Proč?


napsal Leo K

 

Ještě je v téměř zasuté paměti, že v první porevoluční vládě, „vládě národního porozumění“ i v druhé „vládě národní oběti,“ byl premiérem komunistický VIP kádr, Marián Čalfa. Proč?

Protože někdo musel zprostředkovat know-how technologie vládnutí amatérům z Koordinačního centra OF v Činoherním klubu a také prosadit zvolení Václava Havla prezidentem v situaci, když větší čáku na tuto funkci měl lidem známější Alexandr Dubček, případně Ladislav Adamec nebo Čestmír Císař. Jak tato situace, tak i předcházející jednání s posledním komunistickým předsedou vlády Ladislavem Adamcem dávají dost jasnou odpověď na otázku proč nebyla zakázána KSČ. Havlovo: „Nejsme jako oni!“ toto stále otvírané pokrytectví uzavřelo už v prosinci 1989.

Přesto ho stále někdo vytahuje z rukávu jako pověstného černého Petra. Vzpomeňme rok 2012, kdy politické zájmy učitele Martina Rozsocha a tehdejšího studenta septimy Dominika Hořejšího vybudily akci nespokojenosti s účastí KSČM ve vedení Jihočeského kraje přišlo v sobotu při zhruba hodinu a čtvrt trvajícím shromáždění na českobudějovickém náměstí Přemysla Otakara II. vyjádřit několik stovek lidí. Vyvrcholily tím týdenní studentské protesty, které začaly ve chvíli, kdy se radní pro školství stala komunistka Vítězslava Baborová. Protestovali mimo několika rodičů především studenti třeboňského gymnázia, kteří učitelku Baborovou, na rozdíl od jejích strakonických žáků, ani neznali, ale dokázali na ni uspořádat doslova štvanici.

Nedávno obdobnou štvanicí prošel poslanec Zdeněk Ondráček, když byl zvolen předsedou komise pro kontrolu Generální inspekce bezpečnostních sborů a nikdo se ani chvíli nezamyslel nad skutečností, že v minulém parlamentu bezproblémově zastával funkci člena stálé komise pro kontrolu činnosti Bezpečnostní informační služby. I on, stejně jako Baborová, raději odstoupil.

V úterý 6. března 2018 vystoupil poslanec Jan Farský (STAN) s projevem…

Vážený pane předsedající, vážené kolegyně, vážení kolegové, chtěl jsem tady mluvit znovu o tom, jak je špatně, že takovou funkci dostává mlátička Ondráček. Že je to trochu výsměch těm 70 letům od Února 48, který tady pro Českou republiku a její občany znamenal skutečně 40 let hnusu a destrukce, ze které se sbíráme doteď…“

Čekali jste nějakou reakci? Ozval se server Manipulátoři? Dávno jsme si zvykli žít ve lži, a nikoho nenapadlo pátrat, kde k takové domněnce přišel. Jan Farský je ročník 1979, tedy nemůže mluvit z osobní zkušenosti. Protože jsem ročník 1939 vím, že takové tvrzení je nepřípustným zjednodušením doby, která poprvé v historii lidstva zbavila občany našeho státu jako celek starosti se svojí budoucnosti. Sice za cenu umělé zaměstnanosti, která měla své ekonomické dopady, ale s plusem skutečně volného času a s nebývalým zpřístupněním kultury. Totalita ducha, snad s výjimkou let 1950 – 1954 vůbec neexistovala. Já jsem v té době vystudoval, ač rebel a vzdor stranickému nedoporučení. Byla to strastiplná cesta, ale byla možná. Proto také z osobní zkušenosti vím, že výmluva Jana Rumla, že nemohl studovat byla lichá.

Proč vůbec politici lžou? A nejen, že lžou, ale oni rozvrátili i jeden z důležitých principů morálky, úctu ke stáří. Opět jsme totiž v situaci, kdy rodiče nebo prarodiče říkají svým dětem či vnukům něco jiného než škola, než media. A všichni k tomu mlčí. Rozumějí to samo sebou. Došlo to tak daleko, že do škol a do školních programů infiltrovaly, pod pláštěm humanity, skrytě politické organizace, které jsou řízeny bůhví kým. Jak může nevolená, formálně nepolitická instituce, provádět politickou činnost a to dokonce na školách? Příkladem může být například program Jeden svět, nebo bezprecedentně široká aplikace lidských práv, která je proti vší logice zcela odtržená od lidských povinností. Jakékoliv právo je totiž zcela zákonitě pouhou výjimkou z povinností. Protože vše co se děje má nějakou příčinu, ptám se – v jakém zájmu se to děje?

Teď abych se bál. Smím tohle ještě vůbec někde říct, smím tohle někde publikovat? Je tady ještě, byť formálně, demokracie? Platí ještě její svobody? Vždy když se dá do pohybu dav, zjišťujeme 3 základní příčiny:

-Buďto politici dělají něco, k čemu jim občané nedali mandát, nebo – a to je skoro ještě závažnější

– politici zcela selhali ve své základní povinnosti vysvětlit lidem (svému zaměstnavateli) své kroky. Pro politiky, kteří fatálně selhávají ve své schopnosti řídit organismus společnosti je lež, která svádí úpadek společnosti na minulý režim, výhodná.

Vypadá to potom tak, že politikům stačí se informovat navzájem a svými zaměstnavateli (kterými jsme my) okázale pohrdat. Který jiný zaměstnavatel by takové chování toleroval?

A pak je třetí příčina, kdy politici jsou nadáni privilegiem nejen rozhodovat, ale také nakládat na společnost další závazky a následně nejsou za jejich realizaci nakonec odpovědni.

Když hledám příklad – stačí si vzpomenout na chování Miroslava Kalouska za hypotéční a měnové krize počínající v roce 2008. Ještě mám jeho složenku na podíl ze státního dluhu schovanou. Jak se chtěl ke zbožněnému růstu proškrtat. Kdy za kruciální viníky, škrty podvázané chuti investovat, označil lidi na sociálních dávkách?

Vždy a ve všech případech nespokojenosti, hlasů o potřebě další defenestrace, hlasů o Czexitu, rozšíření fake news, jsou hlavními viníky aktuální politici, kteří vlastně ani politiky nejsou. Protože jsou pouhými politickými podnikateli, kteří místo aby byli servisem občanské společnosti, pracují jenom pro vlastní uspokojení svých nadmutých potřeb. Ale když se společnost začne hlásit o nějaký nástroj přímé demokracie, tak hned vyrukují s nehorázným tvrzením, že skutečnosti jsou složité a občané prostě nemají kompetence je řešit. Proč je takové tvrzení směšné? Protože každá třeba i sebesložitější problematika má fázi, kdy se vše zjednodušuje na pouhé ano či ne. Už jsem v jiném článku odvodil, že toto rozhodnutí je vždy jenom politické a experti v této fázi k tomu nemají co říci.

Proč by se k tomu nemohli vyjádřit občané? Neustále se šermuje komunikací, ale nikdo nechce doznat, že ač  se společnost označuje za „komunikační,“ tak ve skutečnosti nikdo s nikým nekomunikuje, chybí jakákoli ochota vnímat, co nám druhý chce sdělit. Každá jednotlivec, zvlášť v politických kruzích, se zajímá o ty ostatní jen jako o nástroje k dosažení svých cílů, takže si z jejich výroků a činů vybírá jen to, co se jemu zrovna hodí do krámu. Nehoráznost a licoměrnost se nevyhýbá ani zdánlivým etalonům slušnosti a serióznosti – opět příklad:

„Může to být začátek konce euroatlantické civilizace. Pravda, může posloužit i jako příklad odstrašující. Podobně odstrašující byla Unie se týkající referenda v Irsku (o rozšíření Unie) a v Dánsku (o evropské ústavě), která se „musela“ zopakovat. Nic horšího pro stoupence referend neexistuje, než když občany země něco, či někdo, nejspíše „život“, tak či onak přinutí, aby si referendum zopakovali, tentokráte aby však rozhodli „správně“… Celostátní referendum není špatné, ani dobré samo o sobě. Do systému parlamentní republiky (respektive konstituční monarchie) ve větším státě než San Marino, však nepatří,“ říká Petr Pithart. Člověk, který sice správně „slyšel trávu růst,“ ale neslyšel šrapnely Václava Klause and his boys. Který nikdy nebyl vystaven krizové situaci, ale s „nadhledem“ kritizoval rozhodování a jednání Edvarda Beneše.

Je tragikomické pozorovat různé členy rychlokvašené elity, kteří podlehli dojmu, že jsou svobodomyslnější než my ostatní. Ať už jsou to výborně placení představitelé nevládních neziskových organizací (NNO), které nevznikly zdola, ale jako iniciativa různých „Open Society,“ nebo jejich tuzemských klonů, příkladem může být NNO Člověk v tísni, který má miliardový rozpočet. Jejich nejarogantnějšími reprezentanty jsou zpravidla absolventi různých stáží ve Spojených státech, privátními think-thanky počínaje, programy vlády USA jako International Visitor Leadership (IVLP) konče. Tito a další elitáři se pak navzájem doplňují coby odborníci v nejrůznějších diskusních pořadech. Asi ne nadarmo se říká, že Šimon Pánek aspiruje na příštího prezidenta republiky. S využitím stejných typů z akademických a uměleckých kruhů se potom snaží vytvářet image faktických a jediných správných pohledů na realitu.

Juraj Poláček o podobných problémech na Slovensku ve Slobodném výberu velmi příhodně píše:

Nech si kto chce, čo chce hovorí, politikov netreba milovať. Politikov treba kontrolovať a prinútiť ich vyvodiť zodpovednosť.

Práve zodpovednosť je niečo, čo nám zrejme chýba. Stali sme sa ľuďmi, ktorí si zvykli na opateru štátu, ktorí si predstavujú, že vždy keď bude zle, niekto ich „zachráni.“ Prestali sme sa zodpovedať za svoje vlastné činy, alebo naopak za svoju nečinnosť.

Namiesto toho čakáme na spasiteľov, záchrancov. Kde sa stala chyba?

Netreba si pod pojmom mimovládne organizácie predstavovať nejaké absolútne zlo. To vôbec nie. V skutočnosti je veľká väčšina takýchto subjektov zoskupeniami, ktorých činnosť je pre verejnosť prakticky neviditeľná. Rôzne charity, záujmové spolky nevystupujú v médiách, nešíria nejaké názory, len ticho vykonávajú svoju činnosť. Niekedy majú príspevky z nejakého grantu, ale väčšinou žijú z 2% odvodu daní a zo sponzorských darov.

Toto je skutočná občianska spoločnosť. Pomáha tam, kde nedosiahne, alebo je neefektívny štát, kde si komunita musí vystačiť sama s vlastnou svojpomocou. Toto je podhubie, ktoré sa vytvorilo za vyše dvadsať rokov. Občianska spoločnosť žije svojim vlastným bohatým životom.

Okrem tejto prirodzenej občianskej spoločnosti tu však existuje sektor, ktorý by bez masívnych subvencií neexistoval. Je to sektor veľkých vplyvových organizácií. Ich zdrojom sú neustále sa zvyšujúce príspevky zo štátneho rozpočtu, zahraničné príspevky a zahraničná podpora. Častokrát sú to výhonky zahraničných organizácií, ktoré využívajú multiplikačný efekt nadnárodných sietí.

Organizácie majú dosah aj na medzinárodné korporácie, kde na základe masívnych kampaní a podpory z rôznych strán dokázali ovplyvniť politickú kultúru. Nástupom týchto korporácií a s nimi sprevádzanej tvrdo požadovanej kultúry sa mení aj okolité prostredie

S peniazmi a difúziou do rôznych štruktúr politického života a do médií tieto v podstate neorganizované štruktúry začali stále viac uplatňovať. Dochádza k prienikom a presunom rôzneho druhu a smeru z mimovládnych organizácií, do podnikovej sféry, do politického, kultúrneho života, alebo dokonca do školstva.

Presadzovanie politických ideológií začína byť stále nástojčivejšie a tvrdšie. Ľudia z mimovládok sa ujímajú slova a pokúšajú sa nastoliť režim totálnej kontroly. Na Západe sa im za posledné dekády podarilo presadiť špecifickú kultúru orwellovsky poňatej politickej korektnosti, ktorá nie je nič iné ako cenzúra a obmedzovanie slobody slova.

Je viac ako zrejmé, že v regulovanom prostredí moderného štátu, podobné organizácie, ktoré pracujú s politickými zámermi, je nutné regulovať tiež.

Iste máme slobodu organizovania sa a združovania, dokonca aj s politickými cieľmi. Nežijeme v ideálnej spoločnosti, s voľno tržnou ekonomikou a slobodou rozhodovania. Ak na základe spoločenskej zmluvy má štát monopol na násilie a obmedzuje slobodu pri tom, ako treba vychovávať deti, či ako narábať s peniazmi, nemal by dopustiť aby jeho monopol rozhodovať ohrozoval niekto druhý. Spoločenská zmluva sa netýka cudzích subjektov…

V Parlamentních listech byl uveřejněn rozhovor s miliardářem a politikem Pavlem Sehnalem, který se postavil do čela strany ODA, jež se pokouší povstat ze zaslouženého politického hrobu.

V souvislosti s Czexitem se mluví o referendu. Co říkáte na to, že by si Češi odchod z Unie mohli svobodně odhlasovat, že by se každý projevil?

Nesouhlasím s tím. My máme v Česku parlamentní demokracii, přičemž v ní jsou zakomponovány i některé prvky přímé demokracie jako například volba prezidenta. Druhá věc je, že pan Okamura a jeho strana říkají, že by chtěli demokracii přímou. Tento požadavek má přirozeně i své kritiky. Někteří politici s ním nesouhlasí a nemyslí si, že by toto byla rozumná cesta. Já osobně bych s nimi souhlasil.

Proč? 

Osobně si nemyslím, že by lidé byli hloupí, aby nemohli o některých věcech v referendech rozhodovat. Jenže podle mého běžný člověk zkrátka nemůže disponovat dostatkem znalostí o všem, čím se jeho Parlament zabývá. Nemůže mít tedy ani dostatek informací k tomu, aby se mohl ke svému prospěchu rozhodovat o některých klíčových záležitostech. K tomu, abychom občana přivedli na úroveň, aby se o některých tématech mohl rozhodovat informovaně, tak to bychom jej museli edukovat minimálně po dobu několika let. Jenže toho nejsme schopni, a proto se domnívám, že parlamentní demokracie je v tomto ohledu správnější.

Představa, že by osamostatněná Česká republika předběhla další desítky států, které spolu navíc navzájem spolupracují, je nesmysl. Vystoupení z EU by pro nás znamenalo odříznutí se od dalšího vývoje ve světě. Pokud by Česko z EU vystoupilo, tak zažije dramatický hospodářský propad, o kterém věci neznalý občan netuší, a právě to je mu potřeba v rámci mediální komunikace opakovaně sdělovat.

Ve Švýcarsku ale přímá demokracie funguje. Tak v čem je ten rozdíl?

Odpověď je z mého pohledu stále stejná. Nikdo z nás nemůže být odborníkem na všechno. Pokud já se cítím být odborníkem na makroekonomii, tak jsem ale možná jen polovičním odborníkem na oblast zdravotnictví nebo lékařské péče a nedokážu o sobě tvrdit, že bych zastoupil lékaře. Nemůžu tak logicky kvalifikovaně rozhodovat o tom, které péče se dostane nějakému konkrétnímu pacientovi. Koneckonců ani v nemocnici nerozhodují o nějakém pacientovi a jeho péči ostatní pacienti či zaměstnanci nemocnice v referendu. Rozhodují o tom jednotliví lékaři, specialisté na konkrétní problematiku.

Politici – a už se opakuji – jsou pouhými sluhy společnosti, jsou mluvčími směru, který zastupují. Proto jsou nadáni právem mluvit do médií a vysvětlovat cesty, nebo chcete-li kroky, kterými se má společnost vydat. Od politika se očekává nejen rozhodnost, ale také pokora a morální integrita. Můžete se divit, že úmyslně blamuje? Že úmyslně zavádí hovor jinam? Že není otázkou zda zůstat ve společenství evropských států, ale to, že nechceme v tomto společenství být odstrčení a neplnoprávní. Ilustruje to potom naprosto zavádějícím příkladem z nemocnice, který ani akademicky nelze přeměnit na situaci, na kterou lze odpovídat ano či ne.

O jeho integritě nechť mluví jeho život. Svůj majetek nashromáždil Pavel Sehnal hlavně během 90. let, kdy pracoval v Podnikatelské bance. Z řadového referenta se vyšvihl na šikovného obchodníka, který pod sebe – už mimo struktury banky – soustředil například penzijní fondy. I když přišel později než Viktor Kožený a další pionýři privatizace, podařilo se mu tehdy slušně vydělat, třebaže řada transakcí byla z dnešního pohledu výrazně nestandardní. Postupně ovládl i Podnikatelskou banku, nad níž však následně musela kvůli špatným úvěrům převzít kontrolu ČNB a Sehnal pět let čelil trestnímu stíhání, že ji spolu s dalším členem vedení připravili o 150 milionů korun. Takže ano, „Zlatá devadesátá,“ jak nazval Erik Tabery svůj speciál Respektu ze září minulého roku. Ostatně dejme mu prostor:

Těžko se smiřuji s tím, že už i devadesátá léta představují historii. A nejen proto, že je to důkaz, jak člověk stárne. Zdá se, že devadesátá léta budou mít v našich dějinách podobně výjimečné postavení jako léta šedesátá nebo dvacátá…

To už chce řádnou dávku otrlosti něco takového spolknout. Dvacátá léta, rozkvět kultury, poetismus, který obdivovala i Paříž. Šedesátá léta, která drží pomyslnou zlatou medaili v rozkvětu dosud nepřekonané svobody. Devadesátá léta, útěk před právníky, mrtví v sudech na dně Orlické přehradní nádrže, tunelování… Pravda. Přívrženců devadesátých let bylo více. Zubař, překladatel, bonvián a bůhví co ještě, Miroslav Macek jednou řekl: „Příležitosti ležely na chodníku…“ když se shýbl pro Knižní velkoobchod. Ale nechme toho.

Ne Evropská unie, ale devadesátá léta a hlavně její vlády mohou za to, že převážná část velkého kapitálu směřuje do zahraničí. Ne Evropská unie, ale Vladimíru Dlouhému můžeme „poděkovat“ za okamžité zrušení cel a následnému výprodeji za „hubičku.“ A také za úpadek Poldi Kladno i Tatry Kopřivnice. Ne Evropské unii, ale Václavu Klausovi můžeme „poděkovat“ za podpis smlouvy o ochraně investic z roku 1991, která z nás udělala jednu z nežalovanějších zemí na světě. To ovšem neznamená, že bychom neměli zkoumat svou vinu, protože týž Václav Klaus, který sehrál neblahou roli v době privatizace, právem varoval v roce 2009 před ratifikací Lisabonské smlouvy, kterou tenkrát kde kdo podporoval.

Ale jestliže jsme se nechali zmást a Lisabonskou smlouvu jsme ratifikovali, nic nám nebrání v tlaku na důslednou demokratizaci rozhodujících institucí unie. Což znamená v první řadě potlačení exekutivních funkcí evropské komise, která jako nevolený orgán musí mít jenom servisní (to jest byrokratický) charakter, že musí v Evropské radě platit zákaz majority, aby se zabránilo svévoli velkých států, neboť stále musíme mít na paměti historickou zkušenost s Novou Evropou z let 1938 – 1945. Bezodkladně je třeba konsolidovat eurozónu na velikost, která umožňuje skutečnou stabilizaci eura. Není nadále možné, aby nejvýznamnější rozhodnutí Unie vycházela z finanční oligarchie (povětšinou německých a francouzských bankéřů), ale taková rozhodnutí musí být přenesena na volené orgány. Stejně tak by se EU měla rozloučit s iluzorními a nákladnými programy zaměřenými na společnou zahraniční a bezpečnostní politiku, která je nereálná pro jí tvořící státy v kontextu jejich sousedů. Uvolněné prostředky by měli Evropané investovat do strategického rozvoje evropského hospodářského prostoru.

Jenže to je přesně to, čemu se Brusel brání a jde to proti tomu úmyslu, který vedl Brusel k přepracování smlouvy o Evropské ústavě na Lisabonskou smlouvu. Místo tvrdošíjného prosazování toho, co naráží, hledat to, co je prospěšné pro všechny a co všechny spojuje. Je vlastně trpkou ironii, že dvacet let po vítězství nad autoritářskými socialistickými systémy vznikají v rámci EU představy o tom, že by své cíle nejlépe dosáhla centralismem a dirigistickými prostředky. Jsem přesvědčen a nikoliv sám, že ve chvíli, kdy by se bruselské instituce pokusily prosazovat sankce za neplnění nějakých shora určených cílů, urychlily by pouze rozpad EU.

Současná krize EU není řešitelná ekonomikou ani politikou. S obřími transféry, které by zabránili kolabování jižních států (dokonce ani Francii to není příliš vzdáleno) se nemohou vyrovnat ani severské státy ani relativně bohaté Německo. Zanedbaný princip subsidiarity vytvořil těžko řešitelné napětí, zvlášť když Brusel trvá na velkém komplexním celku, který vytvořil, aniž by ho byl schopen uřídit. Musíme akceptovat lidskou omezenost řídit tak obrovitý celek. Bez zásadní korekce se eurozóna rozpadne sama. Stačí nějaká nová verze světové finanční krize a vzhledem ke zprávám z USA je takový vývoj docela pravděpodobný. Prvořadou starostí politiků by mělo být důsledné dodržování demokratických principů, nedopustit ovlivňování politiky jakýmikoliv nedemokraticky a netransparentně prosazovanými zájmy a úsilí o zvyšování obecného blahobytu především na úrovni národního státu.

Příspěvek byl publikován v rubrice Země Lea K. se štítky , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.