Obecné úvahy o Katalánsku, Krymu, globalizaci


napsal Leo K.

Měl jsem písemný vztah s jednou  překvapivě talentovanou ženou v obru  fotografie. Skončil v době migrační krize, kdy jsem byl téměř neustále napomínán, že dávám všanc budoucnost svých vnuků, když se nevyjadřuji dost jednoznačně proti islámu a nepodporuji takové organizace jako BPI nebo IVČRN. Už jsme si prakticky nepsali nic jiného a tak jsem přestal odpovídat. Představa, že lze zakázat světové náboženství (islám) v zemi, která se prezentuje jako sekulární, mě přišla jako absurdní. Dovedu si představit (v souhlasu s ústavou) výhradu, že náboženství nesmí narušovat charakter sekulární občanské společnosti, ale zákazem islámu (jak? Je-li zaručena náboženská svoboda) z něho udělat jakousi undergroundovou filosofii, mi připadá dost protismyslné.

Na druhé straně jsem nemohl pochopit slepotu některých intelektuálů, kteří poukazovali na své muslimské kolegy a jejich pohodový vztah k evropské populaci. Jakoby neviděli, že tito jejich známí jsou produktem poloviny minulého století, kdy arabské státy s výjimkou Sauské Arábie, byly vesměs k jinověrcům tolerantní a projevem takřka sekulární. Na snímcích z Bagdádu, Teheránu, Káhiry,Tunisu, Tripolisu, Casablanky v šedesátých letech minulého století nevidíte nic, co by se zásadně odlišovalo od snímků evropských měst, nepočítáme-li pro nás exotické minarety.

Ke změně došlo s pádem Íránského šáha koncem roku 1978 a nastolením radikálního islámu s příchodem Rúholláha Chomejního. Původním šáhovým úmyslem bylo přeměnit Írán ve velmoc a to znamenalo především výstavbu průmyslu. Avšak korupční prostředí a autokratický styl vlády nebyly vhodné k přeměně země na moderní stát – investice z centra sloužily jen k obohacení elity. Většina Íránců žila dál v chudých poměrech na venkově nebo v předměstských slumech a světský styl režimu zase pobuřoval duchovenstvo, lpící na muslimských tradicích, takže obyvatelstvo nakonec radikální islám přivítalo jako osvobození. Zároveň v sedmdesátých letech, nesmírně zbohatla Saudská Arábie proslulá svým fundamentalistickým wahhábismem a stala se, díky nabytému bohatství, význačným poskytovatelem zahraniční pomoci, čímž začala hrát významnou roli v politice Blízkého východu i celého světa.

Tady se dá vystopovat zásadní změna, kterou od té doby prošly arabské státy. Jejich teokratické obrození se stalo vítaným prvkem v jejich postavení proti Západu podobně, jako se v XIX. století národní obrození stalo vítaným prvkem české buržoazie v Rakousku – Uhersku. Je pochopitelné, že intelektuálové, kteří vystudovali na Západě před touto změnou nebo v její rané fázi, se diametrálně liší od těch, kteří byli ovlivněni radikálním islámem. Tolik jenom k námitce, že existují mezi námi i velmi vzdělaní a dobře integrovaní muslimové, kteří islám nijak zvlášť neřeší a ani jej nepotřebují inzerovat požadavkem přestávky na modlení a vousem či nikábem a ještě jinak.

Ještě k námitce Tomio Okamury, že islám není náboženství, ale ideologie, kterou lze podle platné ústavy zakázat stejně jako je zakázáno šířit a propagovat ideologii nacismu. Tato námitka stojí na velmi chatrných základech, protože každé náboženství, které komplexně řeší jak život jedince, tak život komunity, je ideologií. Žádný příčetný politik tedy nemůže prosazovat Okamurou propagovaný zákaz, aniž by se vystavil svému celosvětovému zesměšnění.

Proto je Okamurova strana spíše sektou v tom smyslu, že záměrně propaguje snadné a první pohled jednoduché a průhledné „řešení,“ které ale nemá s realitou žádné styčné body. Taková sekta je hierarchicky přísně řízenou organizaci pod vedením guru – vůdce, která je vybavena jednoduchou a srozumitelnou ideologií. Vůdce hlásá ideje, kterých se však sám nedrží (viz stanovy SPD), v Okamurově případu např. přímé demokracii. Spása státu a s ním všech jeho občanů líčí jako něco, co je na dosah ruky, nebýt toho, že proti tomuto ostrůvku spravedlivých stojí démonické síly. Vlastně se svým způsobem neliší od hnutí Andreje Babiše.

Okamurova námitka, že islám není náboženství ale ideologie, je poněkud jednoduše a lacině odvozena od propracovanější myšlenky, které za viníka současné militarizace islámských zemí označuje tak zvaný politický islám. Toto označení však může být i protimluv, neboť nikde v muslimském světě není politika oddělena od náboženství. Někteří odborníci používají termín islamismus označující stejný soubor jevů, nebo používají dva termíny zaměnitelně.

Současným nejznámějším šiřitelem pojmu politický islám je Bill Warner i když termín sám je mnohem starší a sahá do osmdesátých let minulého století. Bill Warner napsal 15 knih na téma politický islám a jeho kniha Sharia law for non-muslims je téměř stálým bestsellerem obchodu Amazon v kategorii islámské právo.

Ve svých publikacích se zaměřuje především na politické aspekty jeho interpretace islámské doktríny týkající se nemuslimů. Ve svých knihách vychází z východiska, že nelze slučovat islám jakožto náboženství a politický islám – jakožto návod k jednání a praktický politický styl opřený o právní regule. Podle něj je islám jakožto víra soukromá věc jednotlivce a je to věc hodná úcty, respektu a tolerance, kdežto to, čemu on říká politický islám je soubor agitačních pokynů, které jsou určeny kolektivu, mase. Je to prakticky totéž, co neustále píšu já, totiž to, že dle šárii musí muslimové své jakékoliv jednání a chování zpětně a soustavně hodnotit, zda je v souladu s islámem, Tato zpětná vazba bez výjimek, je největší překážkou internalizace islámu, překážkou toho, aby byl islám chápán jako soukromý a intimní postoj jedince. Teoreticky by tedy stačilo oddělit v šárii jednání a chování, které se týká výhradně sebe od jednání a chování vůči společnosti. Za sebe se domnívám, že takový pokus nemá naději na úspěch, protože institut šárii je za tisíciletí velice stabilní.

Abych tedy nějak zakončil tuto úvahu, tak znovu – už nevím pokolikáté – upozorňuji, že zákazy nic neřeší. Tak jako propagaci fašismu nezabránil zákon o jeho nezákonnosti (propagace se prostě přestěhovala na servery v jiném právním prostředí), tak nelze smysluplně zakázat islám. Je však možné exekutivně postihovat každého, kdo právo svobodně projevovat své náboženství nebo víru buď sám nebo společně s jinými, soukromě nebo veřejně, bohoslužbou, vyučováním, náboženskými úkony nebo zachováváním obřadu, zneužívá k získání neoprávněné výhody nebo výlučnosti ve společnosti, protože naše  společnost je založena na demokratických hodnotách a nesmí se vázat ani na výlučnou ideologii, ani na náboženské vyznání (článek 2, odst. 1 Listiny základních práv a svobod).

Jestliže chci jen trochu aktuálněji podpořit tvrzení o neúčinnosti zákazů, stačí podívat se na nešťastné referendum o stupni nezávislosti Katalánska. Pokus o hlasování, který byl brutálně napaden centrální policií byl sice nelegální, ale byl legitimní. A vůbec nehraje roli, že lidé byli zneužiti předsedou vlády Katalánska Carlese Puigdemontem, který při prosazování autonomnosti Katalánska jednal v podstatě úplně stejně jako Arsenij Jaceňuk, který na Ukrajině při majdanu odmítnul funkci předsedy vlády místo odstoupivšího Mykoly Azarova. Oba si v zájmu své politické kariéry vzali své spoluobčany za rukojmí. Radim Valenčík napsal rozhořčený článek na dvojí metr při uznávání referend o nezávislosti. A srovnává Katalánské referendum s obdobným na Krymu. Dopouští se však nepřesností.

Krymská referenda mají svoji delší a pohnutou historii, o které se však běžný čtenář nic na rozdíl od emancipačních hnutí Pyrenejského poloostrova, nedozví. Byla v zásadě tři. V roce 1991 o obnovení Krymské autonomní sovětské socialistické republiky; v roce 1994 o získání větší autonomie v rámci Ukrajiny a v roce 2014 o připojení k Ruské federaci. Jejich průběh byl však mnohem dramatičtější. 20. ledna 1991 se uskutečnilo referendum, ve kterém se 93.3% účastníků vyslovilo pro obnovení Krymské ASSR jako suverénního subjektu Gorbačovova „reformovaného“ Sovětského svazu. Zřejmě postrašen možností balkanizace problému schválil ukrajinský Nejvyšší sovět 12. února 1991 autonomní status Krymu v rámci Ukrajiny.

26. prosince 1991 ale došlo k rozpuštění Sovětského svazu. 26. 2. 1992 zrušila Krymská národní rada autonomii a přijala nový název Republika Krym. 5. května 1992 parlament Republiky Krym vyhlásil nezávislost Krymu přijetím deklarace s názvem „Akt o vyhlášení vládní nezávislosti Republiky Krym.“ To mělo být ještě schváleno referendem v srpnu téhož roku. Podle pamětí tehdejšího prezidenta Ukrajiny Leonida Kravčuka v jednom interview, uvažoval Kyjev tehdy dokonce o možnosti války s Republikou Krym. Ukrajinský parlament požadoval zrušení vyhlášení nezávislosti Krymu a dal Krymskému parlamentu ultimativně jeden týden na zrušení referenda. Hned 6. května 1992 byla přijata nová Ústava Autonomní Republiky Krym, která mimo jiné umožňovala připojení k Rusku. Byl také zaveden úřad prezidenta Republiky Krym.

V červnu 1992 však obě strany, tedy Krym a ukrajinská vláda, dosáhly dohody. Krátce předtím přijatá krymská ústava byla zrušena a Krymu byl potvrzen status autonomní republiky, přičemž Autonomní Republika Krym obdržela výsostná práva v oblastech financí, správy a právních záležitostí. Krymský parlament pak pod tímto tlakem zrušil 19. 5. 1992 rozhodnutí o státní samostatnosti, což pak vyústilo do kompromisu autonomie. Ruský parlament naopak přijal usnesení o nezákonnosti oddělení Krymu od Ruska.

V lednu 1994 v Krymských prezidentských volbách zvítězil Jurij Meškov, který založil svou kampaň na platformě unie s Ruskem, jedním z jeho prvních kroků bylo opět vyhlášení referenda a 27. března 1994 v Krymských parlamentních volbách zvítězil proruský blok Rossija a v referendu, které se konalo současně, schvalují voliči větší autonomii na Kyjevu, dvojí občanství s Ruskem a Ukrajinou a zákonný status prezidentských dekretů. 17. března 1995 po roce politických a legislativních přestřelek ruší ukrajinský parlament Krymskou ústavu a úřad krymského prezidenta, nutí Krym aby respektoval Kyjevskou vládu a krymská vláda je na období června až září 1995 výnosem podřízena přímo ukrajinskému prezidentovi. Sesazený krymský prezident Jurij Meškov v krymském parlamentu odsuzuje kroky Kyjeva a vyslovuje se za postupné přičlenění Krymu k Rusku.

Komisař OBSE pro národnostní menšiny Max van der Stoel schvaluje kroky kyjevské vlády ač ukrajinštinu mělo (podle pozdějšího cenzu v r. 2001) jako rodný jazyk na Krymu cca 10% menšina populace (ruštinu cca 77%) a tak to má svou svéráznou logiku. Západ, ačkoli se jedná zřejmě už o druhou anexi Krymu Ukrajinou, zjevně proti vůli tamní vlády a většiny obyvatel, považuje věc za „vnitřní záležitost“ (strana 221 a další, odkazu)

Naopak švýcarský zástupce mise OBSE Andreas Kohlschütter se staví na stranu Krymu a stěžuje si, že „mocné radikální skupiny v ukrajinském parlamentu“ chtějí Krym „potrestat, přivést k poslušnosti a zničit krymskou autonomii.“ (Strana 34-35 odkazu.) V říjnu pak 1995 krymský parlament schválil novou ústavu. Ta ale nebyla Kyjevem vůbec uznána až do dubna 1996 – dokud nebyla několikanásobně podstatně upravena (a schválena byla nakonec až 21. října 1998 a potvrzena ukrajinským parlamentem 23. prosince 1998. V tomto znění byl podmíněn obsah krymské ústavy schválením nadpoloviční většinou ukrajinského parlamentu, dále byly úzce vymezeny pravomoci tamní vlády a stanoveno právo veta ukrajinského prezidenta na všechny krymské zákony, nicméně rovněž s právem krymské vlády pořádat místní referenda a „participovat při zajišťování práv a svobod občanů, národního souladu, podporovat ochranu právního pořádku a bezpečí veřejnosti.“

Situace se pak na čas relativně zklidňuje po podepsání smlouvy mezi Ukrajinou a Ruskem rozdělující černomořskou flotilu a upravující status Sevastopolu v r. 1997. Lze se potom divit referendu v roce 2014? Ale vraťme se ke Katalánsku. Bez ohledu na to, co se bude dít v nejbližší budoucnosti, Madrid prohrál. Ještě se musím vymezit vůči názoru Terezy Spencerové, která na otázku, zda to bude připsáno Putinovi nebo Sorosovi odpověděla:

To s tím Putinem, Sorosem, Iluminátama a tak podobně, už mi fakt začíná lézt krkem. Až moc jsme si tu v posledních letech zvykli, že vlastní chyby a hloupost vysvětlujeme a obhajujeme tím, že za všechno můžou špinavé čachry někoho zvenčí, proti nimž jsme bezmocní. A vytváříme nejrůznější Evropské hodnoty, které mají chránit evropské hodnoty, o nichž – kromě vzletných proklamací – z praxe mnoho nevíme. Současně se to ale dělá tak hloupě, že to lze vysvětlit snad jen předpokladem, že mají své spoluobčany za totální blbečky. A v případě Katalánska se tím navíc kdosi snaží upřít milionům tamních lidí právo na vlastní názor a udělat z nich jen figurky, s nimiž po geopolitické šachovnici někdo tahá… 

Tereza Spencerová má zcela jistě pravdu, ale nelze přehlédnout, že regionalizace nejen Evropy nahrává do karet nadnárodním korporacím, pro které jsou velké státy přece jenom nesnadným soustem. Nechci budit Belzebuba, ale existují hlasy nejenom o Bascích či Skotech, ale také o Texasanech a Kaliforňanech a Bavořích…raději nepokračovat. Kdyby někdo tvrdil, že korporace nepřikládají ani polínko, řekl bych cosi o naivním  idealismu.

Ne, že by tací neexistovali. 115 000 našich spoluobčanů, kteří mají to „štěstí,“ že mají práci, bere jako svou mzdu 66 Kč za hodinu. Nejsou započítáni nezaměstnaní a už se vůbec nezmiňujeme o téměř stejném počtu bezdomovců. Tito lidé neřeší svoji nemocnost, když je jim nejhůře, vezmou si dovolenou, protože ústup do nemoci by znamenalo neschopnost zaplatit nájem nebo dítěti upřít oblečení či obědy ve škole. Netrvají dokonce ani na osmihodinové pracovní době, kterou vydobyli jejich dědové, jen když je z toho nějaký profit. Přesto se z aktuálních zpráv o volebních prioritách občanů dovídáme, že jsou plni odhodlání zachraňovat liberální demokracii, křesťanskou kulturu a další vznešené cíle. Kdy ohrožena je podstata našeho pospolitého života: Rusko nám vezme naši svobodu a demokracii! Islám nám vezme naši kulturu! Muži už nebudou muži! Jedná se o konflikt identit, a ten se velmi snadno promění v boj kdo s koho: buď vy, anebo my, společného nemáme nebo nechceme mít nic.

Jednou jsme přesvědčováni, že za všechny problémy mohou jednou etnické minority, po druhé nezaměstnaní a pak zase zaměstnanci veřejného sektoru. Škůdci jsou právě tak bezdomovci jako policisté, nezaměstnaní Romové, úředníci, lékaři, nebo třeba školníci. Těžit z toho, že poštvete každého proti každému a že ten finanční deficit doplní ještě v deficit důvěry ve společnosti, je metoda stará jako lidstvo. V přímém přenosu to vidíte na Ukrajině, kde neumírá Kolomojský nebo Porošenko, ale právě ti obyčejní lidé. V Katalánsku nebyl zmasakrován Carles Puigdemont, ale lidé, které si vzal jako své rukojmí. V takové situaci potom dovede celou společnost ovládat nepatrné procento lidí, pokud se dobře znají a jestli jsou jejich zájmy úzce provázány.

Sociolog Jan Keller říká velmi něco velmi přiléhavého, co mi nezbývá než citovat:

Pravici se podařil husarský kousek, pravice postavila střední vrstvy proti sociálnímu státu. Tím přivedla sociální demokracii do dost nepříjemné situace.

Pravicová politika v zásadě sleduje dvě priority, vzhledem k středním vrstvám, chtějí z nich udělat posledního sponzora sociálního státu, aniž by samotné sociální vrstvy mohly nějak čerpat z toho, co sociální stát poskytuje. A ten druhý bod – vzhledem k těm horním naopak umožňují, aby krok za krokem ti nejbohatší, to znamená velké firmy, velké koncerny, a hlavní ty nejvyšší příjmové skupiny, přestávaly dodržovat svůj podíl na financování sociálního státu a přitom jim ale umožňuje z toho sociálního státu těžit, tím, že jim chce umožnit privatizovat jeho zatím ještě veřejné funkce.

Takže já se domnívám, že základním cílem pravicových reforem není ani tak oddlužit republiku, ale přenést to zadlužení od státu – kde se na tom podílely i firmy a nejbohatší příjmové kategorie, na těch proudech do pokladny – přenést to zadlužení na samotné domácnosti, především na domácnosti středních vrstev. Tedy přimět domácnosti k tomu, aby ony začaly platit ty segmenty veřejného sektoru, kde jsou sami klienty. Studenti, zaměstnanci, pacienti, budoucí důchodci. Dluhy státu nemají být anulovány, ony mají být přeneseny na hlavy domácností středních vrstev. Což je velice nebezpečné, protože střední vrstvy jsou oporou demokracie, ale to pouze v případě, že se jim daří jakž takž dobře.

Sociální demokracie by nějak měla opět – doufám, že se nebudete zlobit, že vám neřeknu řešení – sociální demokracie by měla opět navázat na spojenectví mezi středními vrstvami a sociálním státem, ale podle mého názoru jakékoliv řešení nutně předpokládá udělat dvě věci: Střední vrstvy nesmějí být posledním sponzorem sociálního státu. To znamená, že je nutné opět zavést progresivní daň, aby platili i ti ostatní v plné míře. A za druhé je třeba výrazně omezit to, co vyprazdňuje pokladnu státu, tedy korupci.

A domnívám se, že dnes je nejvyšší část přejít v obou těchto bodech do protiofenzivy. Protože když to hodně zjednodušíme, tak v podstatě pravice postupuje ve dvou fázích. Nejprve se v devadesátých letech zprivatizovaly velké majetky často neprůhledným způsobem a lidi to ponechalo, upřímně řečeno, docela chladnými, protože koneckonců nikdo neměl pocit, že by se jednalo o jeho majetek. Ale v té druhé fázi už přešla pravice k něčemu jinému, privatizací už se tady bohatnout nedá, tedy ona bude stále okatěji nakukovat do peněženek zaměstnanců, bude se jim v nich hrabat a bude se pokoušet z nich vzít maximum.

V této situaci by se sociální demokracie měla jasně vyhranit jako strana ohrožených středních vrstev. Protože mezi ty ohrožené střední vrstvy patří i skupiny obyvatel, které běžně považujeme – sociologicky řečeno – spíše už za vrstvy nižší. Česká republika je v evropském kontextu zemí chudých středních vrstev. My jsme letos dělali výzkumy v Ostravě a zjistili jsme, že nejspecifičtější je to, že naše střední vrstvy sice existují, ale jsou vyloženě chudé. Tyto chudé střední vrstvy mají podle toho pravicového scénáře jednak sponzorovat zbytky sociálního státu a mají ze své kapsy jednak hradit ziskové příležitosti pro ty, kteří si zprivatizují služby veřejného sektoru.

V této situaci se domnívám to téma korupce získává velice ostrý význam. Totiž, pravice se to snaží všemožně zakrýt, ale boj proti korupci je v zásadě bojem za rehabilitaci veřejného sektoru. Co je korupce? Korupce je podnikání se svěřeným úřadem, z ekonomického hlediska je to nejefektivnější forma podnikání, protože korupční úředník si může maximalizovat své soukromé zisky a na veřejnost rozkládá náklady za fungování té své firmy. To znamená, že korupce je vlastně velice účinná, velice rychlá a v našich podmínkách navíc velice bezpečná forma privatizace. Je to způsob, jak přesunovat veřejné prostředky do soukromých rukou. Myslím si, že je třeba lidem ukazovat, že privatizace veřejného sektoru, o kterou pravice usiluje, je vlastně určitou formou organizované a legalizované korupce. Protože stát sám má dohlížet na to, aby lidé měli povinnost skládat se soukromníkům na jejich zisky. Pokud nebude nastolena rovnováha mezi soukromým a veřejným, tak není možno nijak zásadně korupci čelit. A já se domnívám, že pravice přímo ze své povahy nemůže bojovat proti korupci mimo jiné proto, že neuznává potřebu nastolit rovnováhu mezi soukromým a veřejným.

Všichni víme, že totalita znamená narušení této rovnováhy. Z 20. století jsou známy ty formy totality, kdy se veřejné pokusilo spolknout celou soukromou oblast. To nám dnes rozhodně nehrozí, hrozí nám opačný extrém, že soukromé se bude snažit spolknout celou oblast veřejnost. Korupce je významným krokem právě na této cestě.

Ano, zkusme jít o vrstvu výše, protože principy obecné jsou. Zkusme to tedy zobecnit pro korporace a pro národní státy. Privatizaci chápat jako komercializaci. Proto takový důraz na tak zvaný negativní seznam služeb ve smlouvách typu CETA, TTIP, TiSA a dalších. A na druhé straně zoufalý Trumpův pokus opravit smlouvu NAFTA tak, aby z ní měly profit i Spojené státy a nikoliv jenom korporace, které tam pouze sídlí. Proto je pro velké hráče svobodné Katalánsko výhodnější než celé Španělsko. Ratifikaci smlouvy CETA zvládla EU v únoru 2017, ale nutná ratifikace národními a regionálními parlamenty může trvat ještě roky, pokud ji některý nezablokuje úplně. Proto je pro korporace výhodnější jednat s jednotlivými regiony a proto také soudím, že regionalizace je globalizační tendencí i když to zní protismyslně.

Příspěvek byl publikován v rubrice Země Lea K. se štítky , , , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.