Od 28. října 1939 vedla přímá cesta k 17. listopadu, k barbarské hrůze nacismu.


napsal Leo K.

 

Co se vlastně stalo 28. října 1918? Obvyklá odpověď – vznik republiky – není přesná. Připomeňme si některá fakta. Toho dne zahájila v Ženevě delegace Národního výboru vedená Karlem Kramářem jednání s představitelem protirakouského zahraničního odboje Edvardem Benešem o vytvoření a podobě samostatného československého státu. Vyhlášení republiky bylo „až“ programem první schůze revolučního Národního shromáždění v pražském Thunovském paláci 14. listopadu 1918. Na téže schůzi byl Masaryk zvolen prezidentem a byla ustavena i vláda vedená Karlem Kramářem.

Kdežto 17. listopadu 1939 zorganizoval Karl Hermannem Frank na přímý popud Adolfa Hitlera masakr českého studentstva, jako následek událostí z 28. října téhož roku. O těch se, pokud vím, děti ve škole neučí a rodiče o nich doma nevypravují. Ale dny před 78 lety mají přesto svrchované právo, abychom si je připomínali, nemá-li tento skutečný masakr být vymazán 17. listopadem 1989. Ale vraťme se na začátek děje.

6. března 1939, tedy jeden den poté, co německý Wehrmacht obsadil území 2. republiky, vyšel výnos Vůdce a říšského kancléře o Protektorátu Čechy a Morava. Ve výnosu bylo ustanoveno, že protektorát má být autonomní a sám se spravovat, avšak v souladu s potřebami říše. Protektor měl být přímo jmenován vůdcem a plnit jeho příkazy, potvrzoval členy protektorátní vlády, což však spolu s dalšími rozhodnutími vlády mohlo být vůdcem zrušeno, pokud to nebylo v souladu s říšskými zájmy. V mezinárodních vztazích protektorát jako subjekt nevystupoval.

Znění Hitlerova výnosu:

Po tisíc let náležely k životnímu prostoru německého národa česko-moravské země. Násilí a nerozum vytrhly je svévolně z jejich starého historického okolí a posléze jejich zapojením do umělého útvaru Česko-Slovenska vytvořily ohnisko stálého neklidu. Od roku k roku zvětšovalo se nebezpečí, že z tohoto prostoru – jako již jednou v minulosti – vyjde nové nesmírné ohrožení evropského míru. Neboť česko-slovenskému státu a jeho držitelům moci se nepodařilo organisovati rozumně soužití národních skupin, v něm svémocně spojených, a tím probuditi a zachovati zájem všech zúčastněných na udržení jejich společného státu. Prokázal však tím svou vnitřní neschopnost k životu a propadl proto nyní také skutečnému rozkladu.

Německá říše však nemůže v těchto, pro její vlastní klid a bezpečnost, stejně jako pro obecné blaho a obecný mír, v tak rozhodně důležitých oblastech trpěti žádné trvalé poruchy. Dříve nebo později musela by nésti nejtěžší důsledky jako mocnost dějinami a zeměpisnou polohou nejsilněji interesovaná a spolupostižená. Odpovídá tudíž příkazu sebezáchovy, jestliže Německá říše jest rozhodnuta zasáhnouti rozhodně zajištění základů rozumného středoevropského řádu a vydati nařízení, která z toho vyplývají. Neboť dokázala už ve své tisícileté dějinné minulosti, že díky jak velikosti, tak i vlastnostem německého národa, jediná jest povolána řešiti tyto úkoly.

Naplněn vážným přáním sloužiti opravdovým zájmům národů, obývajících v tomto životním prostoru, zajistiti národní svébytnost německému blahu všech, nařizuji tudíž jménem Německé říše jako základu pro budoucí soužití obyvatelů těchto oblastí toto:

Čl.I

(1) Části bývalé Česko-Slovenské republiky, obsazené v březnu 1939 německými oddíly, náleží napříště k území Velkoněmecké říše a vstupují jako „Protektorát Čechy a Morava“ pod její ochranu.

(2) Pokud obrana Říše to vyžaduje, učiní Vůdce a říšský kancléř pro jednotlivé části těchto území úpravu od toho odchylnou.

Čl.II

(1) Obyvatelé Protektorátu, kteří jsou příslušníky německého národa, stávají se německými státními příslušníky a podle ustanovení zákona z 15. září 1935 (Říšský zák. I., str. 1146) o říšských občanech říšskými občany. Pro ně platí tudíž také ustanovení na ochranu německé krve a německé cti. Podléhají německé soudní pravomoci.

(2) Ostatní obyvatelé Čech a Moravy stávají se státními příslušníky Protektorátu Čechy a Morava.

Čl.III

(1) Protektorát Čechy a Morava jest autonomní a spravuje se sám.

(2) Vykonává svá výsostná práva, náležející mu v rámci Protektorátu ve shodě s politickými, vojenskými a hospodářskými potřebami Říše.

(3) Tato výsostná práva jsou zastávána vlastními orgány a vlastními úřady s vlastními úředníky.

Čl.IV

Hlava autonomní správy Protektorátu Čechy a Morava požívá ochrany a čestných práv hlavy státu. Hlava Protektorátu potřebuje pro výkon svého úřadu důvěry Vůdce a říšského kancléře.

Čl.V

(1) Jako zastánce říšských zájmů jmenuje Vůdce a říšský kancléř „Říšského protektora pro Čechy a Moravu“. Jeho úřední sídlo jest Praha.

(2) Říšský protektor jako zástupce Vůdce a říšského kancléře a jako zmocněnec říšské vlády má úkol pečovati, aby bylo dbáno politických směrnic Vůdce a říšského kancléře.

(3) Členové vlády Protektorátu jsou potvrzováni Říšským protektorem. Potvrzení může býti odvoláno.

(4) Říšský protektor jest oprávněn dáti se informovati o všech opatřeních vlády Protektorátu a udíleti jí rady. Může podati námitky proti opatřením, která by byla s to poškoditi Říši a je-li nebezpečí v prodlení, vydati nařízení, nutná ve společném zájmu.

(5) Od vyhlášení zákonů, nařízení a jiných právních předpisů, jakož i od výkonu správních opatření a pravoplatných soudních rozsudků jest upustiti, podá-li Říšský protektor námitky.

Čl.VI

(1) Zahraniční věci Protektorátu obzvláště ochranu jeho státních příslušníků v cizině, zastává Říše. Říše povede zahraniční věci tak, jak to odpovídá společným zájmům.

(2) Protektorát obdrží zástupce u říšské vlády s úředním označením „vyslanec“.

Čl.VII

(1) Říše poskytuje Protektorátu vojenskou ochranu.

(2) Vykonávajíc tuto ochranu, udržuje Říše v Protektorátu posádky a vojenská zařízení.

(3) Pro udržení vnitřní bezpečnosti a pořádku může Protektorát zříditi vlastní sbory. Organisaci, početní sílu a výzbroj určí říšská vláda.

Čl.VIII

Říše vykonává bezprostřední dohled na dopravnictví, jakož i na pošty a telekomunikace.

Čl.IX

Protektorát náleží k celnímu území Německé říše a podléhá její celní výsosti.

Čl.X

(1) Zákonitým platidlem jest vedle říšské marky až na další koruna.

(2) Poměr obou měn navzájem určí říšská vláda.

Čl.XI

(1) Říše může vydávati právní předpisy s platností pro Protektorát, pokud toho vyžaduje společný zájem.

(2) Pokud je dána společná potřeba, může Říše převzíti do vlastní správy správní obory a zříditi potřebné pro ně vlastní říšské úřady.

(3) Říšská vláda může učiniti opatření, potřebná k udržení bezpečnosti a pořádku.

Čl.XII

Právo, platné té doby v Čechách a na Moravě, zůstává v účinnosti, pokud neodporuje smyslu převzetí ochrany Německou říší.

Čl.XIII

Říšský ministr vnitra vydá v dohodě se zúčastněnými říšskými ministry právní a správní předpisy, potřebné k provedení a doplnění tohoto výnosu.

V Praze dne 16. března 1939.

Vůdce a říšský kancléř Adolf Hitler

Říšský ministr vnitra Frick

Říšský ministr zahraničí von Ribbentrop

Říšský ministr a přednosta říšské kanceláře Dr. Lammers

Po zřízení Protektorátu Čechy a Morava dávali Němci čím dál silněji najevo, že hlavním úkolem českých lidí je ze všech sil pracovat ve prospěch Německa a jeho zbrojního průmyslu. Zároveň začíná růst odpor k okupantům, organizuje se ilegální odboj. Po přepadení Polska Německem, v září 1939, začíná druhá světová válka. Události se řítí ještě rychlejším tempem vpřed a nevěstí nic dobrého. Ani Němcům se ale nepodařilo zlomit a zastrašit všechno obyvatelstvo. Reakce na vyhlášení protektorátu byly zásadně odmítavé a konflikty s okupanty byly na denním pořádku, tyto konflikty vznikaly v důsledku všedního života (provoz veřejných a kulturních zařízení) a také z provokativního chování Němců. Bojkotováno bylo vše německé a výrazem vzdoru proti režimu se stalo poslouchání zahraničního rozhlasu a protinacistický humor, který se nezadržitelně šířil. Lidé se snažili zpříjemnit si život a ulehčit od těžké situace, jak to šlo a stále věřili, že protektorát (označovaný „protentokrát“) je pouze dočasnou kapitolou v našich dějinách a že český národ vše překoná.

I po zřízení Protektorátu Čechy a Morava se dařilo organizovat některé vlastenecké akce i veřejná shromáždění. K těm nejdůležitějším patřila manifestace u příležitosti převozu ostatků K. H. Máchy z Litoměřic do Prahy a manifestace v den výročí upálení Mistra Jana Husa. V silně vlasteneckém duchu se nesly také poutě na významná místa jakým je hora Říp. Začátkem října 1939 se začaly objevovat letáky vyzývající lidi k oslavě tehdy již zakázaného svátku Československé republiky. 28. říjen přestal být státním svátkem vládním nařízením č. 219 z 18. září 1939 ( je třeba připomenout, že 28. říjen se neslavil už ve 2. republice). Nezákonné bylo i nosit trikoloru v knoflíkové dírce a nikdo si nedělal iluze, co ty neposlušné čeká.

V den zrušeného státního svátku přišli všichni do práce ve svátečních šatech a se zakázanými trikolorami na klopách. Výzvy k uspořádání velké manifestace se rychle nesly k dalším a dalším lidem. O chystané akci samozřejmě brzy věděl i úřad říšského protektora, německá policie a protektorátní ministerstvo vnitra. Rychle vznikl plán na zabránění demonstraci. Muži a chlapci měli na hlavách čepice, masaryčky. Kolem jedenácté vyšli občané do ulic. Skupiny německých studentů se na ně vrhaly, srážely jim čepice z hlavy a strhávaly trikolory. Policie všechno rozehnala, ale Pražáky neodradila. Odpoledne se sešli znovu a znovu čelili útokům mladých nacistů. Očekávání skutečně masového vystoupení lidu se během dne začalo naplňovat.

Zástupy lidí z různých stran směřovaly do centra Prahy. Velkou část z nich tvořili studenti a dělníci. Byla slyšet protiněmecká hesla. Zpívaly se národní písně. V řadě podniků a úřadů byla práce předčasně ukončena. Množství lidí dorazilo i z pražských předměstí a z okolí Prahy. Václavské náměstí se plnilo lidmi různého věku i povolání. Mnozí veřejně projevovali svoji nenávist vůči okupantům. Množství demonstrantů se dokonce shromáždilo i před budovou tajné státní policie v Bredovské ulici (nyní Politických vězňů) a provolávali také zde protestní hesla.

Odpoledne kolem 16. hodiny se ozvaly v centru Prahy první výstřely. O událostech v Praze byl brzy informován i samotný Hitler v Berlíně a okamžitě pověřil K.H. Franka, aby ihned a tvrdě zjednal v Praze klid a pořádek. Rozzuřený Frank, který o klidu a pořádku referoval do Berlína, začal ihned. Na jeho rozkaz přijela na Václavské náměstí Schutzpolizei a začala bez výstrahy střílet. Až ve večerních hodinách se však podařilo policii největší shromáždění na různých místech v centru města postupně rozehnat. Během této akce již začala i zatýkání. Plnily se věznice na Karlově náměstí, na Pankráci i v Ruzyni. Počet zatčených převýšil čtyři stovky.

Frank s bičíkem v ruce osobně masakr řídil ze schodů Národního muzea. Mnoho lidí bylo postřeleno.Když začali Němci odpoledne před křižovatkou ulic Žitné a Ve Smečkách rozhánět dav demonstrantů, byl pekařský dělník Václav Sedláček smrtelně zasažen jedním z výstřelů, na stejném místě byl zraněn i Jan Opletal. Bezvládné Sedláčkovo tělo bylo policisty naloženo do auta a odvezeno do Všeobecné nemocnice na Karlově náměstí. Tělo mrtvého Václava Sedláčka zůstalo nejprve na policejní stanici v areálu nemocnice a později předáno k provedení pitvy. Ta potvrdila střelnou ránu přímo do srdce.

Pohřeb se konal 4. listopadu 1939 na hřbitově v Braníku. Pohřbu se účastnili nejen rodiče Václava a blízcí příbuzní, ale také množství Pražanů. Přítomno bylo také gestapo i několik českých policistů v uniformě. Rakev ze hřbitovní kaple nesli čtyři členové Sokola oblečeni v civilních šatech. Ve II. oddělení hřbitova byla rakev spuštěna do hrobu č. 47. Nad hrobem nikdo nesměl hovořit a přítomen nebyl ani kněz. Šlo nepochybně o tiché, ale důstojné rozloučení s mladým zesnulým. Během pohřbu ani po něm nedošlo k žádnému incidentu, i když se ho mnozí obávali. Po skončení 2. světové války byl na branickém hřbitově zřízen hromadný hrob s pomníkem obětem fašistické okupace. Z okolí sem byli přivezeni padlí. Na Václava Sedláčka se z nejasných důvodů zapomnělo. O jeho hrob se během války nikdo nestaral a v roce 1945 byl zrušen a hrobové místo prodáno.

Mezi těžce zraněnými však zápasil o život i medik Jan Opletal a 11. listopadu svůj boj prohrál. 30. října byl K.H. Frank povýšen a Goebbels oznámil, že Praha je konečně ochromená a ztichlá hrůzou. Ale drama pokračovalo. Opletalův pohřeb se změnil v tichou manifestaci, jež byla opět napadena nacisty. Po smrti Jana Opletala se mezi orgány protektorátní správy a studentskou organizací rozhořel spor o způsob uctění památky zemřelého. Zatímco protektorátní orgány prosazovaly odvoz ostatků na Moravu, odkud pocházel, studentská organizace prosazovala veřejný průvod městem, končící na nádraží. Na organizaci průvodu se podílel předseda samosprávy Hlávkových kolejí Martischnig a ředitel Hlávkovy koleje Václav Wiesner.

Slavnostní pohřeb, který se konal 15. 11. 1939 pod vedením děkana lékařské fakulty prof. Hájka na Albertově, kde byla rakev s ostatky J. Opletala, se odehrál za hrobového ticha a asistence české policie. I tak ale, při ukládání rakve do vozu, zazněla národní hymna. Rakev byla poté převezena na nádraží a odeslána na Moravu. I přes veškeré zastrašování ze strany okupantů se následná demonstrace, které se zúčastnily tisíce lidí, změnila v protest proti okupaci. Nejvíce střetů mezi demonstranty a pořádkovými silami se odehrálo v oblasti Karlova náměstí. Zde je nutno podotknout, že pozdější svědectví vedou k domněnce, že srážky byly záměrně vyvolány ze stany gestapa, aby mohlo být následně brutálně zakročeno. Cílem bylo zastrašit český národ, a tak zabránit dalším protestům proti okupaci.

Následujícího dne (16. 11.) proběhla v Berlíně za účasti Adolfa Hitlera porada, kde byla schválena akce nesoucí název „Sonderaktion Prag vom 17. November 1939“. Na této poradě mimo jiné A. Hitler pronesl tato slova:

15. březen byl můj velký omyl. Lituji, že jsme s Čechy nenaložili jako s Poláky. Události 28. října a 15. listopadu ukazují, že Češi nezasluhují jiný osud… Z toho důvodu nařizuji: Zastavení českých vysokých škol na tři roky. Jakékoliv demonstrace ihned potlačit… Nebudu se ostýchat do ulic postavit třeba i děla. Do každého hloučku se bude střílet kulomety. Bude-li ještě nějaká demonstrace, srovnám Prahu se zemí…“. Slovy německé Wikipedie v poněkud méně dramatickém duchu:  Adolf Hitler ließ sich am nächsten Tag persönlich über die Ereignisse in Prag berichten. Er geriet angesichts des gezeigten Widerstandswillens der Bevölkerung außer sich und gebrauchte Ausdrücke wie „in Blut ertränken“, „einsperren“, „alle Waffen anzuwenden“, „ich werde nicht davor zurückscheuen, in den Straßen auch Kanonen aufzustellen … und in jede Menschenmenge mit Maschinengewehren schießen zu lassen … Prag lasse ich dem Erdboden gleichmachen.

Výsledkem porady bylo rozhodnutí o uzavření českých vysokých škol na dobu tří let, zatčení a popravení vedoucích představitelů studentské organizace a internace stovek studentů v koncentračních táborech. V noci ze 16.-17. listopad došlo k rozsáhlému zatýkání v řadách českého studentstva, a to nejen v Praze, ale i v Brně a Příbrami. Studenti zatčení v Praze byly internováni v bývalých Dělostřeleckých kasárnách v Praze-Ruzyni. Zde bylo bez soudu, ráno 17. listopadu, popraveno devět představitelů studentských organizací.

Jmenovitě se jednalo o:
JUDr. Jaroslava Klímu – předsedu Národního svazu českého studentstva v Čechách a na Moravě
JUC. Josefa Adamce – jednatele Národního svazu českého studentstva v Čechách a na Moravě
JUDr. Františka Skorkovského – předsedu zahraničního odboru Národního svazu českého studentstva v Čechách a na Moravě
PhDr. Jana Weinerta – předsedu Svazu českého studentstva v Čechách
JUC. Bedřicha Koulu – jednatele Svazu českého studentstva v Čechách
Václava Šaffránka – zapisovatele Svazu českého studentstva v Čechách
MUC. Jana Černého – studentského aktivisty, člena Vlajky(!)
Ing. Marka Frauwirtha – studentský aktivista
Doc. PhDr. Josefa Matouška – předseda studentského odboru výboru Národního souručenství.

Není bez zajímavosti, že jeden z popravených studentů byl funkcionářem fašistické a antisemitské organizace Vlajka, další sympatizanti tohoto hnutí byli i mezi uvězněnými studenty. Svědčí to o tom, že nacisté nerozlišovali mezi vinnou jednotlivých lidí, neboť jim šlo o zastrašení obyvatelstva a zlomení jeho aktivního odporu. Česká společnost byla tímto zásahem šokována. Někteří lidé si začínali uvědomovat, že nacistické bezpečnostní složky nejsou rakouská policie z první světové války.

O den později nabádal občany ke klidu tehdejší prezident Emil Hácha.

Vyzývám vás co nejdůrazněji, abyste se vyvarovali veškerých poruch klidu a pořádku majíce na mysli, že jakékoli činy proti veřejné moci a proti pořádku zavedenému v Protektorátě měli by za chvíli nedozírné újmy pro jednotlivce a pro národní společnost. Jsem přesvědčen, že uposlechnete a že napříště nedojde k žádným shlukům, srocování a jiným poruchám veřejného klidu. Každá taková porucha by byla bezohledně potlačena. Padly by další oběti, které pro věc českého národa nemají smysl.“

V následujích dnech bylo 1200 studentů internováno v koncentračním táboře Sachsenhausen-Oranienburg. Většina z těchto studentů byla koncem roku 1942 propuštěna, poslední skupina opustila Sachsenhausen v lednu 1943. Z této skupiny 1200 studentů nepřežilo útrapy německých koncentráků 35. Vysokoškolské objekty byly dány k dispozici gestapu, SS, wehrmachtu a německým vysokým školám. Ve Velké Británii došlo u příležitosti prvního výročí tragických událostí v Praze ke schůzi představitelů studentů 26 národů. Tato schůze, konající se v Caxton Hall v Londýně, přijala „Prohlášení spojeneckých studentů k 17. listopadu“, které je považováno za faktické vyhlášení 17. listopadu Mezinárodním dnem studentstva a ve kterém se mimo jiné praví:

…My, studenti Velké Británie, všech jejích dominií a Indie, Severní a Jižní Ameriky, Sovětského svazu, Belgie, Československa, Francie, Řecka, Číny, Holandska, Norska, Polska, Jugoslávie a všech svobodných zemí, abychom uctili památku popravených a umučených studentů, kteří jako první zvedli svůj hlas na znamení odporu proti nacistickým utlačovatelům roku 1939, prohlašujeme 17. listopad Mezinárodním dnem studentstva…

…Prohlašujeme, že 17. listopad není pro nás pouze dnem, kdy studenti celého svobodného světa vzdávají poctu svým mrtvým československým kolegům a všem těm, kteří trpí stále ve vězeních a koncentračních táborech, avšak též dnem, kdy si připomínáme a budeme stále připomínat ideály, pro něž tito studenti trpěli a stále trpí…

…My, kteří dnes s ostatní mládeží tvoříme jednotu, ucelenou frontu proti všem druhům fašismu a nesvobody, bez rozdílů politických, národnostních a náboženských, kteří se zbraní v ruce bojujeme na všech bojištích za svobodu svého lidu, skláníme se před oběťmi barbarského násilí, posíleni jejich příkladem vybojovat budoucím generacím lepší a spravedlnější budoucnost. 17. listopad bude pro nás navždy dnem, kdy studentstvo celého světa uctí na svých školách nejen památku popravených československých kolegů, ale i dnem, kdy si znovu a znovu připomeneme ideály, za které tito hrdinové padli…

Tento text přečetl Opletalův přítel a jeden z organizátorů protestů u příležitosti oslav 28. října 1939 v Praze Lubor Zink.

Barbarský způsob jakým se nacisté vypořádali s nepokoji (zastrašení obyvatelstva, eliminace studentů a uzavření vysokých škol) je třeba vnímat v kontextu tzv. konečného řešení české otázky. Nacisté plánovali českomoravský prostor plně germanizovat a počítali do budoucna s vystěhováním části českého obyvatelstva na východ. Uvědomovali si samozřejmě, že nejnebezpečnější složkou českého národa je inteligence. Vysoké školy byly původně uzavřeny na 3 roky. Když však nastoupil na Pražský Hrad Reinhard Heydrich, oznámil českým představitelům, že české vysoké školy zůstanou uzavřeny již navždy. Napadá mě, že pojmenování 17. listopadu Dnem boje za svobodu a demokracii je pokusem na mrtvé zapomenout, barbarské násilí zlehčit, aby bylo srovnatelné se zločiny komunismu a svobodu a demokracii jako ideály opatrně a zlehka zašlapávat.

Reklamy
Příspěvek byl publikován v rubrice Země Lea K. se štítky , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.