Politici by neměli tolik rozhodovat bez porady s občany, nejsou patentní nositelé pravdy.


napsal Leo K.

Politici by neměli tolik rozhodovat bez porady s občany. Politici nejsou patentní nositelé pravdy.

Každý jen tu svou má za jedinou, všecky krásy světa v ní vidí,

říká v Prodané nevěstě dohazovač Jeníkovi a mluví o děvčatech. A má asi pravdu. Alespoň v mých očích. Když jsem viděl poprvé Prodanou nevěstu, byl jsem v pubertě a nemohl jsem pochopit, proč zrovna tu herečku obsadili do role Mařenky. Proboha, co na ní Jeník může vidět? Já měl o žádoucím děvčeti úplně jiné představy. A dovedl jsem si představit typ. který by podle mého názoru okouzlil všechny. Trochu mi tu představivost kalilo vědomí, že praxe je jiná, že jsou zamilované páry, kde jednou nad tou ženskou, podruhé nad tou mužskou částí páru vrtím nechápavě hlavou, ale přesto jsem byl neodvratně přesvědčen, že má představa absolutní krásy je správná.

Dnes, když mě život provedl úspěšně téměř osmdesáti lety, vím, že je to všechno jinak, že jde jenom o krásnou pohádku, která dovedně skrývá přírodní výběr. Sameček nabízí a samička volí. A ten neúspěšný se může třeba stokrát zaklínat, že pravda je na jeho straně a úspěšný je falešník. Vida, když řeknu slovo pravda, objevil jsem další entitu, kdy se často neshodnu s druhými. Že by tomu bylo stejně, jako v řeči Kecala: „Každý jen tu svou má za jedinou…“

Nedávno se na to téma zamyslil Ivan Štampach a já ho jen nepatrně upravil a zkrátil:(O lecčems se dá) vést diskuse. Jenže při pokusu o ni přijde námitka: to je tvůj názor, přičemž se názorem rozumí mínění, domněnka, přesvědčení. To by samo nevadilo, protože domněnky mohou být ověřovány, mohou být potvrzovány nebo vyvraceny. Jejich korektní konfrontací může vzejít bohatší společný náhled. Horší je, když se dovíme: to je tvoje pravda; má pravda je jiná. Jako by mysl snesla vedle sebe tvrzení i jeho opak. Mohou být tvrzení a jeho negace ve stejném smyslu pravdivé? Filosofové nás varují: Nejsou jediné výlučné pravdy. Jakmile však z tohoto poznání uděláme vulgární poučku, že každý má svou pravdu, jsme na cestě k nicotnosti.
Má-li každý svou pravdu, nemá pravdu nikdo. Je-li pravdivé jakékoli tvrzení, není pravdivé žádné.

A teď se zamysleme. Je ta úvaha pravdivá?

Dám příklad: Končí pracovní doba a z budovy se vyhrnou úředníci. Jeden se protáhne a říká: „To je nádherný den, vezmu deku a strávím aspoň hodinku na sluníčku.“ Druhý: „Příšerný den. Hnusné vedro, vlezu si někam do stínu a spořádám aspoň dvě chlazená.“ Který z nich má pravdu? Žádný, protože si pravdu (slunečný letní den) přizpůsobují svým zájmům.
Jiný příklad: Pravo-levé vidění politiky (= správy obce) je založeno na prioritě svobody či rovnosti. Které to vidění má pravdu? Obě jsou rovnocenná. Priorita svobody neznamená zanevřít na rovnost a priorita rovnosti neznamená zanevřít na svobodu. Ti, co využívají svobodu k podnikání potřebují i ty, kteří nepodnikají a obráceně. Obě části obce jsou jenom dvěma stranami téže mince. Pravdu nemůžeme posuzovat, neposoudíme-li všechny okolnosti, které se k ní vztahují. Jestliže se priorita svobody prosadí na úkor rovnosti, už ta rovnocennost neplatí. Je smutným faktem, že tyto základní podmínky jsou zamlčovány, přestože je společenská praxe potvrzuje, protože se prosazuje takřka neomezená faleš, tak geniálně vystižená ve verši Vysockého písně:

Leckterý hlupák se dodneška o Pravdu hádá
pravdy se ovšem v těch řečičkách nedobereš
jistěže ve světě nakonec zvítězí Pravda
ale až dokáže to, co dokáže Lež

Pravdivé poznání odráží konkrétní reálné souvislosti a vztahy všech stránek i vlastností. Nemůže abstrahovat od čehokoliv podstatného, nemůže vytrhávat věci a jevy z jejich souvislostí. Jinak jde o vytváření abstraktních, falešných a manipulativních obrazů. Každá pravda platí pouze v určitých podmínkách majících své hranice.

Pravda je vždy konkrétní, abstraktní pravdy neexistují. Pravda není pohodlná. Kde se tedy pan Štampach dopustil ve své úvaze chyby? Úvaha byla od samého počátku nesprávná, srovnává nedefinované tvrzení. A v jednom z nich: „to je tvoje pravda; má pravda je jiná“ automaticky nahradil slovo „jiná,“ slovem „opačná“ a nesprávně zobecňuje. Jakmile si lidé pravdu přizpůsobují svým zájmům, přestává být pravdou.

Proč tolik rozumování o pravdě? Zlobí nás úpadek politiky, zlobí nás svévolné zacházení s tak zvanými pravdami. Pokud však hledáme skutečně viníky současného morálního úpadku politiky, měli bychom po­hlédnout do zrcadla. Často ani to nestačí. Objektivita není vyváženost a její osvobozující dopad není nijak měřitelný. Je to kvalita veřejného prostoru, která nás nutí vidět se mimo hradbu předsudků. Před objektivním obrazem nás samých stojíme zmateni jako konšelé před Rembrandtovou Noční hlídkou. Odmítali zaplatit dohodnutých tisíc šest set zlatých, protože byli vyobrazeni nereprezentativně, bez znaků svého společenského postavení. Zobrazeni věcně uviděli se, jak se vidět nechtěli.

Dokud tak ale neučiníme, budou naše vlády stát na nemorálních zákla­dech zrady, možného vydírání a korupce. Mnoho občanů, zklamaných tímto systém dává své frustraci průchod neúčastí ve volbách. Je nutno zdůraznit, že neúčast ve volbách není výrazem naprosté ob­čanské spokojenosti, ale rozčarování ze zastupitelské demokracie, v níž mezi občany sílí pocit, že ve skutečnosti zastupováni nejsou. Mnozí z nich se domnívají, že nemá význam dávat svůj hlas nějaké straně, neboť ty si pak dělají stejně, co chtějí, a s plněním volebních programů či se zastupo­váním svých voličů si starosti nedělají. Odstranění nedostatků demokratického systému skutečně nespočívá v odstranění demokracie samé, ale v jejím naplnění. Nebo jsme snad již za­pomněli, jak se nám „skvěle“ žilo před rokem 1989?

Chtěli jsme si přece tenkrát vládnout sami, ale pak jsme to nechali na malé skupince politiků. Nyní jsme za tuto svou lenost a naivitu trestáni. Až se probudíme ke skutečnému občanství, pochopíme, že pány obce a státu jsou občané, kteří jen dočas­ně propůjčují správu svých vlastních záležitostí, včetně práva rozhodovat o užití našich daní, do rukou politiků, které však musí stále kontrolovat a hlídat. Pokušení je totiž příliš silné. To znamená, že musíme hledat cesty, jež na jedné straně otevřou občanům prostor pro komplexní uplat­ňování jejich zájmů, a na druhé straně budou dávat maximálně možné záruky proti zneužívání politické moci.

Účinné vyjádření demokratického principu proto vedle transformace ekonomického systému na systém participativní vyžaduje i zrušení moci jako privilegia, tj. doplnění demokracie prvky přímé demokracie. K to­mu je nutné pochopit, že politici „nejsou pány lidu, ale jeho úředníky,“ a proto má lid také právo je „ustavit i sesadit, kdy  se mu zlíbí“, nikoliv jen tehdy, když jsou volby. Nevím kolik je v našem státě tak naivních občanů, že očekávají tuto reformu z rukou politiků a jim námezdných duší.

Jen malý odskok stranou. Důslednou demokracii a důsledně dodržovaný princip subsidiarity (princip, podle kterého by ústřední správní orgány měly vykonávat pouze ty úkoly, jež nelze provést na úrovní místní) vyžadujeme a očekáváme od EU, vždyť to byla hlavní příčina brexitu. Vidíte, že by se k tomu orgány EU a jejich epigoni chystali?

A je to vlastně totéž, co žádáme na národní úrovni. Přístup lidí do politiky obecně, kterému se nešťastně říká referendum, se do parlamentního rozhodování dostal zásluhou SPD, což jistě není důvod k jásotu. To proto, že SPD protlačuje nárok na referendum jenom z mocenských důvodů, že mu přináší hlasy, které by jinak neměla. Proto je návrh referenda z její strany nerozumný, vždyť sama strana, ač se nazývá stranou přímé demokracie, se přímou demokracií neřídí – naopak je to v podstatě stejný projekt jako ANO, tedy závislý spolek na svém oligarchovi. Přesto je dobře, že se našla většina, která tento návrh může protlačit legislativním procesem.

Musíme ale zcela zákonitě čekat odpor, který se nebude štítit manipulací a vyslovených lží ve snaze tento proces zvrátit. Příklady se již množí. Tak například vystoupil snad etalon důvěryhodnosti- Petr Pithart s tvrzením, že může jít o první krok na cestě k zániku euroatlatické civilizace, jak ji dnes známe a je dokonce ochoten v zájmu své ideologie lhát. Rozumuje o ústavě a pak říká, že postupem času se k psané Ústavě dotváří i nepsaná pravidla a ta jsou o to důležitější, že je psaná Ústava poměrně volná. Britové dokonce vsadili jen na nepsané ústavní zvyklosti. Psanou Ústavu nemají. Teprve po stovkách let se rozhodli sáhnout ke psanému zákonu – k referendu. A v něm si odhlasovali odchod z EU.

Proč říkám, že lže? Vystudovaný právník, expremiér, expředseda senátu, že by nevěděl, že 5. června 1975 Britové za vlády Harolda Wilsona sáhli také k referendu o setrvání v ES, stejně jako v květnu 2011 rozhodli Britové za vlády Davida Camerona referendem, že nebudou měnit volební systém. A pokud to opravdu nevěděl, tak nemá co se vyjadřovat k lidu jako nekompetentní entitě. Nemohu si pomoct, ale vnucuje se mi citát z filmu Forrest Gump: „Pro hlupáka každý hloupý.“ Vím, že tohle přirovnání vzbudí bouři nesouhlasu, ale klidně projde tvrzení jistého Pitharta, že Britové po stovkách let poprvé použili referendum a náramně si ublížili – a to říká váhou svých byvších státních funkcí.

Aby se stále neargumentovalo jenom Švýcarskem nebo Kalifornií zkusme se podívat na Svobodný stát Bavorsko. Označení „svobodný stát“ („Freistaat“) má jenom republikánské konotace, nikoliv nějaké zvláštní postavení mezi ostatními spolkovými zeměmi SRN. Existují i Svobodný stát Sasko a Svobodný stát Durynsko. Má podobnou rozlohu jako Česká republika a jenom o dva miliony více obyvatel. Jeho historie, jako svobodného demokratického státu se datuje s koncem 2. světové války a tedy žádná „staletá“ tradice referenda tam není. Přesto ho Bavorsko ve svém systému má a bohatě ho využívá. Tak například  až do prosince 1999, existovala druhá komora parlamentu, senát, a ta byla referendem v roce 1998 zrušena.

Politici se nestydí ani nejodpornějších způsobů manipulace, když například počítají s tím, že nejste se situací v okolních zemích seznámeni. Další těžká váha, ústavní právník prof. JUDr. Jan Kysela, Ph.D., DSc zase říká, že rozhodnutí v parlamentu předchází proces, ve kterém se zvažují pro a proti, referendu předchází dost často nevyvážená kampaň. Ve všelidovém hlasování jde podle něj víc o emoce než argumenty, i těsná většina v něm v důsledku převálcuje menšinu. Lidé nejsou podle právníka příliš kompetentní, aby rozhodovali v otázce například vystoupení země z Evropské unie. Je přesvědčený, že každý má nějaké kompetence. Jako příklad uvedl ministry, soudce, poslance, kteří mají určité znalosti. Běžný občan si jim v tomto nevyrovná. Neuvěřitelný náklad manipulací, jak to, že nezasáhli specializované servery? Proces v parlamentu nepředchází nevyvážená kampaň, když nepočítáme nálet lobbistů? V parlamentu těsná většina nepřeválcuje menšinu? Ministři, soudci, poslanci – odkud se vzali? Jestli ne z množiny běžných občanů, komu za ně máme děkovat? Je například pan Kysela nenahraditelný? Co se nám to snaží pan Kysela nabulíkovat?

Zásadní by bylo toto. V chaotickém světě dneška jsou politici často stavěni před rozhodování, ke kterému nemají a ani nemohou mít mandát. Brexit byl jedním z takových vzorových příkladů. Proto již demokratické vládnutí nemůže být univerzálně legitimizováno pouze jednou za 4-5 let jedním volebním výsledkem. Vládnoucí se v minulosti tak často a často z důvodu své sebestřednosti mýlili, že je nutné, aby byli občané výrazněji zúčastněni na rozhodování.

Máme přece mnoho dokladů o jejich omylnosti. I když s přimhouřením obou očí spolkneme Klausovu privatizaci, tak dnes už bezpečně víme, že „útěk před právníky“ byl chybou, která nás dnes a bůhví jak dlouho ještě bude stát stovky miliard realizovanými zahraničními firmami, které si mohly vybrat cokoliv za pár „šupů.“ Kauza topné oleje nebyla způsobena překupníky, ale naprosto neschopnou vládou. Abychom nesahali do vzdálené minulosti, připomenu solárníky, kteří budou dotováni z našich daní až do roku 2030.  Obyčejní lidé mají stále silnější dojem, že se vládnoucí elita dost vážně nezabývá jejich problémy. Že vnímají pak tak zvané elity jako seskupení mocných a bohatých, kteří obsluhují sami sebe.  Proto vznikají politická seskupení, která se prostě snaží o vzestup k moci, co jiného je SPD? Liberální demokracie v jejich očích, znamená takový politický systém, který se řídí podle jejich vlastních hodnot a zájmů, kterým přičítají vyšší míru pravdivosti a oprávněnosti než hodnotám a zájmům „nevzdělané“ většiny.
Z toho plyne, že mají problém s respektováním demokratických rozhodnutí. Demokracie je pro ně v pořádku tehdy, když vybírá rozhodnutí, která jim vyhovují. A proto mají potíže akceptovat Brexit, volbu Donalda Trumpa nebo odmítání migrantů z nekompatibilního civilizačního okruhu.

Přesvědčení, že jejich hodnotový systém je správný pro všechny, vytváří také určitou poznávací blokádu, tj. neschopnost rozpoznat, co se okolo nich skutečně děje. To v konečném důsledku vede k tomu, že tato společenská skupina nežije ve světě, který zná většina společnosti. Zvláště bolestné je pro tyto části mediální a akademické elity to, že na rozdíl od minulosti již většina společnosti není ochotná jejich názorové poručníkování a sociální experimenty mlčky snášet a financovat.

Proto je třeba hledat hlavní důvod současných rozporů mezi elitou a většinou obyvatel v tom, že většina politiků a myslitelů žije v „jiné“ společnosti než většina občanů, které chtějí řídit a poučovat. Politici a myslitelé vnímají většinou svět v mnoha ohledech stejně, ale téměř vždy úplně jinak než většina těch, kterým chtějí vládnout. Elita skládá přísahu a účty národu. A cítí se hluboce uražena postojem stejného národa, který ji (tu elitu) odsuzuje. Společnost se sama od sebe nerozděluje. Rozdělují ji elity, které ji nechtějí sloužit a přisvojují si mýtus neomylnosti. Jestliže se elity staví proti prvkům přímé demokracie, kterým se jenom z hlouposti říká referendum, staví se proti společnosti. Staví se proti své službě národu, staví se proti názorům národa, přeceňují vlastní názory a zájmy.

Zatím se jim přesto daří zůstat na svých mocenských pozicích, ale zároveň se stále více odcizují od většinové společnosti. Je nejvyšší čas, aby politici a přední intelektuálové přestali vnucovat lidem svá vlastní osamělá rozhodnutí a iluzorní nápady a místo toho raději začali pečlivě naslouchat a pozorně pečovat o to, v čem a čím většina jejích občanů skutečně žije. Elita totiž potřebuje národ více než národ elitu, protože může svůj nárok být tím nejlepším z národa, oprávnit pouze mírou služby, kterou mu prokáže. Mimochodem, právě to je společenská funkce elity a jediné oprávnění jejího mocenského nároku. Pouze národ posvěcuje svou elitu. Občané jsou zákazníci a zaměstnavatelé elity a její výkon se proto měří tím, je-li schopna sloužit jejich zájmům a reprezentovat jejich postoje.

Bohužel jen málokdo z těch, kteří se považují za ty nejlepší z celého národa chápou, že jejich privilegiem a povinností je sloužit jeho občanům. V etablovaných elitách se totiž velmi zřídka vyskytují vlastnosti, bez kterých je skutečná elita nemyslitelná; skromnost a pokora. Ti nejlepší z nejlepších jsou ti, kteří nechtějí technokraticky poručníkovat anebo moralizovat, nýbrž ti, kteří jsou připraveni doprovázet svůj národ na malém kousku jeho cesty dějinami a sloužit mu, jak nejlépe umí.

Příspěvek byl publikován v rubrice Země Lea K. se štítky , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.