POSTVANOČNĚ -NA ŠTĚPÁNA NENÍ PÁNA


napsal  Xaver

 

Tento článek by měl vyjít správně na Štěpána, ale jednak žijeme v  době, která  je označovaná  slovem  post  a  jednak  jsem   nestíhal  – z objektivních důvodů,  takže  mi  dovolte, abych byl  dnes také  módně  post- tentokráte  post  vánoční: jestli totiž vánoční svátky jsou obdobím radosti, veselí, užívání, návštěv apod., pak o Štěpánu toto vše vrcholilo. I ti bohabojní, kteří svátky prožívají na liturgický způsob, se většinou tento den „odvážou“ a vystaví svá těla všem možným světským (čti konzumním) pokušením. Probíhá to tak odpradávna, je to tradice, která nikoho nepohoršuje, a já věřím, že jste se i Vy, vážení Kosíři v hojném počtu zapojili.

Nepátral jsem, proč se to tak vyvinulo (zájemci si to jistě vyhledají), ale s ohledem na toho jmenovaného svatého je to určitý paradox. On to byl totiž první křesťanský mučedník, takže by se slušelo věnovat den spíše pokoře, úctě a rozjímání na jeho památku. Prameny praví, že byl ukamenován pro svá rouhačská – tehdy ještě neznali slovo hybridně válečná – kázání.

Ale pozor – je ještě jeden sv. Štěpán, a to maďarský král Štěpán I., který byl prohlášen za svatého. Takže v chrámech zasvěcených sv. Štěpánovi zdobí hlavní oltáře obrazy jak původního světce (např. v Praze na Novém městě), tak i maďarského krále (např. v Bratislavě, jak předává P.Marii do ochrany svého syna a Uhersko). Asi ne třeba připomínat, že nejstarší chrám toho jména je ve Vídni, ale ne tak známou zajímavostí je, že na jeho gotické přestavbě se podíleli nejprve Petr z Prachatic a po něm Jan z Prachatic.

Vraťme se trochu k těm tradicím. Ze starších není asi nikoho, kdo by neznal: Koleda, koleda, Štěpáne, co to neseš ve džbáně, nesu, nesu koledu…atd. Neboli o tomto dni obcházeli zejména dětští koledníci sousedy, od nichž dostávali sladkosti a drobné dárky. V mé milé malé valašské domovině měly za mého dětství na Štěpána koledovat hlavně „cérky“ a na Nový rok jim to opláceli „ogaři“. Ta mužská koleda měla ideový podtitul načínání koláče, což byl takový jinotaj pro všechno možné – dle představivosti a „připravenosti“ obou stran. Jisté však je, že ten koláč – zpravidla ve formě skromné bábovky (dnes by to byl asi třípatrový dort, kdyby tradice pokračovala) tam vždy v jizbě čekal…

Ale ještě bychom měli pojednat ten titulek. Tu zásadu si jakýmsi trikem zařídili chlapi všeho věku a znamenala v podstatě jejich volnou zábavu u známých, u sousedů, v hospodách bez stanovení „večerky“. Toho dne musely všechny ženské opravdu projevit maximální toleranci (i když mnohé se zaťatými zuby), které však později ubývalo přímo úměrně stavu, v jakém se ti jejich navraceli…

A jelikož tímto dnem skončily v podstatě Vánoce, uzavřu příspěvek ještě malým návratem. Při mých obchůzkách po internetu jsem v jedněch novinách vysokou životní úrovní známé země narazil na sloupky k Vánocům od dvou autorů. Bylo to klišé a standard – vlk by řekl „nebereme“. Za články však byla diskuze, kterou bych tam nečekal.

Většina příspěvků totiž naprosto zapškle bagatelizovala tyto svátky radosti, štěstí a pokoje jako zbytečnou, bezobsažnou událost, které předchází jen stres, zloba a zbytečný shon. Společnost je prý už tak „odspiritualizovaná“ , že se v ní ztrácí jakákoli tradice včetně Vánoc. A setkávání rodin místo vzájemně darovaného štěstí a radosti navíc často končí generačními spory a sváry, politickými hádkami, nervovým přepětím z chování malých atd. apod.

Vážení čtenáři, věřím, že tento chmurný obraz nesdílíte. Vždyť Vánoce  a zejména Štědrý den je jeden z mála dnů v roce, v některých případech jediný, kdy se celé rodiny sejdou. Je jedno, jak velkou roli při tom hraje religiozita, stačí ten krásný pocit vzájemnosti, náklonnosti, tiše rozdávané radosti…Nemusí jít ani o velké či dokonce o žádné dary, ten balzám na duši ze šťastného setkání je nade vše. Alespon u nás  to  tak  funguje  a fungovalo.

 

Příspěvek byl publikován v rubrice Xaverův nový dům se štítky , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.