Čestné Kimovo?


Událostí posledního týdne, ale nejspíš  celého aprílového měsíce byla  nesporně  schůzka  obou  korejských prezidentů v  Pchanmundžomu na  demarkační linii,  kde se v roce 1953 zastavila  krvavá korejská  válka.

Z  více méně  formality, od  které  nikdo  nic  moc  neočekával,  se  stala  doslova  aprílová  show – srdečné potřásání  rukou, objímání, pozvání k  dalším  návštěvám,  ale  především společné  komuniké, kde  se hovoří o

-denuklearizaci  korejského poloostrova

-snížení  ozbrojených sil

-slučování  rodin

-budování komunikačních  spojení

a  dalších  věcech.

Svět  tohle  vzal s  obrovským  ulehčením na  vědomí. Ty  nenadálé stisky  rukou, úsměvy a objetí  jsou  po všech těch  hrozbách, které  zněly posledního půl roku  mezinárodním  éterem,  po  vzájemném poměřování  pindíků,  pardon, atomových  knoflíků, kdo má  větší a silnější, po demonstracích  síly a neústupnosti testy  atomových  zbraní a  jejich nosičů  nebo vysíláním  svazů  letadlových  lodí  a přeletů strategických bombardérů, pro  normálního smrtelníka doslova  andělským  chórem.  Pro  mne  naprosto bez diskuse  také.

Přirozeně, že  se vkrádá  zásadní  otázka – vydrží  to světu  nebo  jde  jen o nějaké neopakovatelné pohnutí  mysli či pravděpodobněji  trik  zejména  severokorejského  KimaIII?  Vyjádřený  jednoduchou  otázkou – jak moc  se dá věřit  jeho  slovu?

Takový  Zbyněk Petráček z Babišovek  nadepsal  svůj  redakční sloupek  na  úvodní  straně  včerejších Lidovek  titulkem  Čestné Kimovské.  A  nikdo  z  ostatních komentátorů,  které  jsem stačil zaznamenat v mně  dostupných   jazykových mutacích, se od  tohoto leitmotivu nijak  neodchyluje – všichni  řeší jen

dá se Kimovi  věřit?

Není to jen  fígl, aby  dosáhl, když  ne zrušení,  tedy  alespoň  významného oslabení  sankcí a  pak si bude dál dělat  svoje?  Největší  optimisté  mezi  komentátory  pak docházejí  na práh  úvah,  jaké  že asi budou první, nesmělé  kroky?

Ano, tohle  se nabízí. Nikomu  z  těch, co  mudrují nad  tím, zjevně  podařeným  korejským  summitem nebo velmi podobně, se nedivím. Je  to logické a  snadné.   Ale  pro mne  je  to málo. Zatraceně  málo. a tady  jste  na Kose. Tudíž  z  toho vyplývá,  že  to pojmu, alespoň  částečně,  jinak.

Ta správná verze  naší  části  světa, co by  asi tak  mělo  následovat v korejském  dalším vývoji je  velmi  jednoduchá:

– Severní Korea  se vzdá  všech  svých už  vyrobených   atomových zbraní, komponent k výrobě  případných  dalších a zničí všechna  svá  technologická zařízení, která  mají  s vojenským využitím jaderné  energie  cokoli společného.  A nechá  se  bez  odmluv kdykoli  a  kdekoliv  plně  mezinárodně  kontrolovat.

Za sebe  říkám,  že tohle  bych si přál  i  já.  Takhle  nějak by  to mělo skončit.  Otázkou ovšem  zůstává, proč  by  s tím  Kim a severokorejští komunisté asi tak měli  souhlasit?

A  další,  která ten jejich    souhlas v  podmiňuje je

–  a proč  by oni  měli věřit  našemu  slovu,  že  až tohle  všechno udělají,  budou  vztahy  normalizovány a  KLDR  se stane plnohodnotným členem  velké mezinárodní  rodiny  národů?

Pokud  jsou na Kose služební  voka, tak si právě  udělala  další  čárku  do seznamu  vlkových  hříchů -že  jsem si  opět  dovolil  zpochybnit  tou poslední otázkou  věrohodnost  nás  a zejména  našich spojenců a  tím pádem dopustil další   svatokrádeže. No  nevyčítám jim to,  mají prostě  svoje  instrukce.  A jednoduchý pohled na svět.

Ale  než  ty  dvě,  z Kimova pohledu  zásadní  dotazy,  rozvedu,  musím pojednat  něco jiného – totiž  ještě jednou popsat  důvod, proč  si  Kimové ty  rakety  a  atomové  bomby  pořídili a  neustoupili od nich  ani za  cenu  jistě  drtivých sankcí  na svou zemi a  její obyvatelstvo?

Zkrátka  došli k názoru, že  jen  atomová  zbraň  zajistí  jejich státu nedotknutelnost a  respekt a  jim  elementární  přežití.

Takže se hned  zeptám – změnilo se  na tomto uvažování  něco  zásadního? Ano i ne!!!

Ty přímé  důvody a okolnosti k pořízení  A  arzenálu rozhodně  nikoli. Ale  změnil se  svět kolem nich!  Pro Rusko a  zejména  severokorejského protektora  Čínu, byla  kvalitativně  úplně jiná situace, když  Pchjonjang  prováděl výzkum, pokusy a testy  a zcela jiná pak nastala v  okamžiku,  kdy  se z pokusů stala  standardní realita a  Kim se stal dalším reálným členem  atomového klubu!  Zkrátka  udála se u nich  stejná proměna, jako  když  dítě, pod  dozorem  rodičů zkouší zapalovat  svůj první  táborák a  ti následně  zjistí,  že  nevrátil  plnou krabičku sirek a zalezl s  ní na seník….Takže  Moskva  Peking  otevřeli možnost  dalšího  výrazného zvýšení  sankcí proti Kimlandu. A nepochybuji  o tom, že  právě  tohle  zvýšení tlaku,  od  dosavadních  větších či menších spojenců, pohnulo Kima  ke  změně  postoje.

Nyní se  můžeme  pohnout  k  jádru problému – dá se věřit Kimovi? Rovnou  říkám  –  a znovu  opakuji,  pro mne  ten dotaz  stojí úplně  opačně -může  Kim věřit  nám?  Protože  jsem si  jistý  tím, že  on  vlastnictví  A  zbraně  bere  jako fatální pojistku existence  své země, režimu, který  tam ztělesňuje a  přežití své osoby  a  své  rodiny. A podle  toho bude  jednat  dál.

Zaznamenal jsem  ojedinělý  originální komentátorský názor, který  říkal  asi následující  –  tím, kdo nejvíce  může  narušit  pozitivní  vnitrokorejský  vývoj,  jestli je na něj  vůbec nějaká  šance  jsou  -Spojené  státy!

Souhlasím naprosto  s  tímto míněním. Ačkoli rovnou dodávám, že  Donald  Trump  odvedl v kauze  Severní Korea  naprosto  skvělou práci!  Pochopil,  že  právě  řešení  otázka  řešení  korejského jádra  je vlastně vedle tvrdé protiruské politiky  jediné teritorium, kde mu  washingtonská  bažina  nechává  volné ruce a může  něco dokázat.  A  tu šanci bezezbytku  a  chirurgicky  přesně, nejméně prozatím  –  využil. Jako nikdo  z jeho předchůdců i když  ti měli daleko  lepší  karty. Skvělá práce Donalde! Protože  pokud  KLDR  se  jaderných zbraní  opravdu nakonec  vzdá,  aniž  by k tomu byla donucena  válkou,  bude to znamenat  významný příspěvek k  bezpečnosti lidstva  jako celku. Nejen kvůli  Kimovi, ale proto, že  všichni, kdo mají  ambice a  zálusk na  zisk  A bomby a  tím pádem na nedotknutelnost,  zjistí, že  jestli se velmoci  -tedy  USA, Rusk oa  Čína na něčem dokáží  dohodnout, tak právě  na tomto – nikomu  dalšímu už  vojenské jádro nepovolit.   Což je ovšem mimořádně  pozitivní a důležité.

Jenže..  jenže, jenže  je  tu  ten problém, který  řeší Severokorejci    a jenž  už  jsem dvakrát  nadhodil-  může  Kim věřit  nám?

Když se člověk podívá  na  stručný  přehled severokorejsko -amerických vztahů,  například zde, zjistí,  první , opravdu intenzivní úsilí s nějakými výstupy  na  korejské straně  je  datováno do  roku  1993. Pamatujme  si toto datum.

Hned po něm následuje  další 1994, kdy:

Severní Korea podepsala Mezinárodní smlouvu o nešíření jaderných zbraní v roce 1985, ale v roce 1993 hrozila, že ji vypoví. USA a Severní Korea nakonec podepsaly dohodu, který nařídil Severní Koreji ukončit program jaderných elektráren výměnou za lepší diplomatické vztahy.

Tolik alespoň  tvrdí  ten přehled  vztahů USA-KLDR, na který  jsem  dal odkaz. Jenže  ve  skutečnosti to  bylo trošku jinak – ty  lepší  diplomatické  vztahy měli  konkrétní podobu – viz  další  sumář  bilaterálních  vztahů:

 Pchjongjang zmrazil civilní jaderný program v rámci dohody, kterou v Ženevě podepsal s USA výměnou za dodávku dvou lehkovodních jaderných reaktorů k civilním účelům a topné nafty. Program na dodávku reaktorů byl definitivně ukončen 31. května 2006 kvůli neochotě KLDR spolupracovat.

Odmysleme  si  poslední  větu a  její  povinnou  úlitbu  božstvům  –  zkrátka  nafta  dodána  byla,  reaktory nikoli.  A  KLDR  nastartoval a znovu  svůj  plutoniový  reaktor  v Jongblonu  a  řádově  přidala  v raketových testech a vývoji.

A  nyní  je  čas  udělat malý  vlastní  historický přehled, protože  má  zásadní  význam ohledně  severokorejského počínání:

1989 se  rozpadá  východní  blok.

1990 dochází  ke  sjednocení  Německa,  NDR  je doslova  pohlcena  západní  částí. Se vším všudy.

1991 se rozpadá  Sovětský  svaz

1992  dál  bývalé  země  sovětského  bloku  okamžitě  začínají práci na  rychlé integraci do západních ekonomických a především  vojenských  struktur  /NATO/ Z bývalých spojenců  Moskvy  se  stávají její  explicitní  nepřátelé….

Dynastie  Kimů  si  z  toho  zjevně  vyvodila  svoje  závěry.  Konstatuji to,  neomlouvám je.  Ale  myslím, že především  to, co se stalo  s bývalou NDR  a jejími strukturami  od roku 1990 muselo být  pro  Kima  I. a II:  jasným mementem mori!  Které se rozhodli řešit  vlastní  atomovou zbrojnicí. Kdo má takovouhle  výzbroj, tomu  nehrozí osud  Ericha  Honeckera.

A pokračujme  v  cestování  v  čase  dál. Podle mne  existuje evidentní   korelace  mezi  tím, co  předváděla  v jednotlivých létech KLDR ohledně  svého  jaderného a  raketového programu a  tím, co se dělo ve  světě!

V Pchjongjangu  si nepochybně  všimli,  jak  dopadly  snahy  Michaila  Gorbačova  a  následně Borise Jelcina o  férové  partnerství se Západem!  Jak  Rusové stáhli  dobrovolně  svoje  vojska  nejen z Německa,  ale  celé  střední a východní  Evropy pod slibem, že  NATO se nebude rozšiřovat  na  východ a  dnes  jsou jeho  jednotky    nějakou  stovku kilometrů od  Petrohradu. A  je  vlastně kompletně  obklíčeno  vysloveně  nepřátelskými státy typu Polsko, Gruzie, Rumunsko, Bulharsko, Ukrajina, Baltské státy. Jak je s  Ruskem  přezíravě  a pohrdavě  zásadně jednáno  z pozice  síly a  jsou proti němu  uplatněny  různé sankce  embarga a to jde o jadernou  supervelmoc!

Kimové určitě  zaregistrovali  jak  dopadl  Saddám Husejn  nebo Kaddáfí i když splnili všechny podmínky,  které jim byly  tzv. mezinárodním společenstvím  uloženy s tím, že po jejich splnění  budou styky s jejich zeměmi normalizovány a  vše už bude ok.

A nejnověji  vidí, co se děje  okolo tzv.  atomové smlouvy s Iránem. Vyhledal  jsem v  archivu Kosy si  tři roky  starý  článek, který jsem napsal k jejímu podpisu

Dohoda s Iránem? Díky, nechci!

Nemusím na něm  vůbec  nic  měnit. V podstatě  čas potvrdil trefu do černého.

Severokorejci nemohli nezaznamenat,  že  uvěřit, v posledních  třech dekádách,   cokoli Západu  přináší  jen a jen  fatální problémy. Tomu, kdo uvěří.  Nepochybně  došli  k názoru, že  západní politika  nemá vůbec  kontinuitu. Že je prvoplánově  řízena okamžitým  ziskem momentálně  vládnoucích politických a  ekonomických  skupin,  kdy  se nikdo nestará, co asi tak bude za  5 let, neřknu li  v  nějakém delším časovém horizontu. A kdy  je vždycky  nakonec  hledán nějaký  „zlý  hoch“, který je izolován a následně  příkladně  hromadně potrestán. Kaddáfí i Saddám měli  ambice  získat A  bombu.  Ale  zůstali jen u zámyslu, nešli  dál. A skončili potupnou popravou. Rusové  uvěřili, že  NATO  zůstane  tam, kde bylo v   roce 1991.  Jenže  naše  elity  vždycky  realizovaly okamžitý politický profit.  Takže  rozvrátily  Blízký  východ a  sklidili  jednak  urpchlickou tsunami a  především  z  už tak nepokojného regionu  udělali trvalé  válčiště  všech proti všem.  O vztazích s  Ruskem  radši nebudu mluvit.  Aniž  bychom věděli, co  vlastně  chceme  podnikat  zítra a  zda náhodou nevytváříme  další  kolosální  problém.

Takže opravdu  otázka  stojí  ve  smyslu můžeme  věřit  Kimovi?

Vrátím se k  Iránu  – Trump  z mého pohledu skvěle  vyřešil problém se Severní Koreou. Zatím. Bez jeho tlaku,  někdy brutálnímu,  by se  sotva něco pohnulo a  pokud  KLDR  odevzdá svůj  atomový  arzenál, zeměkoule  si  zhluboka  oddechne.    Nicméně – ve stejném okamžiku   se chystá vypovědět atomovou  dohodu s  Iránem. Už  jste  mohli zjistit, že  já  sám ji  mám za  paskvil a nebezpečný nesmysl. Jenže  tu je  další velké  jenže….  Sestřelit  jí i přes  její  zoufalost právě  nyní?  Není to náhodou jen tragické zahušťování  blbství?

Na  jedné straně  budeme Kimovi tvrdit – když  uděláš, co ti řekneme, nic  se  ti nestane a všechno bude špígl nýgl a  na  straně  druhé  ve stejném okamžiku  vytáhneme  na  ajatolláhy  klacek a opět pověsíme  sankce?  Nikoli proto,  že by nastartovali  atomový  program a porušili tak,  to, co  podepsali, ale  prostě proto,  že  že  expandovali do okolí se  svým  vlivem,  přesně jak před  3-mi roky  předpověděl i takový politický  amatér, odkázaný  jen  na mrňavou  část veřejně  dostupných  zdrojů a  mající k dispozici jen  svou  starou hlavu jako já??!!!

Kim a lidi kolem něj  nejsou určitě  horší analytici. A  Irán budou  sakra  detailně  sledovat. Jestli  dojde  k  americké  stopce dohody,  co  asi tak  Kim  z toho vyvodí? Promiňte  mi tu trapnou  otázku, ale  položit  jsem ji musel.A  také  monitoruje situaci kolem Ruska.  Tomu, speciálně  za  jehož  přínos  v iránské  kauze,  tehdy Obama veřejně velmi děkoval. Aby následně  na Moskvu  naložil další  sankce!

Když  tohle  všechno sečtu,  pak na rozdíl od  Zbyňka Petráčka a  dalších podobných, pro mne  otázka skutečně nestojí tak, zda  my můžeme  věřit  Kimově  slovu a úmyslům, ale  daleko spíše   zda on  může  věřit  nám a  našim úmyslům. Protože ví jak dopadl  Erich Honecker a  další protagonisté  bývalého východoněmeckého režimu a  také  celá NDR.  A jediná  jistota, kterou s Kimem máme je, že  za  žádnou  cenu  nebude, či  spíše  nepřipustí, aby  skončil stejně. Má  totiž  jasno v  tom, že  vzhledem k hospodářské síle  a technologické  vyspělosti  Jižní Koree, nemá  při nějakém potencionálním   dlouhodobém  soužití, či dokonce slučování  a nebo konvenční vojenské konfrontaci –  sebemenší  šanci přežít.       Nechce li se stát  totálním  čínským vazalem.  Což je vzhledem  k dějinám Koree, míním společné Koree asi stejně pravděpodobné,  že  by  se dobrovolně  chtěli  znovu  dostat  pod vliv Tokia.

Kimovi  v jeho rozhodování  není co závidět. Chci, aby  se  vzdal  atomu!!!  Ale  vůbec  si nejsem jistý,  že to udělá.  A určitě  ne  tehdy, jestli Donald  Trump  udělá  další  zásadní  politický  krok své  kariery a  udělá  správný  krok  – vypoví  zoufale  špatnou dohodu s  Iránem.  Jenže  někdy platí,  že  špatné  načasování  je  daleko větší průšvih  než odstranění  nějaké  špatnosti.

 

 

 

 

 

.

 

 

 

Příspěvek byl publikován v rubrice Hodina vlka se štítky , , , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.