Klientokracie, neboli já na bráchu, brácha na mně


napsal Leo K.

 

K 28. výročí „sametu“ vyšlo překvapivé množství hodnotících článků, které ať schvalovaly či neschvalovaly vývoj, došli většinou k jednomu pozitivnímu závěru, kterým je současná demokracie. Nic není horší, než iluze, že je to pravda. Po roce 1989 jsme neobnovili demokratické tradice První republiky. Místo toho, aby pluralita názorů byla brána jako přednost, stála se pro stoupence jednotlivých názorů zbytečně obtěžující. Nesnášenlivost, často přerůstající v hysterii, vyvěrající z veřejnoprávní televize, z parlamentu a „demokratů“ všeho druhu  / kterou  záměrně  pěstují  zejména  někteří politici  a která se následně přesunula na internet, včetně  toho nezávislého  -pozn. vlk/, rozděluje stát jako nikdy před tím. Místo demokratické diskuse jsme si oblíbili kramářskou ekonomii, která nám nahradila věštce, kartářky a šamany. Věřili jsme, že naši politici amatéři, kteří rázem nahradili profíky z KSČ se budou snažit o dobro společnosti. Byl to naivní sen, ale budíme se z něj ještě dnes.

Obsahem politiky bylo, je a bude soupeření o prosazení zájmů jednotlivých skupin společnosti. Politika je tady od toho, aby tyto zájmy byly prosazovány v diskusi, tedy bez krve. Globální dobro ať prosazují misionáři. Misionář je úplně jiná profese než politik a ty nejbohulibější misionářské úmysly nejednou v krvi bohužel končily, říká srozumitelně Jan Keller.

Svěřili jsme zemi a její státní zřízení orchestru Václava Klause and his boys, protože nám scházela zkušenost a protože jsme věřili, že teoretické poučky o transformaci, kterými nás neznalce zahlcoval (o neregulovaném a spravedlivém trhu, o privatizaci, o útěku před právníky) budou ve svých důsledcích ve prospěch občanů této země. Na příběhu Klausovy transformace je vidět, co se všechno dá zkazit i za pouhé jedno volební období. Je to nejpádnější důvod proti většinovému volebnímu systému, jak jej obhajuje např. Petr Žantovský. A to nemluvím o lidech přespávajících na ulici a těch, kteří si raději vzali život. Ostatně o okolnostech transformačního procesu bylo napsáno dost. Snad jenom krátce ukázku z péra nadačního fondu proti korupci, ve které jde hlavně o aktivity Motoinvestu:

Premiér Klaus nicméně působení Motoinvestu – aspoň zprvu – nijak nezpochybňoval. V prosinci 1995 Klaus v rozhovoru pro Lidové noviny zhod­notil dravé působení Motoinvestu na kapitálovém trhu „otcovským“ způsobem:

Pokud tato nebo kterákoliv jiná skupina nedělá něco, co by bylo proti zákonům této země, tak má na to právo. Že působí trochu jako štika v rybníce, je naprosto evidentní. Pokud si někteří vlastníci určitého balíku akcií v těch či oněch fondech mysleli, že na věky věků mají vystaráno a že privatizace určila jednou provždy rozdělení síly v jednotlivých podnicích, tak skupina Motoinvest prostě předvedla, že to skutečně neplatí. Tato skupina samozřejmě nehraje stejnou zdrženlivou kartu jako některá ,usedlé‘ komerční banky, které přece jenom cítí sounáležitost s tímto transformačním procesem a nepokoušejí se ho doběhnout. Za to se mohu na mladíky z Motoinvestu zamračit, ale není to něco, co bych jim mohl mít za zlé. (…) Ti starší jsou zdrženlivější a cítí větší návaznost na komplex našeho transformačního procesu,.“

V té době však byly zákony týkající se privatizačních fondů – a nejen ty – „děravé jako cedník“ a kapitálový trh byl fakticky bez dozoru. Štikám z Motoinvestu takový stav vyhovoval, což ostatně veřejně přiznal i samotný Pavel Tykač. Vyhovovalo to nejen jemu. V únoru 1996 – na základě sílicích tlaků z mnoha stran – ministr financí Klau­sovy vlády Ivan Kočárník předložil poslaneckou novelu zákona o investičních společnostech a investičních fondech. Ta měla některé největší díry „zalepit“. Podle ní měla novela posílit státní dozor nad privatizačními fondy nebo zpřesnit jejich informační povin­nost za účelem zprůhlednění jejich hospodaření.

Přinést měla také větší ochranu drobných investoru. Schválena právní úprava zpřísňující fungování privatizačních fondů začala platit v létě 1996. Ještě předtím ale největší privatizační fondy včetně harvardských fondů, fondu při Investiční a poštovní bance, fondu společnosti C. S. Fond a další fondy využily jinou mezeru a ze zpřísněného státního dozoru přeměnou na tzv. holdingy opět unikly… Již jsme to zmínili dříve – šlo o úmysl nechat vyvolené subjekty dokončit ovládnutí majetku ve fondech na úkor drobných akcionářů. V té souvislosti Tomáš Ježek ve své knize dokládá pikantnosti, ze kterých plyne existence korupce na rejstříkových soudech.

V té době Motoinvest mj. ovládal Plzeňskou banku a Agrobanku, v letě 1996 nakoupil akcie České spořitelny. A chtěl více a více. To už ale bylo příliš a Česka národní banka „odřízla“ v té době pátou největší banku v zemi – Agrobanku – od financování. V září 1996 na ni uvalila nucenou správu. Média vykreslovala Motoinvest jako největšího nepřítele státu. Motoinvest oznámil ukončení činnosti a začal rozprodávat vlastněná aktiva.

V prosinci 1996 se na zámku v Kolodějích uskutečnila pracovní porada, kterou svolal premiér Klaus. Za „pracovní poradu“ schůzku označila hlavni zpravodajská relace české televize. Cílem porady bylo analyzovat tehdejší vyhrocenou situaci na kapitálovém trhu. Porady se zúčastnil také tehdejší šéf burzovní komory Burzy cenných papírů Praha a bývalý ministr Tomáš Ježek. Ten tam z titulu své funkce nepochybně patřil. Televizní kamery ale zaznamenaly, ze se pracovní porady zúčastnil také Jan Dienstl z Motoinvestu. Dienstl byl v té době obviněn v případu krachu Kreditní banky (stíhaní bylo později za­staveno). Vládní činitelé se tedy radili s těmi, který vyhrocenou situaci akcelerovali. Štiky radily kaprům, jak plavat… V roce 2010 k tomu Ježek poznamenal:

,, Všichni ti, co jsou za pádem Agrobanky, Motoinvest, všichni tihle ti hoši tam byli, no.“

Podle Ježka byli pánové na schůzku pozváni předsedou vlády Klausem. Na schůzce byla také Klausova „pravá ruka“ Dušan Tříska, jehož bratr Aleš dříve v Motoinvestu oficiálně působil. Tomáš Ježek také televizním divákům prozradil, o čem se obě strany mely radit: „Hrůza byla v tom, ze ti lidi, ti -účastnici té porady, vedli debatu o tom, jak dlouho ještě musíme nechat ten trh neregulovaný a bez dozoru, aby se dokončilo to, co si oni mysleli, že je třeba dokončit, tj. koncentrace majetku. Oni to viděli jako prioritu. Ne ochranu majetku akcionářů, ale koncentraci majetku. A tomu měl dát ten prostor a dal prostor, ta neregulace tomu dávala prostor.“

Lze tomu věřit. Předseda vlády Klaus totiž výsledky porady okomentoval v témže duchu:

,,V dlouhodobém horizontu chceme zřídit nezávislý dozor, což vyžaduje legislativní změny.“

Dlouhodobý horizont je zaklínadlo, které používali i budovatele jiného ražení. Pro uklidnění veřejnosti měl být od února 1997 z tehdejšího dozorového úřadu ministerstva financí vytvořen Úřad pro cenné papíry. Jeho primárním úkolem melo být „zintenzívnit kontrolu fondů a investičních společností a hledat efektivní spolupráci s bankovním dohledem. Zintenzívnit, hledat… Nakonec premiér Klaus všechny, kteří by se snad z přílišné rych­losti polekali, uklidnil: „Všichni pochopili, že přechod musí byt plynulý, nelze jej dosáhnout nějakým jednoduchým zákazem či zákonným opatřením.“ Být zadobře s předsedou vlády se vyplácí… Poznamenejme, ze skutečny dozor vznikl až v roce 1998, kdy Václav Klaus již nebyl vládním činitelem.

Když nás Václav Klaus připravoval na transformaci, měl náš souhlas protože nám scházely nejen zkušenosti, ale také informace. Těch se dostalo jenom některým. Nepočítali jsme s odcizenou transformací (Harvardské fondy, Šrejber, PPF, Dienstl, Tykač a další). Zbožnili jsme hodnoty ekonomické, zelenou dostala nenaplněná touha vlastnit a konzumovat, obohacovat se i na úkor dříve společného vlastnictví. Kdo chránil ty, co neměli informace? Podle dnešních norem se tehdejší jednání a chování klasifikuje jako nebezpečný trestný čin:

Zákonč.40/2009 Sb. §255

(1) Kdo v úmyslu opatřit sobě nebo jinému výhodu nebo prospěch neoprávněně užije informace dosud nikoli veřejně přístupné, kterou získal při výkonu svého zaměstnání, povolání, postavení nebo své funkce a jejíž zveřejnění podstatně ovlivňuje rozhodování v obchodním styku, a uskuteční nebo dá podnět k uskutečnění smlouvy nebo operace na regulovaném trhu s investičními nástroji nebo na organizovaném trhu se zbožím, bude potrestán odnětím svobody až na tři léta nebo zákazem činnosti.

(2) Stejně bude potrestán, kdo jako podnikatel, společník, člen orgánu, zaměstnanec nebo účastník na podnikání dvou nebo více podnikatelů se stejným nebo podobným předmětem činnosti v úmyslu uvedeném v odstavci 1 uzavře nebo dá popud k uzavření smlouvy na úkor jednoho nebo více podnikatelů nebo jejich podniků.

(3) Odnětím svobody na dvě léta až osm let bude pachatel potrestán, získá-li činem uvedeným v odstavci 1 nebo 2 pro sebe nebo pro jiného značný prospěch.

(4) Odnětím svobody na pět až deset let bude pachatel potrestán, získá-li činem uvedeným v odstavci 1 nebo 2 pro sebe nebo pro jiného prospěch velkého rozsahu.

Dokonce i restituent, člen ODS Jiří Lobkowicz se nechal slyšet:

Reforma a transformace v té podobě, jak byly slíbeny, měly přinést svobodu, spokojenost a blahobyt každému jednotlivci v naší společnosti. Nic z toho se nestalo. Na transformaci vydělalo možná deset procent členů společnosti, které jsou dnes bohaté, ale devadesát procent lidé z ní nic nezískalo nebo na ní prodělali. Sociologické průzkumy, které byly publikovaný, dokazují, ze lidé takovouto transformaci nechtějí. Ne kvůli ní dělali revoluci. Jak je možné, že stát nechrání občana, ale nejrůznější lumpy? Jak je možné, že zaplatíte společnosti, která staví byty, milion korun, byt nedostanete a stát vám řekne, že to je vaše vina, protože jste si měli lépe vybrat? Jak je možné, že zaplatíte cestovní kanceláři zájezd a ona vás okrade o vaše peníze? Jak je možné, že vás o vaše penéze připraví investiční nebo penzijní fond? V této společnosti je takový politický, sociální a ekonomický rozklad, že se zničí, pokud neudělá včas nějaká opatření. Za to, co se v tomto statě děje nebo neděje, nese někdo po­litickou odpovědnost. Tím někým je vláda a její premiér. Staré přísloví říká, že ryba smrdí od hlavy.

Vlivní politici nemluvili o občanské morálce, o úctě k práci, k přírodním zdrojům, k materiálnímu i duchovnímu dědictví, ale o trhu, o zisku, o podnikavosti bez zábran, i o tom, že při privatizaci je třeba „na chvíli zhasnout“, aby na nekalosti nebylo vidět. Píšu-li tyto řádky v minulém času neznamená to, že se to dnes už neděje. Příkladem je Andrej Babiš a jeho chemický, zemědělský a potravinářský holding. Jediným rozdílem je, že zápasí s jinými soukromými vlastníky. Že podmínky jeho rozvoje jsou tvrdší. Stát se tehdy tak úporně nebránil, ani nemohl, když jeho správci ho dávali všanc záměrně. Ale jinak to přirovnání celkem sedí. Andrej Babiš není zemědělec natož chemik či potravinář. Nezajímá ho půda, nezajímá ho krajina a její budoucnost, zajímá jej pouze vlastní prosperita a zisk. Přestali jsme říkat „stát jsme my“, starejme se poctivě o jeho dokonalost a pečujme nezištně o obecné dobro. Místo toho slyšíme, že „státu má být co nejméně“, a každý se má starat sám o sebe a o vlastní prosperitu. Místo nadosobní péče o dokonalou republiku a o věci veřejné máme pečovat o soukromý majetek a egoistické zájmy.

Ale ovšem, i stát se změnil. I u nás se z praktické politiky stal „byznys“. Vrcholové managementy stran si počínají jako u soukromých firem a vedou konkurenční boje a používají různé placené agentury – reklamní, vlivové, mediální, právně detektivní. Starají se o „image“ vedoucích osobností. Kdysi hrdý občan se proměnil v klienta-voliče, s kterým se manipuluje různými reklamními triky a který, frustrovaný ve svých občanských potřebách, přestává užívat i svého výsostného práva a přestává k volbám chodit.

Také proto, že se dozvídá, že se nyní máme nejlépe v historii naší země. Tomu případně přibrukuje sociolog Jan Keller, který říká:

Pravicoví politici se určitě mají nejlépe v historii naší země, to nelze zpochybnit. Se zbytkem obyvatelstva je to trochu složitější. Matky samoživitelky, lidé dlouhodobě nemocní, anebo starobní důchodci jsou na tom trochu jinak.“

Jednou z příčin frustrace je chudoba a nerovnost. Ale proč ta nenávist vůči druhým? Proč čtenář BL ve své chudobě nenávidí „barevné, přistěhovalce…“, kteří jsou na tom ještě daleko hůř než on? Co je racionálním původem této nenávisti vůči jinakosti? Namísto toho, aby se zaměstnanci začali zasazovat o svá práva, i demonstracemi a stávkami, soustředí svou nenávist na nejslabší členy společnosti? ptá se naivně Jan Čulík, jakoby on, vysokoškolský pedagog nevěděl, že nenávist vždy vyrůstá z frustrace. Organismus, který je připraven bojovat s problémem, neustále naráží na neřešitelnost překážky, která jej odsuzuje k pasivitě, nečinnosti, bezmocnému čekání. Cítíme stále dokola vztek, napětí a zklamání z neúspěchu a tak přichází přirozený důsledek snahy. Nejčastěji tento stav řešíme agresí, ať už slovní, kdy nadáváme na příčinu frustrace, na svět a na všechno kolem sebe anebo agresi namíříme přímo proti něčemu či někomu a tak poškozujeme věci, ubližujeme někomu druhému, či dokonce poškozujeme sami sebe.

Média servírují politiku jako reality-show na pokračování, jednou jako hru na překřikovanou u Jílkové, jindy jako krimi o Vondrovi, Kalouskovi nebo Babišovi, pak zase jako telenovelu s názvem Krnáčová v kuchyňce. Politika se stává pokleslou lidovou zábavou, kterou zajídáme potravinami silně dotovanými bramborovým škrobem a fruktózovým sirupem z kukuřice.

Od direktivního řízení v minulém režimu se kyvadlo veřejné správy přesmyklo k opačnému pólu. Ekonomickou transformací se nedostalo občanu demokracie, nýbrž špatně pochopené svobody. Občan se osvobodil od odpovědnosti za věci společné a od udržování řádu v životě veřejném a občanském. Teď, když se řekne demokracie, bude myslet svobodu. A když se řekne svoboda, bude myslet na individuální uspokojení žádostí bez zábran. Zapomenuta je mravní svoboda integrované osobnosti, nezávislé na vnějších okolnostech a odpovědné svému svědomí.

Jde o karikaturu svobody, která se vyznačuje pohrdáním všemi řády, pravidly a ohledy. Občan – neobčan má svobodu „odvázat se a nevázat se“ jako nikdy v historii. Avšak svoboda sebeurčení a seberozvoje jedince není myslitelná bez odpovědnosti. Maně se mi vnucuje hegelovské a zpochybňované „svoboda je poznaná nutnost.“ Hojně veřejně předváděná „svoboda“ napadat druhé, posmívat se, urážet je a zesměšňovat je svoboda nesprávně pochopená. Svoboda není vyzývavá nespoutanost, jak se domnívají někteří tvůrci veřejného mínění, u nichž jakékoli sebeomezování budí nechuť, odpor, posměch. Tisíciletý kulturní vývoj ukazuje, že ohleduplnost, vkus, cit a takt je víc než pokřivená „svoboda“, byť sebehlasitěji deklarovaná.

Ve světě vulgárního hedonismu a cynismu, všeobecné prodejnosti a koupitelnosti znějí všechna „stará a vznešená slova“ – v nichž je zobecněna tisíciletá zkušenost lidstva našeho kulturního okruhu, o jehož zachování a smysl pečujeme – nepřesvědčivě, falešně, kýčovitě,“ napsal V. Bělohradský s poukazem na naši „počítačovou džungli.“ Připomněl, že média rozvracejí kulturní archetypy hodnotových soustav, vlastních mnoha kulturám a fungujících jako stabilizátory soužití lidí v jejich společenstvích.

Někteří analytikové hovoří přímo o zločinném působení médií při podvracení kultury, morálky, nepsaného konsensu o tom, co se má a co se nemá. Média také očividně zavinila ztrátu evropské kulturní sounáležitosti i národní kulturní svébytnosti. Mladí již neznají kulturně historické evropské slohy a směry a jejich hlavní představitele, neznají ani historii, osobnosti a díla národní kultury. Měli bychom vědět, že pravé hodnoty nejsou za peníze. Symbolickým hodnotám bychom měli vrátit jejich pravý význam a nedopustit pokračující degradaci kultury a proměnu lidí v nevědomý, neodpovědný, manipulovatelný dav.

V tom je skryt jeden z velkých problémů demokracie: Ta je rozumná jen v podmínkách, kdy se veřejnost chová jako lid, ne jako dav. To ale vyžaduje vzdělávání, zajištění toku informací a tolerantní diskusi.Tedy všechno, jen ne televizní primitivizaci a šíření nenávisti. Potom lze doufat,že demokratické volby vynesou vzhůru aristokraty ducha – tedy lidi talentované a morální – a ne techniky moci a oligarchy. To ovšem předpokládá fungující školství bez stálých experimentů, které nedovolí učitelům jejich hlavní činnost.

Nedostatek peněz nemůže být omluvou. Prohlásím-li něco za prioritu, tak ta priorita musí být vidět. Komercializace je úkrokem stranou, ne-li zpět. Například ve Spojených státech korporace financují výzkum v oboru energetiky, smlouvy však školám negarantují akademické svobody, a korporace mohou určovat, co a jak se bude bádat, nebo dokonce zdržovat publikace, které se jim nehodí. Miroslav Jašurek v té souvislosti podotkl, že financování vysokého školství by z většiny měl zajišťovat stát, který se této odpovědnosti nemůže zříkat, pokud ovšem stát neodcizíme občanům ve výlučný prospěch oligarchům. Jak říkal pohrdlivě Václav Havel – hokynářům.

Příspěvek byl publikován v rubrice Země Lea K. se štítky , , , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.