ŽE BY PŘECE JEN PŘITUHOVALO?


napsal Xaver

Když bývalému socialistickému táboru začal potichu vyzvánět umíráček, sepsala skupina ještě (!) socialistických ekonomů dílko „RVHP na rozcestí“. Někteří z nich už zajisté tušili, ba z různých náznaků pochopili, že tato organizace spěje do finále. Jenže okolnosti ještě nebyly tak příhodné, aby se to mohlo napsat otevřeně. Nicméně- pohřbu RVHP bez obřadu, stejně jako dalších „socialistických“ organizací, se dočkali dřív, než při psaní brožurky možná očekávali…

Ten slovní obrat v jejím názvu už je takové klišé – když si nejsme jisti, kam se předmět našeho zájmu bude vyvíjet či ubírat, píchneme ho na rozcestí. Takže je například na rozcestí z důvodu klimatických změn celý svět, na rozcestí je Amerika, následkem muslimské tsunami naše civilizace a světe a ekonomové zvláště divte se – na rozcestí už je údajně i Evropská unie!

Ale jak známo, ke všemu je aspoň jedna alternativa, takže optimisté tvrdí, že unie potřebuje jen reformovat. Pesimisté naopak míní, že už jí nic nepomůže, že skončí také v jedné z těch obřích „obřadních síní“, které si pro sebe v několika zemích nastavěla.

Přesto že jsem jen průměrně zainteresovaný pozorovatel (!), tj. žádný výzkumník či dobře informovaný insider, troufnu si odhadnout, že to „rozcestí“ je asi ze všech tří variant ta nejtrefnější. Z rozcestí se dá vyrazit vždy několika směry, záleží na daných možnostech a okolnostech. Pokusím se popřemýšlet nad tím, co že tu Evropskou unii, tu Festung Europa tak rozkymácelo.

Na prvním místě je to asi valící se kritika na vrcholné orgány Unie, a to s různou intenzitou (podle toho, odkud přichází) na různé aspekty jejich činnosti. Předně se jim vytýká, že nezvládly migrační krizi, což nasvědčuje tomu, že nejsou připraveny ani na jiné kritické situace. Už vcelku evergreenem se stává jejich napadání za to, že si chtějí uzurpovat stále více pravomocí, resp. kompetencí na úkor suverenity jednotlivých členských zemí. A skoro hřebíkem do jejich rakve je kritika za to, že nezabránily Brexitu, který by se mohl obrátit v pokušení pro další exity…

Jinými slovy je to volání po reformě evropských institucí, které si však někdy protiřečí. To když např. Jean C. Juncker žádá naopak ještě více kompetencí pro Brusel třeba v oblasti rozpočtové a sociální politiky. Představuje si i centrální rozpočet a „evropského“ ministra financí.

Prezident Macron a kancléřka Merkelová si zase otevřeně pohrávají s myšlenkou dvourychlostní Evropy. Jinak řečeno rozštěpení Evropské unie na státy „integrovanější“ (rychlejší jádro) a na ty méně spěchající (periferie). Takové štěpení je nejen nepochopitelné, ale může mít i fatální následky. Vždyť v době globalizace se každá krizová nákaza „zvenku“ přelije i do řady členských ekonomik a jedině jejich soudržnost v rámci jednotné Unie může takovým turbulencím úspěšně čelit.

Navíc kritéria pro „rychlejší a pomalejší“ jsou naprosto vágní či přímo neudržitelná. Což dokládá například tvrzení jednoho našeho čelného politika, že v „rychlosti“ jsme dokonce na čelném místě v Unii (zatím co ti „správní“ západoevropští nás určitě šoupou na periferii).

Velkým hybatelem neklidu je politická krajina v rámci Evropské unie. Poukazuje se tu na přílišný odklon napravo v Polsku a Maďarsku a mnohé nasvědčuje tomu, že v italských volbách příští rok zvítězí rovněž pravicové tendence. A stejné zabarvení bude mít už téměř s jistotou i koaliční vláda v Rakousku. Země V-4 s Rakouskem by tak mohly utvořit silný blok proti nekontrolované imigraci (ostatně ta je hlavním důvodem oné kritizované „pravicovosti“), což někteří vyznavači otevřené náruče označují za pohřeb solidárnosti.

Vedle rozdílnosti pohledů na migraci se pomalu vkrádá i nejednotný pohled na protiruské sankce, na Trumpovu administrativu a na některé další klíčové otázky, který je rovněž sypáním onoho pověstného písku do hladkého evropského soukolí.

K této problémové oblasti lze přiřadit i politický pat a delší vyjednávání o vládě v Německu, které je spolu s Francií ekonomickým motorem celé Unie. Nelze popřít, že je s tím spojen určitý neklid a nejistota. S menším zájmem, avšak přece, je sledováno i sestavování vlády v České republice, které však nelze považovat za významnější faktor nejistoty směrem do Unie, jako tomu je v případě Německa.

Obzvláště těžkou hlavu vládcům v Bruselu dělá nesladěnost ekonomických úrovní a ekonomického vývoje napříč zeměmi Eurozóny. Krizový program pro Řecko není stále u konce, předluženost Itálie a dalších zemí narůstá, nezaměstnanost – zejména mladých – je v některých jižních zemích Unie vysoce dvouciferná atd. Přiznává se, že vyrovnávání ekonomik stagnuje a bez něj by rozpad nebyl vyloučen. Léčbou může být jen politika velkorysých investic do zaostávajících zemí, kterou někdo nazval evropským „New Dealem“.

Jedná se o skutečné investice, nad to, co tyto země dostávají z Bruselu ve formě dotací. V té souvislosti nebude od věci ukázat si jejich rozsah za rok 20106 (Pramen: Rakouský deník Heute, 28.11.2017). Je úsměvné, že „dlaňovku“ 12 miliónů pobírá i nejbohatší evropská země Lucembursko (zřejmě si nechává platit za umístěné unijní instituce).

Jistě by se daly shromažďovat ještě další a další politické a ekonomické „zákruty“, které uvrhávají Evropskou unii takzvaně na rozcestí. Pro lepší čtivost jsem si počínal samozřejmě subjektivně a selektivně, avšak i to by mohlo ospravedlnit titulek: v Unii opravdu „přituhuje“. To však v žádném případě nevyjadřuje ani v náznacích její konec (jako se k tomu v případě RVHP museli uchýlit autoři oné studie jmenované na začátku článku).

Rozcestí v tomto případě vyjadřuje skutečně pouze to, co ten výraz obsahuje. A já jsem stále přesvědčen, že Evropané z něho vykročí optimálním směrem, což bychom si měli všichni přát, což bude dobré nejen pro ně samé, ale konec konců pro celý svět…

Doplnění:

Ještě to vlk ani nevydal a na to mé opatrnické (ale oprávněné!) „rozcestí“ přiletěl „Handgranat“. Podle jazyka je jasné odkud, ale skutečnost od koho mnohé překvapila. Ten „granát“ vyhodil totiž velkohubý předseda německých socialistů Martin Schulz v této podobě: požaduje, aby se Evropa do roku 2025 stala federací na základě federální ústavy. Země, která by ústavu nepřijala, musí prý z Evropské unie pryč…

Odezva na tuto s dovolením stupiditu z mnoha stran na sebe nedala dlouho čekat; a mnohdy byla pěkně peprná, jako: M. Schulz byl snad „pod vlivem“, nedobral prášky a našly se i reminiscence na Třetí říši apod. Tvrdě proti tomuto nápadu vyrazil i německý on-line deník Zeit titulkem TAKHLE SE NIČÍ EVROPA. Autora nápadu deklasuje následujícími větami. „Kdo teď žádá evropskou ústavu, je buď naivní, nebo nezodpovědný. Evropská idea se nesmí přetěžovat (überfrachten) a přesně to dělá Martin Schulz.“

Myslím, že na autora sedí obě uvedené charakteristiky, možná ještě hodně „zdůrazněné“ (nechci vlkovi dělat hlavu příliš expresívními výrazy). Opravdu: už zapomněl, kolik zaplatila vyspělejší část Německa za federalizaci s pěti východoněmeckými zeměmi? A byla by ochotná cca desítka vyspělejších členů Unie podobně investovat do těch zbývajících, když mají samy se sebou co dělat? A kam by ty případně „vyhnané“ země chtěl poslat jenom proto, že mají pro pojetí národní suverenity jiná kritéria než on? A jak by pak fungovaly stávající energovody, plynovody, ropovody aj. protínající Evropu bez hranic. A ještě mnoho podobných otazníků by se mu dalo položit.

Zkrátka ze všeho čiší absurdita toho výkřiku, vedoucí k pravému opaku: ke konci společné Evropy, protože sjednocování z donucení jizaručeně rozbije. A „Trump s Putinem by si mnuli ruce“ – píše posměšně ten citovaný deník.

Reklamy
Příspěvek byl publikován v rubrice Xaverův nový dům, Xaverův nový dům se štítky , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.