Jak to, že implementace lidských práv negarantuje štěstí nebo alespoň spokojenost?


napsal Leo K

 

Národní stát ještě nikdy negarantoval lidská práva. Než na troskách habsburské monarchie vznikly středoevropské národní státy, spojoval různé národnostní či jazykové skupiny jednotný právní řád, společná územní správa a jednotný hospodářský trh, který fungoval díky společné měně. Takové uskupení poskytovalo ochranu i menším skupinám obyvatelstva, a to právě skrze tu propletenost a sounáležitost jednotlivých skupinříká rakouský prozaik a esejista Robert Menasse.

Trpí sice idealizovanou nostalgií po velkém Rakousku, po podunajské federaci, ale s národními státy má pravdu. Zakládáme si na demokracii, na právním státu, lidských právech. Na právech, která nedovolují ponížit lidskou důstojnost a přitom máme v ČR 70 000 bezdomovců. Jak je to možné? Kam se ztratila logika? Někde tedy musí být chyba. Ať mi nějaký zastánce lidskoprávní agendy (a že jich tu je…Člověk v tísni, Nesehnutí, Multikulturní centum atd.) vysvětlí, kde berou tu drzost pomáhat v zahraničí, když v Česku žije sice z nejrůznějších ale vždy velice validních důvodů, nejméně 1 milion lidí na prahu chudoby, to jest pro rodinu s dvěma dětmi s celkovým příjmem menším než 22 000 Kč. Exekuční mafie dovede zahrát strašlivou kakofonii. Občas se objeví příběh, který má díky charitě šťastné rozuzlení, ale vždy se jedná o jedince, který měl to nevýslovné štěstí, že mu někdo pomohl. Systém ale zjevně selhal, vzdor rozsáhlé implementace lidských práv.

Nicméně prozaik, esejista a sociální slepec Menasse pokračuje a našinec se nestačí divit…
Tím, co lidi stmeluje, jsou regiony, tedy kulturní celky, které se utvářejí již od středověku a fungují také jako správní jednotky. Já nejsem Rakušan – možná Dolnorakušan, ale především Vídeňák. Opravdu nemám nic společného třeba s horalem z Tyrolska nebo s ředitelem hotelu v Korutanech. Všichni sice máme stejný pas, ale považovat to za projev identity je opravdu groteskní. Ovšemže ano. Jako obyvatele Vídně mne toho daleko víc spojuje třeba s obyvateli Prahy nebo Bratislavy, která ostatně leží od Vídně jen pár desítek minut cesty.

Obyvatelé měst mají obecně daleko víc společného mezi sebou než s lidmi, co žijí na venkově, neboť jsou tu kulturní prostory, jež se vyvíjely odlišně. Na Evropu je lépe nahlížet skrze středověké mapy, na nichž se dá ještě jasně vidět, kde jsou které kulturní oblasti. Jazyky, krajové odlišnosti, to je bohatství Evropy. A právě Evropská unie může vytvořit rámcové podmínky, jež budou pro všechny tyto oblasti stejné a pomohou jim se rozvinout. Proti společnému právnímu rámci přece nelze vůbec nic namítat. Proč vlastně máme různé daňové nebo penzijní systémy? I kdyby neexistovala Evropská unie, stejně by docházelo k propojování hospodářství jednotlivých zemí vlivem globalizace. Vzájemné propojování nelze zastavit. Tak proč nezajistíme také globalizaci lidských práv, aby měli všichni pro hledání vlastního životního štěstí stejné podmínky?

Takhle se ptá Rakušan, spisovatel, který nespadl z Měsíce ale přesto nevidí, že krev a neštěstí v dnešní době nepřináší kupodivu nacionalismus, ale právě přesvědčení, že „demokracie“ a lidská práva jsou přece globální lidskou potřebou, přesto, že už bezmála 28 let teče krev na Blízkém východě, ale bohužel také na Balkáně, například v Kosovu. Pan Menasse se neptá jak to, že ti lidé o nic takového nestojí? 200 000 mrtvých z toho 35 000 civilistů nejsou dost markantní cenou, aby to pan spisovatel pochopil? Jaké poučení si odnáší Evropan z Arabského jara? Z hnutí na Tahríru (Káhirské náměstí). Po roce 2009 se oblastí Blízkého východu a severní Afriky šířila jako bouře nejrůznější protestní hnutí. Při bližším pohledu je zřejmé, že protesty nebyly ani zdaleka jednotné co do původu i cílů. Některé vyvolaly volební podvody, jiné narůstající společenská nespokojenost. Davy lidí protestovaly v ulicích tak kulturně a historicky odlišných míst, jakými jsou Írán (2009), arabské státy (2011), Izrael (2011) a Turecko (2013). Avšak vedle sdílené geografické polohy neměla protestní centra – Káhira, Istanbul, Teherán, Tel Aviv – mnoho společného etnicky, sociálně ani politicky.

Některé jevy přesto společné byly: například volání po obnově vztahu mezi státem a občany, problémy vzniklé hektickou urbanizací v předchozích desetiletích, prolínání náboženských a sekulárních světů, strukturální výzvy uvnitř těchto společností a především důsledky ekonomické krize z roku 2008 a následná obnova ústředního tématu – sociálních konfliktů. Uvedené sdílené problémy mají ovšem vlivem rozmanitých kontextů na blízkovýchodní společnosti nejrůznější dopady. Je proto fatálním omylem domnívat se, že šlo o demokracii a lidská práva. Egypt, Kahira, náměstí Tahrír byl skvělou laboratoří a plivnutím do tváře těch, kteří se domnívají, že jejich pravda je jediná a nejsvětější.

Běžně se hovoří o tom, že lidská práva mají platit pro všechny lidi, proto se o nich hovoří jako o právech lidských. Jejich platnost má být nezávislá na kulturních, dějinných, společenských či politických podmínkách, a má být tedy universální.

Ale kde vzít taková práva, která nebudou v rukou člověka a nebudou ovlivněná kulturou, náboženstvím či politikou? Dokonce jsou vydávána za práva přirozená. Nevím, kdo je autorem toho přirozeného původu práv, nejspíše nějaký vážený filosof, ale zamyslíme-li se nad tím tvrzením, musíme ho odsoudit jako lež. Deklaruje se, že práv a svobod nabývá každý člověk při narození. Myšlenka přirozeného původu předpokládá, že se lidé rodí se stejnými právy a se stejnou důstojností. Ze zkušenosti však víme, že se nerodíme svobodní. Pokud někdo v této souvislosti tvrdí, že se člověk rodí „vybaven“ základními svobodami a právy, brání se vlastně proti chápání práv jako něčeho, co člověku uděluje, resp. přiděluje společnost nebo stát. K svobodnému životu musí být každý člověk výchovou teprve připraven. Svobodnými se lidé teprve stávají, nerodí se jimi.

Na základě přirozenosti mají lidé základní možnost být svobodní, která jim umožňuje, aby byli k svobodnému životu „povoláni“. Takové povolání ale není jejich přirozeným vybavením, nýbrž je věcí společnosti, která živého tvora uvádí do světa a do svobodné společnosti. Formulace, že jsou lidé svobodní a sobě rovní v důstojnosti a právech, je závazkem společnosti, že budou respektovat důstojnost, práva a svobody slabších, aby tak proti přirozené nerovnosti postavili společnost nepřirozenou a nepřírodní, ale zato lidskou.

Představa, že existuje jakýsi nezávislý prostor práv, o která se stačí přihlásit, je rozšířeným a starým omylem. Vzpomínám si na dění koncem srpna a začátkem září 1968, kdy se v naší zemi šířila naivní a nesmyslná výzva požádat OSN o právo vyhlásit Československo neutrálním státem. Marně jsem tenkrát vysvětloval, že žádat OSN, kde velmoci mají právo veta, je nesmysl. Že chceme-li neutralitu, musíme najít dostatečnou sílu, nejlépe velmoc, která nám ji dokáže garantovat. Bylo to ve foyeru administrativní budovy, kde se sbíraly podpisy petentů, když se ke mně blížil chlap jehož rozměry přesahovali mou představivost, byl jsem ještě rád, že zasáhl zkušený komunistický aparátčík, který jednak uklidnil Golema a za druhé se domluvil s pracovníkem KAN, který podpisové archy obhospodařoval, že je nikam nepošle. Tehdy jsem pochopil co znamená zákulisní politika.

Myšlenka lidských práv jako práv přirozených je nonsens, přesto jsou právy nezcizitelnými a fundamentálními. Práva musíme chápat jako výzvy, ne jako danosti, s nimiž se každý člověk rodí jako s nějakou svou dispozicí. Skutečná práva jednotlivce nebo skupiny existují jenom tam, kde je podstatná část společnosti ochotna taková práva garantovat, vnímat jejich existenci jako důležitou a mít za svou povinnost je chránit.

Ta posedlost vyhledáváním, pojmenováváním a prosazováním stále nových práv a povinností má samozřejmě také své náklady. Zatímco nová práva jsou udělována především nejrůznějším menšinám výběrově, povinnosti naproti tomu jsou ukládány většinám plošně. Kvantitativní i kvalitativní nejednota práv a povinností mezi menšinami a většinami i uvnitř jich samotných leží v základech rozkladu a úpadku společnosti. Pozapomněli jsme, jak vlastně vzniká právo. Ne jako soubor pravidel nebo dokonce zákonů, ale jako individuální či skupinový nárok na nějaké konkrétní jednání, společenské postavení nebo statek.

Máme pocit samozřejmosti našich práv, pocit, že svá práva odněkud či od někoho dostáváme, že je někdo zajišťuje, že tu jsou pro nás odedávna a navěky. Právě tak představy o naoktrojování demokracie. Pomocí voleb se má despotický stát proměnit ve stát právní. Pak však část voličů není spokojena s výsledky. Volby si přejeme, pouze pokud zvítězí naše, tedy dobrá většina. Tak je možné hodnotit poučení z Egypta. Je možné litovat, že byly zorganizovány volby v danou chvíli, ale nelze žádat dopředu známé výsledky. Právě kontrarevoluční síly toužily po volbách. Lidové hnutí je nechtělo, jelikož ho pouze rozdrobily.

Nebýt to vážná věc, docela bychom se veřejným míněním mohli bavit. Děj se dá v převládajících médiích shrnout do tří bodů:

  1. Volby jsou nezbytně nutné.
  2. Je třeba, aby lidé volili tak, jak mají.
  3. A pokud nevolí tak, jak mají, snad aby volby raději nebyly.

Poslední bod vyvrací první pomocí druhého. Ostatně, když bylo vyhlášeno referendum o evropské ústavě, mediální svět byl pro, zatímco lidé volili proti – a dělalo se, jako by se nic nestalo. Všechny směry se shodli na tom, že je třeba reprezentovat kolektivní zájmy lidu. A tato reprezentace má podobu politických stran. V rámci volební propagandy strana musí předstírat, že zastupuje většinový zájem (i když jde ve skutečnosti jen o zájmy nějaké úzké skupiny). Tak se tato hra dostává do dialektických protikladů, kde se překrývá obecné s partikulárním.

Znovu přišly na řadu společenské třídy a jejich konflikt. Jen se opatrněji mluví o vrstvách nebo skupinách. Vytvářejí se skupiny podle dosaženého stupně vzdělání. Ti, kdo se honosí tituly před a za jménem, se nebaví s primitivy a burany. Jako by snad dosažený stupeň kvalifikace činil doopravdy někoho lepším člověkem a jako by neexistovali lumpové docenti a profesoři.  Obecně se zamlčuje existence diskrétních elit, rodin a dynastií ovládajících bankovnictví, těžbu surovin a velké průmyslové podniky a zároveň oblast politiky.

Opovržení lidmi z venkova a malých měst, s jen základním nebo středním vzděláním, pracujícími spíš manuálně, s příjmy pod průměrem je typické pro pravicovou ekonomickou a politickou elitu. Socialistické hnutí věří demokratickým heslům o volnosti, rovnosti a bratrství a chce třídní rozštěpení společnosti překonat. Mezi prací a kapitálem, který ovládá plody práce většiny, je konflikt. Ten konflikt se jmenuje vlastnictví výrobních prostředků.

Čím jiným než soukromým vlastnictví je zdůvodněno poznání organizace Oxfam, že od roku 2016 vlastní 1 % nejbohatších více než zbylých 99 % světové populace? Jaký kladný vliv na společnost má toto rozdělení bohatství? Podporuje toto rozdělení spravedlnost? Podporuje tedy potažmo demokracii? Tak proč je soukromé vlastnictví (zdůrazňuji soukromé, nikoliv osobní!) jmenováno jako základní lidské právo? Jak může být v Ústavě jmenováno souřadně s právem na lidskou důstojnost? Jakou důstojnost mají ti, co nevědí, zda budou mít zítra co jíst, a kde spát.

Okolo těchto práv je celá řada nejasností, která nám jsou zamlčována. Vstup problematiky lidských práv do mezinárodní politiky je spojen s ideou ochrany individuálních práv přes hranice států či z úrovně mezinárodních organizací. V rozporu s mezinárodním právem a historickou pravdou bylo Kosovo od Srbska odtrženo a vyhlášeno svrchovaným státem, jako by lidským právem bylo implicitně i právo na „etnicky čistý“ stát. Dědictvím „Kosova“ není prohloubení role práva v mezinárodní politice, ale právě naopak: kdokoli nyní může zdůvodnit útok na jakýkoli stát odvoláním se na „nadřazenost lidských práv“ nad státní svrchovaností.

Zkusme se, ale podívat na stručný souhrn lidských práv, tak jak jsou kodifikovaná u nás, přičemž vynechávám práva národnostních a etnických menšin stejně jako práva na soudní a jinou právní ochranu, protože jsou pro účel a směřování článku nepodstatná.

Základní práva

Nedotknutelnost osoby a jejího soukromí
Osobní svoboda
Nikdo nesmí být podroben nuceným pracím nebo službám
Právo, aby byla každému zachována jeho lidská důstojnost, osobní čest, dobrá pověst a chráněno jeho jméno.
Právo vlastnit majetek
Obydlí je nedotknutelné.
Nikdo nesmí porušit listovní tajemství
Svoboda pohybu a pobytu
Svoboda myšlení, svědomí a náboženského vyznání

Politická práva

Svoboda projevu a právo na informace
Petiční právo kontra ponížená suplika
Právo pokojně se shromažďovat
Svobodně se sdružovat
Právo podílet se na správě veřejných věcí přímo nebo svobodnou volbou svých zástupců
Právo postavit se na odpor proti každému, kdo by odstraňoval demokratický řád lidských práv a základních svobod

Hospodářská, sociální a kulturní práva

Právo na svobodnou volbu povolání a přípravu k němu, jakož i právo podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost.
Právo svobodně se sdružovat s jinými na ochranu svých hospodářských a sociálních zájmů
Zaměstnanci mají právo na spravedlivou odměnu za práci a na uspokojivé pracovní podmínky.
Ženy, mladiství a osoby zdravotně postižené mají právo na zvýšenou ochranu zdraví při práci a na zvláštní pracovní podmínky
Právo na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří a při nezpůsobilosti k práci, jakož i při ztrátě živitele. Každý, kdo je v hmotné nouzi, má právo na takovou pomoc, která je nezbytná pro zajištění základních životních podmínek.
Právo na ochranu zdraví. Občané mají na základě veřejného pojištění právo na bezplatnou zdravotní péči a na zdravotní pomůcky
Rodičovství a rodina jsou pod ochranou zákona. Zvláštní ochrana dětí a mladistvých je zaručena.
Právo na bezplatné vzdělání v základních a středních školách, podle schopností občana a možností společnosti též na vysokých školách
Práva k výsledkům tvůrčí duševní činnosti jsou chráněna zákonem
Právo na příznivé životní prostředí.

Mnohé z těchto deklarací, neboť co jiného je „zachování lidské důstojnosti,“ když spí lidé pod mosty v papírové krabici a nezřídka i bez ní? Takže mnohé jsou směšné – právo na volbu a na přípravu na povolání, když není systémově řešeno zajištění takového povolání, nebo ochrana rodiny, když zákon o rodině sice stanoví povinnosti, ale nestanoví sankce. Svoboda slova a názoru, když jsou za ně vypisovány sankce… atd. Maně mě napadá, kolik slov je v tomto zestručnělém výpisu vyplýtváno, aby bylo dosaženo vlastně méně než dosahuje preambule Švýcarské ústavy dvěma větami:... gewiss, dass frei nur ist, wer seine Freiheit gebraucht, dass die Stärke des Volkes sich misst am Wohl der Schwachen (…je jisté, že svoboden je pouze ten, kdo svobodu využívá a že síla národa se měří blahobytem slabých).

Ano, k čemu je statisícům až milionům obyvatel České kotliny deklarace svobody, když ji nemohou využít?

Demokracie je deliberativní diskuse pluralitních názorů. Měli bychom ale zakázat nesprávné názory. Je to ještě demokracie, když potřebuje hlídat názory? Jsou potom ale ještě názory pluralitní? Kde je chyba? Zkusme historii. Měl profesor Masaryk právo pochybovat o pravosti Rukopisů, když naprostá většina obyvatel České kotliny byla o jejich pravosti přesvědčena a Masarykovi pochyby nahrávaly německému nacionalismu? Měl právo pochybovat o vině Leopolda Hilsnera, když celý národ měl zprostředkováno tiskem, že židé potřebují k rituálu pesach krev panny?

Podle tehdejšího tisku to potvrdilo i ohledání místa činu a pitva, kdy MUDr. Michálek a MUDr. Prokeš vyloučili znásilnění, ale tvrdili, že zavražděná byla téměř beze zbytku vykrvena, což prý neodpovídalo poměrně malému množství krve nalezenému na místě činu.

Václav Bělohradský k tématu napsal:
Milióny uprchlíků, statisíce mrtvých civilistů, zhroucení státu, který v osmdesátých letech USA podporovaly jako štít proti Íránu, bezmezné utrpení, do kterého byly strženy i Libye a Sýrie – za tento krvavý neúspěch invaze jsou odpovědni nejen prezident Bush, američtí neocons a jejich evropští pomahači, nejen těch osm evropských politiků, ale i novináři, kteří nezodpovědně mobilizovali veřejné mínění na jejich podporu. Bylo v Evropě dost arabistů, kteří byli schopni jim vysvětlit, proč zásah jen posílí islámský extremismus, přivodí kolaps státu a z Íránu udělá regionální mocnost, ale oni je neposlouchali, byli zaslepeni ideologií lidskoprávního atlantismu.

V Souostroví Gulag Solženicyn jako zbožný Rus vidí v ideologii „společenskou teorii“, která nabízí „ospravedlnění zla“, očisťuje je „před sebou a před jinými“, takže jeho pachatelé slyší „nikoli výčitky a prokletí, nýbrž pochvalu a pocty“.

Po roce 1989 se lidskoprávní atlantismus stal ideologickým rámcem boje o (euro)americký unipolarismus. Je to ideologie, která očišťuje vojenské intervence USA na obranu své unilaterální moci „před sebou a jinými.“ Ideologie lidských práv nastolila v postbipolárním světě novou epochu chaosu, násilí a svévole Západu vůči zbytku světa. Mluvit „čestně o lidských právech“ znamená především odmítnout ideu, že jsou to „samozřejmá východiska“. Takové pojetí je jen pokračováním kolonialismu a (euro)americké sebestřednosti prostředky právní filozofie: rozdíl mezi samozřejmým – nesamozřejmým přece není než jiné označení pro rozdíl naše – cizí.

Zdá se, že je samozřejmým východiskem v úvahách o právu, že díky nadvládě USA nad Západem jsou občané západních států „rodilými mluvčími“ lidských práv, zatímco ostatní lidé mají jen šanci se lidským právům naučit, pokud se nejdříve naučí anglicky, osvojí si americká kulturní, politická a ideologická klišé, přijmou (anglo)americkou právní filozofii a uznají, že bomby Západu jsou nejen „humanitární“, ale i polidšťující. Naše nedávné dějiny významně ovlivnil fakt, že někteří naši protagonisté přechodu k tržní ekonomice nechtěli vidět rozdíl mezi „špinavými a čistými penězi“. Penězům je skutečně třeba porozumět v jejich celkové ušpiněnosti, ale přece jen nejsou všechny peníze stejně špinavé.

Stejně je tomu i s lidskými právy: je rozdíl mezi „lidskými právy, ušpiněnými imperiální politikou USA“ a „revoluční praxí“ (jak se tomu kdysi říkalo) utlačovaných a ponižovaných. Ano, nikdy nikdo neaplikuje čisté zákony, i ti ponižovaní a utlačovaní se dovolávají vždy jen svých „ušpiněných“ historických konstruktů, udělaných z omezených zkušeností, pověr, předsudků, zájmů a často vzteku. Všechny jsou ušpiněné lidskou jednostranností a omezeností, ale některé jsou méně „ušpiněné“ než bombardování Srbska, invaze do Iráku nebo Guantánamo.

Je nejvyšší čas se podívat na to, co je politický klacek zaměřený proti občanům privilegovanou vrstvou politiků, už jenom proto, že když vítězové berou vše, mohou oprávněně očekávat, že poražení budou spíš bojovat než poslouchat zákony.

Příspěvek byl publikován v rubrice Země Lea K. se štítky , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.