Chválozpěv na Piráty


napsal Leo  K

 

Facebook, Linkedln a další „sociální“ sítě považuji za ne nedokonalou, ale bestiálně zjednodušenou a dokonce i dost nebezpečnou imitaci normálního mezilidského styku. Líbí? Nelíbí? To je všechno, čeho je člověk v XXI. století schopen? Představte si irskou whiskey bez alkoholu, nebo smích bez veselí. Mám sice účet na Facebooku, Linkedln a Twiteru, ale jenom proto, abych mohl odpovídat. Z facebookové stránky jedné středoškolské učitelky mi přišel upozorňující mail a já tam našel následující emociální průtrž:

Výsledky voleb? Chce se mi brečet, křičet, zvracet. Strana, která rozkradla většinu bohatství této země, prožívá znovuzrození, TOPsvinstvo, i když těsně, je opět ve sněmovně. Bělobrádek se usmívá jak měsíček na hnoji. Všechno, co teď bude dál, závisí na tom, jak se k tomu postaví Babiš. Volební účast jen 60%. Musím říct: „Do hajzlu už!“

Protože v jiných, méně emociálně vyhrocených situacích, se projevuje velmi racionálně, napsal jsem, že jsem rád za slušnou účast Pirátů. Krátce na to se pod mým příspěvkem ozvali dva jiní účastníci.
1. Můžu vědět, co Vám na nich imponuje?
2. Převážně budou suplovat roli TOPky a Zelených (sluníčkářů- multikulti, LGBT, vítání imigrantů, konopí)…

Tak jsem odpověděl: Pokud ještě umím číst a trochu souvisle uvažovat (kolem osmdesátky už to přece jenom dře), tak na rozdíl od takzvaných etablovaných stran nejsou vázáni na žádnou ideologii. Pokud si rozkliknete jednotlivé položky jejich programu (https://www.pirati.cz/program/strana.html), tak zjistíte, že jim v podstatě jde o to, aby věci fungovali – a protože jsou to v převážné většině IT specialisté, tak jim jde o to, aby moderní technologie sloužiyi a ne, aby lidé otročili těm technologiím. Nejsem zastáncem všeho, co mají v programu, ale většinu z toho uznávám. Zdá se mi, že jejich tak trochu technokratický přístup se sociálním cítěním je rozumný způsob (zvlášť ta transparence), jak vyváznout z toho koloběhu křiváren a podvodů na voliče.

Myslel jsem, že jsem to v kostce vystihnul tak, že to mělo šanci na pochopení. Ale mýlil jsem se. Vzápětí se ukázal příspěvek toho druhého účastníka:
A kromě toho ovšem jsou pro EU, výhledově pro euro, NATO, pro protiruské sankce. Bartoš byl členem Antifa, prezentoval se jako sluníčkář a vítač migrantů…
A to už jsem se neudržel a napsal jsem: A v pěti letech kopl babičku do šimpánu…

Jenže to jsem si dal! Okamžitě se ozval i ten první účastník. Jenže motivem tohoto článku nebylo a není přepisovat „diskusi“ z facebooku. Jenom mě překvapilo jak chytlavé jsou nálepky (sluníčkář, multikulti, konopí…) a zvláště jakou mají tyto nálepky váhu! Nikdo se nepídí do dokladech, po zdrojích a po motivaci. Vzpomeňte si na lithné slídy. Na Babiše. Na jeho 30 %. Myslíte, že to má jiné příčiny?

Kolega Geordyn mě upozornil na film Člověk proti zkáze o Karlu Čapkovi. Byl natočen v roce 1989, ještě za bývalého režimu.   Po mnohaleté přípravě. Znovu a znovu mě fascinují vynalézavé použití filmařských prostředků, které svědčí o vysoké úrovni těch, kterým byl film určen. O vysoké kultuře všech složek tehdejšího obyvatelstva. To, že režim vůbec režiséru Štěpánu Skalskému povolil točit film, v němž jsou adorovány hodnoty první republiky a dokonce je pozitivně zobrazena osoba T.G. Masaryka, svědčí zcela jasně o tom, že svoboda vyjadřovaní nebyla zdaleka tak omezena, jak se dnes tvrdí.

Celý snímek působí podivuhodně konzistentně a má silný humanistický a pacifistický náboj. Nedovedu si představit něco takového dnes, s aktuálním státním totemem, který představuje NATO. Možná jsem postrádal některé detaily (z publicistického honu na Karla Čapka se třeba úplně vytratila činnost katolických spisovatelů a jejich štvavých textů, viz Prosbu o odpuštění a vůbec mi nevadí, že to napsal Martin Putna), ve výsledku je ale snímek velmi komplexní. Jenom ta Abrhámova tvář – mě rušila. Zvětšit a zdůraznit rty a nasimulovat vyšší čelo umí dnes přece každá žena. Maskérna zaspala, ale i tak Abrhám odvedl vynikající práci.

Ale, co jsem chtěl říci – v minulém režimu existovaly také nálepky. Zelinář, vekslák, chartista, buržoust atd. Ale nikdy to společnost nerozhodilo tak, jako dnes. Je to zcela jednoznačně úpadkem vzdělání a sázkou na egoistický individualismus.

Zpět k Pirátům. Patřím k jejich příznivcům i když nepředstavují můj ideál. S řadou jejich postojů nesouhlasím, ale na druhé straně platí, že i ty postoje, které nejsou mým šálkem kávy, jsou výsledkem demokratického procesu v jejich straně. Vždyť jakékoliv volby nebo třeba referenda nejsou (v rozporu s obecným míněním) rozhodováním o tom, která strana má pravdu – to totiž neví dopředu vůbec nikdo, to lze vyhodnotit až daleko později, s rozumným odstupem, ale o tom, která strana, který politik bude prosazovat naše zájmy a hodnoty, a ty jsou různé u různých lidí i u různých sociálních skupin. Musíme pochopit, že demokracie není systém založený na jednom společném dobru, či jediném možném řešení problémů, ale že to je systém vyjednávání o zájmech, často protikladných, v němž žádné jediné možné řešení neexistuje.

Problém této zastupitelské demokracie je ovšem v tom, že poslanci se často zpronevěřují svým volebním slibům, zapomínají na své voliče a dávají přednost svým soukromým a případně stranickým zájmům před zájmy občanů, které mají zastupovat. Z hlediska občanů pak dochází ke stavu, kdy je vlastně rozhodováno o nich, bez možnosti tato rozhodnutí korigovat. Tím se popírá vlastní smysl demokracie jako systému, v níž lidé o sobě rozhodují samy, místo aby o nich rozhodoval někdo jiný.

Volby jednou za čtyři roky se ukazují být příliš slabou korekturou tohoto nedostatku. Tak slabou, že se občané odvracejí od politiky s přesvědčením, že na nich nakonec stejně nezáleží a že volby nejsou nic jiného než velké politické divadlo. Když si uvědomíme, že volební kampaně organizují reklamní agentury, že volební programy přestávají být závazné den po volbách, pak nás ani nepřekvapí, že většina lidí tyto programy ani nečte a volby často vyhrávají nejschopnější manipulátoři. Proč myslíte, že Babiš na podiu veřejně líbnul marketingového specialistu, Marka Prchalu? Naléhavost tohoto problému zvláště vzrostl s našim vstupem do EU. Rozsáhlé byrokratické struktury této organizace nadané mocí, struktury vzdálenější občanům než dosavadní politikové, jsou obrovskou výzvou pro demokracii, což ovšem Brusel celkem pochopitelně „nechápe.“

Jednou, nikoliv jedinou odpovědí, je úsilí řady občanských iniciativ po celé Evropě o zavedení práva na občanskou iniciativu a referendum. Znovu připomínám, že podle Lisabonské smlouvy je právem občanů EU podat takzvanou občanskou iniciativu; ta umožňuje předložit Evropské komisi legislativní návrhy a má za cíl zvýšit podíl demokracie v Evropské unii. Občané tak dostali možnost se k unijním politikám vyjádřit přímo. Návrh může předložit množina jednoho milionu občanů, pocházejících z nejméně jedné čtvrtiny členských států Evropské unie. Minimální počet podpisů, které musí být v každém státě získány, aby byly započítány do požadované jedné čtvrtiny členských států, je různý, například 3 750 podpisů v případě Malty, ale 74 250 podpisů v případě Německa.

Organizátoři občanské iniciativy musí udělat takzvaný výbor, který se skládá nejméně ze sedmi členů s bydlištěm v sedmi různých členských zemích. Potom mají jeden rok na to, aby nashromáždili potřebný počet prohlášení o podpoře. Počet prohlášení o podpoře musí být potvrzen příslušnými orgány členských států. Komise pak musí věc do tří měsíců posoudit, rozhodnout o dalším postupu a své odůvodnění přitom bude muset veřejně vysvětlit. Mezi lety 2014 a 2015 bylo ve spolupráci 500 organizací ze všech 28 členských států EU zaregistrováno celkem 3 284 289 podpisů v evropské občanské iniciativě „Stop TTIP a CETA.“ Ale EU komise se touto iniciativou odmítla zabývat a právo bylo nutno prosadit soudně, což ovšem bylo pozdě!

Je zcela zřetelné, že byrokracie se úporně takovýmto krokům brání. I v našem státě je právo na iniciativu na základě vlastního rozhodnutí relevantního množství oprávněných občanů nutno teprve vybojovat. Jako takové je jedním z nástrojů na posílení kontrolního vlivu voličů na jejich poslance a jejich rozhodování. Opět zdůrazňuji, nejde o to, jestli jsou jedni morálnější než druzí. Jde o prosazování zájmů – v zásadě většiny oproti privilegované menšině politiků, menšině privilegované mocí, přinejmenším. Mocí, která často rodí korupční peníze a ty opět posilují moc. Přímá demokracie je proto logickým pokračováním dějinného vývoje demokracie, v němž roste míra svobody ve smyslu vydobytého práva rozhodovat sám o sobě.Vzorem mých úvah je Náčrt stanov politické strany budoucnosti, jak jej připravil Milan Valach. V úvodu napsal:

Jedná se o příklad, zavedení přímé demokracie do řízení politické strany, který by měl zabránit její oligarchizaci a učinit ze strany skutečně nástroj jejich členů, a nikoliv prostředek pro osobní kariéru několika jejich vedoucích představitelů. Je více stran a hnutí, které i v naší zemi propagují principy přímé demokracie, avšak žádný z těchto subjektů ji neuplatňuje sám na sebe. Pak se ovšem nutně objevuje otázka, nakolik to myslí s právy občanů vážně, a nakolik jim jde jen o zisk volebních hlasů…“

No a jsme přímo v centru sporů. Čtvrtou nejsilnější se stala strana Svobody a přímé demokracie známější pod zkratkou SPD. Jestliže budete hledat její stanovy, tak to se naklikáte. Po dlouhém hledání se mi to podařilo zde. Myslíte, že je tam cosi o přímé demokracii? A jak ji chce SPD zavádět, když se jí sama neřídí? U Pirátů má veřejnost možnost prohlédnout si debatní fóra a to, jak se rodí stanoviska na Pirátském fóru. Pirátská strana nehoruje za utopické myšlenky, nemá žádnou určující ideologii, jde ji „pouze“ o to, aby věci fungovaly. Aby nezůstaly ve stádiu deklarací. Aby technologie usnadňovaly práci potažmo život.

Když si vzpomenu na dobu, kdy se zaváděly počítače, tak se mi stále otvírá v kapse nůž. Počítač se požíval jako trochu sofistikovanější psací stroj a výstupy se shromažďovaly v šanonech, platilo se poštovné a když člověk potřeboval vidět, jaké je to jinde, musel si tam dojít! Konstruktéři kreslili a když se potřebovali ujistit, že nějaký materiál je dostupný, tak si do skladu, nebo k technologovi museli dojít! A tak to – bohužel – zůstalo ve většině podniků a státních úřadů. Každý úřad si vypisuje vlastní výběrové řízení, které strašně složitým způsobem definuje i ty nejjednodušší činnosti a pak přistupuje na řešení, které co nejvíce respektuje jejich specifiku. Tím se stávají státní úřady rukojmím autora softwaru a protože se tím postupem vylučuje kompatibilita, tak se výstupy opět produkují na papíře. Na horách papíru, jako za času Josefa II.

Pochopitelně se na tom zmatku a úřednické tvrdohlavosti pasou firmy – často pouze zprostředkovatelské – a veřejné prostředky nadívají soukromé kapsy. Když končil Indoš (Internet do škol), tak jsem si říkal, že něco podobného už se nebude nikdy opakovat. A ejhle! Když čtu s čím se potýkají Piráti na pražském magistrátu, tak bledne pomalu i ten Indoš. Čtu neustále o Babišovi, jak chce bojovat proti korupci, ale proti korupci se bojuje nejsnáze tak, že je vidět politikům a všem, co zacházejí s veřejnými penězi na prsty. A že nebudou rozhodovat úředníci, respektive, že jejich rozhodovací činnost bude svázána pravidly, které ten úředník nemůže podkročit. Ano, jsem rád, že se do Sněmovny dostali Piráti. Jestli podlehnou tomu, co je tam zažito, víme, že už nepomůže nic jiného než revoluce. Jestli nepodlehnou, mohou být dobrým korektivem, který na rozdíl od SPD ví, co je reálné.

Příspěvek byl publikován v rubrice Země Lea K. se štítky , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.