Římský klub, Milton Friedman, Andrej Babiš a jiná vzrušení


napsal Leo K

 

Už jsme si zvykli, že politika neodráží žádným způsobem zájmy skutečných voličů, nýbrž se odehrává někde v zákulisí, v podobě kupčení a ústupků něčeho za něco, finanční korupce a o politické snad ani nemluvě. A najednou se bez rozpaků vynoří člověk, který říká: „Vybudoval jsem impérium, vybuduji i tento stát.“ Zájmy voličů, pokud nebudou v rozporu se zájmy jeho impéria, je ochoten plnit. Pomlčel o tom, že cenou této tyranidy je demokracie. Vždyť nakonec více než jednu generaci si na demokracii už jenom hrajeme. Pouze vytváříme dojem, že je naplněn bod Ústavy, že lid je suverénem moci. Dávno víme, že suverénem moci je jen několik málo jedinců, kteří ovládají jakousi loutkovou skupinu jiných, kteří se vydávají za politiky. Dokonce se nestydí tvrdit, že tato politika je službou lidu.

Aby toho nebylo málo, do standardních politických procesů také neustále zasahují jakési spíše tušené než skutečné hrozby, které strašlivým způsobem nabourávají všechny demokratické procesy. Ve středověku to byly komety, dnes jsou to think-tanky. Jeden z nejstarších je – Římský klub, který má v záhlaví zdánlivě jednoduchou myšlenku: Konečná planeta nemůže poskytovat zdroje nekonečného růstu.

A doprovází to různými zjednodušujícími úvahami které jako noční můry trápí zastánce myšlenky jak zachránit ohroženou zeměkouli. Různí převlečení Supermani oné myšlenkové nádrže definovali řadu myšlenek podobných jako je následujících sedm. Mnohé z nich ale už přejali různé instituce pro konání dobra, jako jsou tak zvaní Zelení až po různé struktury OSN. Ten soubor „myšlenek.“

  1. Jakkoliv rouhavě to může znít, demokracie už nestačí na řešení úkolů, které jsou před námi. Složitost a technická povaha dnešních problémů znamená, že volení zástupci leckdy nedokážou včas přijmout potřebná kompetentní rozhodnutí.
  2. „Zdá se, že lidé potřebují společnou motivaci v podobě společného nepřítele, aby se dokázali spojit a spolupracovat […] Trik spočívající v hledání obětních beránků je starý jako lidstvo samo – když se domácí situace stane obtížnou, odvést pozornost k hrozbám z vnějšku. Sjednotit rozdělený národ proti vnějšímu nepříteli, ať už skutečnému, nebo k tomu účelu vymyšlenému.“
  3. „V nadcházejícím světě nemůže být tvorba rozhodnutí monopolem vlád a jejich ministerstev pracujících ve vakuu. Je zde potřeba přizvat do procesu [tvorby rozhodnutí] řadu dalších partnerů – obchodní a průmyslové organizace, výzkumné instituce, vědce, nevládní organizace a soukromé organizace – aby byly dostupné co nejširší zkušenosti a dovednosti. A nezbytná bude samozřejmě osvícená podpora veřejnosti, kde veřejnost si bude vědoma nových potřeb a případných důsledků přijatých rozhodnutí.“
  4. „Při hledání nového nepřítele, který nás sjednotí, jsme [zde není zřejmé, zda autoři myslí sebe, Římský klub nebo lidstvo resp. vládnoucí politiky] přišli s tím, že by k tomuto účelu mohlo sloužit znečištění, hrozba globálního oteplování, nedostatek vody, hladomor a podobně […] tyto jevy představují společnou hrozbu které musíme čelit společně, ale při označení těchto jevů jako nepřátel, jsme se lapili do pasti, na kterou jsme již čtenáře upozornili, jmenovitě záměny příčiny a následku. Tato nebezpečí jsou způsobována lidskými zákroky do přírody a lze je překonat pouze změnou postojů a chování. Skutečným nepřítelem je lidstvo samo.“
  5. „Země má rakovinu a tou rakovinou je lidstvo“
  6. „Musíme přestat s naší snahou léčit symptomy a přikročit k vyříznutí rakoviny. Tato operace bude vyžadovat zřejmě mnoho brutálních a bezcitných rozhodnutí.“
  7. „Planetární režim, by dostal zodpovědnost za rozhodování týkající se optimální velikosti jak světové, tak regionální populace. Každá země by dostala přiděleno jisté číslo v rámci svých regionálních limitů. Světová vláda by ale měla pravomoc tyto limity vynucovat

Když pominu to, že takto (a zbytečně) vyhrožoval už nebožtík Malthus, považuji taková vyjádření za pokrytecká, protože stejní lidé, kteří jsou členy klubu jsou zároveň těmi kdo mají rozhodující slovo v možné regulaci těch, kteří nejvíc k bezohlednému drancování zdrojů přispívají, ať jsou to státy samy nebo ještě spíše nadnárodní korporace. Planetární vláda, či spíše diktatura je pak jejich vlhkým snem.

Zatím se bez výjimek prokázalo, že jakékoliv nadnárodní sdružení, jakákoliv instituce ať WTO nebo OSN nebo například i EU, jsou nepružné a neakceschopné. Jediné instituce, které jsou jakž takž akceschopné jsou národní státy, ať národem rozumíme cokoliv, které jsou schopny, třeba kryty bilaterálními smlouvami, zasáhnout. Když nám například sociolog Keller říká, že je nemožné udržet sociální stát a sociální smír současně s masovou imigrací, víte sami, že se stále ještě bezmocně debatuje v EU, až zasáhla Itálie smlouvou s Libyí. Když klimatologové poukazují na hrozící sucha, která mohou postihnout blízký východ a Sahel, a s tím spojené migrační vlny, tak se ukazuje, že skutečnost je jiná. O vodu, jejíž množství ovšem konečné je, se v blízké budoucnosti bude např. v oblasti Blízkého východu přetahovat čím dál větší množství lidí a rizika konfliktu s tím spojená jsou značná. Místo strašení se tedy snažme o veřejný diskurs. Snažme se vyvarovat se ideologií a přestaňme fantazírovat o světovládě.

Varuji před ideologickými brýlemi. Co vlastně rozumíme tím pojmem? Dohodněme se pro zjednodušení (je okolo toho bohatá a strašně „vědecká“ literatura), že ideologie jsou uceleným závěrem představ, které jsou členům sociální skupiny (vrstvy) společné. Tyto představy pak vedou členy sociální skupiny (vrstvy) při vytváření úsudku o společnosti – řídí se jimi v okamžiku, kdy se mají rozhodnout, zda je něco považováno za pravdivé a správné, nebo lživé a špatné. Zvláště dominantní společenské skupiny potřebují ideologii pro to, aby si zachovaly svou existenci. Ideologie nelze rozlišovat na špatné nebo dobré, ale jenom na více či méně efektivní při propagaci zájmu té které skupiny. Měli bychom proto považovat za samozřejmé, že hlavní společenskou funkcí ideologie je usměrňování společenských praktik skupiny tak, aby co nejefektivněji sloužily cílům skupiny a chránily její zájmy. Z tohoto vyplývá, že ideologie je stěžejní nejen pro vnitřní interakci členů skupiny, ale i pro uspořádání vztahů mezi „konkurenčními“ skupinami (ti druzí jsou vždy ti „špatní“) a vymezení se vůči nim.

Problémem se stávají jestliže se podaří přesvědčit ostatní sociální vrstvy o univerzální platnosti jedné z nich. Příkladem může být například Milton Friedman (Chicagská škola), který doporučoval odstranit regulace všeho druhu (trh si poradí sám), rozsáhlou privatizaci (nejhorším hospodářem je stát), škrty v sociální oblasti (proč živit netáhla) atd. Jako člen takzvané Chicagské školy Friedman vyvinul teorii, která nabyla popularity jako monetarismus. Proti tehdy převládajícímu vědeckému hlavnímu proudu, který razil britský ekonom John Maynard Keynes, požadoval Friedman již počátkem šedesátých let zmenšení role státu.

Schopnosti trhu jsou podle něj samy nejlépe schopny vytvořit celohospodářské optimum. V osmdesátých letech Friedman podporoval předvolební boj republikána Ronalda Reagana, který po svém zvolení prezidentem v roce 1980 velkou část učení Chicagské školy převzal do své hospodářské politiky. Friedman navíc radil konzervativní britské premiérce Margaret Thatcherové či chilskému diktátorovi Pinochetovi (kterého chtěl pozvat jako vzor pro Čechy Václav Benda). Jako duchovní otec neoliberální hospodářské politiky se brzy stal terčem veřejné kritiky, čehož si ale příliš nevšímal. Podle něho, pád socialismu jeho teorie potvrdil. Jaké zločiny byly ale ve jménu jeho ideologie (kterou také, alespoň slovy, prosazoval Václav Klaus) provedeny, zdokumentovala kanadská aktivistka Naomi Klein ve filmu The Shock Doctrine (bohužel v angličtině).

Jde ale i o škody na tradicích. Švédská Říšská banka se rozhodla udělovat Nobelovu cenu za ekonomii ač to Nobel ve své závěti moudře nestanovil. Milton Friedman ji získal v roce 1976 a ještě se dočkal toho že se mu Joseph Stiglitz vysmál, když komentoval řádění MMF (v duchu Friedmanových pouček) v případě krize v jihovýchodní Asii tak, že „řešení krize by nemělo být horší než krize samotná.“

Tahle poznámka má smysl, když si uvědomíte, že následně (v roce 2001) tu Nobelovku získal Stiglitz. A skutečně. Když spočítáte mrtvé a ty kteří se propadli v Chile, Británii, Malajsii a jinde na samé dno společnosti, přijde vám zvláštní, že se v ekonomii protilidská činnost netrestá, ale naopak se za ní uděluje Nobelova cena. Ale abych neutekl od tématu, způsob kterým se řeší krize ať cyklické vyvolané výrobou (známé bubliny) nebo spekulanty, jsou Friedmanovým doporučením skutečně nakonec řešitelné. Neštěstím je „pouze cena,“ kterou to řešení stojí a které společenské skupiny (vrstvy), tento způsob zaplatí.

Tak se právem stalo, že ideologie jako pojem získala černou známku. Ale brzy došli zainteresovaní na myšlenku, že to jde i jinak.

Již delší dobu je v České republice zvykem skandalizovat kde koho a kde co a to dokonce i v mainstreamu jenom podle subjektivně laděných sympatií či antipatií k té či oné straně či osobě, než se snažit o věcnou diskusi a potřebu jít ke kořeni věci. Politici místo řešení aktuálních problémů řeší prkotiny a média jim k tomu vydatně pomáhají. Kdejaká blbost zaplaví mediální prostor, ale skutečná témata jen okrajově prolétnou, pokud se vůbec objeví.

Mluví se o Čapím hnízdě, o zprávě OLAF nebo o prezidentově pěsti v souvislosti s jeho neochotou případně vypsat nové volby, místo o Babišově představě konce důchodové reformy, o vícezdrojovém financování sociálních služeb, ze kterého na sto honů čouhá snaha o alespoň částečnou komercializaci, o flexibilních úvazcích, ze kterých zas pro změnu páchne prekarizace a když už musíme mluvit o Andreji Babišovi, tak o jeho celém profilu od devadesátých let.

Téměř se nemluvilo o Pelikánovu návrhu nevydávat zprávu jak kdo hlasoval ve vládě a tak zcela popřít základní demokratický princip osobní odpovědnosti. Nakonec byl tenhle pokusný balónek zamítnut, ale kdyby prošel, tak projde téměř nepovšimnut. Nikdo se nepozastavuje nad příšernou větou z vládního prohlášení…„ v závislosti na vývoji státního rozpočtu a zadlužení bude vláda usilovat o snížení sociálního pojištění, hrazeného zaměstnavateli.“ Místo aby se lidé ptali, kde tedy vláda vezme prostředky na zvyšování důchodů a sociálních služeb či snižování DPH, raději ukazují červené karty prezidentovi a přou se o svobodě vyvěšování tibetské vlajky, než aby konečně donutili politiky dělat něco s korupcí, exekutorskou mafií či neuvěřitelně předraženými státními zakázkami.

Je totiž velmi snadné upřít pozornost na zástupné problémy a domáhat se jednoty proti nepodstatným věcem. Je mnohem snadnější a mediálně účinnější zasévat svár než přemýšlet nad systémovou změnou či přehodnocovat zažité stereotypy. Názornou školu jsem dostal na zlomu padesátých a šedesátých let v základní vojenské službě, kde nepředstavitelný binec (ostýchám se použít slova bordel), kde se kradlo, šikanovalo, buzerovalo, byl přikryt obrazem těsné spolupráce, obrazem jednoho týmu, dokonalé jednoty, stejného kroku: „raz, dva, levá…“

Ten stav přináší prospěch jen úzké skupince často neviditelných sebestředných „elit.“ Ti potřebují obyčejné lidi jen jako mašinérii pro získávání souhlasu naprosto stejně jako komunističtí funkcionáři potřebovali májové průvody, které jim vyvolávali slávu. Dnes právě tak jako tenkrát, jsou lidé dobří jenom na to, aby potvrdili mandáty jim dosazených politiků. Jinak jsou jim lidé natolik lhostejní, že se ani nenamáhají věrohodně vysvětlit proč náš malý stát ve středu Evropy má mít své vojenské jednotky v Afganistanu a v jiných i mimoevropských zemích, kde zaručeně nebojují za Prahu. Dokonce slyšíme, že jsme ohroženi aniž by existoval jediný důkaz tohoto ohrožení. To proto, že existují zájmy, zpravidla cizí, které zbrojení a případnou válku nevidí jako zdroj nekonečného utrpení mnoha lidí, ale jako příležitost, jak získat více vlivu a ještě více peněz. Přesto se mnozí voliči chytí na lep takových šílených představ a hádajíce se mezi sebou, zda jít vpravo či vlevo, si navzájem nadávají do duševních impotentů.

Proč je veřejná diskuse tak ubohá a plochá, píše Jiří Bátěk v Literárních novinách.

Proč se spokojujeme s podružnými tématy a jimi si zaplevelujeme mozky? Z pohodlnosti? Z nedostatečnosti kritického myšlení? Většinou lidé zřejmě nemilují demokracii, nýbrž ideál, který si sami z nějakého důvodu vysnili. Tento mechanismus krásně svého času vyjádřila Jiřina Šiklová při svérázné obhajobě brdského radaru: „Raději se budu mýlit s Amerikou než mít pravdu s Ruskem“. Neustále strašit před volbami komunismem i po 25 letech od revoluce je jak zastydlá puberta. Poukazovat na zločiny komunismu je jistě dobré a prospěšné, ale to neznamená, že máme přehlížet zločiny současnosti. A je přeci jedno, zda pod taktovkou Kremlu či Washingtonu. Demokracie by přeci měla usilovat o výchovu občanů, aby sami byli schopni kritického myšlení, ne jim neustále vnucovat nějaké názory rádoby „osobností“ či „elit.“ 

Jenže lidé chtějí mít vzory, jisté archetypální mytologické bůžky, ke kterým by vzhlíželi. Protože jsme skutečné osobnosti, které svým významem, odvahou i chápáním souvislostí výrazně předčily své současníky a byly jim inspirací i oporou, odsunuli na smetiště dějin, musely nastoupit jejich stíny – bezcharakterní politici, populární herci, zpěváci, sportovci… Jejich povětšinou pomatené názory, těžko říci zda účelově či z vlastního přesvědčení nabyté, úzkostlivě udržují status quo, samozřejmě za radostného přisluhování mainstreamových médií. Shrneme-li dnešní stav, zjistíme, že jsme po 25 letech opět na začátku – stačí si občas pročítat novinové titulky. Osobně ale vůbec nechápu, komu/čemu tím prospíváme, když se uzavíráme v bublině ideologických, donekonečna opakovaných frází kolektivně oslepeni řízenou propagandou.

Budeme-li tisíckrát opakovat, že komunismus je zlo, současnost se přeci k lepšímu nezmění. Vyměníme-li prezidenta, zaměstnání nepřibudou, budeme-li si idealizovat toho či onoho a stavět jim pomníky, korupce přeci nezmizí. Copak vyvěšování tibetských vlajek nějak pomohlo Tibetu, když stejně pořád kupujeme výrobky z Číny a čínský válec jede dál bez ohledu na lidská práva? Svět se přeci díky našim představám a tabuizovaným tématům nezmění a dál bude snít svůj sen o nekonečném růstu s neoliberálními ekonomickými koncepty a vlivem nadnárodních firem, který ale jednoho dne skončí. Kdy to nastane, samozřejmě nikdo neví.

Tolik tedy Jiří Bátěk, který to napsal lépe než bych to mohl vyjádřit já.

Chtěl bych ale říct ještě jedno. Ve zmatku, ve kterém žijeme poměrně snadno přehlížíme, že se nám demokracie „vypařuje.“ Jestliže Babiš chce stát řídit jako firmu a setkává se s konsensem, tak se nemůžeme divit, že přejímá roli výkonného ředitele vlády spíše než prvního z rovných, jak se na demokracii sluší. Aniž to lidé pozorují, mění se nenápadně, ale skoro kontinuálně instituce demokracie a režim začíná nabývat charakter autoritativní vlády nemnohých (oligarchů, majitelů bůhvíjak nabytého extrémního vlastnictví) nad mnohými. Tak se za slepým prožíváním každodenního malého štěstí při přehlížení významu mocenských struktur a jejich působení na společnost připravuje jiný svět, režim, v prostoru, který už neleží v každodenním životě, ale v oblasti, jež přesahuje všednost.

Tam už jde o hodnoty humanity, instituce demokracie či o způsob vládnutí. Vždyť dnes jde o překonání horizontu každodennosti a o pochopení významu struktur demokracie, hodnot a institucí, které jsou její páteří – tedy toho, co ti zatracení staří historici dosud „temně“ připomínají. Vedle toho existují, ale i skupiny historiků, kteří neodstraněné chyby demokracie používají k vyvracení pohledu na diktaturu jako na režim, jehož cestu doprovází násilí na nezanedbatelné části společnosti, a kteří se snaží prezentovat ji shovívavě jako ne tak špatnou, lidským citem a ušlechtilou vírou proloženou vládní formu.

Odvádí tak pozornost od mocenských útvarů a jejich struktur, které tento každodenní život do značné míry ovlivňují a monopolem své politické i ideologické moci manipulují, působí na změnu mentality, způsobu myšlení a hodnocení společnosti, a tím i na utváření volebních nálad. Neboť nikoli zaběhaný život všedního dne (chození do práce či školy), nýbrž organizace, síla a aktivita mocenských struktur a vládních institucí, kterou disponují političtí hráči, ohrožuje dnes naši demokracii a její instituce. Není potřeba vyměnit lid, je potřeba vypudit tu síť vybudovaných vztahů, v jednom italském filmu přiléhavě nazvanou chobotnicí.

Příspěvek byl publikován v rubrice Země Lea K. se štítky , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.