Jsme odlišní


napsal Leo K.

Předem musím poznamenat, že pojem národ v tomto článku nemá žádný etnický význam. Pro tento účel pojmem národ rozumím všechny občany státu. Roli hrají stejný jazyk, prostorová blízkost, stejné historické zkušenosti. Zkušenosti ukázaly, že národní celek je asi největší jednotka, která je bez potíží sobě srozumitelná, částečně sourodá a většinou také soudržná ale hlavně je jediná akceschopná. Žádná větší (nadnárodní, nebo třeba náboženská) jednotka už tento souhrn vlastností nemá. Vzpomeňte si, jak nás všechny mrzelo, že se rozcházíme se Slováky, kdežto Brexit nás, členy EU, nechával poměrně chladné.

Kdesi na webu (bohužel jsem si nepoznamenal kde) jsem četl úvahu, jak vyhodnocovat odolnost společnosti, její mentální sílu. O co vlastně jde? Odolnost jedince vůči manipulaci můžeme obecně chápat jako vektorový součet individuální touhy po moci, mentálního a finančního zdraví, vzdělání, kreativity a nikoliv naposled i morálky. Nejde o aritmetický součet, takže ve společnosti, kde má každý poněkud jiné předpoklady, sem, tam někdo vyčnívá. To ovšem nemění nic na tom, že odolnost společnosti, jako celku, je blízká průměru. Proto se radí – zdržte se soudů. Ten kdo soudí by měl být vyváženým etalonem. Jestliže tomu tak není a jedinec privilegovaný možností mluvit ke společnosti vynáší soud, riskuje celou řadu reakcí, od zesměšnění až po nenávist. A následně se diví, že tu existuje společnost nenávisti.

Polarizovaná společnost. Taková společnost není různorodá, ale rozštěpená. Různorodost společnosti neškodí, neškodí ji různé názory, neškodí ani svoboda názorů a už vůbec společnosti neškodí svoboda projevu, svoboda tisku a svoboda jedince žít svůj život v rámci zákonů podle vlastních představ.

Škodí absence tolerance a respektu jedněch ke druhým.

Takový stav ve staro- a středověku přisuzovali zlým silám a pekelným mocnostem. Nyní je ve fóru hybridní válka s Ruskem. Proč s námi Rusko „válčí,“ není jasné, protože, jak obě strany ve shodě tvrdí, obchod místo války je pro Rusko daleko nejvýhodnějším řešením. Asi bychom se měli dotázat přímo těch „temných“ sil. Jak to, že to BIS neohlídá? Přečtěme si zprávu z Bruselu:

Nejlepší cesty a způsoby, jak by mohla EU a její členské země čelit fenoménu „fake news“, tedy falešných nebo dezinformačních zpráv, má Evropské komisi pomoci najít skupina složená ze čtyř desítek vědců, novinářů a zástupců občanských organizací. Dnes (15.1.2018) se sešla poprvé. Komisařka pro digitální ekonomiku a společnost Marija Gabrielová prohlásila, že politický význam problematiky dokládá i záměr francouzského prezidenta Emmanuela Macrona řešit věc novým zákonem. Macron na počátku roku odsoudil šíření dezinformací a propagandy prostřednictvím tisíců účtů na internetových sociálních sítích, které se v jednom okamžiku vyskytnou po celém světě a ve všech jazycích, aby pošpinily politiky, veřejně známé osobnosti či novináře.

Zpřísnit boj s dezinformacemi chce francouzský prezident zákonem i vyššími pravomocemi vysílacích rad v zemi. Ostré a vyhraněné reakce na Macronův návrh ale také podle Gabrielové ukazují potřebu nalezení skutečně toho nejlepšího přístupu k problematice „fake news“ jak v klasických médiích, tak na internetu. „Právě to bude mít na starosti tato nová skupina,“ poznamenala komisařka, podle které je evropský přístup k fenoménu potřeba. „Plně podporujeme svobodu vyjadřování a právo na přístup k informacím. Nikdo nenavrhuje nutit občany, zda mají určité zprávě věřit či ne,“ upozornila Gabrielová. Klíčovým úkolem expertní skupiny podle ní bude nabídnout Evropské komisi možnosti a podklady pro úvahy o všech otázkách souvisejících s šířením fake news v tradičních i sociálních médiích a doporučit, jak zvládnout výzvy, které v sociální i politické oblasti tento fenomén představuje.

Komise se chce k tématu vrátit tento rok na jaře. Francie není první zemí, která proti dezinformacím zakročí pomocí právní úpravy. Německo už má zákon, který umožňuje provozovatelům sociálních sítí ukládat pokutu až 50 milionů eur (1,3 miliardy Kč), pokud urychleně nesmažou falešné informace na svých platformách. Čtyři desítky zástupců médií, občanské společnosti a vědců z různých evropských zemí vede Madeleine de Cock Buningová z univerzity v Utrechtu. Členové skupiny byli vybráni z více než 350 uchazečů. Nechybí mezi nimi lidé z Facebooku, Twitteru či Google, ale třeba také agentury AFP, německé televize ARD či univerzit z Rigy či Bukurešti. Mezi experty není žádný Čech, v týmu je ale například Juraj Polák ze slovenské veřejnoprávní rozhlasové a televizní stanice RTVS. „Máme před sebou zákeřný problém, který může mít potenciálně velmi rušivý dopad na evropské společnosti,“ poznamenala dnes před novináři šéfka nové skupiny.

Loni v červnu europarlament vyzval komisi, aby provedla důkladnou analýzu současné situace a právního rámce z hlediska falešných zpráv a aby ověřila, jak by bylo možné šíření nepravdivého obsahu legislativně omezit. Komise téma vnímá jako prioritu a iniciativu proti šíření falešných zpráv má ve svém letošním programu práce.

Homo dvakrát sapiens by se rozbrečel. Protože se elitokracie stydí přiznat svoje omyly, tak vytvoříme virtuální hrozbu, proti které vystoupíme se vší důraznosti. Ve jménu spojenectví tuto blbost okopíruje až na výjimky zbytek zemí a najednou je EU (a především Česko) ve válce. Vytvoříme zákony – tak to přece EU říká a to zlé zakážeme. Jenže když je na cestě díra a zakážeme o ní mluvit, tak tam dřív nebo později sami spadneme. Kdo vás pánové učil, že problém zanikne, když se o něm přestane mluvit? Zapomněli jsme, že bydlení je právo, nikoliv jakési ocenění těch šťastnějších; zapomněli jsme, že za práci se platí a má to být dost na slušné žití; zapomněli jsme, že dlužní otroctví do demokratické společnosti nepatří; zapomněli jsme, že slabým se má pomáhat, a ne nafackovat; zapomněli jsme, že muži a ženy jsou si rovni, píše Jan Gruber (a připisuje to Zemanovi), ale nezapomněli jsme si vytvořit virtuálního nepřítele stylem, který napodobuje důmyslného rytíře dona Quichote de la Mancha. Ale tomu už se vysmál Miguel de Cervantes před 413 lety!

Jak dlouho budeme poslouchat pohádky, že zlé mocnosti na východě jsou ty, co narušují naše štěstí? Že nesmíme obchodovat s východem a že se musíme ještě více přimknout ke spravedlivému Západu? Proto projíždějí americké kolony těžkých zbraní napříč Evropou 73 let po skončení druhé světové války?

Před parlamentními volbami se kdejaká strana holedbala zavedením prvků přímé demokracie. Po volbách už je to jen jediná a především nedůvěryhodná, protože sama se ve stranickém životě přímou demokracií neřídí, ale podstatným důvodem, proč k tomu z iniciativy této strany nedojde je to, že nejdůležitějším prvkem není ani obecné referendum, ani odvolatelnost politiků, ale především transparentnost. Jestliže mají mít občané kontrolní funkci, tak se řízení státu bez transparentnosti neobejde. Až potom může občanská iniciativa prokázat, že případné odvolání je na místě.

Za další důležitý prvek, který má přednost před referendem, je lidové veto. Možnost vetovat zákon, který je evidentně proti zájmu společnosti. Pokud si vezmeme poučení z ciziny, mohl by postup vypadat následovně. Občané mohou mít poslední slovo rovněž při schvalování zákonů přijímaných parlamentem, pokud o to do 100 dní od publikování zákona požádá nejméně 85 000 občanů (1% voličů). Znamená to, že každý zákon by prezident podepsal teprve 101. den od jeho předložení poslaneckou sněmovnou.

Jistým bonusem by bylo i to, že pokud by se sněmovna snažila vyhnout možnosti vetování zákonů veřejností, musí být politické strany od samého začátku velmi vnímavé a otevřené vůči zájmům občanů. Možná, že by takový postup byl lepší než se snažit lobbing upravit zákonem. V případě, že by petiční akce proti zákonu byla úspěšná, platnost zákona se odkládá do rozhodnutí lidovým hlasováním, které se musí uskutečnit nejdéle do roka od představení zákona poslaneckou sněmovnou. Proč je lidové veto důležitější než lidová iniciativa zvaná trochu zglajchšaltovaně referendum. Taková iniciativa představuje zákonodárný prvek – lidové zákonodárství. Je k němu možné pochopitelně přistoupit, ale představuje jakousi nadstavbu kontrolní funkce v systému zastupitelské demokracie.

V první řadě je třeba politikům vidět na ruce (transparentnost) a za druhé mít možnost vetovat vyložené zmetky. Kromě toho předpokládám, že tyto návrhy by mohli mít lepší šanci projít legislativním systémem. Vždyť různí liberálové ve sněmovně i mimo ní vyjadřují především obavu, aby nedošlo ke znárodnění. Často je demokracie je zpochybňována právě s ohledem na možnost, že většina si odhlasuje minimální daně. A proto je tady vhodná „liberální“ ideologie, která vyjadřuje obavy o řadu různých menšin – ať už etnických, náboženských nebo sexuálních.

Co myslíte, že se tím sleduje? Je to výrazem humanity naší společnosti, nebo to souvisí s obranou mocenských pozic stávajícího establishmentu? Byla by jich (těch ideologií) mainstreamová média plná, pokud by ohrožovaly současnou mocenskou strukturu? Srovnejme to s tématem progresivní daně: Argumenty v její prospěch jsou v mediální diskuzi maximálně potlačeny, ačkoliv právě ta by nejúčinněji přispěla k spravedlivějšímu rozdělení národního bohatství.

Moc musí masu rozdrobit a vzájemně rozeštvat, aby zabránila kolektivní akci. Ještě působivější je odmítnout existenci celé společnosti s odůvodněním, že ve skutečnosti existují pouze jednotlivci (viz Margaret Thatcherová a následně Václav Klaus). Společnost má být podle tohoto mínění pouhý konstrukt. Dnešní liberální rétorika opakovaně varuje před fikcí kolektivního zájmu, který má být jen nástrojem nebezpečných populistů a diktátorů. Proto také liberální technologie moci vsadila zdánlivě na opačnou tezi: Společný zájem neexistuje.

Při bližším ohledání se však liberální učení společného zájmu nevzdává, jenom ho pečlivě selektuje. Společný zájem je proklet a odsouzen v těch případech, kdy by mohl povzbudit akci proti stávající moci. Pokud však společný zájem deklaruje stávající mocenská elita, např. jako obranu liberálních hodnot, pak se od této diskreditační techniky upouští. Liberální ideologie tak nakonec dovedně spojuje nespojitelné, neboť její plné poselství zní:

Společným zájmem je maximalizace individuálního zájmu!

Vážně se toho chcete zúčastnit?

Příspěvek byl publikován v rubrice Země Lea K. se štítky , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.