Dvojí tvář


napsal Leo K

Zbigniew Brzezinski kdysi řekl, že státy (velmoci) nemají přátele, ale jenom zájmy. Přesné znění není tak důležité jako obsah. Zatím co přítel se pozná v nouzi, zájmy státu jsou vrtkavé. Kdo jiný měl to štěstí, aby to poznal nejméně dvakrát; jednou s osudem Malé dohody a podruhé v mnichovské noci z 29. na 30. září 1938. Ani politika není nic jiného než snaha o udržení moci a tedy o realizaci zájmů subjektů, kteří si (své) politiky vydržují. Měli by to správně být občané státu. Příběh o tom, že politika je službou národu je ale pohádkou minimálně stejně starou jako lidstvo (srovnej křesťanské servus servorum Dei – služebník služebníků Božích). Když už jsme rezignovali na spravedlnost, tak zbývá už jen demokracie – způsob jak si národ vládne sám – jako entita, kterou bychom měli zachránit stůj, co stůj.

V zemi, ke které se ovlivňováni emocemi místo rozumem, hlásíme jako k perzonifikovanému Západu, zemřela demokracie, když soudce Anthony Kennedy 21. ledna 2010 v kauze Citizens United versus Federal Election Commission (558 U.S. 310) tlumočil rozhodnutí soudu: „Stát nesmí bránit sdružením, společnostem, firmám a korporacím ve výdajích na volební kampaň, protože by neústavně bránil jejich svobodě projevu stejné, jakou má každý občan.“

A tak se sdružení, společnosti, firmy a korporace staly privilegovanými, protože disponujícími obrovskými prostředky, „občany“ své země. Co zbylo z našeho mýtu o skvostném „Západu?“ Pouťové představení a kocovina těch, co chtějí neustále někomu „patřit.“

Naším nejbytostnějším zájmem by mělo být, chovat se tak, abychom nebyli hříčkou zájmů, ať už těch nebo druhých. Jestliže mi při těchto slovech někdo chce mávat před očima „naší kotvou,“ Washingtonskou smlouvou, členstvím v NATO, asi tuto smlouvu vůbec nečetl. Následujícím textem jsou články 1 a 5 Washingtonské smlouvy, abych ilustroval, že Walter Runciman v srpnu 1938 na Červeném hrádku a Neville Chamberlain v září 1938 v Mnichově nedělali nic jiného než požaduje dnes tento zakládací kodex NATO.

Článek 1

Smluvní strany se zavazují, jak je uvedeno v Chartě OSN, urovnávat veškeré mezinárodní spory, v nichž mohou být účastny, mírovými prostředky tak, aby nebyl ohrožen mezinárodní mír, bezpečnost a spravedlnost, a zdržet se ve svých mezinárodních vztazích hrozby silou nebo použití síly jakýmkoli způsobem neslučitelným s cíli OSN.

Článek 5

Smluvní strany se dohodly, že ozbrojený útok proti jedné nebo více z nich v Evropě nebo Severní Americe bude považován za útok proti všem, a proto se dohodly, že dojde li k takovémuto ozbrojenému útoku, každá z nich, uplatňujíc právo na individuální nebo kolektivní sebeobranu uznané článkem 51 Charty OSN, pomůže smluvní straně nebo stranám takto napadeným tím, že neprodleně podnikne sama a v součinnosti s ostatními stranami takovou akci, jakou bude považovat za nutnou, včetně použití ozbrojené síly, s cílem obnovit a zachovat bezpečnost severoatlantického prostoru. Každý takový útok a veškerá opatření učiněna v jeho důsledku budou neprodleně oznámena Radě bezpečnosti. Tato opatření budou ukončena, jakmile Rada bezpečnosti přijme opatření nutná pro obnovení a zachování mezinárodního míru a bezpečnosti. (Citováno z natoaktual.cz – oficiálního portálu informačního centra o NATO)

Podle názvu jde o smlouvu. Jenže smlouva  je dvoustranné či vícestranné právní jednání spočívající ve vzájemných a obsahově shodných projevech vůle smluvních stran směřujících ke vzniku, změně či zániku práv a povinností, které právní předpisy s takovými projevy vůle spojují. Smlouvou tak mezi nimi vznikne závazek k určitému plnění.

Lze ze znění Washingtonské smlouvy vyvodit jakákoliv konkrétně definovaná práva nebo povinnosti? Není vágní znění této smlouvy jenom projevem zájmu velmoci neuzavírat si Evropu a mít možnost v případě potřeby tam intervenovat? Měla by podobná smlouva v podmínkách roku 1938 jiný dopad? Jestli je NATO to, co by mělo garantovat naší bezpečnost, pak je to zatraceně chatrné zabezpečení. Co udělá NATO, když nás někdo napadne? Co nás nutí rezignovat na vlastní zabezpečení našeho státu? Co nás opravňuje zúčastňovat se misí nejen v Evropě, ale i daleko za jejími hranicemi a poučovat tamní obyvatele jak se co dělá? Víra, že to je správné? A kde zůstal rozum? Je snad víra víc než rozum?

Čím se vlastně lišíme od islamistů, když víru nekontrolujeme rozumem, ale ideologií nebo šáriou? Tyhle otázky jsou natolik provokativní, že vyvolávají odpor. Takhle se přece nechováme, to není náš obraz, ale pokřivená karikatura. A přece se včera, dnes a snad i za dvacet let najdou lidé, kteří se budou rozhodovat podle dojmu. Citem. Pod vlivem emocí. Jejich „rozum“ je v zajetí hypothalamu. Budou se raději mýlit s Obamou než mít pravdu s Putinem…..

Nebyly náklady vynaložené na jejich studium zbytečně vynaloženou investicí? Prý se máme stydět za Zemana. Při všech neblahých příznacích jeho mstivé povahy nejsem ani chvíli na pochybách, kde je škodná. Co dokázala napáchat tak zvaná elita z nepochopení, neznalosti, omezenosti a zaujatosti s prvky naprosto zbytečné, a dovolím si tvrdit, zhovadilé servility!

Domnívám se, že v tomhle státě se najde jenom velmi málo jedinců, kteří by si přáli nazývat Jaromíra Štětinu přítelem. Ale přesto byl zvolen a zastupuje nás v Evropském parlamentu. Bez ohledu na to, že celá řada jeho tvrzení se ukázala být lživá. Bůh ví čí zájmy a charizmatická tvář je nad všechny argumenty. A velmi podobně je to s celou řadou ostatních, možná méně extrémních jedinců, dobře popsaných v článku Režimní doktrinář je nezničitelný druh:

…Nevím, zda tato genetická dispozice nějak souvisí se snahou těchto jedinců po nezaslouženém společenském uplatnění, nebo je výsledkem prosté mutace, při níž se jistému počtu lidí zkrátka dostane o kolečka víc, případně o kolečka méně a oni jsou tudíž připraveni naprosto vážně tvrdit, že tento zelený čtvereček je červený trojúhelník, a naopak. Zajímavé na hojném výskytu těchto zřejmě prenatálně k bludům předurčených jedinců je, že bez ohledu na technologickou, vědeckou a kulturní vyspělost doby, jsou schopni nejenom sestoupit hluboko do časů předvědění, ale někdy se do oné hlubiny vrhají i střemhlav.

Tito jedinci jsou i v moderních časech údajné vzdělanostní společnosti (totální nesmysl!) ochotni radostně přihlížet ukřižování Krista, chvět se zadostiučiněním při zprávách o Bartolomějské noci, vyhrožovat Koperníkovi a Galileovi, aby konečně zanechali hříšného studia nebeské klenby a hvězd, sepisovat Kladivo na čarodějnice, nosit Koniášovi na hranici zakázané knihy, hlasovat v Konventu pro popravu Dantona, brát útokem Zimní palác a znárodňovat kulaky, se zapálenými pochodněmi kráčet pod prapory s hákovým křížem nočním Norimberkem, pak se hlásit k socialismu a nakonec skončit jako nadšení podporovatelé amerického geopolitického inženýrství, jehož rýsovací prkna jsou prosáklá krví miliónů nevinných lidí…píše Ivo Šebestík

Právě z nezdůvodněné servility „postkomunistických“ zemí vyšla kampaň o „bezpečnostním vakuu“ a „nepříteli za obzorem,“ která dokázala zcela zničit atmosféru gorbačovského uvolnění z devadesátých let. Rozpad Jugoslávie byl sice řízen z podnětu Německa a zahájení kampaně za rozšíření NATO, rovněž z iniciativy Německa, pod záminkou zajištění bezpečnosti nových členských států (což Washingtonská smlouva vlastně v podstatě ani negarantuje). To vše ještě za situace, kdy samotné Spojené státy byly jak proti rozpadu Jugoslávie, tak proti rozšíření NATO. Do této kategorie je nutno zahrnout i teroristy iniciovanou kosovskou kampaň. Přes tyto politováníhodné skutečnosti, kterých se aktivně účastnili i čeští představitelé a nesou tak svoji odpovědnost, se nic nezměnilo na základních premisách, že současné bezpečnostní prostředí je již zásadně jiné.

Vznikaly různé mediální kampaně, možná v zájmu katastrofických scénářů a možná v zájmu, kterého bychom se teprve museli dopátrat. Ty v podstatě uspěly a zabránily účinné spolupráci nutné pro monitorování a odhalovaní teroristických aktivit cestou zpravodajské bezpečnostní součinnosti, jako jedině možné obranné formě proti terorizmu. Cílená kampaň proti pozitivním změnám uspěla a její důsledky, ať se týkají Balkánu, nebo nakonec i samotných USA, mají tak souvislost i s naší vlastní odpovědností za vytváření atmosféry nedůvěry a za opětovné hledání nepřítele. NATO nás zatáhlo do neoprávněného bombardování Srbska, když jsme jí poskytli svůj vzdušný prostor pro vojenské letouny, do neoprávněné agrese vůči Iráku, na jehož okupaci jsme se společně s dalšími státy podíleli, a do vleklého konfliktu v Afghánistánu, kde mezinárodní vojáci svým působením zabili více než 150 000 civilistů (v Iráku se počet civilistů zabitých činností mezinárodních sil, respektive činností Američanů, vyšplhal na více než 500 000 – v obou případech se jedná o uvedení nejnižších čísel z výsledků několika propočtů).

Zmínili jsme jen tři tragická tažení, za které nebyli jejich aktéři nijak postiženi. Tento vývoj však pokračuje dál. Na Blízkém východě se Američané snažili vtáhnout do podpory svých aktivit členské země NATO, přičemž se nejednalo o boj proti Bašaru Assadovi a „Islámskému státu“, ale od samého počátku šlo jen o katastrofální přetlačovanou o sféru vlivu s Ruskou federací. A ve východní Evropě se členové Aliance podřizují plánu Američanů na uskutečňování série provokací proti Rusku a na vytvoření podmínek pro trvalou přítomnost amerických sil v zemích východní Evropy.

Mezinárodně politická situace a její vývoj zpravidla věrně odráží stav světa. Vždy tomu tak bylo a je tomu tak i dnes, avšak o to více, že žijeme v globalizovaných podmínkách. Z tohoto pohledu se v této publikaci pokouším kriticky podívat na současný svět, jeho geostrategické rozložení a politické zájmy jednotlivých států či jejich uskupení. Na několika příkladech komentuji i roli české politické reprezentace a její odpovědnost za bezpečnostní prostředí. Snažím se o teoreticko-analytický i metodologický přístup z hlediska mezinárodních vztahů a práva. V tomto kontextu využívám své znalosti a zkušenosti v diplomatické a zpravodajské službě…píše JUDr. Miroslav Polreich CSc v úvodu své knížky Utajená zákulisí (Petrklíč 2010), a stojí to za těch cca 140 Kč!.

Teroristický útok sám nepřinesl změnu, pouze hrůzostrašným způsobem potvrdil, že stát a to i sebemocnější, nemá schopnost se bránit sám a nezávisle, navíc tradičními obrannými, i když velmi sofistikovanými prostředky. Vojenský potenciál na své místo při obraně bezpečnosti svých občanů historicky, navíc  trvale, rezignoval. Nutné,  dnes dokonce již i sebezáchovné zajištění, má jen jednu možnost -spolupráci, důvěru a rozvíjení všech možných forem, které by je usnadňovaly.

Fakta chodu světa svědčí však o jiné realitě. Nerespektování práva ani zásad OSN jsou dnes fakticky běžnou věcí. Proti tomu je jen jeden pádný a nevyvratitelný filozofický argument: „Tím hůř pro fakta.“

V Praze jednáme v atmosféře účelově mediálně zkreslované, což má za následek nesnadné samostatné bádání a hledání objektivity. Té v našem prostředí nestačí jen odborná erudice, ale vyžaduje i velkou dávku osobní odvahy. Předně je třeba si uvědomit nové uspořádaní světa zvláště s ohledem na postavení velmocí a jejich vzájemné vztahy, ale také nezaměnitelnou funkci zásad multipolarizmu v současnosti i v perspektivě. To jsou nové faktory světové scény vyžadující respekt. Bylo by vážnou chybou, kdyby byl opomenut sociální problém „třetího světa”. Objektivní priority nebudou moci být soustředěny na jeden z cílů, který nyní převládá – terorizmus, ale musí mít daleko širší přístup k řešení jeho skutečných příčin. Únikem od tohoto přístupu je například nová strategie USA, které se snaží při své obraně zasahovat i do tradičně otevřené americké společnosti přijímáním v podstatě válečného vnitřního bezpečnostního zákonodárství. Tento způsob není tak jednoznačně přijatelný pro společnost, neboť uvedené změny by mohly ohrozit dříve tradiční jedinečnost USA.

Doc. PhDr. Jan Eichler, CSc. ( je výzkumný pracovník Ústavu mezinárodních vztahů. Zabývá se otázkami evropské bezpečnosti a vývoje evropské obrany z francouzské perspektivy) v článku Legální a nelegální války v dnešním světě píše:

Všichni víme leccos o období zvaném studená válka. Naprostá většina z nás i osobně zažila delší či kratší část tohoto období. Zažili jsem období strachu, že studená válka by mohla přerůst do války otevřené. O to větší byla naše úleva, když tato válka skončila. Rušily se celé kategorie zbraní, zavírala se kasárna a prudce se snižovaly vojenské výdaje. Netrvalo však dlouho a válka se vrátila.

Nejprve to byla tzv. první irácká válka – Pouštní bouře 1991. Byla ale legální, tzn. měla mandát RB OSN. Byla i legitimní – jejím hlavním smyslem bylo potrestat agresi. Pak ale přišla první velmi problematická válka – letecké údery proti srbsko – černohorské Jugoslávii – Spojená síla 1999. Ta už byla nelegální, neměla mandát RB OSN. Přesto jsme při  ní slyšeli nezapomenutelný politologický termín – „humanitární bombardování.“ Navíc přinesla nešťastné chvíle pro Javiera Solanu.

A pak přišlo 11. 9. 2001. Bezesporu krutý a cynický teroristický zločin. Byl také po právu tvrdě odsouzen i v řadě rezolucí RB OSN. Na základě toho prošla i rezoluce schvalující údery na Afghánistán – EF 2001. Z hlediska mezinárodního práva to byla v podstatě bezproblémová válka. Jenomže tím věc neskončila – v Bílém domě padlo rozhodnutí o dalším úderu, tentokrát proti Iráku – IF 2003. Válka však byla jednoznačně nelegálníneměla mandát RB OSN. A přesto dostala tak vzletný název: Irácká svoboda. Kdo by nešel bojovat za svobodu, kdo by se nešel mstít za nevinné mrtvé z 11. 9. 2001? Zneužilo se velkých slov a vědomě se lhalo.

Válka byla také nelegitimní – vůbec se nepotvrdily důvody, pro které byla rozpoutána. Velmi neblahá zde byla osobní úloha Donalda Rumsfelda.

První skupinu zemí USA představují Velká Británie, Španělsko a Polsko. Dne 15. 2. 2003 v Londýně proběhla milionová protiválečná demonstrace mírových sil, která byla dokonce největší demonstrací od skončení 2. světové války. Premiér Blair se však již v roce 2002 plně ztotožnil s přístupem a s argumenty amerického prezidenta George Bushe. Do Iráku vyslal druhý nejpočetnější vojenský kontingent bojových jednotek o celkovém počtu 11. 000 vojáků. Také ve Španělsku se naprostá většina obyvatel postavila proti válce v Iráku. Ve dnech 15. 2. a 15. 3. 2003 proběhly milionové protiválečné manifestace, které se nesly pod hesly „Ne válce, ne Spojeným státům.“ Vládní kabinet Lidové strany pod vedením premiéra Aznara však postupoval velmi podobně jako Blairův kabinet ve Velké Británii.

Druhou skupinu vytvořily státy, které se otevřeně postavily proti válce – Francie, SRN, Belgie a Lucembursko. Žádný z nich se nestal terčem teroristických úderů. Důraz na protiválečné a promírové řešení se vyplatil.
Třetí skupinu vytvořily Švédsko, Finsko a Rakousko – země, které nejsou v NATO a do EU vstoupily až v r. 1995. Ve všech těchto zemích se proti invazi do Iráku vyjádřila naprostá většina společnosti a vlády postupovaly v souladu se stanovisky veřejnosti. Od vojenského zásahu v Iráku se jasně distancovaly, neposkytly mu žádnou podporu, nenechaly se zařadit na seznam ochotných.

Proti této válce se tak od počátku postavily čtyři členské státy NATO – Francie, Belgie, SRN a Lucembursko. Ministerstvo obrany USA jim dalo lichotivý název „banda čtyř.“ Jenomže tato banda se nakonec rozrostla na sedm statečných – přidaly se k ním i tři významné někdejší neutrální státy – Švédsko, Finsko a Rakousko. A v tom také můžeme spatřovat první důvod k určitému optimismu – další akce takovéhoto typu by v budoucnu prošly ještě obtížněji nežli tato. Jsem přesvědčen, že by vyvolala velké problémy i v těch zemích, které do té špinavé války šly. Nasvědčují tomu dvě závažné skutečnosti : vývoj tzv. války proti terorismu v celosvětovém měřítku a dále pak kruté zkušenosti Španělska a Velké Británie z let 2004 – 2005.

Válku proti terorismu vyhlásil Georgie Waleker Bush, přestože dobře věděl, že terorismus je nepřímou strategií, to mu však nebránilo vyhlásit přímou, nadto vojenskou odpověď. Ta je dnes považována za strategickou chybu, protože otevřela tzv. druhou frontu boje s globálním terorismem. Do Iráku se stáhli násilníci a extremisté z jiných zemí islámského civilizačního okruhu a pod vedením al Zarkávího tam zahájili dlouhodobou opotřebovací vzbouřeneckou válku. Tu doplňují krutým zabíjením všech, které považují za zrádce a kolaboranty s vojáky okupačních mocností, označovanými za křižáky.

Pod vlivem války v Iráku se praktiky vzbouřenců přenesly i do Afghánistánu, tedy do země, v níž uplatnění strategie „válka proti terorismu“ v roce 2001 vyvolalo mnohem méně kontroverzí, než tomu bylo o dva roky později v Iráku. Philip Gordon z Brookings Institution varuje, že „Afghánistán se stal velmi problémovým místem…Rychle propuká násilí proti Západu, kde bojovníci Tálibánu a al-Kajdá kopírují metody iráckých vzbouřenců, a tím vážně ohrožují misi NATO.“

A když už jsem u Afghánistánu, nelze nepřipomenout to vše, co předcházelo roku 1979, tedy sovětské invazi. Samozřejmě, že to byla tragická chyba tehdejšího brežněvovského vedení. Pro úplnost je ale třeba dodat, že nedávno na toto téma promluvil jeden z velmi vlivných aktérů – Zbigniew Brzezinski. Přiznal, že přesvědčil tehdejšího prezidenta Cartera k souhlasu s velkou operací tajných sil. Sám doslova uvedl, že smyslem operace bylo „vyprovokovat Moskvu k vojenskému vpádu do Afghánistánu,“ přičemž od počátku počítali, že to bude „sovětský Vietnam,“ že se SSSR definitivně zdiskredituje před celým světem a že se tím uvolní pole pro vystupňování tlaku v Brzezinskeho rodné zemi, v Polsku. A tak se rovněž stalo: půl roku po vpádu SSSR do Afghánistánu začaly tzv. polské události. Samozřejmě, že to nikterak nesnižuje vinu tehdejšího sovětského vedení a vůbec jej to neospravedlňuje za to, že a v Afghánistánu nakonec použil i chemické zbraně. Ale je to velmi důležité pro pochopení širších souvislostí.

Válka v Iráku vyvolala i vzestup terorismu na severní polokouli. Christophe Chaboud, velitel protiteroristických jednotek ve Francii, říká, že tato „válka se stala ústřední otázkou, protože spustila logiku totálního boje proti Západu.“ Za její konkrétní projevy označil zejména Madrid a Londýn a dodal, že by mohly následovat další metropole. Lawrence Freedman na základě hodnocení negativních dopadů války proti terorismu varuje, že al-Kajdá by v krajním případě mohla rozpoutat gerilovou válku na celosvětové úrovni, jejímž cílem by bylo potrestat Ameriku za to, jak se vměšuje do záležitosti řady islámských zemí.

Neutěšená bilance války proti terorismu v letech 2001 – 2005 tedy dala zapravdu třem varováním, která již na konci roku 2001 napsal britský historik Paul Schroeder. Podle prvního varování by se velmoc neměla nechat vyprovokovat k válce, kterou si ve skutečnosti přejí teroristé. Zároveň s tím by měla zvažovat nejen krátkodobé, ale také dlouhodobé dopady svého zásahu. A v neposlední řadě by měla přemýšlet o rizicích spojených s jejím vítězstvím a o nebezpečích plynoucích z možného neúspěchu.

Po vojenské intervenci do Iráku se ukázalo, že „válka proti terorismu“ má paradoxní rysy, které můžeme s určitou mírou zjednodušení rozdělit do dvou hlavních oblastí – mezinárodněpolitické a vojenské. V první oblasti jde zejména o to, že vojenské údery vedené ve jménu války proti terorismu nakonec mohou vyvolat zvýšení aktivit terorismu. Velmi výstižně to vyjádřil Francis Fukuyama: „G.W. Bush…svým postupem vyprovokoval přesně to, čemu se chtěl vyhnout.“

Především bylo zpochybněno tvrzení, že USA se staly terčem útoků proto, že představují hodnoty, myšlenky a životní styl, který vyvolává nenávist radikálních islamistů. Naproti tomu Fukuyama tvrdí „jsme nenáviděni ne proto, jací jsme, ale především pro to, co děláme…pro naši lhostejnost ve vztahu k Palestincům, pro pokryteckou podporu diktátorů v muslimských zemích a nejnověji i kvůli okupaci Iráku.“ Z toho pak vyvozuje, že terorismus ve skutečnosti není existencionální hrozbou, ale je hrozbou vyvolanou a podmíněnou chováním USA v době globalizace.

Navíc Fukuyama kritizuje ambiciózní sociální inženýrství, „přeměnu George W. Bushe z prezidentského kandidáta odmítajícího budování států v prezidenta píšícího dějiny jedné těžce zkoušené části světa.“

Zastavme se ještě u textu Jana Eichlera. Proti nelegálním a nelegitimním válkám protestovaly státy i členové NATO, často srovnatelní s Českou republikou: Belgie, Švédsko, Finsko, Rakousko – proč tam chybí Česká republika? Protože náležíme Západu? Je to správné tvrzení? Ty protestující země nenáleží Západu?

Reklamy
Příspěvek byl publikován v rubrice Země Lea K. se štítky , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.