Antipolitika


napsal Leo K.

Andrej Babiš ve čtvrtek 8. 2. o večeři s prezidentem v Lánech a o svém neúspěšném kabinetu bez důvěry v pořadu Události, komentáře ČT řekl: „… ta vláda pracuje, funguje normálně a nevidíme v tom rozdíl, jestli jsme v demisi s důvěrou nebo bez důvěry, takže pracujeme naplno.“

Když se ho moderátor v čase 4:27 zeptal: „Vy v tom opravdu nevidíte rozdíl, jestli máte nebo nemáte důvěru? Není to jeden ze základů naplnění demokratické ústavy?“ pravil: „Ne, nevidím v tom rozdíl, v ústavě to není.“

Nejde o nic nového, jde o jeho bytostný postoj, už loni v prosinci tvrdil Právu: „Lidé očekávají, že tady bude funkční kabinet, a je jim upřímně jedno, jestli bude koaliční, menšinový, v demisi či bez důvěry. Lidé chtějí, aby vláda vládla a řešila jejich problémy.“

Přesto si dovolím pana Andreje Babiše opravit. Jestliže tvrdí, že vláda bez důvěry je plnohodnotná a nic v ústavě její hodnotu nesnižuje – mýlí se. Článek 68, odst. 1, ústavního zákona č. 1/1993 Sb. ve znění pozdějších doplňků říká: Vláda je odpovědna Poslanecké sněmovně!

Jinými slovy – vláda se zodpovídá ze své činnosti poslanecké sněmovně. V případě, že vláda nezíská důvěru Poslanecké sněmovny, zůstává tento kruciální článek nenaplněn a sněmovna nemá v „ruce“ nic, čím by vládu k zodpovědnosti dohnala. Podle jednoho vyjádření prezidenta Zemana a já nemám důvod mu nevěřit, výkon vlády je až z 80 % závislý na podzákonných předpisech, které nepodléhají schvalování sněmovny. A tedy vláda bez důvěry koná bez účinné kontroly, což by umožňovalo – pokud se evidentně v čase nic nemění – se obrátit na ústavní soud.

To však není to podstatné proč píšu tenhle výkřik proti dalšímu mrzačení demokracie!

Sám Andrej Babiš přece musel počítat s tím, že když půjde do politiky, narazí na otevřený odpor politiků. Ptáte se proč? Inu protože zatím platilo, že miliardáři vstupovali do politiky zprostředkovaně právě přes politiky. A tu se najednou vyskytne „drzoun,“ který se obejde bez onoho tak výnosného zprostředkování a riskne to sám se suitou, kterou si z počátku – než se etablovala na politické scéně – zainvestoval ze svého!

Václav Bělohradský, kdysi a kdesi prohlásil: „Funkcionáři všech stran si rozumějí.“ Může se pak Andrej Babiš divit, že se proti němu spolčují i strany, které si vzájemně nemohou přijít na jméno? Ale občané mu ve volbách důvěru dali

Jaký div, když ekonomické, politické a intelektuální elity nedělají to, co je jejich úlohou. Jejich úlohou je upevňovat hodnoty, v jejichž jméně společnost vznikla. Co to byly za hodnoty? Už si snad nepamatujeme na „Lide, do tvých rukou se moc navrátí?“

A lid se nechal, ostatně jako tolikrát, „ošulit.“ Ekonomické a politické elity tu moc zcizily a  místo upevňování hodnot dělají pravý opak. Velká část mediální a akademické inteligence si je jistá, že má pravdu, protože zastává správné postoje. Typické je v tomto ohledu jejich pojetí spravedlnosti, podle něhož má každý člověk především práva. Svou společenskou úlohu pak vidí inteligence v tom, tyto nároky formulovat a požadovat. Zbytek společnosti pak (podle nich) odpovídá za to, že tyto požadavky budou splněny. Helmut Schelsky o tom v roce 1975 napsal skvělou knihu s trefným názvem, „Die Arbeit tun die anderen“ (Pracovat mají ti druzí). Petr Robejšek k tomu říká:

Elity, které sami demokracii znevěrohodňují tvrdí, že demokracie je v krizi. Postranní myšlenka spojená s touto tezí naznačuje, že potřebujeme něco jiného než demokracii. Ti, kteří takhle uvažují, obratem nabízejí alternativu, a sice technokracii elit, moderní formu platónské vlády moudrých. To znamená rozmělnění, podkopání demokracie. A proti tomu se obracím a ukazuji, že tato možnost sice existuje, není ovšem důsledkem krize demokracie, nýbrž příkladem demokracie ohrožené elitami, které jsou málo schopné, ale o to více chtivé moci. Chtějí ji získat a udržet za každou cenu. Nutně tudíž musí demokracii co možná nejvíce rozmazávat a zkreslit ve svůj prospěch.

Když se podíváme na to, jaký je stav finančního systému, nebo jak chybně západní elity reagovaly na tzv. arabské jaro, tak se ptám, odkud berou sebevědomí, že elity vědí nejlépe, jak se věci mají dělat? Nevědí. Vrší chybu na chybu a svůj nárok na vršení chyb i v budoucnu odvozují jen od toho, že jsou vzdělanější. Přitom všechno, co dělají, se přece má odehrávat ve prospěch onoho prostého, obyčejného člověka, který ale nakonec platí účet. Ať už jde o migraci, arabské jaro, zkrachovalé banky, jsou to obyčejní lidé, kteří to odnesou a elity jim říkají: ty plať, my rozhodujeme. A zeptá-li se někdo na jejich vinu, odpovědí, že to dělali podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. A když se teď většina bouří a chce rozhodovat, nebo aspoň spolurozhodovat, nemohou se divit.

Mocenský monopol, který se etablované strany snaží vytvořit, je třeba rozbít nebo alespoň uvolnit. A uvolnit se může právě v těch geografických nebo tematických oblastech, v nichž mohou obyčejní lidé v konkrétním místě X, město, kraj posoudit a rozhodnout mnohem lépe než centrální orgán, protože se týká jich samotných – jednak v tom smyslu, že je to jejich téma, a zadruhé i v tom smyslu, že oni sami ponesou náklady a důsledky toho kterého řešení. Když je jim řešení nadiktováno odněkud shora, a oni přesto nesou náklady něčeho, s čím nesouhlasí a co navíc spíš nefunguje, tak to samozřejmě neslouží dobrému jménu demokracie a posiluje to představy, že „kdybychom rozhodovali o všem sami přímo, tak to uděláme lépe“. To by sice také nefungovalo, ale bezesporu je dost chytrých hlav, jež by byly schopny lokalizovat příslušná témata a oblasti, ve kterých lze moc předat těm, jichž se rozhodnutí týkají. A pak to může velmi dobře fungovat. Dokonce si myslím, že je to jediná cesta k tomu, abychom si zachovali demokratický pořádek a zabránili politické destabilizaci…

Vzorovou ukázkou jsou například články pana Jiřího Pehe. Rozvažují, rozmělňují, relativizují. Ukázková postmoderna, absolutní relativizace čehokoliv, jde vlastně o protiklad sama sebe. Není to jen posluhování mocenským zájmům, ale dokonce i osobní intelektuální chyba, která jednak dlouhodobě podkopává postoj svého šiřitele, kterému pak nezbývá než sebeutvrzování, ale za druhé vnáší do společnosti rozladění a řadu omylů. Jenže politické elity z těch intelektuálních omylů udělají zákony, které celou společnost odkážou do úplné bezmocnosti proti nějaké změně, proti jakékoliv výzvě.

Proto Andrej Babiš využil onoho populismu, který je na jedné straně pouhou nálepkou na nepohodlné názory, které je třeba znevážit, nebo chcete-li módní slovo dehonestovat, ale na druhé straně lze za populismus také považovat tvrzení, že vládnout je snadné, vždyť stačí svěřit politickou moc „obyčejným a slušným lidem“ zvláště když svěříme výkonnou moc odborníkům a manažerům. Pokud budou pracovat dost usilovně, povede se dobře státu i jeho občanům… Pokud si pamatuji, tak posledním člověkem před Babišem, který vyznával stejnou logiku, byl c. a k. Franz Joseph I. Ten byl také velice pracovitý, vstával časně – již v pět hodin ráno, v pozdějších letech dokonce ve čtyři hodiny. Když jsem se nedávno dočetl, že vláda pod vedením současného premiéra se sešla v 6:30 tak mi to nedalo nevzpomenout si, co otec o „starém Procházkovi“ vypravoval.

Nejsme jako politici. Makáme. Budiž. Práci se člověk vysmívat nemá, je tu ale problém. Globalizace. Co to je ta globalizace? Nic jiného než ekonomizace politiky. Když se politika změní na výhradně ekonomické úvahy. Je to vlastně antipolitika, která říká, že záleží jenom a pouze na ekonomickém výkonu společnosti. Proto je pro Babiše pravo levé dělení směšné a prosazuje shodu v názoru, že starý systém je nutno odstranit. Nazývá tradiční politické strany demokratickými v uvozovkách, protože „zapomíná,“ že jiné než demokratické strany být v našem státě ani nemohou. Tady si dovolím malý úkrok stranou, když podotknu, že demokratickou stranou je tedy eo ipso i KSČM, která je ostatními stranami trvale diskriminována.

Globalizace dělá společnost komplexní a neprůhlednou a protože skutečná politická vize budoucího světa už dlouho chybí, roste poptávka po něčem, co slovo politika úplně postrádá. Tomu vyšel pan Babiš vstříc. Politiku nahradíme „slušnými lidmi“, úspěšnými podnikateli, známými tvářemi, a stát budeme řídit jako firmu.

Proto je heslo: „Nejsme jako politici. Makáme“ svůdné. Skrytěji nám ta věta také říká, co je to „makání“, tedy opravdová práce třeba ve firmě, kde se rodí bohatství, proto jsou ti, co makají, nadřazeni politikům, kteří se snaží obohatit ne makáním, ale korupcí.

„Všechny parlamentní strany mají stejný program: prachy a moc. Chceme do politiky dostat slušné a schopné lidi“ – říká Andrej Babiš.„Makající“ jsou tak spojenci odborníků, schopných a úspěšných lidí, kteří nehledají laciný konsensus, ale „umějí“.

Co všechno asi patří do „říše makání“? Práce politiků ne, práce novinářů ano, ale co třeba práce intelektuálů? Co je asi kritériem „makání“? V nějaké polozapomenuté vrstvě českého podvědomí asi vzdáleně rezonují tato slova, spolu s filmovými komediemi a pohádkami padesátých let se slogany o budování, o práci „matce pokroku“ – nemakačenkové tu neměli místo, vzpomínáte?

Česká ekonomická impéria, jako je Agrofert nebo Mafra, se ale nezrodila z „makání“, jako ani žádné jiné ekonomické impérium. Velké příležitosti k podnikání byly vždy následkem politických posunů a radikálních změn mocenských poměrů. V Česku devadesátých let například, v éře transformace a privatizace, politická rozhodnutí nastolovala jedinečné, neopakovatelné příležitosti k vytvoření těch „za vodou.“ Jak říkal MUDr.Macek: „Příležitosti ležely na ulici.“

Bez politicky antisystémové privatizace Mladé fronty do rukou redaktorů by nevzniklo impérium Mafra a novináři toho deníku by nezískali v našem mediálním systému tak významné postavení. Vítězné politické ideje ustavují horizont, v němž vznikají „příležitosti“ – podnikání a práce se vždy rozvíjejí uvnitř kontextu, který byl nastolen politicky a mocensky.

Kontrapozice „makajících schopných lidí“ a „nemakajících neschopných politiků“ je optický klam. „Makání“ je vždy totéž, co válka. Pokračováním politiky jinými prostředky. V řadě rozhovorů říká Andrej Babiš stále dokola, že „pověst mu kazí politická objednávka, různí novináři a jejich informátoři z řad konkurentů, nepřátel, tedy často lidí, kteří rozkrádali státní majetek“.

Není taková formulace pokračování politiky jinými prostředky? Stává se často, že se vyhlašuje za „očistu“ podřízení politiky manažerům, odborníkům, ekonomům, armádě nebo církvi. Je nevyhnutelné, že ti, kdo využili příkladně příležitostí vzniklých v určitém politickém rámci, se pokusí nastolit antipolitickými prostředky takový politický rámec, v němž by se jejich zvýhodnění stalo definitivním. Proto je tak nebezpečné, když do politiky vstupují podnikatelé, jejichž heslem je, že politické strany mají být řízeny jako podniky a má se v nich makat!

Babiš se tím vyhraňuje i proti korupci. Obávám se, že i tento sympatický postoj je pouhým kouskem sýra v pasti na občany; říká totiž, že politika se dá nahradit „makáním,“ efektivní prací. Jenže problémem není „makání“, ale jaké cíle tím „makáním“ chceme realizovat, a o tom lze rozhodnout jen politicky. Shodnout se na nějakých legitimních cílech je těžké ne proto, že politici jsou zkorumpovaní, ale proto, že globalizace dělá společnost neprůhlednou a žádné „makání“ ji průhlednější neudělá. Ostatně většina problémů je způsobena tím, že makáme příliš, že jsme příliš odborníky, bylo by třeba žít s větším smyslem pro celek světa. Podobně soudní a policejní moc se stane nebezpečnou antipolitikou, pokud je pojata jako nástroj „očisty společnosti.“ Legitimnost každé legality je problematická, celá řada nelegálních protestů proti „legální“ svévoli globálních institucí a koncernů je legitimní.

Jen korupce na velmi nízké úrovni se dá řešit policejně a soudně. Tam, kde jde o energetické giganty, zbrojní nebo farmaceutický průmysl, zemědělství, naftařské koncerny, je rozdíl mezi legálním a nelegálním jen otázkou opuštění zásad ve prospěch okamžitých výhod – někdy je výhodnější jednat legálně, jindy zase nelegálně. Mezi ekonomikou a politikou neexistuje žádná pevná hranice, moc je svázána jak s ekonomikou tak i politikou, záleží na okolnostech. I moc soudní je jen derivátem politické moci, které plní specifické mocenské funkce. Rozdíl mezi politickou a ekonomickou mocí má vždy někoho, kdo jimi vládne. Proto se ustavuje jednáním, dohadováním a nejčastěji pak vydíráním. Sen o „čistém“ trhu nezávislém na politice by poslední snílci měli urychleně dosnít, taková entita v našem světě není a nikdy nebyla. A žádná nová strana ji nenastolí, ani Svobodní Petra Macha, s tím je třeba se realisticky smířit. Všechny zákony jsou výsledkem lobbování, ovlivňování, nebo i vydírání, všechny vznikají v něčím zájmu, nikdy nejsou vzorem morálky nebo spravedlnosti.

Očisty společnosti nelze rozumně dosáhnout policejními a soudními prostředky. Očista musí být tím, na čem se společnost shodne napříč spektrem politických stran. Mezi legalitou a legitimností je vždy větší či menší mezera, co je legální, nemusí být zcela legitimní, a co je legitimní, nemusí být zcela legální, napsal mnohokrát Václav Bělohradský. Pojetí soudní moci jako moci očistné je pokusem udělat z legality vtělení legitimnosti jenže spravedlnost, morálka a zákony se někdy k sobě přibližují, někdy se setkávají, ale nikdy ne na dlouho. Ve společnosti rychlých změn se od sebe znovu rychle vzdalují a vyvolávají nové nepokoje a protesty. Soudní výrok není morální soud, nemá se spravedlností nebo morálkou nic společného, je nástrojem určité mocenské konfigurace, ničím více být ani nemůže.

Jsme na rozhraní, všichni cítíme, že to staré končí a ze zkušenosti víme, že vše nové se rodí v bolestech. Tím článkem jsem jenom chtěl říct, že Babiš a jeho ANO není v tomto procesu spojencem. Je jenom cimrmanovským úkrokem stranou.

Reklamy
Příspěvek byl publikován v rubrice Země Lea K. se štítky , , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.