Umění účinných mediálních zkratek


napsal  Leo K.

 

V řeckých literárních dějinách jsou dvě osoby, se kterými si znalci nevědí příliš rady. Je to Homér a Ezop. Zatímco o Homérovi nevíme vůbec nic a i předpokládaná doba jeho života kolísá s nejistotou 500 let, tak o Ezopovi víme alespoň to, že to byla skutečná osoba z 6. století před naším letopočtem a že byl, z nám neznámého důvodu (traduje se několik různých domněnek), značně zahořklý. Byl prvním známým vypravěčem krátkých smyšlených příběhů – bajek, ze kterých vyplývá nějaké etické ponaučení. V jedné z bajek, označené později číslem 203, vypravuje o mladém návštěvníku Istmických her, který rozčileně vyprávěl, že ty výkony skokanů nejsou nic extra, že on sám na Rhodu, skáče mnohem víc. Okolní návštěvníci mu mlčky naslouchali až se našel jeden, který klackem v zemi ohraničil obdélník se slovy:  „Tady je Rhodos, tady skákej (se ukaž).“

Hic Rhodus hic salta se za tisíciletí stalo známějším než Ezop sám, ale stále je málo lidí, kteří si to ponaučení z bajky berou skutečně za své. Chtěl bych to v předvolebním čase připomenout, protože bajkařů (v podobě mluvčích stran) se v tomto období urodilo až hanba. Z nich a tentokrát bez ironie, nade všechny vyniká mimořádnou inteligencí Miroslav Kalousek, takto šéf odštěpenecké TOP09. Nevzpomínám si opravdu na žádného jiného politika, který by dokázal krátkou a jakoby trefnou poznámkou shodit diskusi na docela závažné téma. Když například došlo na rovnost vlastnictví soukromého, družstevního a státního a diskutovala se výhodnost případné privatizace národního podniku Budvar, tak Miroslav Kalousek vyrukoval s poznámkou, že nechápe proč by stát měl vařit pivo.

Otázka hodná zlobivého Pepíčka, postavy celé řady zlomyslných vtipů, není tak naivní, jak se na první pohled tváří. Předpokládá totiž, že si každý obyvatel naší české, moravské a slezské kotliny, který je jejím příjemcem, ihned uvědomí, že mezi vlastnictvím a činností je určitý a ne zrovna malý rozdíl a že si z něho vlastně šéf TOP09 utahuje ne-li zcela nepokrytě střílí. Nedávno si svůj excelentní projev zopakoval výrokem, že si neumí si představit důvod, proč by si movitější pacient nemohl zaplatit lepší lékařskou péči. Ne! Neuvažujme, co by to znamenalo pro ty méně movité! Ať nejsme cynici. A také si řekněme, že taková snaha má už v polistopadových dobách svoji historii.

Začalo to tak zvaným nadstandardem. Za peníze byla lepší zdravotní péče. Ústavní soud zrušil vyhlášku o nadstandardní péči v roce 2013 a pak už se platilo pouze za lepší pokoj, jídlo a zkrátka to, co nesouvisí s léčbou. Proč? „Český právní řád nezná pojem nadstandard. Byl zrušen nálezem Ústavního soudu a od té doby není možné o něm mluvit a vůbec ho poskytovat,“ řekl mluvčí Všeobecné zdravotní pojišťovny Oldřich Tichý. Skutečně. O nějakém standardu, od kterého by se bylo možno odpíchnout, není ani slovo.

Každý má právo na ochranu zdraví. Občané mají na základě veřejného pojištění právo na bezplatnou zdravotní péči a na zdravotní pomůcky za podmínek, které stanoví zákon. (Článek 31 Listiny základních práv a svobod.)

Moje první myšlenka byla – Julínek se vrací – prchej! Bodejť by ne, v roce 2008 i Aktuálně píše: „Julínek otevírá zdravotnictví byznysu.“ A nedosti na tom. Nejenom Julínek viděl a bohužel stále vidí budoucnost v řízené péči. Co to je ta řízená péče? Následující odstavce nejsou její teorií, ale spíše PR, které má zajistit její bezproblémové přijetí společností.

Řízenou péči (managed care) lze definovat jako soubor právních, finančních, manažerských, informačních a medicínských nástrojů, které podporují efektivitu a kvalitu zdravotní péče. Medicína, která se dělá v rámci řízené péče je ovlivňována jinými finančními pobídkami než ta poskytovaná v rámci otevřeného pojišťovenského systému. V klasickém systému je občan pojištěn na úhradu nákladů spojených s epizodou nemoci. Lékař se věnuje medicíně, účty posílá pojišťovně, a ta je v normální společnosti platí. Selanka v klasickém systému končí ve chvíli, kdy je poskytováno více medicíny, než na kolik stačí peníze.

Pojišťovny buďto začnou zvyšovat pojistné (což má své hranice), nebo začnou krátit platby poskytovatelům. Nastává střet o peníze mezi lékaři a pojišťovnou, který nemá věcné řešení. Lékaři skutečně své pacienty léčí, tak jak to umí nejlépe a mají oprávněný pocit, že si zaslouží přiměřený honorář. Na straně druhé stojí pokladna pojišťovny, která není bezedná a pojišťovna hájí její obsah těmi prostředky, se kterými umí zacházet. Prostředí se stává konfrontačním, všichni zúčastnění se snaží zmocnit co možná největšího dílu ze stále hubenější kořisti a prostředky směřují k nejsilnějším loktům a ne tam, kde by byly užitečnější. V systémech řízené péče se občan nepojišťuje na krytí nákladů spojených s jeho onemocněním, ale předplácí si přímo zdravotní péči. Lékaři pracující v systému řízené péče nebojují o peníze s vnějším subjektem – s pojišťovnou, ale už ty peníze mají. Je jejich problémem, jak efektivně nimi naloží.

Proto se v řízené péči snoubí medicína s ekonomikou a jejím heslem je poskytovat správnou péči, na správném místě a ve správnou dobu. Zbytečně dlouhým pobytem na akutním lůžku pacientovi neublížíme, jenom spotřebováváme prostředky, které by mohly přinést užitek ještě někomu jinému. Řízená péče je výzva lékařům a současně zdroj víry v další rozvoj medicíny, protože bez zvýšení efektivity poskytování zdravotní péče by brzy nebylo za co ji rozvíjet.

Nad řízenou péčí se však v informovaných kruzích vznáší skepse. Řízenou péči jednoznačně odmítl prezident České lékařské komory Milan Kubek, který v ní vidí omezení svobody lékaře i pacienta a nižší kvalitu péče. Systémy řízené péče se využívají pouze ve Švýcarsku a Spojených státech (kouzlem nechtěného je USA v kvalitě zdravotní péče až na 38 místě!), které mají na světě největší výdaje na zdravotnictví a potřebují ušetřit. „U nás se do zdravotnického systému platí spíše málo,“ míní Kubek. No a Julínek je, jak se dozvídáme z Wikipedie, spolu s některými členy svého týmu členem sdružení Reforma zdravotnictví-forum.cz, které mj. spolupracuje s nadnárodní poradenskou společností Kaiser Permanente.

Nechci věřit už ani Wikipedii – poradenskou? Pojišťovací! A poradenskou jen v tom smyslu, jak se vetřít do místního systému. Ve Wikipedii je poznámka, že k tomuto tvrzení schází zdroj. Nemyslím si to. Když si otevřete odkaz Kaiser Permanente International participants a klepnete na Czech Republic, objeví se vám spolupracující Euromednet; Health reform.cz; Klient PRO; Metallurgical Health Insurance Company; Pedersen & Partners a Revírní Brethren Treasury Health Insurance. Ta skupina Zdravotní reforma je hned druhá v seznamu. Co to v praxi znamená? Kdo neviděl film Michaela Moore SICKO, tak si zde si může přečíst komentář českého výtvarníka a filmaře, žijícího v Kalifornii. Já, abych neprodlužoval délku článku, ze zdroje cituji jen pár vět .

V„business modelu“ nejde o službu nemocným, nýbrž o nákup zdravotních služeb v rozsahu, jaký si nakupující může dovolit. Tento business model má ovšem velmi přísná kriteria pro „připuštění“ nakupujícího k pojistce. Na příklad velkým limitujícím faktorem je, když někdo trpí nějakou chronickou chorobou anebo ve svém životě prošel operacemi, úrazy a zákroky na záchranu života, pak je téměř bez šance nakoupit pojištěni, které by krylo pokračující léčbu těchto problémů. Pokud se mu přesto podaří dosáhnout alespoň limitované finanční garance na léčbu ve zmíněných případech, bude to pouze za cenu vysokého „deductible,“ tj. zaváže se ke hrazeni vysokých částek z vlastní kapsy před tím, než pojišťovna nějak (pokud vůbec) na léčbu přispěje.

Zároveň se nepříčetně zvedá měsíční platba za zdravotní pojistku, která „zhoršenou kondici“ zahrnuje. V mnoha případech se pojištěnému stává, že pojišťovna odmítne zaplatit za optimální lékařský zákrok nebo léčbu s odvoláním na řadu diskriminačních faktorů, jako je například věk, špatná životospráva, společenská posice pacienta, atd. Jinými slovy, čím je pacient chudší, tím méně má šanci být léčen a konec konců je to tak naprosto správně, jelikož pokračováni jeho života by pouze přinášelo další problémy, jejichž řešeni by si již stejně nemohl dovolit uhradit, tak to má kratší…

Často se rovněž stává, že pacientovi je jeho pojistka náhle zrušena s odůvodněním, že je více nemocný, než připouští tabulky ziskovosti v pojišťovně a to i tehdy, pokud celou dobu pojistku pravidelně platil. Je zde nutno poznamenat, že americký zdravotní systém stoji na pevných viktoriánských základech, které chápe zdraví a nárok na léčbu jako „privilige“ neboli privilegium, nikoli snad, že nemocný má „právo“ byt ošetřen. Pojišťovny, a ne lékaři rozhoduji o způsobu a kvalitě léčby, často v rozporu s tím, co „nakupujícímu“ slíbili jejich zástupci v době uzavírání pojistné smlouvy.

Už jednou jsem na vlkově blogu napsal tato slova, ale musím je opakovat: „Služba jako každá jiná? NE! Tisíckrát NE!!!

Hospodaření se životem a smrtí spoluobčanů nemůže být služba jako každá jiná. Má nás převálcovat kultura prérijních tuláků, honáků dobytka, obyvatel slumů – kde smyslem života je opravdu útěk. Útěk z beznaděje, útěk z ubíjející každodennosti, která je důsledkem morální bídy. Ale je to tak. Jenom lidé na samém dně mohou snít, že jednoho dne budou všichni bohatí a budou tedy mít šanci „nechcípnout.“ V zemi, která si zakládá na proklamované rovnosti šancí se to ale rovná zázraku. Proč? Protože to, co oni vydřeli umí zneužít někdo jiný? Bývalý dlouholetý poslanec britského parlamentu Anthony Neil Wedgwood „Tony“ Benn v dokumentu SICKO říká: „Uvědomili jsme si, že když se našlo (za války) dost peněz na zabíjení lidí, tak je jich určitě také dost na pomoc lidem. To byla základní myšlenka sociálního státu welfare state.“

Sociální stát usiluje o takové zákony, o takové vědomí a postoje lidí, že prioritou je ekonomické a sociální zabezpečení občanů, omezení příjmových nerovností a udržitelný ekonomický růst a rozvoj. Využívá k tomu řadu politik jako programy boje proti chudobě, zajišťování vzdělávání obyvatelstva, zdravotní péči, sociální zabezpečení, státní kontrola a regulace trhu a výroby či zajišťování zaměstnanosti. Mezi základní cíle, které má sociální stát plnit, patří: zajišťování prosperity, omezování chudoby, zajišťování sociální rovnosti, zajišťování sociální integrace a zamezování sociální exkluzi, zajišťování sociální stability, zajišťování nezávislosti jednotlivců.

Stalo se…a hrůzy přešly, bezprostřední účastníci války vymírají a oligarchii otrnulo. Prostřednictvím politiků, zastupitelů – povšimněte si – to je jediná skutečně střední třída naší společnosti, která je příjmově srovnatelná se střední třídou na západě – tak jejich prostřednictvím se salámovou metodou s nejrůznějším zdůvodněním daří postupně odbourávat všechny sociální funkce státu. Někdy i ty základní, jako například rozvoj osobnosti a rovnost před zákonem, abych jmenoval alespoň ty, které jsou v Deklaraci nezávislosti USA, ze 4. 7. 1776. Je pro ně (pro politiky) specifické, že nejčastěji zdůvodňují onu destrukci nedostatkem prostředku ač jsou sami přisátí na státní rozpočet jako ti nejobtížnější příživníci.

Svou nemorálnost, nečestnost a pokrytectví pak přikrývají výzvou k charitě, k tomu středověkému feudálnímu nástroji církve a šlechty. Bezcharakternost jejich postoje jasně vyplývá z toho, že zcela rezignovali na základní úlohu státu a tou je ochrana občanů v případech hodných zvláštního zřetele, kterých je denně na stovky, možná i tisíce.
Dokud nedojde k tomu, aby (podle naší Ústavy) byl lid suverénem politické moci, ustavujícím a kontrolujícím moc (a tomu se politici všech stran zuřivě brání), není cesty zpátky. Dovolte, abych veřejně prohlásil, že nezměrně lituji životů našich otců a dědů, kteří je zmarnili za lepší budoucnost svých potomků a jak se ukazuje- zcela zbytečně.

Už Bernard Bolzano, ten německy hovořící český matematik a filosof v kněžském hávu, zformuloval zá­kladní princip či morální zákon tak, že politická ústava země má v co nejvyšší míře podporovat všeobecný blahobyt a štěstí. Ještě víc než utilitaristická podpora maximálního štěstí pro celou obec však překvapí Bolzanova egalitářská představa, že „nejlepší“ stát je tak dobře organizovaný, že dokáže odstranit všechny rozdíly a faktické nerovnosti ve společnosti. Z hlediska zdravého rozumu by vlastnictví velkého majetku nemělo člověku přinášet slávu, nýbrž spíše hanbu (čtěte, Babiši, Kellnere Bakalo a další). Nutně totiž vzniká podezření, že při jeho hromadění užili mravně nedovolených, i když ne. alespoň vždy, protiprávních prostředků.

Bohatství však nesmíme zaměňovat s blahobytem. O něm lze mluvit, má-li člověk o něco víc, než co nezbytně potřebuje. Blahobyt by měli v dokonale uspořádaném státě mít všichni, bohatství nikdo. Existujícím státům Bolzano vytýká mnoho vážných nedostatků, ale samu existenci státu rozhodně hájí. První povinností každého občana je proto bránit rozpadu státu, druhou pak usilovat o zdokonalení existujícího společenského zřízení. Výsledkem je kompromis: Jestliže zjistíme, že určitý zákon či instituce jsou škodlivé, jsme povinni učinit nejprve vše, abychom přesvědčili o jejich škodlivosti své spoluobčany; jestliže ale na nich přesto trvají, musíme se – byť se smutkem v srdci – podrobit, abychom nezavinili ještě větší zlo, totiž rozbroj a povstání. Podle Bolzana jsme tedy klesli až těsně nad samé dno.

Ještě v minulém režimu jsme se bavili s místním primářem hrudní chirurgie, který se s manželkou dostal o dovolené do Řecka. „Byli jsme v Řecku a připadali jsme si devizovým příslibem a několika propašovanými dolary jako chudáci. To se ale rychle změnilo (byli tam škodovkou) když jsme potkávali lidi se zanedbanými zuby a lidi v otrhaných šatech, kteří se k nám hlásili jako řečtí reemigranti. Najednou jsme byli hrdí, že jsme z Československa. Protože u nás jsme něco tak hrozného nepotkávali.“

Pochopil jsem a podobné pocity zažil krátce po „sametu,“ když jsem se byl podívat v západním Berlíně a viděl tam z našeho hlediska „somráky,“ „feťáky“ s propíchnutými tvářemi v hadrech a v lepence.

Nevím a nejsem sto pochopit, proč se o minulém režimu mluví téměř výhradně jenom jako o zlotřilém a bezmála otrokářském státu. Je pravdou, že jsme si připadali jako uříznuté boty, ani mzdy se nám navzájem nějak markantně nelišili (tenkrát jsme se za jejich výši nestyděli), ale tak, jak byl režim rovnostářský, tak zároveň neexistovaly extrémy. Nadávali jsme i veřejně na tupost režimu, ale nedokázali jsme si představit, že mimo vylepšení může dojít také v dílčích souvislostech ke zhoršení. A také nechápu mladé, kteří ať se podívají kolem sebe kamkoliv, tak vidí jenom to, co se postavilo mimo jiné za toho „zločinného“ režimu.

A to nevědí, že to byl právě ten zločinný režim, který prosadil lidem právo na svačinu, obědy, pracovní oblečení atd. v pracovním procesu, vystavěl vodní a tepelné elektrárny, které máme, provedl elektrifikaci a plynofikaci v ČR a po létech útrap vybudoval zemědělská družstva po celé republice, která způsobila naši soběstačnost ve většině potravin… Stihnul to za 40 let, tak kdybychom se s ním měli poměřovat, tak nám zbývá s bídou 13 let. A bylo to bez eurofondů. Naopak, na Západě těžili obyčejní lidé z toho, že existoval konkurenční blok a že si kapitalisté nemohli přece jenom moc dovolit.

Ale abych se vrátil k tématu – Miroslav Kalousek není sám. V mnoha stranách se znovu objevují (jistě podněcované) úvahy, jak pustit soukromé peníze do zdravotnictví. Je to přesně totéž, co říká Kalousek, jenom méně vtipné. Přál bych si, aby si lidé uvědomili, že plně hrazené zdravotnictví spustili Angličané 5. července 1948, kdy vznikl NHS a my jsme jejich systém téměř do puntíku převzali. Jak si Britové NHS váží je vidět z toho, že ho nezpochybňovala ani baronka Thatcherová. Zkusme mít tolik cti v těle, abychom nevolili strany, které – jak říká Kalousek – si nedovedou představit důvod, proč by si movitější pacient nemohl zaplatit lepší lékařskou péči.

Reklamy
Příspěvek byl publikován v rubrice Země Lea K. se štítky , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.