Smysluplný trojhlas


napsal Leo  K.

Smysluplný trojhlas

Nenápadné Agentuře NKL se podařilo celkem slušně uspět s pravidelným (už od roku 1994) pořádáním setkání reprezentantů domácích i zahraničních vrcholných orgánů a organizací s hosty z řad špičkových manažerů, poslanců a senátorů, zástupců státní správy, vysokoškolských profesorů a dalších odborníků, nazvaným Žofínské fórum. V úterý 23. května proběhlo Žofínské fórum vyhrazené prezidentu republiky, který svoji přednášku tentokrát věnoval aktivnímu občanství ve třech rovinách. V politické, ekonomické a informační.

Následně pak prezident obhajoval některé prvky přímé demokracie v politickém systému. Chválil například přímou volbu prezidenta, tedy to, co ho dvakrát vynesla na post prezidenta republiky. Promluvil o panašování, které se osvědčilo v komunální politice a které ze zcela zištných důvodů odmítají politické strany v parlamentních volbách. Přínosem by podle něj byla i přímá volba starostů a hejtmanů a to tak, že by vyhrávali kandidáti nejúspěšnějších stran s nejvíce preferenčními hlasy, aby se vyhnuli možnosti volby starosty bez podpory. Trend postupného zavádění prvků přímé demokracie by měl pokračovat i k referendu.

V druhé části proslovu se Zeman věnuje vztahu zaměstnanců a zaměstnavatelů. „Na odborech mi vadí, že se nevěnují tématu participace zaměstnanců na životě svých podniků,“ řekl prezident s tím, že větší podíl zaměstnanců na zisku firmy by je lépe motivovalo.

Na rozdíl od pana prezidenta si myslím, že to není úlohou odborů, ale politiků. Ač odborová práce má už z definice levicové rysy, nemůže – z té samé definice – vytvářet obecné podmínky, které by participaci umožňovaly nebo dokonce podporovaly. S predikcí prvků přímé demokracie, stejně jako se svobodnou informační společností ale souhlasím, protože aktivní občanský sektor je něco, co bez přehánění kladně koreluje se spokojeností občanů. Prostor přednášky Žofínského fóra teď opustím, abych se věnoval některým částem podrobněji. Jde mi o aktivní občanský sektor, respektive o zárodky Pražské bažiny, která se za něj neprávem vydává.

Prvorepublikovou tradicí – na kterou se Zeman často odvolává – byla dobrovolnická práce jménem občanské uvědomělosti. A to ať již to bylo na poli kultury, vědy, umění či sportu. Dobrovolnictví bylo značně rozšířeným jevem v oblasti péče o zdraví občanů. Zde měla velmi silné postavení Společnost Československého Červeného kříže – v roce 1930 v ní pracovalo přes 35 000 samaritánů a samaritánek. Dorost ČsČK sdružoval v té době 483 000 členů. Pracovalo zde značné množství spolků, charitativních organizací, vytvořeno bylo i Ústředí dobrovolných sociálních a sociálně zdravotních spolků. V něm byly sdruženy stovky zdravotnických a sociálních organizací. K tomu všemu je třeba přičíst tisíce drobných spolků, počínaje hasičskými a konče čtenářskými a pěveckými. Nebylo u nás obce, jejíž společenský život by se neodvíjel od existence dobrovolných sdružení občanů. Bylo zcela běžné, že v městečku majícím okolo 5000 obyvatel bylo 30 i více sdružení.

Občanský sektor byl v té době něčím, co snese, jak už jsem jinde psal, označení sůl země. Byl nositelem potřebného rozvoje společnosti, nesl v sobě i nutné dávky konzervatismu, pečlivým dodržováním tradic udával i společenský tón a zároveň zajišťoval rozvoj vědění, kultury a sportu. Byl naprosto svobodný, samostatný a měl plnou podporu státu. Byl i pečlivým strážcem demokracie, elementem, s nímž museli všichni počítat. Jelikož se neprezentoval jako jednotná organizace, ale prostupoval napříč společností, byl vnímán velmi silně, avšak nikoli jednotně. V demokratické zemi neměl také nikdo potřebu jeho sjednocování, neboť zde nebyl ani zájem na jeho centrálním ovlivňování. Nebyl vnímán jako celek a sám se tak ani nekonstituoval. Zdálo se, že máme po roce 1990 na čem stavět:
„…myslím, že člověk nemusí být velkým ekonomem či počtářem, aby přišel na to, že občanská společnost se vyplácí…, většina neziskových aktivit neslouží jen těm, kdo se jich účastní, ale přináší obecný prospěch, tedy výsledky, z nichž se tak či onak můžou těšit všichni…, jednou ze základních dimenzí občanské společnosti a zároveň jednou z forem či podmínek jejího rozvoje je tedy decentralizovaný stát.“ (Václav Havel, Co je občanská společnost – projev 26. 4. 1999 v Minneapolis, USA).

Několik generací občanů nemělo možnost poznat skutečnou podstatu občanské společnosti, jejímž základem jsou společně sdílené hodnoty demokratického života prověřené vlastním poznáním a vlastní činností. A tak se „chopily příležitosti“ predátoři moci a společně s primitivními antikomunisty, prohlašovali vše, co vyztužovalo komunistickou ideologii za nežádoucí. Tak se stal stát nepřítelem, proti kterému se má postavit občanská společnost jako protiváha. Objevily se nápady, že občanská společnost má vytvářet alternativní strukturu pro uchopení moci, jakási třetí síla. Přístup demokratického aktivismu se stal dokonce věcí módy tvrzením, že demokratickou politickou kulturu podmiňuje účasti v občanských sdruženích. A začaly se vytvářet shora nevládky – tedy nikoliv jako dobrovolnické sdružení.

Dnes, jmenujme z těch známějších: Greenpeace, Hnutí Duha, Děti Země, Amnesty International, Liga lidských práv, Člověk v tísni, Adra, Nesehnutí, Multikulturní centrum a jiné. Někdy si dokonce myslím, že se snad obnovila i protektorátní Liga proti bolševizmu. Už z jejich názvů lze usoudit na snahu přivlastnit si tu správnou pravdu. Zde už nejde o přidanou pozitivní hodnotu, o seberealizaci v tom prvorepublikovém smyslu, ale o politický náboj. Spolky dokonce vytvářejí konsorcia a politickým racketeeringem (= vydíráním) konkurují politikům všech stran v boji o moc. Takzvaně prodemokratické nadace z celého světa uzřely příležitost a poskytly peníze intelektuálům vybrané úrovně, aby vytvořili tu „správnou novou občanskou společnost.“

Jako příklad bych uvedl: Nadace Partnerství existuje již od roku 1991 a za více jak dvacet let se z ní stala největší česká environmentální nadace. Jaký je historický vývoj nadace? Máme pro vás krátký historický exkurz. Americké nadace (C.S. Mott Foundation, German Marshall Fund, Rockefeller Brothers Fund) se poprvé v historii spojují pro činnost v zahraničí a hledají, jak co nejúčinněji pomoci novým demokraciím ve střední Evropě. Vzniká program ochrany životního prostředí a posílení demokracie pod názvem Environmental Partnership for Central Europe. Zpočátku je založený pouze na grantování a stážích do USA. Sídlí v Praze, ředitelkou je Susan Cleveland. Grantová komise se skládá ze zástupců českých a slovenských neziskových organizací.

Čtyři významy občanské společnosti jsou tak zcela chybně chápány: ať už jde o počet občanských sdružení, o demokratickou politickou kulturu či ideologizaci demokracie a celé společnosti jako takové. V normální společnosti mají sice takové instituce své místo, ale neusilují o uchopení moci!

V polarizované společnosti si však mohou nárokovat větší vliv, nepotřebují soutěžit myšlenkou, protože jejich pravda je odůvodněna argumentem vyššího poslání – vždyť „chrání před Kremelskou dezinformací, chrání demokracii!“ A zdůrazňují, že tak činí v nesmiřitelném boji. Ve jménu stejného „nesmiřitelného boje“, který jsme hlasitě a jednoznačně odmítli v roce 1989. I komunisté tehdy vedli „nesmiřitelný boj“ proti kapitalismu.

Opravdu jsme za 29 let tak zblbli?

Z tohoto principu se pak odvozuje právo porušovat zákony a svévolně omezovat práva druhých. Patent na pravdu opravňuje i k centrálnímu plánování, k rozhodování bez veřejné argumentace. Tento falešný model občanské společnosti se rozšířil z České republiky do celého postkomunistického světa, ač je popřením vývoje společnosti od antiky až po Hegela a zásadní překážkou v obnovení normálního fungování demokracie. Osvícenci považovali občanskou společnost za stav daný společenskou smlouvou, teprve Hegel ji oddělil od státu a definoval ji jako „přechodnou sféru mezi rodinou a státem, kde se jedinec stává veřejnou osobou a sdružuje se v souladu se svými zájmy.“ Povaha těchto zájmů pak může být samozřejmě jak pozitivní, tak negativní a funkce, které občanská společnost plní, je značně proměnlivá.

Významný a morálně pochybný hráč myšlenky globální otevřené společnosti G. Soros tvrdí, že úlohou a smyslem občanské společnosti je formulovat požadavky občanů, utvářet veřejné mínění, rozvíjet pluralitu společnosti a přiměřeně se podílet na politické moci. Na tomto tvrzení lze plasticky ukázat jakým způsobem jeho tvrzení rozkládá demokracii. Občanská společnost může mít kontrolní úlohu, může mít právo veta, ale nemůže být institucí! To je podstatou Sorosova argumentačního klamu.

Občanská společnost nemůže být další mocí, vedle zákonodárné, výkonné a soudní.

Může diskutovat a tlumočit požadavky občanů, ale nemůže je formulovat, to zůstává vyhrazeno politikům. V ojedinělých případech se může aktivistická část občanské společnosti pokusit tyto myšlenky formulovat, ale pak musí projít demokratickými procesy (referendem), aby byly uznány společností za obecně platné. Sorosova idea, že by občanská společnost měla být protiváhou státům i soukromým subjektům a v případě, že jejich rozhodování považuje za nesprávné, má se pokoušet ho komplikovat a prosazovat vlastní řešení, vlastně zcela ignoruje demokratické instituce a zavádí cosi podobného anarchií.

Ta sice má také své přívržence, ale ti by se měli vzdát všech přínosů státu. A to už je horší.

Právě tak občanská společnost nemůže vytvářet veřejné mínění, protože buď je demokratická a tedy pluralitní (různých názorů), nebo je ovlivněná a není pluralitní, natož demokratická. Zdánlivě nevýznamná hra se slovíčky tak může být zdrojem fatálních omylů, kdy marketing mluví o víně a v realitě se jedná o splašky. Tento vycizelovaný klam přispívá k růstu autokratických tendencí ve společnosti.

Jiří Karen píše případně:
Pokud humanismus, formální pluralita, lidská práva a právě tak zesměšněné pojmy svoboda a důstojnost člověka znamenají absurdní konzum, cynické vykořisťování, odcizený mechanismus politiky, likvidaci životního prostředí, korupci a svět, ve kterém je člověk redukován na lidský zdroj ke spotřebě abstraktního mechanismu kapitálu, svět, zmítaný migračními vlnami a válkami, potom tento (váš) humanismus odmítáme! S takovým humanismem běžte, někam! Hillary Clintonová, jedna z prominentek korupčního establishmentu, nám bude vyprávět o lidských právech? Tůdle!!!! Donald se s tím alespoň nepáře.

Erik Tabery má ve své knize (Česká cesta od Masaryka po Babiše), kterou Karen zmiňuje, řadu poznání. Jedno z nich poukazuje na fakt, že hodnota jako taková může být základní lidskou motivací bez ohledu na reálné sociální poměry. A víme, že levicové teorie trpí omezeným sociálním determinismem, kdy se všechny problémy světa vykládají zlým kapitalismem. Dokáže levice nabídnout pravdivou humanistickou hodnotu, podpořenou reálným ekonomickým systémem? Dokáže vyprodukovat i něco jako „duchovní“ hodnotu? Jsem přesvědčen, že téměř vždy, kdy si nevíme rady, leží řešení na dosah ruky. Spravedlnost představuje jedno ze základních kritérií hodnocení uspořádání společenských vztahů. Již od roku 1790, to znamená 228 let máme před sebou osvícenecké zvolání:

Svoboda, rovnost, bratrství!

Spravedlnost jako rovnost neboli „každému, co jeho jest,“ míněno podle práva, vychází z morálních důvodů. Snad právě pro to leží na pokraji zájmu, těch co jim ani zákon není dost. Prosím vás morálka, koho to dnes ještě zajímá? Spravedlnost a rovnost jsou termíny neoddělitelné, avšak nelze je zaměňovat. Ne vždy je spravedlivé, když každý dostává stejně. Spravedlivé naopak může být dostat víc, pokud se víc snažím nebo víc vykonám, případně víc potřebuji, mám horší výchozí pozici či méně počátečního potenciálu apod. Tím, kolik v různých situacích dostat, aby nedocházelo k nespravedlnosti, se zabývají jednotlivé principy spravedlnosti. Jsou jimi konkrétně: princip rovnosti, zásluhovosti, výkonnosti, potřebnosti, rovnosti příležitostí, schopností a potenciálu, původu a hodnosti a právních nároků.

Spravedlnost byla příčinou vzniku křesťanství.

Pomstychtivý Bůh Staré smlouvy byl všechno možné, jen ne spravedlivý. Byl nacionální (vyvolený národ) a nesnášel kompromis. Bůh Nového zákona vzal všechny hříchy na sebe, ale skutečné rovnosti jsme stejně nedorostli. O proklamované rovnosti příležitostí (americký sen) si například musíme leda nechat zdát. A snad proto rovností pro jistotu, rozumíme jenom formální rovnost před zákonem. Víme, že ani ta není naplněna, že do zdánlivě rovného právního procesu prorůstá majetková nerovnost a už tím pouhým vědomím problém ignoruji.

Spravedlnosti jsme se nedopracovali a je to velká výzva již minimálně 2 000 let.

Co, proboha levice ještě hledá? Stát nelze řídit jako podnik. Stát peníze nevydělává, ale vybírá nebo tiskne. Peníze vydělávají podnikatelé, stát jim k tomu vytváří prostředí.

Adresně: Peníze vydělává Agrofert a a. Babiš mu k tomu vytváří prostředí.

Český pokus zvolit si Babiše jako zrcadlový odlesk Trumpa je selháním voličů. Nepoučit se ze současných zkušeností USA je dobrovolnou abdikací na fungující stát i ekonomiku.

Pořádek, který slibuje Babiš, může být pouze následkem, nikdy ne předpokladem dobrého státu a perspektivní, svobodné ekonomiky.

Nastolením „pořádku“ slibovali/hrozili všichni diktátoři, ať Mussolini, Hitler nebo například Franco. Stát je služkou veřejnosti, spravedlnosti se nedomůžeme budeme-li volit někoho, kdo stát považuje za SVŮJ prostředek. Proč bychom měli třeba trvat na tom, aby se naše všeobecná vzdělávací soustava zbavila módních trendů a začala znovu efektivně učit? Proč se místo toho nestarat jenom sám o sebe a nechat věcem volný průběh? Laissez-faire, jak říká Václav Klaus?

Všechny studie se shodují v tom, že na pracovním trhu přežije pouze ten, kdo chápe mozaiku souvislostí, chápe, kam zařadit informace, které získává, a navíc je to člověk s kreativním myšlením. Ale vychovává nynější školství děti a mládež s tímto způsobem kvalifikace? Vychováváte ke kreaci (samostatnému vytváření) tím, že jim předkládáte „pravdy“ o kterých se nediskutuje? Když jim zapřete vývoj názorů? Když je nenaučíte příčinné souvislosti v matematice?

A jestliže se všichni shodují, že Průmysl 4.0 bude znamenat individualizovanou výrobu podle představ zákazníka, specificky modulovanou, bude většina lidí schopna představu o svém budoucím výrobku nadesignovat? Jestliže se v brzké době (odhaduje se 15 – 20 let) naplní tato představa, co potom?

Copak nejde o vaše děti? O vaše vnuky? Jestliže někdo tvrdí, že budou vznikat nová místa, tak ano, budou, ale je třeba si uvědomit, co bude umělá inteligence znamenat. To nebude pouze zánik dělnických profesí, ale zaniknou profese ve finančním sektoru, v bankovnictví, v právnických sférách, v designu, v architektuře, ve strojírenství, v projektování a tak dále. Jsem přesvědčen, že z řady otázek, nejdůležitější otázkou dneška je široký dialog v celé společnosti. Brainstorming – chcete-li. A proto také demokracie bez vytáček.

Smysluplný trojhlas – parlamentarismus, přímá demokracie i lidové veto a široká občanská účast podmíněná dialogem vlády s občany.

Příspěvek byl publikován v rubrice Země Lea K. se štítky , , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.