Peníze


napsal Leo K.

Peníze, původně prostředek směny zboží a služeb, se staly samoúčelným cílem k vytváření nových a nových peněz v množství už řádově větším, než odpovídá reálné produkci výroby. Nejenže jiné než ekonomické sféry života jsou degradovány, ale i reálná ekonomika se octla ve vleku ničivého bujení finančního kapitálu. Nesmyslný individualistický sen hospodářského růstu spočívá v iluzi, že i chudí mohou žít jako bohatí a bohatí mohou žít jako oligarchové. A nikdo nevaruje že jsme limitováni fyzickými možnostmi planety. Klimatické poruchy, ztráta půdy, moře z plastu, to všechno je řízeno rostoucí spotřebou na úkor morálky a ostatních hodnotově normativních zřetelů. Příslib soukromého luxusu pro každého nemůže být splněn.

Není dost fyzického ani ekologického prostoru, aby si každý mohl užívat soukromého luxusu: kdyby si každý Londýňan pořídil tenisový kurt, bazén, zahradu a soukromou sbírku umění, město by pokrylo celou Anglii. Soukromý luxus uzavírá prostor, vytváří nouzi. Oproti tomu velkolepé veřejné statky — nádherné parky a hřiště, veřejná sportoviště a bazény, galerie, komunitní zahrady a veřejné dopravní sítě — vytvářejí víc prostoru pro každého za zlomek ceny,‟

říká George Joshua Richard Monbiot, britský spisovatel a komentátor deníku The Guardian známý svým environmentálním a politickým aktivismem, což ovšem neznamená, že nemá pravdu.

Etika se stala přežitkem a nihilistická společnost získala přívlastek postmorální (!). Může vůbec trvale existovat společnost, kde morálka je sprosté slovo? Dřívější orientace na platné normy a nadosobní celky byla vystřídána sebestředným individualismem. Několik přeživších humanistů bezvýsledně varovalo.

Masarykovy humanistické ideály, které zakládaly Československo,

dědictví antiky (Prótagorás: Mírou všech věcí je člověk),

evropského osvícenectví (Rousseau, Goethe a Kant),

to pravé člověčenství, jsme vyměnili za vulgárně osekanou a výhradně politicky motivovanou lidskoprávní agendu Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě už v roce 1975. A k myšlenkám humanismu jsme se už potom nevrátili ani po převratu v roce 1989.

Ne nadarmo se v Helsinkách překvapený Kissinger smál, když komunističtí předáci podepsali zásadu, že hodnocení lidských práv patří do hodnocení evropské bezpečnosti, ačkoliv jejich vyhodnocování probíhá v USA (Amnesty International). Zásluhu za prosazení principů lidských práv do pořadu KBSE je nutné jednoznačně připsat na vrub Evropskému společenství. Podařilo se mu totiž zaměnit humanitu za umělou složku lidských práv. A to i přes fakt, že návrh učiněný ES, byl v rozporu s převládajícími mezinárodními zásadami, tedy především s principem nevměšování se do interních záležitostí států, který se na KBSE schválil(!)

Sebestředným peněz-chtivým individualismem až nihilismem jsme ohrožováni stále a ze všech stran a takovým sofistikovaným způsobem, že z toho jde hlava kolem. Moje maminka by řekla: „Ani neděli snad nedrží.“ Na dvou docela aktuálních případech bych to chtěl ilustrovat v tomto článku. Prvním je návrh na dvousložkové zdravotní pojištění a druhým případem je kauza kolem jmenování děkanky Fakulty sociálních věd UK Alice Němcové Tejkalové. Pokud vám připadá, že ten druhý případ je výhradní věcí vědecké obce, jste na omylu. Je to jenom odraz úplně odlišného jevu, kterému se říká nemravná honba za penězi, i když to znamená aktivní boj proti poznání, proti pokroku a proti lidství, čili humanismus naruby.

Letos v Červenci vyšel na serveru Zdraví (patří holdingu Mafra) článek jehož autor se skryl za kolektivní orgán – Svaz zdravotních pojišťoven ČR, jakoby článek napsal Svaz. Už jenom tahle finta dokazuje, že se někdo bojí.
Článek ve zkrácené verzi:

Dvousložkové zdravotní pojištění si přeje většina Čechů

Zdravotní pojišťovny chtějí dát pojištěncům možnost připojištění. Základní výše pojistného i úroveň služeb by zůstala stejná.

Pojistné na zdravotní pojištění platí občané podle stejných pravidel bez ohledu na zdravotní pojišťovnu (ZP), u které jsou registrovaní. Stejná je i poskytovaná péče, jež jsou pojišťovny povinny každému pacientovi zaplatit. Konkurenční boj, který by pojišťovny nutil k nejhospodárnějšímu nakládání s penězi pojištěnců a ke snaze nabídnout jim co nejlepší podmínky, je velmi omezený. Pojištěnci tak, pokud jde o placení pojistného, z pluralitního systému zatím profitovat nemohou. Zlepšit by to mohlo zavedení dvousložkového pojistného, které má podporu i ze strany ZP. Není důvod, aby zdravotní pojišťovny fungovaly jinak než ostatní ekonomické subjekty, které také musejí soupeřit o své klienty. „Navrhujeme zavedení cenové konkurence, díky níž by úspěšné ZP mohly nabízet svým pojištěncům nižší platbu za pojistné. Úroveň poskytovaných služeb by přitom zůstala stejná. Zároveň bychom chtěli, aby pojišťovny měly možnost nabízet svým klientům i rozšířenou péči, čímž by pojištěnci získali možnost si zaplatit péči nad rámec standardu.[…] „Obavy, že zavedením dvousložkového pojistného dojde ke znevýhodnění občanů s nižšími příjmy, nejsou na místě. Základní rozsah péče, jak ho známe dnes, zůstane stejný, ne-li lepší, díky větším příjmům do systému zdravotnictví,“ popisuje Friedrich…

Co se vlastně skrývá za poněkud zamlženým pojmem dvousložkové zdravotní pojištění? Zjednodušeně řečeno to znamená, že první fixní část by se i nadále strhávala lidem z platu, tu druhou by si platili sami a její výši by si každý rok určovaly zdravotní pojišťovny podle toho, kolik peněz na pokrytí zdravotní péče svých pojištěnců potřebují. Prý si tak pojišťovny konečně budou konkurovat a začnou bojovat o klienty. Místo zavedení jedné zdravotní pojišťovny, která by spravovala solidární finance a zabezpečovala potřebnou kvalitní zdravotní péči pro všechny občany bez rozdílu, je nabízen „lítý“ konkurenční boj o bohatého zdravého a nenákladného klienta.

Co bude s  dětmi, starými, chronicky nemocnými, zdravotně postiženými a nízko příjmovými, o které nebude mezi pojišťovnami zájem, popřípadě jakou zdravotní péči dostanou, když si nebudou připlácet, o tom se cudně mlčí. Jde o pokus privatizovat kvalitu, z poskytování zdravotní péče udělat obchod. Ostatně o jaký nadstandard péče by mělo jít? Lékaři jsou povinni (z profesního hlediska) poskytnout tu nejlepší možnou péči každému bez rozdílu. Už jednou se k tomu vyjádřil Ústavní soud. Jestliže si za současných podmínek nemohou konkurovat – proč je jich šest?

Kolik by se ušetřilo být to jenom jedna pojišťovna jako například v Anglii? Zdraví není komodita a pacienti nejsou klienti, kteří si vybírají předložené balíčky. Pojišťovny nám chtějí dát…co nám k čertu chtějí dát, když jsou živi z našich peněz?

Je nutné dát za pravdu Soně Markové, že ODS a TOP 09 v minulosti dlouhodobě a systematicky „tunelovaly“ veřejné finanční prostředky plynoucí do zdravotnictví nesmyslným zvyšováním DPH, zmrazením plateb za tzv. státní pojištěnce, zavedením stropů na pojistné pro nejbohatší a programově vytvářely nedostatek potřebných peněz na nutnou péči. Nyní, když narůstá výběr veřejného zdravotního pojištění v důsledku navyšování platů, nízké nezaměstnanosti a pravidelnou valorizací plateb za státní pojištěnce, se straší tím, že do budoucna by peníze na léčbu mohly chybět. Řešení vidí v pošlapání solidarity a v rozdělení na bohaté vyvolené a chudé pacienty II. kategorie. Je to snaha pojišťoven získat neomezenou moc nad pacienty i zdravotnickými zařízeními volnější smluvní politikou a případné chyby v hospodaření pojišťoven sanovat samotnými pojištěnci!

Už si nepamatuji kdo řekl, že: „…zdravotnictví je poslední neohlodaná kost…“ Ne, už to není pravda. Kost je nahlodaná. Smečka privatizátorů s morálkou šakalů (šakalové odpustí) neustále napadají to, co ještě ze státního zdravotnictví zbylo. Už tohle je dostatečný důvod k tomu, aby se vážně nejen uvažovalo o nástroji zvaném lidové veto a odvolatelnost politiků. Je mimochodem zajímavé, že za minulého režimu bylo teoreticky možné politika odvolat, zatím co v současné „demokracii“ to možné není.

Druhý příběh se rozvijí ve vědecké obci kolem jména Wadim Strielkowski.

V roce 2015, kdy vše prasklo, šestatřicetiletý výzkumník původem z Polska měl publikovat během tří let neuvěřitelných šedesát vědeckých článků či knih. To je výkon, z něhož by měla mít instituce radost. Je ale až příliš ohromující, než aby mohl být pravdivý. Většinu z jeho článků otiskly časopisy vykazující prvky predátorských publikací, tedy takové, které neodpovídají parametrům skutečných vědeckých časopisů. Články se tu otiskují za poplatek, bez recenzního řízení a podobně. Které jsou primárně zřizovány pro zisk a na vědě pouze parazitují.

Existují databáze časopisů, které do oficiální vědy nepatří, ale přesto i některé z nich pronikly do databáze takzvaných bodovaných časopisů. Tak tomu bylo i v popisovaném případu. Strielkowského záběr byl ohromující: od geotermální energie přes turismus, rozvoj venkova, migraci, psychologii, historii, pedagogiku, média, podnikovou ekonomiku, korupci, daně, evropskou integraci až po marketing. Napsal třeba studii o marketingovém potenciálu Halloweenu. Publikoval také pod fiktivním jménem vědkyně Emily Welkinsové, mimo jiné autorky populárně-naučných knih o upírech… Wadim Strielkowski se nejen podílel na obrovském množství publikací, které mohou vysát ze státního rozpočtu miliony na vědu, ale také využil veřejnou vysokou školu k vlastnímu podnikání. Prostřednictvím letních kurzů a různých školení pořádaných pod hlavičkou fakulty rozvíjel byznys své vlastní soukromé školy. Fakulta sociálních věd (FSV UK) přiznala, že kurzy schválila, poskytla kontakty na možné studenty a vydala certifikáty absolventům.

Strielkowski přitom kurz organizoval jako součást svého byznysu a absolventům nabízel i další služby včetně zpoplatněného vydávání jejich akademických článků. Sám vlastní společnost Univerzitní servis, která dokonce uzavřela s Fakultou sociálních věd smlouvu o pořádání kurzu. „Po školeních, která jsem organizoval, vydávalo certifikáty za jejich absolvování oddělení zahraničních styků Fakulty sociálních věd po dohodě se mnou,“ tvrdí Strielkowski.

Certifikáty o účasti na těchto kurzech vydávalo Oddělení zahraničních styků FSV UK stejně, jako činí v případech obdobných vzdělávacích kurzů, které pořádají zaměstnanci fakulty

Diplomy skutečně vydala Fakulta sociálních věd, i když kurz byl vlastně privátním byznysovým projektem Strielkowského. „Fakulta schvalovala sylaby a kontrolovala obsah kurzů. Certifikáty o účasti na těchto kurzech vydávalo Oddělení zahraničních styků FSV UK stejně, jako činí v případech obdobných vzdělávacích kurzů, které pořádají zaměstnanci fakulty.”

Každý účastník jednoho z kurzů nazvaného Modern Management musel zaplatit školné ve výši 500 euro. Kdo peníze inkasoval, dosud není zřejmé. Strielkowski na dotaz, kolik peněz za kurzy dostal, neodpověděl. Ještě minulý týden přitom kurz inzeroval na stránkách své soukromé školy Prague University of Social Sciences and Humanities, kterou vlastní právě zmíněný Univerzitní servis.

Poté, co se o věc začala zajímat media, Strielkowski přístup na stránky zablokoval. Kurz byl určen pedagogům z univerzit ze zemí bývalého Sovětského svazu, se kterými má FSV UK partnerské smlouvy. Proč byli vybráni zrovna tito účastníci, fakulta neví. Pravděpodobně o tom tedy rozhodl sám Wadim Strielkowski, který má v Rusku a okolních státech silné vazby a po vynuceném odchodu z Karlovy univerzity v říjnu zamířil na univerzitu do Irkutska. Podle proděkana fakulty Strielkowského kurzy obsahem nijak nevymykaly obvyklým školením. Mimořádné ovšem je, že veřejná vysoká škola smluvně spolupracovala se soukromou společností svého zaměstnance.

Strielkowski účastníkům nabízel možnost publikací ve svých časopisech, kde absolventi kurzu skutečně publikovali své akademické články, jejichž uveřejnění si museli zaplatit. Strielkowski jim dále nabízel další možnost studia na své soukromé univerzitě, která nikdy nezískala licenci akreditační komise. Uděloval jim například zcela inovativní titul Master of Academic Writing.

Co s tím má společného Alice Němcová Tejkalová? Se Strielkowského příběhem úzce souvisí. V roce 2015 byla ředitelkou Institutu komunikačních studí a žurnalistiky /na  Fakultě  sociálních  studií  Karlovy univerzity/, tedy Strielkowského nadřízenou a je ale spolu s ním podepsaná pod několika články a sama se publikování v predátorských časopisech účastnila minimálně ve dvou případech. Kauzu  pozoruhodně přečkala, v pozici ředitelky se udržela. A nyní se, přes otevřený dopis snad stovky známých vědců, kteří žádaly rektora Tomáše Zimu o opak, dokonce stala děkankou, která vede vědeckou radu fakulty!!!!

Dopis naléhal na rektora, aby osobu, jejíž samo postavení na fakultě by mělo být minimálně sporné, nejmenoval do vedoucí pozice. To už podle podepsaných zní jako opravdový výsměch principům etiky vědecké práce.

V diskusích kolem hodnocení českého výzkumu, vývoje a inovací se s velkou frekvencí objevuje pojem „kafemlejnek”. Je tak ironicky označován systém, ve kterém je každému výstupu (vědecké publikaci, knize, patentu, …) přiřazen určitý počet bodů…Pro všechny vědecké instituce, které dostávají podporu z veřejných prostředků a vykazují své výsledky, lze pak určit každoročně celkový počet takto vyprodukovaných bodů. Tak by se mělo objektivně ukázat, jak byla která instituce produktivní, a tato předcházející výzkumná produktivita by se měla vzít v úvahu při rozdělování veřejných institucionálních prostředků těmto institucím na další období.

Problémy ovšem nastaly, když se část institucionálních prostředků začala rozdělovat přímo úměrně k počtu dosažených bodů. Tehdy se objevil  termín „kafemlejnek” jako posměšné označení systému, do kterého se nasypou výsledky a ty jsou podle daných pravidel automaticky „přemlety” na body (a ty posléze zase prostou trojčlenkou na peníze). Ukázalo se, že v tomto systému lze poměrně snadno nahradit kvalitu kvantitou, že je velmi problematické srovnávat bodové hodnocení podobných výstupů v různých oborech, že bodové hodnocení aplikačních výstupů je zcela nahodilé, a nemá nic společného s původním bohulibým záměrem objektivizovat výzkumnou produktivitu. Otázky typu jestli tak zvané objektivizování, měření produktivity výzkumné činnosti má pro vědu samou vůbec smysl, zůstaly stranou. Věda tady vkročila na půdu TRHU a stala se jeho hříčkou. Místo klidu pro vědce teď platí heslo: „Publikuj nebo zhyň!“ Cituji Michaela Komma:

Tlak na publikování ovšem nepůsobí jen na samotné vědce, ale mění i význam vydavatelů vědeckých časopisů. Ti se v mnoha případech chopili příležitosti a udělali si z vydávání vědeckých článků velmi výnosnou živnost. Zatímco práce autorů i hodnotitelů je obvykle zdarma, vydavatelé si účtují nemalé částky za publikování i za přístup k vydaným textům, pro neplatící čtenáře nedostupným. Výsledkem je skutečný zlatý důl. Podle jedné studie tvoří až 90 procent příjmů největšího vydavatelství Elsevier čistý zisk, jen 10 procent jde na náklady spojené s provozem vydavatelství.

Vědecká komunita samozřejmě po čase zjistila, že něco není v pořádku a že se v podstatě stává dojnou krávou pro tento typ parazitního průmyslu. To vyprodukovalo celou řadu reakcí. Za tu nejmírnější je možné považovat tlak na vydávání publikací v režimu open access, kdy autor sice platí za vydání publikace, ale ta je již následně dostupná zdarma komukoliv. To představuje citlivý problém hlavně pro výzkumné instituce financované z veřejných rozpočtů, které by v zásadě měly mít i veřejně přístupné výstupy. To ovšem neřeší finanční stránku problému, protože poplatky za tento typ publikování mohou dosáhnout i několika tisíc dolarů za článek. 

Odpovědí na nadále těžko únosný projev chamtivého kapitalismu, který se neštítí v úsilí o vlastní zisk žádných prostředků, jsou zatím jenom akce soukromníků. Nejznámějšími jsou asi Aaron Swartz a Alexandra Elbakyan. Aaron byl géniem už v chlapeckém věku; ve věku 12 let vybudoval Info Network, raného předka Wikipedie. Ve věku 13 let se spoluzúčastnil tvorby Really Simple Syndication (RSS), technologie, která je dnes téměř univerzálně používána pro sledování prakticky libovolného vydavatele na internetu.  Bez Aarona byste teď Kosu nečetli. Později spoluzakládal Creative Commons, druh volné licence který nyní používají miliony umělců, spisovatelů a vydavatelů, aby osvobodili svou práci z vazeb autorských práv. Vytvořil také otevřenou knihovnu, webovou stránku s cílem mít stránku věnovanou každé existující knize. Navzdory tomu, že svou prací vydělal miliony už ve velmi mladém věku, byl vášnivým bojovníkem proti společenské nerovnosti. V roce 2011 byl obviněn z toho, že přes otevřené připojení v Massachusettském technologickém institutu (MIT) údajně ukradl více než čtyři miliony akademických časopisů z digitální knihovny JSTOR a hodlal je veřejnosti poskytnout zdarma.

Byl obžalován v celkem 13 bodech a hrozilo mu 35 let ve vězení a pokuta ve výši milionu dolarů. Kauza byla podle mnohých pozorovatelů z valné části nepodložená, protože MIT svým hostům přístup na JSTOR umožňuje a navíc ani JSTOR, tedy postižený, na Swartze žalobu nepodal a spokojil se s tím, že mu byly materiály vráceny.

„Zajistili jsme, že pan Swartz vrátil materiály, a dostali od něj ujištění, že obsah nebyl a nebude užíván, kopírován, předáván nebo distribuován,“ konstatovalo prohlášení JSTOR, z něhož vyplynulo, že žalobu proti Swartzovi iniciovalo ministerstvo spravedlnosti Spojených států. „Nedává to smysl,“ citoval Davida Segara z Demand Progress magazín Wired. „Je to stejné, jako by měl být někdo uvězněn za to, že si prohlédl v knihovně příliš mnoho knih. A ještě divnější je, že údajný poškozený proti Aaronovi nevznesl žádnou žalobu, protože neutrpěl žádnou škodu nebo ztrátu, a vyzval vládu, aby soud zastavila.“

S pocitem, že nemá jinou možnost, se Aaron Swartz v červenci 2011 vydal úřadům a byl propuštěn na kauci. V lednu 2013 pak nalezen oběšený ve svém brooklynském bytě.

Asi nejradikálnější odpovědí na současný problém s publikováním představuje vznik platformy sci-hub, která si vzala za cíl vytvořit svobodně přístupný portál, kde budou shromážděny všechny vědecké publikace. Za touto myšlenkou stojí bioložka Alexandra Elbakyan, aktuálně působící v Kazachstánu a Rusku. Díky značné poptávce ze strany vědecké komunity na sebe úspěch projektu nenechal dlouho čekat a dnes je v databázi sci-hubu uloženo přes 60 milionů článků. Vydavatelé se aktivitám sci-hubu pochopitelně bránili, což vedlo k celé řadě soudních procesů. Ty sice zatím vždy skončily vítězstvím vydavatelů, na fungování sci-hubu ale neměly závažný vliv, protože americká ani evropská jurisdikce do Ruska nedosáhne.

Autorské právo by mělo být prostředkem vedoucím k ideálu participující, otevřené kultury, přispívající k rozvoji každého jednotlivce i společnosti jako celku. To je samozřejmě ideál, avšak bylo by vhodné, kdyby se stal cílem, ke kterému by vedly v budoucnu podnikané kroky spočívající ve změně současné úpravy. Stále častěji je možné slyšet požadavky na jeho zásadní revizi. Ať už jde o Evropskou komisi, Národní ekonomickou radu vlády nebo Pirátskou stranu. Už z toho důvodu je třeba nabídnout řešení nebo alespoň otevřít jistá témata k diskusi.

Srovnáme-li autorské a patentové právo je jasně vidět spornou  legitimitu  autorského. Především se skrývá za autorství, ač je ve skutečnosti právem vydavatelů a rozmnožitelů. Za druhé trvá na nelogickém výrazu duševní vlastnictví. Nelogičnost je zjevná když uvážíme, kdy vlastníme myšlenku – jenom tehdy, dokud ji nezveřejníme. Jak ji zveřejníme, tak už ji nevlastníme. Srovnej s patentovým právem. To se netváří jako unikátní vlastnictví myšlenky, ale jenom jako výhrada, že po dobu 20 let mám na její šíření právní ochranu. Autorské právo na myšlenku je u nás chráněno doživotně a ještě 70 let po smrti. Takovou dobu je verš …postav třeba zeď… chráněn jako „duševní vlastnictví“ pana Zdeňka Svěráka. Po takovou dobu nemůžete na podobný verš ani pomyslet.

Nejsem vědec a jakkoliv mě některé „zvláště povedené příhody“ z vědeckého světa popuzují, nakonec je lituji. Když musí k přečtení jakéhokoliv článku vydat nejméně celodenní výdělek a neuvědomí si, že původcem této překážky je železná logika liberálního kapitalismu, tak se musím ptát co se s námi stalo od padesátých let minulého století, kdy Jonas Edward Salk,  který proslul objevem vakcíny proti dětské obrně, si nedal patentovat svůj objev a poskytl ho k volnému šíření. Odhaduje se, že se tím mohl připravit o asi 7 mld. dolarů. Svůj krok zdůvodnil tím, že nechat si patentovat lék proti obrně by bylo stejné jako „nechat si patentovat slunce.“

Příspěvek byl publikován v rubrice Země Lea K. se štítky , , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.