Přijde mi to zvláštní…


napsal Leo K.

 

„Moc dobře nerozumím tomu, jak tady politika funguje. Ve Švýcarsku to máme jinak – jsme federace a volíme skoro každé tři měsíce pro nebo proti různým zákonům.

Přijde mi zvláštní, že se čeští občané mohou vyjádřit jen během voleb a jinak o ničem nerozhodují…“ říká Švýcarka o Česku. A právem. Zvykli jsme si jednou za čtyři roky dát důvěru nějaké politické straně, která pak jako pověstná černá skřínka, mimo své užší vedení, vygeneruje řadu lidí, o kterých nevíme vůbec nic a které bychom možná ani nevolili. Potom jenom s napětím čekáme další 4 roky, jak zvolená politická strana naloží se svým mandátem a co nás to bude stát.

Použiji-li přirovnání k černé skřínce, jsem zpravidla okamžitě poučen, že je to legitimní, protože politické strany jsou představitelkami své jedinečné vize, kterou musí být schopny v případě úspěchu naplnit. Pak ovšem nechápu existenci hnutí ANO a SPD, kde je jedinečná vize strany vyhrazena svému oligarchovi a zakladateli v jedné podobě. V následujících třech odstavcích vykrádám Václava Bělohradského, kterému se tímto omlouvám.

Legitimnost nezaručuje našim idejím nic jiného než způsob, kterým jsme je objevili. Pravdivé jsou ideje, které se vynořily v procesu svobodné komunikace, která není omezena třeba nerovností mezi lidmi, cenzurou, předsudky minulosti, strachem z bohů nebo mocných; zdrojem legitimnosti jsou ideje, které obstály v komunikaci, v níž každá zkušenost měla právo na vyjádření. S pravdami se člověk může setkat jen ve společnostech, v nichž se podařilo ustavit „svobodný veřejný prostor“, a v nichž proto nikdo nemusí mlčet. Takovou společnost je třeba chránit před invazí „cizích mocností“, jako jsou kapitál, strach z bohů, sociální a kulturní nerovnost či zájmy korporací.

 Když zvednu ruku na nějaké schůzi, znamená to, že chci svým projevem nějak změnit pohled na věc, o níž společně rozhodujeme. V tom jednoduchém gestu je proto implicitně obsažen určitý etický závazek: mé slovo může něco změnit jen ve společnosti, v níž lidé jsou si rovni, nevylučují předem zkušenosti některých z práva na porozumění a nic nepředstírají z oportunismu či strachu. Ideje, které se formují ve společnostech, v nichž platí taková „diskurzivní etika“, jsou něco zcela jiného než zájmy, protože ustavují „civilizační statky“ – tak Jan Patočka nazval soustavy výroků a idejí, které platí jako všeobecně lidské „ne z vůle a dekretu určitých lidí, ale z podstaty věci.“

Občané jsou za určitých historických předpokladů schopni vytvářet „civilizační statky“, korporace a státy toho ale schopny nejsou – ty mají jen zájmy. Živé slovo, neumrtvené soukromými zájmy, vnáší nepokoj do veřejného prostoru, protože vyslovuje rozdíl mezi zákonem „vepsaným do našeho srdce“ (jak píše sv. Pavel v Epištole Římanům) a zákonem, který platí jen z vůle a dekretu mocných nebo ze setrvačnosti tradice. Slovem pravda označujeme převratnou zkušenost setkání s rozdílem mezi tím, co platí z podstaty věci, a tím, co platí jen z dekretu mocných. Dějiny demokracie jsou dějinami pravd a ty jsou dějinami neočekávaných setkání s rozdílem mezi legitimností a legalitou, mezi svědomím a zájmem. Ve svobodné společnosti nelze setkání s pravdami uniknout.

Přijde mi zvláštní…že preferujeme-li jedinečnou vizi, volíme ANO

Demokracie a kapitalismus jsou zárukou mé svobody a spokojenosti, trvalého růstu mé životní úrovně, myslelo si mnoho Čechů v roce 1990. Už téměř 28 let zjišťujeme, že to byla velká iluze. Mnoho Čechů vidí, že jejich životní úroveň nevzrostla, že nejsou spokojenější, i když mají větší osobní svobodu. Sice ji nemohou, kvůli nedostatečným příjmům, realizovat, ale najednou zjistí i odvracenou stránku svobody. Že se může projevit i tak, že občanovi kvůli směšnému dluhu exekutor zabaví rodinný dům nebo že nenajde rozumně odměňovanou práci. Původní touha občana po demokracii se může dnes zredukovat na boj o to, aby neskončil pod mostem.

I ta svoboda bez rovnosti se obrací proti němu. Proč progresivní zdanění není politicky průchodné, zatímco požadavek flexibility pracovní doby, ale i pracovníků vůbec se těší velké pozornosti? Ať už je to klouzavá doba, nebo práce z domova, kdy se nepožaduje ani přítomnost v kanceláři. Jenže do kategorie flexibility spadají i placené nebo neplacené přesčasy, nebo konta pracovní doby, kdy zaměstnavatel rozhoduje, kdy se pracuje a kdy ne. Veškerá loajalita firmě – tak „správně“ zní 1. přikázání. Buď pracují k padnutí, když je hodně zakázek, nebo sedí doma. Když chce automobilka zavést na trh nový model, pak se pracuje nejen na tři směny, ale i o víkendech, o svátcích. Sbírají se tedy plusové hodiny na konto pracovní doby, které budou později vyrovnány. Jestli zaměstnanec zvládá zdravotně, nebo to, jak je na tom jeho rodinný život, se nezohledňuje.

Flexibilitu by si dále přály zvýšit svazy zaměstnavatelů. A to na úkor odpočinku. Rádi by viděli maximální týdenní pracovní dobu, místo omezení na deset hodin denně. Podnikatelská rizika se přesunula na zaměstnance.

Přijde mi zvláštní…že volíme největšího zaměstnavatele.

„Máš to nějak pod kontrolou?“ ptal se Pavel Bém, někdejší primátor Prahy, své pravé ruky a podnikatele Romana Janouška. Hovořili o výběrovém řízení na šéfa pražské a středočeské pobočky Všeobecné zdravotní pojišťovny. „V neděli ti přinesu seznam,“ reagoval tehdy Janoušek. Neexistuje asi pádnější důkaz jak česká společnost uvázla v pasti klientelistického systému, který už si může dovolit ignorovat i otevřenou kritiku.

V proslulém případu Opencard, soudce Městského soudu v Praze Sotolář, který měl kauzu na starosti, k to­mu v rozsudku uvedl: „vedoucí projektu ani tvůrce zadávací dokumentace neví o žádné analýze, ze které by navrhovaná cena vycházela. K přiměřenosti a obvyk­losti cen nabízených společností Haguess znalci uvedli, že nabízené ceny nebyly přiměřené ani obvyklé.“

Přes to všechno Bém a spol. zakázku Haguessu přiklepli a způsobili tak Praze škodu ve výši nejméně 80 milionů. Ana­lýza Pirátů dospívá k závěru, že jasnou odpovědnost za start chybného projektu měli primátor Pavel Bém, jeho ná­městek Petr Hulinský a jejich kumpáni. Projekt za 160 milionů měl kontrolovat předseda kontrolního výboru František Hoffman. Žádnou re­álnou kontrolu plnění usnesení zastupitel­stva neprovedl, jen objednal několik formálních posudků. Později se dokonce přiznal, že Bémův kmotr Roman Janoušek je jeho kamarád. Státní zástupkyně Máchová pravé vi­níky kauzy nepostavila před soud, prý pro nedostatek důkazů.

To se nelíbilo soudci, který prohlásil, že před soudem stanuli pouze úředníci, zatímco zodpovědní poli­tici nikoliv. Nelíbilo se to ani vyšetřovací komisi sněmovny, která podala na Máchovou trestní oznámení pro maření vyše­třování. Proč státní zastupitelství v kauze neko­nalo? Je veřejným tajemstvím, že citlivé kauzy pražské politické mafie zametal vrchní státní zástupce Libor Grygárek, který byl rovněž v kontaktu s Bémovým kmotrem Janouškem. Pomohl mu zamést pod koberec dopis švýcarské policie, která v cizině zajistila konta s obratem 2 miliardy korun. Chobotnice je ale patrně větší, pro­tože ani po vyhození Grygárka poli­cie počátek kauzy Opencard řádně nevyšetřila. Naopak začala pronásledovat občanské aktivisty, kteří na to upozorňovali.

Existovala ale možnost, že pražský magistrát může sám podat na viníky kauzy Opencard normální žalobu, aby vi­níci uhradili škodu. Piráti proto zaslali svou analýzu a všechny podklady primátorce Adrianě Krnáčové. Požádali ji, aby Rada připravila vedle trestního oznámení na Pavla Béma a spol. v kauze Opencard i civilní žalobu na náhradu škody. Primátorka měla tak jedinečnou šanci vy­lepšit si pověst a ukázat, že se nebojí po­stavit gaunerům. Adriana Krnáčová však udělala všechno pro to – respektive neudělala vůbec nic proto, aby byl nárok Prahy na náhradu škody vůči Bémovi a spol. v kauze Opencard, uplatněn včas. Přes opakované upozorňování, že se blíží termín promlčení, začala na kauze pracovat až tehdy, kdy bylo jisté, že námitka promlčení je platná.

Přijde mi zvláštní…že její zodpovědnost, přestože se stala spolupachatelkou, se nevymáhá.

Rok 1968. Zatímco v Československu probíhal reformní proces, v západní Evropě a v USA nezanedbatelná část mladé generace ostře vystoupila proti blahobytné konzumní společnosti svých otců. Veřejným prostorem se tehdy nesla jména radikálních levicových vůdců, kteří organizovali často značně násilné nepokoje na univerzitách i v různých evropských velkoměstech. Známé heslo: Marx, Mao, Marcuse & Che (Guevara) vedlo až k pouličním válkám.

Jak lze vysvětlit boj proti společnosti hojnosti, když až dosud se bojovalo proti bídě? Objevila se nová bída – podřízenost spotřebitelských mas nablýskané podívané bohatého konzumu. Nová hojnost byla důsledkem bipolarizace světa – „závodů ve zbrojení“, jak se tehdy říkalo strategii nukleárního zastrašování mezi jedinými dvěma státy na planetě, schopnými se navzájem anulovat v nukleárním pekle. Díky závodům ve zbrojení se rychle rozvíjel vědecko-technický výzkum a jeho výdobytky proměnily průmyslovou společnost nedostatku v postindustriální společnost hojnosti.

Spotřební hojnost nebyla důsledkem růstu demokracie a tržní ekonomiky, ale vedlejším produktem obrovských částek investovaných do vojensko-průmyslového komplexu. Koloběh výroby a spotřeby se rozběhl. V sovětském bloku vojensko-průmyslový komplex pod neefektivním vedením partaje nevzkvétal dostatečně rychle, komunismus byl proto vyměněn za efektivnější model řízení – oligarchickou privatizaci. V roce 1989 nezačala demokratizace světa, ale jeho definitivní militarizace: zbrojní průmysl všech barev a jeho ochotní pomahači si přebudovávají svět ke své podobě. Na všech zdech metropolí hojnosti byly rozvěšeny obrazy spokojeného života nové střední třídy, poválečný ekonomický zázrak vrcholil, pračky, auta, dálnice, televizní seriály ovládly naši každodennost.

Generace šedesátých let rozpoznala za kulisami pomalovanými usmívajícími se spotřebiteli neproniknutelnou, neovlivnitelnou oligarchickou moc vojensko-průmyslového komplexu. Nablýskaná podoba ovlivnila směnnou hodnotu zboží, která převládla nad hodnotou užitnou, spjatou s naším životním světem – je užitečné jen to, co v ní najde své místo. Pravidla této show neustále zobrazují celek, v němž žijeme, jako hojnost, jako všudypřítomné hromady zboží, z nichž si vždy můžeme vybrat „něco speciálně jen pro nás.“

Ekonomika a státy srostly v jeden celek, kterému jsme zvykli říkat globalizace. Politici jako poslušní lokajové „nejlepší doby v historii lidstva“ vytahují domnělé zásluhy „západní civilizace“ s výrazem gigolů vytahujícím z kapes kalhotky svých zákaznic. Přes blýskavý obraz, je pohoda Američanů roztříštěna jako nikdy předtím v celých moderních dějinách. Dokonce i Kostaričani mají delší dobu dožití. Celá Evropa žije déle, je zdravější, šťastnější a vede zdravější život. V žádné jiné společnost na celém světě se nevyskytují takové excesy jako střelba ve školách, epidemické rozšíření volně prodejných opiátů, a bída skutečných příjmů.

I piloti dopravních letadel jsou tam placeni tak mizerně, že mají v některých případech nárok na potravinové poukázky, Nejsou to náhody, neštěstí, anomálie – jsou příčinou a následkem, dvěma stranami jedné a téže mince. Trhy fungují tak, jak mají: maximalizují zisky – ale za zhoubnou cenu katastrofického snižování lidských možností. Představte si průměrného Američana: člověka, který má méně než tisíc dolarů v úsporách, ale jehož dítě ho  nyní stojí 30 000 dolarů. Představte si kočovníky, kteří žijí ve svých automobilech a hledají sezónní práci. Představte si 40 milionů extrémně chudých Američanů žijících v nejbohatším státu světa. Mladé lidi žijící v takovém krutém zoufalství, že se obracejí na opiáty a střílí se každý druhý den ve školách.

Přijde mi zvláštní…že NATO, které je převodní pákou vojensko-průmyslového komplexu USA je zárukou bezpečnosti Evropy

Proč zemřeli čeští vojáci Nikolaj Martynov; Milan Štěrba; Radim Vaculík; Robert Vyroubal; Adrian Werner; David Beneš; Ivo Klusák; Libor Ligač a Jan Šenkýř, když mám jmenovat jen ty, co zahynuli v Afganistanu po roce 2000? Není to náhodou tak, že naši synové umírají v Afganistanu spíše za zájmy velkých korporací než za ideu demokracie a že vlajky na rakvích padlých to jen maskují? Proti čemu vlastně bojují Spojené státy a NATO v Afganistanu? Velitelé NATO a USA v Afganistanu žádají o další posily, a tak vlivní politici a jejich kritici z médií horlivě probírají otázku, jak zvítězit nad Tálibánem. V hlavním proudu diskursu však zcela chybějí takové otázky, které při své návštěvě Pákistánu vznesla uznávaná indická spisovatelka a aktivistka Arundhati Royová: „Jsem zde, abych pochopila, co máte na mysli, když říkáte Tálibán… Myslíte tím nějaké bojovníky? Nebo tím myslíte ideologii? Proti čemu se to vlastně bojuje?“

Důvod, proč se takové otázky příliš nevyslovují, je celkem jasný. Odpovědi totiž vyžadují, aby si tazatel odmyslel události 11. září a spolu s nimi i takové ty jednoznačné představy jako je „hrozba,“ kterou pro „civilizovaný svět“ představuje „bojovník“ a „ideologie“ Tálibánu a Al Kajdy, stejně jako porušování „lidských práv“ a „zneužívání žen“, kterých se muslimové ve svých zemích dopouštějí. Otázky Arundhati Royové po respondentu žádají, aby si ze všeho nejdřív připomenul předchůdce Tálibánu. Mám tím na mysli skupiny vyznávající podobné ideologie a metody jako Usáma bin Ládin, které v 80. letech s bezvýhradnou podporou Spojených států, Saúdské Arábie a Pákistánu bojovaly proti SSSR a jeho afghánskému spojenci, režimu prezidenta Nadžíbulláha.

Samozřejmě není žádným překvapením přiznání, že když byl „bojovník“ tálibánského typu spojencem, jeho „ideologie“ byla logicky považována za kladnou, a tak nebylo třeba proti ní bojovat, nýbrž bylo vhodné o ni pečovat a podporovat ji. Dokonce i tehdejší ministryně zahraničních věcí USA Hillary Clintonová přesně toto připustila koncem dubna 2009 v Kongresu:

„Na tomto místě si připomeňme… , že lidem, proti kterým nyní válčíme, jsme před dvaceti lety  poskytovali finanční podporu… a počínali jsme si tak proto, že jsme se nalézali uprostřed boje se Sovětským svazem. Ten napadl Afghánistán… my jsme však nechtěli, aby se Střední Asie dostala pod jeho kontrolu, a tak jsme v tomto směru začali konat… a byl to prezident Reagan ve spolupráci s demokraty vedeným Kongresem, kdo přišel s tím, co se jevilo jako poměrně dobrý nápad… pojďme se dohodnout s pákistánskou zpravodajskou službou (ISI) a pákistánskou armádou a tyto mudžáhidy naverbujme. Výborně, a ať přijdou i ze Saúdské Arábie a dalších zemí. A hádejte, co… oni (Sověti) se dali na ústup… přišli o miliardy dolarů, a to vedlo k pádu Sovětského svazu. Takže tu máme velmi pádný argument, který zní…,  že co se Sovětského svazu týká, nebyla to špatná investice, dávejme si ale pozor na to, co jsme zaseli…,  protože přijde čas sklizně.“

Co však Hillary Clintonová zmínit opomněla a Kongres se na to záměrně neptal, byl celkový rozsah a trvání této podpory a doba, kdy a proč se z pohledu USA stal ze spojence nepřítel. Přetrvává totiž dojem, že USA svou podporu zastavily poté, co byl SSSR v roce 1989 poražen, a zpět se vrátily až po událostech 11. září. Nabubřelá rétorika neocons, propagujících zásadu, že každá okupace armádou USA je osvobozením, americká hegemonie je dobrem pro svět, globální kapitalismus pod kontrolou Světové banky a Mezinárodního měnového fondu je „objektivní morální řád,“ který odmítají jen náboženským fundamentalismem či třídními zájmy zaslepení teroristé, je „Washingtonskou bažinou,“ financovanou korporacemi a především tou vojensko-průmyslovou.

Přijde mi zvláštní…že směňujeme ideje za zájmy

Že jsme se na pomyslných hodinách, které ukazují čas do planetární katastrofy dostaly do času 23:58 je překřičeno reklamami, že žijeme v nejlepší možné době.

 

Příspěvek byl publikován v rubrice Země Lea K. se štítky , , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.