Proč se bojím T. Okamury a jeho SPD


napsal Leo K.

 

V pořadu Horké téma, kde Radim Panenka zpovídal Václava Klause, se zpovídaný zmínil, že výsledkem voleb byla směs vyprázdněných stran, z nichž pouze jedna měla politické téma, které stojí za zmínku. Mínil tím Okamurovu SPD a tématem bezpečnost Evropy. I když v této jednotlivosti může mít V. Klaus pravdu (viz jeho afinitu k  AfD), nechci se tomu věnovat, protože podle mého mínění nezáleží tolik na tématu jako na tom jak jej kdo uchopí. A protože Okamura neposunul pochopení problému ani o milimetr proti Martinu Konvičkovi, pokládám toto téma za zahozené nebo ztracené. SPD je druhý update Úsvitu přímé demokracie a protože příznivců zavedení prvků přímé demokracie je v ČR hodně (soudě podle volebních debat) chci se věnovat vysvětlení obav, které mám když vidím:

PROSAZUJEME PŘÍMOU DEMOKRACII A SVOBODU – UŽ NIKDY O NÁS BEZ NÁS
Chceme přímou osobní, hmotnou a trestní odpovědnost politiků, soudců a státních zástupců
Prosazujeme přímou volbu a odvolatelnost politiků
Zákon o referendu

Především si pojďme říct, že sice používáme floskuli přímá demokracie, ale jde nám o zastupitelskou demokracii s korigujícími prvky přímé demokracie. Proč ne přímou demokracii? Protože přímou demokracii lze uplatňovat jenom v menších společenstvích, kde se lidé navzájem znají, kde není problémem se s celým společenstvím sejít na jednom místě. Myslím (bez záruky), že na Islandu by to ještě šlo (334000 obyvatel), ale že je to tak asi horní hranice.

Zemí, které mají prvky přímé demokracie zakotvené ve svém politickém systému, je habaděj. Jsou to například téměř všechny státy USA, ale i třeba Rakousko, Holandsko, Belgie, Irsko…Ti, co tedy říkají, že odvažujeme na nejistou půdu lžou anebo říkají polopravdu. Něco jiného je, když se ptáme, kde jsou prvky přímé demokracie kruciálním prvkem politického systému. Tady najdeme prakticky jenom dvě země. Švýcarsko a Kalifornii. Ale zatímco Švýcarsko je takřka učebnicovým příkladem funkční polopřímé demokracie, o Kalifornii se dovíte, že v konečném důsledku se tento nejlidnatější, nejprůmyslovější a nejbohatší stát Unie potácí na pokraji úplného bankrotu, protože vláda tohoto státu je tak svázána lidovým hlasováním, že rozhoduje o pouhých 15 % svého rozpočtu.

Proč?

Odpůrci polopřímé demokracie vás budou balamutit, že je to následkem staletého vývoje – a zase lžou! Možná, že v Kalifornii je polopřímá demokracie dokonce starší – ve Švýcarsku začíná její historie v roce 1848 – shodou náhod v roce, kdy Windischgrätz odstřeloval z děl Prahu. To nejsou žádná horoucí staletí. Na našem kontinentě byla první Francouzská ústava z roku 1793, která zavedla politický systém volené vlády s nástroji přímé demokracie ve formě občanské iniciativy a referenda. Podstatným se ukázalo něco zcela jiného. Hledání shody, hledání souhlasu (konkordance). Není totiž na světě druhé místo, kde je tolik rozdílů vyvolávajících rozbroje, jakým je Švýcarsko.

Co kanton, to horské údolí a jiné podmínky, 4 řeči (němčina, francouzština, italština a rétorománština), různé konfese (římští katolíci, starokatolíci, kalvinisté). Od poloviny XIII. století neustálé rozbroje a kruté boje. 600 let vzájemné nenávisti dotlačilo kantony k hledání shody, ke konkordanční demokracii jako nejvyššímu principu. U nás se podobný tlak vyjadřuje požadavkem deliberativní diskuse, to jest diskuse, kde se nad požadavkem protivníka opravdu zamýšlíte a místo jeho hodnocení hledáte možnost jak jej do shody zapojit. A tady je varující vykřičník u SPD. Jednak údajně požaduje prvky přímé demokracie, ale sama je ve stanovách nemá a za druhé při debatách je viditelné (alespoň u pana Okamury), že slova předbíhají myšlenky. Na takovém principu se shoda najít nemůže.

Prvky přímé demokracie v Kalifornii mají svůj původ ve svobodomyslnosti osadníků a v deklaraci nezávislosti ze 4. července 1776. Proč tedy fungují o parník hůř než ve Švýcarsku, které se k těm prvkům muselo složitě dopracovat? Otázka je vlastně již odpovědí. Chtěli-li Švýcaři žít v míru, nezbylo jim nic jiného než se na všech otázkách shodnout a vypracovat takový systém, který to umožňuje. Starost o společenství je také nutila se starat o ty nejslabší články svého společenství, což je nebetyčný rozdíl proti individualismu Kaliforňanů. Velkým problémem Kalifornie je kriminalita. Mnoho přistěhovalců z chudého amerického jihu, či ilegálních imigrantů, se velice obtížně začleňuje do majoritní společnosti. To vede k nárůstu kriminality a spotřeby drog. V Los Angeles je mnoho čtvrtí (ghett) proslulých zločinem, prodejem drog a prostitucí. Ač je ekonomika Kalifornie velmi rozvinutá, je zde mnoho lidí žijících na hranici chudoby a je zde mnoho bezdomovců, i přesto, že bydlení je levné a volných pracovních míst je mnoho. Zejména v okolí velkých měst, jako je Los Angeles. Ve větší míře jde o přistěhovalce z chudšího Mexika a latinské Ameriky, kteří se jen velmi těžko uplatňují na trhu práce. To je způsobeno nejen rasovou diskriminací, ale i negramotností a složitou integrací těchto menšin do společnosti. A jak už jsem jednou napsal – demokracie je rozumná jen v podmínkách, kdy se veřejnost chová jako lid, ne jako dav. To ale vyžaduje vzdělávání, zajištění toku informací a tolerantní diskusi. Vraťme se ale ke Švýcarsku.

Jak často Švýcaři hlasují?V průměru je švýcarský volič povolán k volební urně čtyřikrát za rok. Počet důležitých otázek, o nichž je třeba rozhodnout, se pohybuje od 5 do 15 ročně. Kromě toho se rozhoduje zhruba o 10–25 otázkách na místní a kantonální úrovni. Většina otázek je však řešena v rámci parlamentu, neboť Švýcarsko je reprezentativní demokracie s rozsáhlými právy, pokud jde o iniciativy a referenda. O čem Švýcaři hlasují? Od roku 1989 bylo předmětem celonárodního lidového hlasování více než 200 různých otázek.Otázky, které přitahují největší zájem voličů, se týkají evropské integrace, dopravy, životního prostředí, cizinců a sociálních služeb. Mezi témata, o nichž je nejčastěji hlasováno, patří vládní systém, doprava, sociální služby, ekologické záležitosti a zdravotní péče. Kdo vítězí?Ve více než dvou třetinách hlasování je vítěznou stranou federální vláda.

Jak tedy vypadá švýcarský systém?

Zemské zřízení je naprosto odlišné. Na rozdíl od našich krajů jsou kantony suverénními státními celky. Občan kantonu např. Ženeva je především Ženevanem a až v druhé řadě Švýcarem. Mezi federální úrovní a kantony probíhá rozsáhlá spolupráce; stejně tak ale i mezi samotnými kantony.
Kantony požívají velkou autonomii, pokud jde o získávání a utrácení veřejných finančních prostředků.
Kantony mají statutární právo podílet se na rozhodování centrální moci o zásadních otázkách.
Všechny kantony mají, bez ohledu na svoji populaci, stejné zastoupení v Radě států.

Federální rada a funkce prezidenta

Federální rada sestává ze sedmi členů volených na společném zasedání obou komor Federálního shromáždění, které představuje zákonodárný orgán federace. Pokud nějaký člen Federální rady uvolní své místo, pak na dalším zasedání Federálního shromáždění je zvolen jeho nástupce. Žádný z kantonů nesmí mít ve Federální radě více než jednoho zástupce. Od roku 1998 je volen na jeden rok jeden z členů Federální rady do pozice prezidenta Federální rady. Prezident ani viceprezident nesmí být po ukončení ročního mandátu ihned znovuzvolen. Federální rada je kolektivním orgánem – prezident je vůči ostatním členům v pozici prvního mezi rovnými s výkonem čestných funkcí. Prezident nemá např. pravomoc rozpustit parlament, jmenovat členy vlády atd.

Sedm členů Federální rady stojí v čele ministerstev: ministerstvo zahraničních věcí, ministerstvo vnitra, spravedlnosti a policie, ministerstvo obrany, ochrany obyvatelstva a sportu, ministerstvo financí, ministerstvo hospodářství, ministerstvo životního prostředí, dopravy, energetiky a spojů.

Federální rada zastává funkce federální vlády a současně hlavy státu, dále rozhoduje spory v oblasti rozhodnutí ministerstev a kantonů, garantuje dodržování ústav kantonů, a zkoumá kantonální legislativní agendu. Přestože je odpovědná za armádu (velí jí v době války), tak nemá pravomoc udržovat stálou armádu, která má neprofesionální charakter.
Společným institucionálním prvkem vlády a parlamentu je Federální kancléřství v čele s kancléřem, kterého volí na čtyři roky federální shromáždění. Ten řídí společný sekretariát federální rady a Federálního shromáždění a podléhá instrukcím Federální rady.

Zákonodárnou moc ve Švýcarsku vykonává dvoukomorové Federální shromáždění. Z ústavy vyplývá, že se jedná o vrcholný zákonodárný orgán limitovaný právy lidu a kantonů.

Národní rada

Je složená z 200 poslanců, kteří reprezentují občany jakožto obyvatele celé země bez ohledu na kantonální příslušnost. Od roku 1919 je volena na základě proporčního volebního systému

Rada kantonů

Je komorou , která má celkově 46 poslanců, kteří zastupují občany jakožto obyvatele kantonů na federální úrovni. Každý kanton deleguje 2 poslance a každý polokanton (demi-canton) jednoho poslance. Z toho vyplývá, že 20 kantonů zastupuje 40 poslanců a 6 polokantonů deleguje 6 poslanců, celkově 46 poslanců.

Rada států je volena různým volebním systémem podle rozdílných kantonálních ústav a zákonů. Zvolení poslanci mají v této komoře různou délku mandátu podle kantonů, což způsobuje asymetričnost politických stran v parlamentu.

Obě komory Federálního shromáždění jsou rovnoprávné ohledně přijímání zákonů, kdy k jejich schválení je nutný souhlas obou komor. Obě komory na společné schůzi volí členy federální rady, kancléře federace, federální soudce a ve válečném stavu generála.

Výkon funkce poslance není brán jako povolání a komory nezasedají kontinuálně. Federální shromáždění ve své agendě naráží na limity, které jsou nastaveny instituty přímé demokracie. Proto je velmi významná „předparlamentní“ fáze projednávání návrhů zákonů. Pozice politických stran je v parlamentu oslabena a poslanci mají ve srovnání s ostatními zákonodárnými sbory větší míru autonomie.

Základní dělbu moci lze zjednodušit takto:

  • Federace spravuje kompetence v oblastech národní obrany, mezinárodních vztahů, zemědělství a sociálního zabezpečení.
  • Kantony mají pravomoci v oblastech soudnictví, zdravotnictví, policie, vzdělání a výzkumu.
  • Obce spravují oblasti životního prostředí, kultury a samosprávy.

Kantony se také podílí na tvorbě federálních rozhodnutí zejména prostřednictvím:

  • svých zástupců v Radě států federálního parlamentu, která má rovnocenné postavení k druhé komoře.
  • možného zablokování federálního rozhodnutí prostřednictvím referenda.
  • vlastní zákonodárné iniciativy, kdy kanton navrhne federální zákon.
  • konzultací s federálními orgány před přijetím federálních zákonů (k této praxi dochází u 90% přijatých zákonů).

Kantony mají svou vlastní ústavu a zákonodárství. Rozdíly lze spatřovat např. ve formě vlády. V některých kantonech funguje parlamentní forma, v jiných zůstala tradiční forma obecných shromáždění. Odlišný je i volební systém kantonů

Institut lidové iniciativy, kterým lze požadovat revizi federální ústavy po sebrání 100 000 podpisů, byl zaveden v roce 1891.

kantonech existuje několik institutů přímé demokracie:

  • Obligatorní (povinné) referendum o změně ústavy
  • Fakultativní(nezávazné) referendum o přijetí zákona
  • Lidová iniciativa o částečné revizi ústavy
  • Fakultativní finanční referendum
  • Administrativní referendum
  • Referendum o konvencích (týkající se smluv mezi kantony )
  • Lidová iniciativa pro přijetí zákona
  • Lidová iniciativa pro administrativní rozhodnutí

Výsledek referenda je projevem vyšší legitimity přijatého rozhodnutí a také je sjednocujícím prvkem politického systému, který sestává z rozdělených frakcí občanů právě tím, že se vyjadřují ke společným otázkám politiky.

Na druhé straně je referendum silným vetem nebo blokujícím faktorem občanů, tam kde již vyjádřily politické elity souhlas nebo konsenzus. Politická opozice, skrze fakultativní referendum, může znovu nastolit jakoukoli ožehavou otázku a tím se stát iniciátorem nového kola jednání, která jsou uzavřena politickým kompromisem. Umění spoluvytvářet politické kompromisy je podstatou tzv. konkordanční demokracie, jejímž je Švýcarsko představitelem.

Pokud je koncept vzešlý z lidové iniciativy přijatý v referendu, tak následuje fáze, která má za úkol standardizovat návrh do podoby zákona. Lze říci, že návrh lidové iniciativy má na federální úrovni jen malou šanci na úspěch, mnohem větší naděje je však v kantonální sféře. Zajímavým zjištěním je, že fakultativní (nezávazná) referenda využívají více pravicové strany a hnutí, lidové iniciativy naopak levicová uskupení a od 90. let 20. století i extrémní pravice.

Ve Švýcarsku parlament rozhoduje, zda předložená iniciativa bude prohlášena za platnou a tudíž postoupena k lidovému hlasování. Existují ale pouze tři kritéria, na jejichž základě může být občanská iniciativa diskvalifikována:

-Porušení zásady jednotné formy: Iniciativy týkající se částečné revize federální ústavy lze předkládat buď ve formě všeobecného návrhu, nebo formou podrobného, přesně formulovaného návrhu. Lze si zvolit pouze jednu, nebo druhou formu.

-Porušení zásady jednotného tématu: Aby voliči mohli o dané otázce svobodně hlasovat, musí být návrh týkající se částečné revize federální ústavy omezen na specifické téma.

-Porušení závazných předpisů mezinárodního práva: V případě návrhu občanské iniciativy, která porušuje závazné předpisy mezinárodního práva, federální ústava stanovuje, že takový návrh – nebo jeho část, která porušuje kogentní normy – musí být prohlášen za neplatný.

Od roku 2004 bylo několik občanských iniciativ kritizováno za to, že nejsou ve shodě s mezinárodním právem. Nicméně Federální rada a parlament je přesto prohlásily za platné. Jedná se o občanské iniciativy za:

-Doživotní vězení pro neléčitelné, mimořádně nebezpečné sexuální delikventy a jiné pachatele násilné trestné činnosti;

-Zrušení časových omezení pro stíhání dětské pornografie;

-Zákaz výstavby nových minaretů;

-Vyhoštění cizinců, kteří se dopustili trestné činnosti.

Tyto záležitosti vedly na celonárodní úrovni k dlouhé debatě o možnostech a omezeních týkajících se občanských iniciativ.

Protinávrh:

Aby mohl probíhat dialog mezi občany a volenými institucemi a aby mohla být nastolena rovnováha mezi nepřímou a přímou demokracií, má parlament právo vypracovat protinávrh k občanské iniciativě. Tímto způsobem lze hledat kompromisní řešení. Hlasovací systém však umožňuje pořádat i veřejná hlasování, na jejichž základě lze přijmout jak iniciativní návrh, tak protinávrh – a třetí, rozhodující otázka slouží k vyjasnění toho, která možnost by měla být zvolena.

Příklad

Představte si, že nejste spokojeni s určitou situací ve svém životě, například máte pocit, že platíte příliš mnoho za veřejnou dopravu. Myslíte si, že každý daňový poplatník by měl mít právo používat systém veřejné dopravy zdarma. Proto chcete zahájit občanskou iniciativu.

Ve Švýcarsku by příběh mohl pokračovat následovně: Musíte založit iniciativní výbor, abyste mohli svoji iniciativu zaregistrovat u Federálního kancléřství, a proto požádáte několik přátel, zda by vaši myšlenku nepodpořili. Ve výboru musíte mít nejméně šest dalších kolegů. Potom kontaktujete Federální kancléřství, které vám vydá pokyny k vypracování nového dodatku k ústavě o principech financování veřejné dopravy.

Navržený článek pak zaregistrujete ve všech čtyřech úředních jazycích a po formálním zveřejnění textu ve Federálním věstníku (Federal Gazette) můžete začít sbírat podpisy.Nemůžete to dělat sami Nyní máte 18 měsíců na to, abyste našli nejméně dalších 100 000 zastánců vaší myšlenky. Vyžaduje to obrovské úsilí z hlediska komunikace a také nějaké peníze. Jako součást iniciativního výboru budete odpovídat za odeslání všech formulářů s podpisy obecním správním úřadům, které musí ověřit jejich pravost.Je možné, že budete potřebovat nejméně 110 000 podpisů, abyste se dostali přes stanovenou hranici 100 000 ověřených vyjádření podpory. Nakonec urny se všemi podpisy odevzdáte Federálnímu kancléřství. Od této chvíle je vaše iniciativa oficiální federální záležitostí!

Debata s vládou Nyní je na řadě Federální rada, která musí reagovat ve lhůtě jednoho roku. Radní iniciativu konzultují se svými administrativními jednotkami a jednají o ní na zasedáních rady. Ve většině případů Federální rada považuje iniciativu za příliš radikální. Někdy však vláda podá méně radikální protinávrh k takové iniciativě. Pokud se tak stane, máte (jako iniciativní výbor) možnost svoji iniciativu stáhnout. Jakmile je iniciativa úspěšně předložená, celý proces je ve skutečnosti debatou s vládou.

Návrhy vlády a dvou komor parlamentu představují ve Švýcarsku pouhá doporučení. Konečné slovo ve vztahu k iniciativám a referendům má vždy nejvyšší orgán v zemi – celé voličstvo. Z toho důvodu je občanská iniciativa téměř vždy víceletý proces, který od iniciátorů vyžaduje velkou trpělivost, peníze a čas. Vláda stanoví datum konečného veřejného hlasování o vaší iniciativě. Do té doby musíte vést usilovnou kampaň, aby vaše iniciativa měla naději na schválení. Čtyři týdny před hlasováním jsou všem švýcarským občanům zaslány na jejich adresu volební lístky – většina lidí je pak zašle zpět poštou; někteří využívají nové možnosti hlasování on-line. Jen málo voličů zajde o víkendu, kdy se hlasování koná, do volební místnosti. Pro vítězství v hlasování potřebujete většinu z celkového počtu hlasů a zároveň většinu hlasů ve většině kantonů.

Kontrola veřejnosti nad zákonodárstvím. Občanská iniciativa na federální úrovni může být uplatňována pouze ve vztahu k ústavním dodatkům; občané však mají poslední slovo rovněž při schvalování federálních zákonů přijímaných švýcarským parlamentem, pokud o to do 100 dní od publikování zákona požádá nejméně 50 000 občanů. Jelikož se parlament snaží vyhnout možnosti vetování zákonů veřejností, musí být politické strany od samého začátku velmi vnímavé a otevřené vůči zájmům občanů. Používaná právní terminologie navíc musí být jasně srozumitelná ve všech úředních jazycích. Pokud politici odvedou dobrou práci, lze se lidovému referendu většinou vyhnout.

Švýcarští občané mohou změnit federální ústavu, kdykoli se na takové změně dohodnou. Mnoho ústavních změn a lidových hlasování se týká jen samotných procesů spojených s moderní přímou demokracií. To však neznamená, že jsou tyto změny nekriticky přijímány. Ačkoli mnoho důležitých dodatků, jako je například udělení hlasovacích práv novým skupinám obyvatel, bylo přijato, jsou návrhy nových forem přímé demokracie občas i zamítány. Švýcaři chtějí mít dobře vyváženou zastupitelskou demokracii založenou na nepřímých i přímých procesech.

Poměrné zastoupení v Národní radě je zárukou toho, že jsou ve vládě zastoupena všechna velká stranická uskupení.Obě komory švýcarského parlamentu mají naprosto stejné kompetence. „Magická formule“ neformálně stanovuje, že počet křesel, které má největší strana ve Federální radě, odpovídá jejímu podílu hlasů. Účelem zahrnutí všech příslušných zájmových skupin do legislativního procesu je zabránit velkému počtu lidových referend a zajistit veřejnou podporu novým zákonům.

Jen málo občanských iniciativ je plně přijímáno jak občany, tak kantony- ze 174 občanských iniciativ, o nichž se hlasovalo, bylo pouze 18 – přibližně 10 % – přijato občany i kantony.To však neznamená, že neměly žádný dopad na švýcarskou politiku: Iniciativy mohou vést ke změnám ve společnosti v souladu se záměry iniciátorů. Například iniciativa pro „postižené občany“ byla odmítnuta vládou i lidmi, protože stanovovala velmi přísné stavební normy, které by bylo obtížné plnit, ale parlament vypracoval nový zákon, podle něhož byly schváleny všechny méně sporné body iniciativy.

Hlasování o imigračních záležitostech ve Švýcarsku:
Občané Švýcarska se při hlasování o imigračních otázkách obecně řídí doporučeními Federální rady a parlamentu. Voliči přijali nové zákony o azylu a cizincích a schválili několik návrhů zákonů týkajících se volného pohybu osob v rámci Evropské unie. V jedné věci však lidé s úřady nikdy nesouhlasili. Veškeré návrhy zákonů o snazší naturalizaci cizinců byly občany odmítnuty, ale odmítnuta byla i většina protiimigračních iniciativ.

To je ve velmi zkrácené formě vše. Jistě jste pochopili, že nelze švýcarský systém jedna ku jedné přenést do ČR. Jistě jste si všimli, že všechny náležitosti jsou velice pozorně provázány tak, aby se nestaly cestou opilce od zdi ke zdi. Jakkoliv jsem příznivcem prvků přímé demokracie, při sledování vystoupení pana Okamury se moc přimlouvám za to, aby byly velmi pečlivě vyladěny, protože nemůžeme doufat v to, co mají Švýcaři zakotveno v ústavě:

…gewiss, dass frei nur ist, wer seine Freiheit gebraucht, und dass die Stärke des Volkes sich misst am Wohl der Schwachen,
(že jen ten je svobodný, kdo svobody užívá a že síla národa je závislá na blahu slabých,)

Zdroje:

https://www.eda.admin.ch/aboutswitzerland/de/home.html; http://www.cejop.cz/wp-content/uploads/2015/05/2015_Vol-01_No-01_Art-02_Havlik_Kalifornie.pdf a další odkazované v textu.

Příspěvek byl publikován v rubrice Země Lea K. se štítky , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.