Vzdělanostní a informační společnost


napsal Leo K.

Nedávno jsem připomněl (v článku Iluze) slova Stephena Hawkinga, která mohou být považovaná za jeho odkaz lidstvu:

Největším nepřítelem vědění není neznalost. Je jím iluze vědění.

A ještě celé éry před ním řekl Johann Wolfgang von Goethe na podobné téma ještě mnohem závažnější tvrzení:

Niemand ist hoffnungsloser versklavt als der, der fälschlich glaubt frei zu sein.“ (Nikdo není beznadějněji zotročen, než ten, kdo falešně věří, že je svobodný).

V záchvatu snahy si nepřipustit tak závažné chyby, většina hned spustí: „Každý má přece možnost si ověřit…“

Nemá. K poslednímu sčítání lidu v roce 2011 bylo u nás zjištěno 42 000 negramotných s jednoznačně negativní tendencí, protože při obdobném sčítání v roce 1961 bylo toto číslo 24 500. To znamená, že za posledních 50 let se počet negramotných zvýšil téměř dvakrát. Míra negramotnosti u nás je tedy 0,42 %. Neměli bychom se utěšovat tím, že je to pořád dvacetkrát lepší výsledek než ve Spojených státech, kde šestnáct milionů dospělých Američanů neumí číst ani psát. Negramotných je tak přes osm procent americké populace, což je víc než v kterékoliv jiné rozvinuté zemi na světě. Podle kvalifikovaných odhadů můžeme tato čísla vynásobit čtyřmi, abychom zjistili tak zvanou funkční negramotnost, to znamená počet lidí, kteří sice umí psát a číst jednotlivá písmenka, ale nejsou schopni sestavit nebo naopak pochopit napsanou větu.

Zvláštní je to proto, že současně mluvíme o vzniku vzdělanostní a informační společnosti a náhle zjišťujeme, že nejsme ve většině případů schopni odlišit zprávu (informaci) od fámy (moderně – hoaxu). Což je nejpádnější ukazatel toho, jak se to má s naší vzdělaností.

Nepřemýšlíme o smyslu slov. Solidaritu zaměňujeme za spoluvinu. Skutečná solidarita přece není nikdy pouhým gestem, ale především praxí. Není to záležitost závazku, povinnosti nebo dluhu. Nikdo nikomu nedluží solidaritu, bez ohledu na to, co učinil nebo čím prochází. Pramenem solidarity je spíše rozpoznání vlastního usilování v akcích jiných. To je velice důležitý prvek. Pokud solidarita je rozpoznáním vlastních snah v činnosti někoho jiného, je solidarita v praxi prováděna právě prostřednictvím aktivní účasti, které směřují k dosažení společných cílů. Jsme s někým solidární, pokud ho podporujeme a jeho úspěchy i neúspěchy pociťujeme jako vlastní. Pokud tomu tak není, nejde o solidaritu, ale o spoluvinu, nebo nejméně spoluúčast.

A zase jde o významy slov.

Co se týče chemických zbraní, stanovil jsem ‚červenou linii‘, velmi jasně to znovu potvrzuji,” řekl prezident Macron podle agentury Reuters během setkání s novináři v Paříži.

Byl to správný krok v podpoře společné politiky Západu, komentuje Ivan Gabal vyhoštění ruských diplomatů.  Zdá se mi ale, že Západu nějak došla s Ruskem trpělivost. Útok chemickou zbraní byla poslední kapka. A Britové to zažívají podruhé – v minulosti v případě radiačního útoku na Litviněnka, kde jsou jeho původci už odhaleni a jeden z nich dokonce sedí v Dumě. Připočtěme ruskou válku na Ukrajině, sestřelení 270 nevinných civilního letu MH-17 Ruskem podporovanými teroristy a profesionální posádkou systému Buk, opakované útoky chemickými zbraněmi v Sýrii, kde Rusko chrání Bašára, vraždy Borise Němcova i novinářů, zavření hlavního volebního konkurenta, zasahování do voleb v západních zemích. Je toho hodně, co už Rusko napáchalo. Stejně si ale myslím, že Západ měl reagovat podstatně dřív.

Francouzský prezident se vyjadřuje ke stavu v jiném státu jako by ten stav byl rozmíškou v jeho stádu otroků. Zapomněl(?) na instituce, které jsou k tomu určené. Nikoliv poprvé. Vzpomeňte, že to byla právě Francie, která začala bombardovat Libyi. Ostatně Emmanuel Macron by bez odvedení pozornosti na Sýrii musel doma řešit vlnu tíživých stávek /největší od  roku  2007-  kdy  tehdy  stávkující  smetli  Sarkozyho reformy a to jednou pro vždy pozn. vlk/ .

Nechci srovnávat Ivana Gabala, který žádné povinnosti nemá, s francouzským prezidentem, ale oba jsou pro jistý okruh lidí známými veličinami. Mají tedy u svého publika jisté privilegium důvěryhodnosti a nikdo neočekává, že místo svých myšlenek budou šířit fámy. Ale přesto tomu tak je a ještě je vyjadřují skrze ideologické schéma. Tady už není na místě mluvit o pouhé politické odpovědnosti, ale jde o zločin spoluúčasti na eskalaci napětí. A to bez ohledu na velikost naslouchajícího publika.

Jakmile se zříkáme vlastního rozumu, jakmile se neřídíme svými vlastními zájmy, ale zájmy Bruselu, Londýna, Moskvy či Washingtonu, ztrácíme vždy svůj jedinečný vliv, protože vkládáme náš osud do rukou jiných jako bianko šek. Teď, když čekáme, zda se do sebe pustí dvě jaderné velmoci, je ta bezmoc do očí bijící.

Trochu mě utěšuje skutečnost, že rozpoutání války je tak špatný nápad, že ho ani případní blbci, s výjimkou Johna McCaina, hned tak nespolknou. K tomu mě vede samozřejmě více důvodů a jen jedním z nich je, že by roznětkou dalšího konfliktu měl být jenom další výmysl. Nevěřím, že by znovu prošla obdoba irácké lži Colina Powella. Možná si to někteří z potenciálních útočníků uvědomují, tím spíš, že pár amerických raket stejně v praxi nic nezmění na faktu, že Bašár Asad v té dlouhé válce kráčí k vítězství a uznávají to i sami útočníci. Na to, aby jeho režim svrhli třeba podle libyjského modelu, museli by v rámci masivní intervence do Sýrie vyslat i početné pozemní jednotky, což ale přinejmenším z pohledu evropských i saúdských koaličníků nevypadá nijak pravděpodobně. Trump by tak ve válce zůstal sám, s Izraelem, a nedosáhl by ničeho, než ještě většího a nepředvídatelnějšího chaosu.

Je mimo každou pochybnost, že Česká republika ve víru těchto událostí nemá ani zdaleka postavení, aby cokoliv samostatně rozhodla. Ale vnucuje se otázka, co Česko v rámci svých možností dělá pro mír a stabilitu mezinárodních vztahů, pro hledání kompromisů, pro nalezení společné řeči a pro diplomacii? Opakovalo, že Rusko je hrozba? Podporovalo invazi do Iráku? Mlčelo k porušování mezinárodního práva a dvojím metrům? Pokud svět spadne znova do další hrozné války, neseme za její vznik vlastní a nemalý díl odpovědnosti. To nemá co dělat se solidaritou, právě tak jak solidaritou nemůžeme nazývat spolupráci gangsterů.

Až na dřeň to zjednodušil svého času Henry Kissinger:

Amerika nemá trvalé přátele nebo nepřátele, má jenom své zájmy.“

Solidarita s USA tedy znamená, že máme stejné zájmy jako USA. Opravdu? Jestliže Rusku vyčítáme připojení Krymu k Ruské federaci ač tam prokazatelně a opakovaně docházelo k referendům, kterým se Krym chtěl od Ukrajiny odtrhnout (a které Ukrajina neuznala), tak jak mohlo vzdělancům v Česku uniknout, co se celou historii dělo na Americkém kontinentu?

Od doby, kdy Monroeova doktrína vyhlásila Latinskou Ameriku za součást sféry vlivu, se vůči územím cizích států na americkém kontinentu chovala vláda Spojených států jak utržená ze řetězu. Obzvláště odsouzeníhodným činem byl vpád vojenských jednotek USA na Grenadu; na malý ostrov se sto tisíci obyvateli, jenom proto, že se Spojeným státům nelíbila populární levicová vláda ostrova. Samozřejmě, že se tak událo proti všem pravidlům.

Samotná invaze se již od počátku dostala do konfliktu jak s mezinárodním, tak i s americkým právem. Podle mezinárodního práva byly Spojené státy povinny podle čl. 51 Charty OSN informovat o invazi Radu bezpečnosti OSN. Jako signatáři Smlouvy z Ria byly dále Spojené státy povinny informovat i signatářské země této smlouvy o důvodech invaze. Protože byla Grenada součástí Britského společenství, měla být požádána o pomoc či alespoň souhlas vláda Spojeného království. Nic z toho vláda Spojených států neučinila. Podle amerického práva měl být o invazi předem informován předseda amerického Kongresu. Pokud by to nebylo možné učinit s předstihem, mělo se tak stát nejpozději 48 hodin po začátku války. Ani toto nebylo učiněno.

Následně po invazi přijalo Valné shromáždění OSN poměrem 108 hlasů proti 9 (27 se zdrželo) rezoluci Valného shromáždění č. 38/7, ve které byla vyjádřena hluboká lítost nad ozbrojenou intervencí na Grenadě, která představuje zjevné porušení mezinárodního práva, nezávislosti, svrchovanosti a územní celistvosti daného státu.

Čínská vláda nazvala americkou intervenci aktem hegemonismu. Vláda SSSR uvedla, že invaze porušila mezinárodní právo, a že žádný malý národ, který nechce žít podle amerických představ není v bezpečí. Podle některých států se USA vrátily do éry barbarství. Podobné poselství jako na VS OSN bylo projednáváno v Radě bezpečnosti OSN. Přestože se toto usnesení těšilo velké podpoře, bylo nakonec Spojenými státy vetováno. Proti invazi se vyslovilo i tehdejší Evropské společenství. Ve své reakci ES konstatovalo, že měla být preferována ekonomická pomoc levicové vládě, která by vedla k jejímu posunu k umírněné levici. Proti invazi na Grenadu, která je součástí Commonwealthu, se postavily i vlády Spojeného království, Trinidadu a Tobaga a Kanady. Proti invazi se dokonce osobně postavila i britská ministerská předsedkyně Margaret Thatcherová. V pokryteckém rámci zachování transatlantických vazeb se ale jednalo pouze o protesty verbální.

Že kritici Ruska považují Spojené státy za jedinou zemí, která garantuje svobodu a demokratické hodnoty, je asi jenom jejich problém. Mimo jiné to vystavuje jejich vzdělání hanebné vysvědčení. USA jsou totiž jedinou zemí na světě, jejíž celé dějiny jsou dějinami expanze. Jestliže k takovému rozpínání někdo chová sympatie, pak je kritika Ruska nejhlubším pokrytectvím. Kdo nezná dějiny Spojených států, toho alespoň odkážu na stručný výčet úklidu na jejich „zadním dvorku“ od Jana Čulíka.

Ale vraťme se ke vzdělávání. Po druhé světové válce, částečně vlivem doznívající válečné ekonomiky, velkých státních programů a výrazným rozvojem vědy a techniky (v roce 1947 byl vynalezen polovodičový tranzistor, ze kterého stále jenom těží rozvoj moderní mikroelektroniky). Tady se odvolávám a ve značné míře cituji z textu publikace Vzdělanostní společnost?(Jan Keller a Lubor Tvrdý, SLON 2008), kde se podrobně popisuje proces demokratizace vzdělávání po druhé světové válce. Kdy se vytvořily pod­mínky úspěšného nástupu sociálního státu.

V této situaci dochází k prudkému vzestupu poptávky po vzdělání prak­ticky ve všech vyspělých zemích. V důsledku výrazného vzestupu reálného příjmu, lepšího sociálního zajištění, poměrně štědrých rodinných dávek a dalších sociálních výhod nebyly ani rodiny z nižších vrstev nuceny tak na­léhavě jako dříve posílat své děti do práce co nejdříve ve snaze posílit pří­jmy domácností. Masivní zlepšení podmínek bydlení a dopravy dávaly tehdy pocit všeobecného pokroku, který pro všechny zvyšuje v nebývalé míře pří­ležitosti ke vzestupu. V nové situaci si i rodiny z dosud skromného pro­středí začaly přát posunout své děti na společenském žebříčku o několik stupínků výše.

Jakýmsi manifestem první vlny vzdělanostní společnosti se stala ve své době velice vlivná práce amerického sociologa Daniela Bella nazvaná Příchod postindustriální společnosti. Pod označením „postindustriální společnost“ rozumí autor takovou spo­lečnost, ve které se vědění stává ústředním produktivním faktorem, rozho­dujícím zdrojem tvorby hodnot a hlavním motorem hospodářského růstu. Především teoretické vědění považoval Bell za základní osu vývoje technolo­gií a ekonomického růstu. Účast na tomto vědění bude určovat i celkovou podobu sociální stratifikace. Podle Bella překonává vzdělanostní společnost dosavadní chaotický vý­voj kapitalismu, neboť umožňuje řídit a organizovat celý sociální systém, předvídat budoucí změny a přímo je plánovat. Je to společnost, která důsledně a v zájmu veřejných priorit usměrňuje individuální rozhodování, jež by jinak vyústilo jen v sérii kontraproduktivních důsledků, podobně jako vzestup osobního automobilismu ústí do neřešitelných dopravních kongescí. Plánování na základě expertních podkladů, míní Daniel Bell, se proto bude rozvíjet ve všech oblastech počínaje sférou ekonomickou a sociální a oblastí vojenskou konče.

Bellova vize postindustriální společnosti vzdělání přisuzuje spíše podří­zenou úlohu trhu, jenž bude muset respektovat sociální regulaci a kont­rolu. Výrazně naopak vzrůstá role vlády, která na základě expertních dopo­ručení stanoví závazné standardy odpovídající masové poptávce po vyšším vzdělání, po lepším zdraví, po kvalitnější dopravě, dostupnější kultuře a re­kreaci a v neposlední řadě i po lepším životním prostředí.

Protože věk ideologií, tvrdí Daniel Bell počátkem sedmdesátých let, již nevratně pominul, je jen otázkou dalšího pokroku poznání v oblasti společenských věd, kdy se podaří najít spolehlivý klíč, podle něhož budou všechny tyto žádané služby distribuovány. „Zdá se mi jasné,“ konstatuje, „že se dnes v Americe vzdalu­jeme od společnosti založené na tržním systému soukromých firem a smě­řujeme k systému, ve kterém budou ta nejvýznamnější ekonomická rozho­dování činěna na politické úrovni podle vědomě definovaných cílů a priorit.“

Sociální nerovnost v postindustriální společnosti rozhodně zcela nevy­mizí, postavení v rámci sociální hierarchie bude však přesně odpovídat vý­znamu jednotlivců a celých skupin z hlediska tvorby a předávání vědění. Vrcholek stratifikační pyramidy bude tvořen tvůrčí a manažerskou elitou, střední patra průměrnými vědeckými pracovníky a základna „proletariátem“ pomocných techniků a odborných asistentů. Ve společnosti vzdělání je statusová nerov­nost dána pouze odlišnými vlohami, pílí a podaným výkonem. Kdokoliv má přitom právě prostřednictvím vzdělání otevřen přístup nejen do středních vrstev, ale v zásadě až do těch nejvyšších pater elity. Dokonce i zcela vespod pyramidy se z dříve nekvalifikovaných dělníků stávají „dělníci vědění,“ kteří jsou tak jako všichni ostatní účastni na vysoké míře úcty a prestiže, jíž se vědění v nové společnosti těší.

Vědecké řízení a organizace jsou dalším demokratizačním prvkem: za­tímco soukromý kapitál privilegizoval dříve jen některé, na široce distribuo­vaných veřejných službách v oblasti zdraví, vzdělání a rekreace budou moci od nynějška participovat všichni. To, co v nedávné minulosti platilo pouze jako výsada pro nemnohé, se ve vzdělanostní společnosti služeb stává běž­ným standardem dostupným v zásadě pro každého. Vzniká tak nová forma široce sdíleného vlastnictví v podobě nároků na sociální zabezpečení, na lékařskou péči, na podporu v bydlení, což je odvozeno z nově definovaných sociálních práv.

Nejpodstatnějším z těchto sociálních práv je právě všeobecný přístup ke vzdělání limitovaný pouze vlastním talentem a schopnostmi. Jak již bylo zmíněno, v koncepci vzdělanostní společnosti Daniela Bella hrají základní roli nikoliv čistě technické a úzce specializované dovednosti, nýbrž teoretické vědění se široce kulturním základem. Právě produkci tako­vého univerzálního vědění se mají věnovat univerzity a vědecká pracoviště. Díky tomuto teoretickému výkonu se stává škola nejvýznamnější institucí společnosti a nahrazuje v této funkci obchodní firmu a banku. Společnost, ve které má ústřední význam vzdělání, není podle Daniela Bella myslitelná jinak než jako systém, v němž je definitivně překonána autonomie ekonomického řádu a chaotické síly trhu jsou důsledně podří­zeny politickým rozhodnutím, jež vycházejí z expertní analýzy. Moc zalo­žená na výnosu z tržních transakcí je nahrazena mocí vycházející z vědění a upřednostňující veřejný prospěch před partikulárními zájmy vlastníků.

Autoři citované publikace dovozují, že bychom u Daniela Bella stěží našli jedinou prognostickou myš­lenku, která by se alespoň zčásti naplnila. Dnes převládající trendy jsou v příkrém rozporu se vším, co ve své vizi postindustriální společnosti prorokoval.

Se značnou dávkou cynismu lze ale tvrdit, že je tomu právě naopak, že prognóza takové společnosti účinně varovala mocné. Že ti, kdož ovládají politické marionety si vzali z Bellovy příručky ponaučení a udělali vše možné, aby nevznikla vzdělanostní společnost (například snížením požadavků na znalosti při absolvování jednotlivých stupňů škol), aby nebylo možno usměrňovat a řídit chaotický kapitalismus (například extrémním důrazem na individualismus a potlačováním vlivu státu – viz požadavek na stát jako nočního hlídače), aby nebyl trh sloužícím, ale naopak určujícím nástrojem (například fanatickým bojem za odstranění a nepřipuštění sociálních regulací a kontrol).

Protože poválečná tendence ke vzniku vzdělanostní společnosti byla cíleným a politicky prosazovaným procesem, který byl podporován poválečným odhodláním snížit nebezpečné sociální rozdíly a tak po­sílit pocit sociální spravedlnosti, udělala diskrétní elita skrze své politické marionety vše, aby nebezpečné sociální rozdíly byly vnímány jako normální, aby lidská práva byla vnímána pouze jako politický nástroj, který nezasahuje do sociální oblasti, aby se prosadila extrémní individualistická ideologie neoliberalismu, aby se vyňaté oblasti (veřejná doprava, bydlení, školství, zdravotnictví…) neposuzovaly jako veřejné statky, jak tomu bylo po 2. světové válce. Aby všichni uživatelé těchto služeb byli posuzováni jako klienti privatizovaných zdrojů renty.

Do stejné kategorie patří nářky podobné článku „Nevzdělanost ve jménu státu,“ kdy autor naříká nad vyjádřením Václava Klause ml.…politika do škol nepatří.“ Sám tvrdí, do značné míry oprávněně, že politika samozřejmě do škol NUTNĚ patří a je dokonce definována jako součást vzdělávání. Jde opět o nepochopení smyslu slov. Politika – ve smyslu politických principů – do škol skutečně patří, ale co tam nepatří je vyučování, respektive prosazování jediného správného názoru, přesně tak jak to provádí Člověk v tísni a spřízněné nevládní a neziskové organizace v projektu Jeden svět na školách. Vedle ideologických brýlí ve službách cizího kapitálu, tím Člověk v tísni vyvádí ze škol nemalé prostředky z veřejných peněz.

Nářek, že školy nepřipravují své žáky na svět a praxi 21. století jsou nejenom liché, ale přímo i zločinné, protože jde o volání po stejnosti, po zglajchšaltování populace. Tedy o přesný opak kritického myšlení. Školy nikdy v historii nebyly schopny predikovat vývoj a nebudou toho schopni ani nikdy v budoucnu. Jejich úlohou je naučit své žáky hledat a nacházet řešení problémů, které před ně život postaví a nikoliv vybudovat přesvědčení, že za všechno může Putin. Tolik požadované kreativní myšlení nezná a nemůže znát schémata!
Na závěr pro ty, jež věří v revoluční řešení. George Orwell mimo svého proslulého sci-fi 1984 také řekl:

Každá revoluce končí tím, když se nová prasata dostanou ke korytům.“

Reklamy
Příspěvek byl publikován v rubrice Země Lea K. se štítky , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.