PÁR SLOV K 200. VÝROČÍ NAROZENÍ VELKÉ OSOBNOSTI


napsal  Xaver

 

Dnes je  tomu  přesně   200 let (5. května 1818 v Trevíru) co  se narodil Karel Marx – velký vzdělanec, vědec, myslitel, autor, filosof – mnohými a  kdysi zbožňovaný, jinými, stále, zavrhovaný až nenáviděný. Přes hory napsaných knih a statí lze jen stěží vyslovit jednoznačný soud o tak složité osobnosti a jeho díle. Pochopitelně nejsem k tomu povolán ani já jakožto trochu sečtělý a trochu „vystudovaný“ spoluautor Kosy.Ostatně je jen málo specialistů, kteří celého Marxe vůbec přečetli a mohou se prezentovat jako znalci jeho díla, jehož studium vyžaduje mimořádné a koncentrované úsilí a nikoli jen, více méně  povrchní  zájem..

Začal bych, jen tak na okraj, úsměvnou historkou.

Vyprávěl kamarád, že jeho socialistický podnik vyslal jednou na jakousi akci do Londýna tři zasloužilé odboráře. Takové cesty na Západ tehdy  sloužily, jak známo, k nákupu levného či nedostatkového zboží, což si plánovali i naši odboráři. Navíc jim kdosi poradil, že velmi dobře se nakupuje v obchodním domě Marks and Spencer…K nakupování jim vybylo posledních pár hodin před odletem, takže pro urychlení zastavili taxi. Jenže z názvu toho obchodu jim utkvěl jen ten „Marx“a rukama nedokázali dovysvětlit zbytek. Nebo řidič asi pochopil, že pro lidi z Východu je to povinné a odvezl je tedy na Highgate k hrobu K. Marxe… Výsledek byl, že už nakoupit nestihli, a ušetřené libry ještě museli vrátit.

Ale teď už pár odstavců vážného zamyšlení nad touto velkou osobností, resp. nad jednou specifickou částí jeho teorií (zdůrazňuji: jen částí, záměrně pojatou stručně): totiž nad důležitými oblastmi jeho učení, kde vývoj odhadl chybně či nepřesně.

Hned na úvod se patří uvést: K. Marx (ani B. Engels) nikdy dělnické třídě nepředložili a nevnucovali žádný model socialismu a komunismu (to činili utopisté před nimi, s kterými se „vypořádali“), jak nám jejich zastánci celá desetiletí vtloukali do hlavy. Těch, kteří pokřiveně vykládali Marxovu teorii během éry budování socialismu, bychom se nedopočítali. Stejně jako těch, kteří na něj svalují (stále ještě!) všechny problémy a útrapy světa v nešťastném 20. století. A proto ho neváhali se skonem socialistické utopie pochovat (kupodivu obzvláště ochotně jeho krajané) jako viníka „všeho“do nejhlubšího hrobu. Jenže pochovali nepravého Marxe, který s filosofem z Trevíru kromě jména nemá nic společného, jak jsem o tom psal před časem v jiném článku (O ALTERNATIVÁCH JEŠTĚ JEDNOU).

Zásluha a význam Marxe a Engelse spočívají v tom, že historické zvraty do hloubky analyzovali z hlediska historických předpokladů a materiálních podmínek, méně už z hlediska cílů těchto historických zlomů.

Dnes už je očividné, že v konkretizaci asi toho hlavního cíle se mýlili: totiž třída, která měla zabezpečit překonání kapitalismu (ať revolučně či demokraticky) totálně selhala. Nic jako „mezinárodní dělnická třída“ nevzniklo a nevzniká jako síla, která by se mohla postavit modernímu, čím více expanzívnějšímu kapitalismu (potažmo třídě buržoazie). Na druhé straně Marx tento systém analyzoval tak exaktně jako nikdo jiný, stejně jako anticipoval i jeho vývojovou logiku, dneškem dokonale ověřovanou. To vše obsahuje „Kapitál“, jehož studia se však dnes leckdo málem štítí, i když jeho analýza je stále významným zdrojem poučení.

Epocha kapitalismu, která měla podle něj skončit, je právě na vrcholu a žádné systémové alternativy, jak řečeno, nejsou zatím ani na obzoru. Tento závěr jako by vyvracel učení K. Marxe a těch, kteří jeho učení sdíleli. A proto muselo být „strašidlo komunismu“ na celém světě zahrabáno hluboko pod zem.(Až na některá refugia, která jsou však svou totalitou a kultem osobností od Marxových premis na míle vzdálena.)

Objektivně nahlíženo by se však mělo ohledně chybných Marxových předpovědí (není účelem tohoto připomenutí se u všech zastavovat) rozlišovat: mezi takovými, které skutečně nevycházely z vědecky podložených premis a druhými, které vyplynuly ze společenských procesů, jež Marx a Engels ve své době nemohli předvídat. A pak jsou tu „omyly“ plynoucí z dogmatického, hrubého překroucení podstaty jejich učení, které dezinterpretují skutečného Marxe a jsou dnes důvodem jeho zavrhování.

Řečené se vztahuje kromě jiného hlavně k tomu, jakou dějinnou úlohu „stanovil“ Marx proletariátu a jeho univerzální osvobozovací roli. Tento axiom nebyl skutečně vědecky podložen. Bylo to spíše přání než teorie, která vycházela z revolučního ducha doby a zoufalého postavení dělníků v dané fázi kapitalismu (až 14hodinová pracovní doba, dětská práce, nemoci, hladové mzdy, krátká průměrná délka života atd.). Z toho všeho vyvozovali, že jen proletářská revoluce může dělnickou třídu z těchto poměrů vysvobodit.

Marxem v té souvislosti používaný (nicméně velmi zřídka) pojem „diktatura proletariátu“ se vztahoval jednoznačně na zcela určitý historický kontext. Avšak u něj neměl nikdy význam stranické diktatury, na které spočívala celá epocha „budování socialismu“, a s diktaturou špiček bolševické stranické elity už nemá vůbec nic do činění.

Závěrem bych chtěl zdůraznit, že tato má skromná připomínka významného výročí není v žádném případě ani glorifikací, ani obhajobou K. Marxe a jeho učení. V rámci těchto pár stránek to ani není možné. Je snad náznakem, jak k jeho obřímu dílu přistupovat. K tomu poslouží také následný citát, který je, myslím, pro tuto příležitost výstižný a přiléhavý (i když s všeobecnou vstřícností se zajisté nesetká).

„Se zvláštní horlivostí se na povalení pomníku velkého neznámého zúčastňují právě ti, kteří „marxismus-leninismus“ po léta vynášeli jako nadčasově platný, nad jakékoli pochybnosti povznesený myšlenkový systém a dogma. Přitom by se právě od Marxe mohli poučit, že každá teorie musí být chápána v její historické souvislosti vzniku a podmíněnosti, tj. jako odraz a výraz určitých společenských vztahů: to platí i o kanonizované myšlenkové soustavě „marxismu-leninismu“.

A tak jsou Marx a Engels málem jmenováni jako duchovní zakladatelé tradice, jejíž setba vyklíčila v totalitních společnostech východního bloku a SSSR, ve stalinismu a Stasi-nismu. Vždyť nakonec pojem „diktatura proletariátu“, v jehož jménu zřídily komunistické strany své diktátorské režimy, pochází od zakladatelů „vědeckého socialismu“ – tak nám to vysvětlují čerstvě obrácení východní demokraté nyní v nejlepším souladu se západními starokonzervativci, kteří to „vždycky věděli“. (M. Schneider: Das Ende eines Jahrhundertmythos, 1996).

Autor tím chtěl bezesporu vyjádřit, že až dnes nastává čas k objevování a pochopení „pravého“ K. Marxe a možná k objevování cest dalšího vývoje lidské společnosti, zápasící s obrovskými a stále narůstajícími problémy…

Vlkův  dodatek:

Velmi děkuji Xaverovi  za tenhle  článek. Dávám jej schválně o den  dříve, než  je  Marxovo   200. výročí. Protože  zítra nejspíš  na  nás  bude  klasik vykukovat   ze  všech  rohů a  jít  s informačním davem  není  libůstka  Kosy ani jejich autorů.

K výročí za svou osobu  dodám  jen tolik, že  smyslem Marxových  děl a teorií  bylo popsat podmínky, za  kterých  může  dojít k obecnému společenskému vzestupu, a  z práce – otročiny se může  stát tzv. osvobozená  práce.  Za  svou osobu  říkám, že  v  tomto se Marx  nespletl!

Díky jeho myšlenkám / a technickému pokroku,  spojeného především s využitím  energetických schopností  nafty/, vznikl alternativní společenský systém,  který  původně  měl  být  nadřazenou náhradou  kapitalismu, jež  ale  vlivem  řady  faktorů, s kterými  Marx  nemohl pracovat, protože  bud  neexistovaly  nebo šlo  o tzv. měkké,neměřitelné  veličiny, v  souboji systémů prohrál. Nicméně  prohrál tak, že  výrazně  zmutoval původní  brutální kapitalismus  do  až neuvěřitelně  snesitelné současné podoby. Zkrátka  došlo k polidštění  jak  kapitalismu, tak i kapitálu. Na  rozdíl od  těch,  co  mají  Marxe za  tmáře, šiřitele  zla a  viníka  všeho možného z hrůz  20.století  si osobně, při pohledu na  současný  kapitalismus,  myslím,  že  Karel Marx  vlastně  vyhrál. Možná leckdy až  příliš… Ale  to by bylo na  jiný článek, nikoli tenhle,  výroční.

Nicméně v  každém případě, kdyby  to bylo  technicky možné, by mne zajímalo, co  by  klasik řekl současnému  světu a  kapitalismu. A  zejména  jeho naprostému historickému  paradoxu.  Nedošlo totiž   sjednocení proletářů celého světa, nýbrž  dnes  v,  globalizaci, díky akciovému  vlastnictví a  křížové provázanosti  akcionářů  klíčových nadnárodních společností,  zažíváme  fakticky pravý  opak-    spojení  kapitalistů  všech  zemí.  A  naopak  k  totální  separaci  námezdně  pracujících na jednotlivá individua… Čili naprosto zásadní zvrat  Marxových zásadních teorií… Kapitalisté prostě  udělali to, co  měli, ve  vlastním zájmu provést  vykořistovaní a  ti se naopak  místo spojení do společné síly – individualizovali do pozic  podnikatelů s  dob Karla  Marxe…

Příspěvek byl publikován v rubrice Xaverův nový dům se štítky , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.