu Chomského a Hermana a vynikající Strážci moci Edwardse a Cromwella. I velký novinář a filmař John Pilger o této věci mnohokrát psal a mluvil. Problémem tedy není nedostatek důkazů, problémem je, že důkazy jsou trvale drženy mimo hlavní media. To je jedno z velmi chytrých opatření, používaných moderními propagandisty. Místo cenzurování nepříjemných pravd – normální taktiky starých despotických režimů – jsou tyto pravdy prostě marginalizovány, pošpiněny a vysmívány. Je to jen otázka čísel – vůbec nevadí, pokud pár bláznů vidí a chápe pravdu, hlavní je, že drtivá většina lidí ji nevidí a nechápe /pokud  by někdo potřeboval  aktuální  ukázku, pak  necht si  vzpomene  na  zpravodajství  o válce ne Donbasu či o válce v Sýrii – pozn.vlk/.

Vyvolávání falešných představ

Existuje několik důležitých metod, jak nás oklamat, používaných v denním zpravodajství hlavních medií. Dvě z nejdůležitějších jsou polopravdy a manipulativní titulky. I když se také používají vyslovené lži, které by se vůbec neměly brát na vědomí, frekvence jejich používání pravděpodobně není tak velká jako u jiných metod.

Kdosi si kdysi všiml, že „vůbec největší lží je pečlivě opracovaná pravda.“ Říci jen půl pravdy je asi nejobvyklejší způsob „opracování“ pravdy a je to něco, v čem jsou hlavní media velmi zdatná, zejména nejuznávanější instituce provládních medií, jak jsou BBC, The Times nebo The Guardian.

Pokud je soudní proces veden tak, že má slovo jen obžaloba, správně usoudíme, že nemůže dojít k průchodu spravedlnosti. Pokud při procesu není k disposici mechanismus, který dává slovo i obhajobě nebo umožňuje napadnout obžalobu, soudní pře je jen k smíchu a soudí se „jen jako“. Ale to je přesně to, co nám denně předkládají naše báječná a uznávaná hlavní media – jen obžaloba s mizivým nebo vůbec žádným vlivem obhajoby. Mnoho z obžaloby může být i pravda ale je to vždy jen půl pravdy. Někdy se dokonce objeví i nějaký odkaz na argument obhajoby – aby se vytvořil dojem „vyváženosti“ – ale jen tam, kde argument může být okamžitě zpochybněn, pošpiněn nebo zesměšněn. To je umění polopravdy, říci to, co docela dobře může být i pravda, ale pečlivě vybrat jen ty kousky, které vytvoří úplně pokroucenou verzi celého příběhu.

Mnoho lidí by mohlo říci, že nevěří tomu, co jim noviny sdělují, že vědí, že noviny lžou – zejména tak zvaný „bulvár“. A přece je bulvár tím vůbec nejprodávanějším zpravodajstvím v zemi..I když mnoho lidí tvrdí, že ve skutečnosti noviny vůbec nečtou, že je kupují jen kvůli stránkám o sportu, kvůli křížovkám a podobně, přesto zůstává skutečností, že i tito lidé obvykle přelétnou pohledem všechny stránky a krátce se podívají i na obrázky a titulky. Mnohé informace o světových událostech tak získávají absorbováním informace z hrstky senzačních tučných titulků v záhlavích článků – možná spolu s pečlivě vybranými fotografiemi. Ale když si dají tu práci a přečtou si celý článek pod titulkem, často zjistí, že v něm není ani drobeček důkazu, který by potvrzoval prohlášení v titulku. Všechno, co si takto zapamatují, a co je tak absorbováno téměř podvědomě, je vždy přehnané nebo vysloveně nepravdivé tvrzení v titulku.

Také fotografie nebo videoklipy v televizi poskytují mocné nástroje pro manipulaci. Jako údajné vizuální potvrzení čehokoli z příslušného příběhu byly fotografie odedávna zneužívány k poskytování pokroucených „zpráv“. Už před sto dvaceti lety Phillip Knightley přinesl  pěkný příklad, použitý ke klamání britských návštěvníků kin, který se týkal Búrské války:

Filmový záběr, ukazovaný britským divákům, zobrazoval stan Červeného kříže pod palbou Búrů, kde se stateční britští doktoři, sestry a ošetřovatelky pokoušeli ošetřit zraněného vojáka. Film byl falešný, zahraný britskými herci a natočený na Hampstead Heath, předměstí Londýna. [12]

Používání fotografických a filmových triků od Búrské války pochopitelně nikdy nepřestalo. Dnes se mnozí dívají na záběry z druhé světové války a usmívají se nad naivitou těch, kteří tehdy hltali tak zjevnou propagandu. Titíž lidé pak ale nekriticky přijímají současné záběry z oblastí bojů, jako pravdivé, ucelené a vyvážené. A nespojí si záběry z minulosti s dnešním zpravodajstvím důvěryhodných novinářů, „nasazených“ s „našimi“ hochy a děvčaty na frontové linii. Fotografie, údajně zobrazující hrůzy, páchané někým, kdo byl označen za nepřítele, na Ukrajině, v Syrii nebo Iráku, se často později ukážou jako hrůzy, ve skutečnosti páchané „umírněnými“ povstalci podporovanými „našimi“ hochy a děvčaty. Jako příklad důkazu lze uvést Media Lens a jejich V obklíčení masovými medii: Srovnání zpravodajství z Mosulu a Aleppa

Mozková náhražka

Jakmile hlavní media naplní oči a uši 99% slovy a obrazy, které naši důvěryhodní vůdcové chtějí, abychom viděli a slyšeli, zbývá ještě vhodně vysvětlit a interpretovat tyto informace. K tomuto účelu se naše hlavní media mohou spolehnout na zdánlivě nekonečné množství „expertů“, od univerzitních akademiků, po bývalé příslušníky tajných služeb, od vládních diplomatů po uznávané novináře, od ometálovaných generálů a admirálů, po řadové vojáky a rytíře ve službách královny, od zkušených redaktorů uznávaných novin, k učeným panelovým diskusím v televizi nebo v radiu. Každý člen našeho velkého sboru důvěryhodných vůdců nám na požádání poskytne instruktáž, jak si správně vysvětlit dezinformace, které na nás naše důvěryhodná media chrlí 24 hodin denně a 7 dní v týdnu. Případ dle obžaloby je vždy průkazný, případ dle obhajoby je vždy úplně chybný.

Kouř a zrcadla

Protože ani spojené úsilí vzdělávacího systému, náboženství a hlavních medií nestačí k tomu, aby nám vypláchli mozek skrz naskrz, existuje ještě další zařízení k ovládání – a zřejmě v ještě větším rozsahu než všechna ostatní: tak zvaný zábavní průmysl.

Je to trik, který byl znám odjakživa, už od doby starých Římanů a byl známý jako „chléb a hry“. Spočívá v řízeném rozptylování a naznačuje, že jde o činnost stojící ve své důležitosti hned za přijímáním potravy. Jakmile je 99% zbaveno hladovění a nasyceno, hned další důležitou věcí je zajistit, aby se jeho pozornost odvedla od přemýšlení o četných těžkostech každodenního života. K tomu je poskytováno neomezené množství řízené zábavy.

I když existuje také mnoho pěkných knih, filmů, písní a obrazů, které povzbuzují k hlubokému zamyšlení, nikdy tyto knihy, filmy, písně ani obrazy nejsou produkovány a mohutně propagovány Hollywoodem nebo některým z hlavních vydavatelství knih a hudby. Je to vždy přesně naopak, nejnovější filmový nebo televizní trhák zobrazuje uznávaný model propagandy, hudební vydavatelství totálně ignorují politické a protestní písně a dávají přednost oblbující banalitě.

Přitom vůbec nezáleží na formě rozptýlení. Podstatné je jen to, aby se dosáhlo hlavního účelu – odvedení pozornosti lidí od zkoumání, jak by se jejich život dal zlepšit.

Mezi tvrdou prací, péči o rodinu, odpočinkem s případným řízeným rozptýlením průměrný příslušník 99% jen stěží nachází čas nebo motivaci k tomu aby se pokusil spatřit svět kolem sebe trochu jinak, než se od něj očekává.

Dobré řízení a dokonalé zapřažení

A tak vzdělávací systém dál prodává své stále stejné blbosti o králích a královnách, císařích a presidentech, generálech a admirálech, kněží dál prodávají své mýtické fantasie a hlavní media dál chrlí své „zpravodajství“, příběhy o současných velkých vůdcích, souvisle navazujících na velké vůdce včerejška, zábavní průmysl produkuje své filmové trháky a hudbu pro rozptýlení a tak všichni neustále opakují svou stále stejnou starou odrhovačku.

Může se pak vůbec někdo divit, že 99% lidí chápe svět přesně tak, jak se to od nich očekává?

Použitá literatura:

  1. První oběť, Phillip Knightley, str.109.
  2. Dějiny jako mysterie, Michael Parenti, str.28.
  3. Problém demokracie – Britanie 1832 – 1918, Hugh Cunningham, str.2
  4. Odhalení podstaty ekonomies, Steve Keen, str.67.
  5. tamtéž, str.101.
  6. Dějiny ekonomie, JK Galbraith, str.259.
  7. tamtéž, str. 189.
  8. Obecná teorie zaměstnanosti, úroku a peněz, J.M.Keynes, str.298.
  9. Bezpodstatnost konvenční ekonomie, Thomas Balogh, str.29.
  10. Extrémní peníze, Satyajit Das, str.128.
  11. Osobní stráž lží, Anthony Cave Brown, předmluva.
  12. První oběť, Phillip Knightley, str.75.

John Andrews je spisovatel a politický aktivvista, žijící ve Velké Británii. Knihy -fikce: Cesta do Emily Bay; Knihy – ne-fikce: Škola vlídnosti; Lidová ústava. Další články.

Příspěvek byl publikován v rubrice JF a jeho rešerše se štítky , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.