Bože chraň Sýse, Vojtěch Pikal se omlouvá


napsal Leo K

Ronald Reagan, prezident USA, který „uzbrojil“ Sovětský svaz začal poradu vedoucích pracovníků zahraničně politických služeb v červnu 1984 takto:

Sešli jsme se, abychom posoudili co nejúčinnější cestu boje s komunismem. Jak dobře víte, všechny dosavadní pokusy zničit bolševickou nákazu končily neúspěšně…

Tak začal projev člověka, který řekl: „Jsou důležitější věci než mír.“

Ten projev tenkrát Rudé právo ani Zemědělské noviny neotiskly. Pokud si ještě pamatuji, vyšla jenom zpráva, že Reagan nazval Sovětský svaz Říší zla a vyzval k její likvidaci. — Říše zla.— Nebyli jsme bezduché loutky bez informací i když nebyly oficiální. Měli jsme docela slušnou představu jak to v Sovětském svazu skutečně vypadá (řada známých pracovala na ruském území při budování ropovodu Družba) a šokovala nás neskutečná chudoba ruského venkova, která neuvěřitelně kontrastovala s vypouštěním kosmických raket, ale Říše zla?

Připadalo mi to tenkrát (a nejenom mě) neskutečně teatrální. Na takový květnatý styl jsme, až na výjimky (Albánský lid vzlétá jako orel…v podání Radia Tirana), nebyli zvyklí. Dnes to bereme téměř jako normu a když se někdo vyjadřuje racionálně a k věci, tak nám to připadá divné. Hezky tenkrát bývalý herec Reagan mluvil, ale pro české uši – znáte to – Čech se rozhoduje: v nebi je lepší hygiena ale v pekle je zase lepší společnost. Jak to nakonec dopadlo, všichni víme. Jenom mě trápí myšlenka, kam se podělo milion a dvěstětisíc členů KSČ.

Jistě, mnozí byli pouze „u komunistů.“ Ale bylo tady násobně více lidí, kteří sice nebyli v „partaji“ nicméně byli přesvědčení o správnosti myšlenky socialismu. Byli přesvědčeni, že když se táhne za jeden provaz, tak se dá pohnout i tím nejtěžším břemenem. Ztratili se. Jako například Etruskové? Nebo převlékli kabát – jako například prezident hospodářské komory ing. Vladimír Dlouhý?

Správně jste pochopili, že jde o řečnickou otázku. Neztratili se, jsou tady a i v případě, že převlékli kabát, si ponechali všechny nectnosti minulého režimu včetně přehnaného sebevědomí. Jak se poznají? Třeba tak, že hlupáci nikdy neváhají.

Nadále existuje ta početná skupina, co byla „u komunistů,“ aby nebyly problémy podle hesla: Nevystrkuj frňák, nebo přes něj dostaneš! A s nimi tak zvaná mlčící většina, které se v jiném prostředí přezdívalo – také právem – kibic. Oni totiž zas tak moc mlčící nebyli. Jenže většinou na špatných hrobech. Naše země se stala zemí manifestovaného souhlasu. V padesátých, sedmdesátých i osmdesátých letech a jak je vidět, i ve dvacátých letech 21. století.

Během procesů s Miladou Horákovou nebo Rudolfem Slánským byly nošeny do soudní síně koše s tisíci rezolucemi lidí žádajících nejvyšší tresty pro obviněné, které byly organizovány nejen závodními výbory KSČ, milicemi, ale i uličními výbory.

Strana TOP09 se rozhořčovala při zákroku policie proti „spontánnímu vystoupení“ našich občanů za svobodu Tibetu, když tu byla oficiální návštěva z Číny.

Koncem sedmdesátých let se konaly na pracovištích schůze, kde zaměstnanci svým podpisem odsoudili Chartu 77.

Teď se dovídáme jak všichni přímo manifestačně odsuzujeme vyjádření Michala Kesudise k smrti vojaků v Afghánské misi. Byl podmíněně odsouzen za schvalování trestného činu, což je pokrok, protože v Protektorátu se za stejný čin popravovalo.

Za totality se souhlas s politikou projevoval manifestačně – například na 1. máje, zatímco dnes se dovídáme o svém všeobecném souhlasu dodatečně. Tak na příklad souhlas s politikou ANO je dán 29,64% voličským výsledkem při účasti 60,84 oprávněných voličů, což znamená, že Andreje Babiše and his boys (and girls) volilo 18,03 % oprávněné populace. Tedy zhruba 1,5 milionu z 8,5 milionu. Ale z tisku se dovídáme, že ANO má nadstandardní podporu.

Jak to vypadá s naším všeobecným souhlasem s nebezpečím ze strany agresívního Ruska a úlohou severoatlantické aliance raději nikdo nezkoumá. Dokonce ani vstup do ní (na rozdíl od vstupu do EU) nepodléhal veřejně vyjádřenému souhlasu. Asi „naši zástupci“ v parlamentu věděli proč.

Západní státy nás zradily v Mnichovu, nepomohly v roce 1968, kdy ministr zahraničních věcí ČSSR Jiří Hájek na zasedání OSN na konci srpna 1968 s úžasem pozoroval, jak gratulují američtí diplomaté svým sovětským kolegům k perfektně provedenému zákroku; tyto státy ukázaly jak si váží vlastního slova, když Gorbačovovi v roce 1990 slibovaly, že expanze NATO nepřichází v úvahu. Existuje nějaký důvod, pro který bychom si mohli myslet, že když se bude lámat chleba, západní „spojenci“ budou jednat jinak?

Historikové mají možná pravdu, když říkají, že v Jaltě se nic nerozhodlo. Ono už bylo rozhodnuto před Jaltou v prosinci 1943, na setkání ministrů zahraničních věcí v Moskvě, kde bylo přijato Prohlášení čtyř národů o všeobecné bezpečnosti, tj. USA, Velké Británie, Sovětského svazu a Číny, podepsané v Moskvě 30. října 1943 ministry zahraničních věcí, v němž vlády výše uvedených států zavázaly, že „po skončení nepřátelství nebudou používat svých vojenských sil na území druhých států, vyjímajíc k účelům, stanovených v tomto prohlášení a po společné dohodě.“ („That after the termination of hostilities they will not employ their military forces within the territories of other states except for the purposes envisaged in this declaration and after joint consultation.“) K této deklaraci se připojila později Francie a toto prohlášení pěti velmocí stalo se až do přijetí Charty dokumentem, podle něhož se řídila nově založená OSN.

Jinými slovy Prohlášení říkalo, že do skončení druhé světové války mohou státy podle svých možností umísťovat své vojenské síly podle svých možností. Jalta představovala ústup Stalina z původních pozic, které díky americké administrativě dosáhl v rámci Prohlášení pěti ministrů zahraničních věcí v Moskvě v říjnu 1943 přijetím zásady čí noha vojáka, kam vstoupí, toho území vlivu. Přijetí této zásady přenechávalo Stalinovi celou východní a střední Evropu bez jakýchkoliv dalších podmínek.

Rozdělení Německa a Rakouska na jednotlivé okupační zóny a podmínka svobodných voleb v Polsku představují tak jednoznačně důkaz kooperativnosti Stalina ve vztahu k Západu, kdy ustoupil více než musel jako projev své dobré vůle. Podle Waltera Lippmanna: Zahraniční politika a válečné cíle Spojených států. (Předmluva ke studii „U.S.War Aims“ byla napsána v květnu 1944) „zbývají ovšem ještě jiné státy, malé sice, ale důležité, které stojí již mimo atlantickou  soustavu. Jsou to na Československo, Polsko, Finsko, Rumunsko, Bulharsko. Jugoslávie, Maďarsko a Rakousko.Tyto státy mají strategické svazky s Ruskem.“ (s.174)

„Hranice ruské oblasti nejsou jasně určeny, ale jistě se táhnou od Prahy do Vladivostoku …R. 1938 již na Rakousku a Československu ukázalo, že západní mocnosti nemohou chránit evropskou východní oblast.“(s.179)

„Zdali nebude  třetí světová válka, bude záviset  na tom, zůstanou-li Rusové ve své sféře a atlantické státy rovněž v své sféře a dohodnou-li se na své politice proti Německu a Japonsku.“ (s.180) USA „měly by uznat pevnou strategickou soustavu ruské oblasti, obsahující státy na západ od Sovětského svazu. “(s.228)

USA „měly by uznat pevnou a vhodnou strategickou soustavu ruské oblasti, obsahující státy na východ od Německa a na západ od Sovětského svazu. Měly by dále z důvodů uvedených v předešlém odstavci tlumočit sovětské vládě svůj názor, že spolupráce ve všeobecné světové organizaci bude opravdová a svobodná nebo omezená a pochybná podle toho, jak členské státy a zvláště ty nejmocnější budou dodržovat doma ony demokratické svobody, o nichž si přejí, aby vzkvétaly za hranicemi.

Je tedy zřejmé, že podle představy tehdy velmi vlivného amerického publicisty W. Lippmanna mohl Sovětský svaz a jeho představitelé ve své sféře vlivu utvářet politické systému dle vlastního vkusu, případně posuzovat, zda se vývoj v dané oblasti pohybuje v souladu s jejich viděním světa a přijímat „všechna opatření, která považovali za správné“.  To byl také důvod úžasu Jiřího Hájka na zasedání OSN na konci srpna 1968.

Dalo se to předvídat. Lze tedy vytknout jak lidu Československa, tak i jeho řádně zvoleným zástupcům v Národním shromáždění, tak politikům, že nerespektovali tyto hranice svých možností. Jestliže se tyto závěry dají nějak slušně vyhodnotit, kdo že nás to natahuje na skřipec 3. světové války? Ale vláda i mainstream se usnesly, že nebezpečí fičí z Ruska. Pro potvrzení se ptali – koho, že se ptali? No generála přece. Petra Pavla! Co čekali, že jim voják odpoví? Svatá prostoto! Ano, nevědomost, prostota nebo snad i blbost(?) jsou hodnoty, které frčí.

Lidové noviny, reprezentované Kateřinou Kolářovou, položily návodnou otázku Vojtěchu Pikalovi: 

Berete na sebe jako předseda podvýboru pro přípravu návrhů pro státní vyznamenání skutečnost, že se na soupisku dostal básník Karel Sýs?

Je to moje osobní selhání. Moje zodpovědnost, stejně jako zodpovědnost každého člena podvýboru je lustrovat si všechna jména ze seznamu. Je pravda, že jsem tomu měl asi dát větší váhu.

Především otázka slušného novináře by nikdy neměla obsahovat jeho vlastní postoj. To snad by měly obsahovat i právní vědy, které novinářka vystudovala. Nezbývá než usuzovat na jistý šlendrián, lajdáckost (Schlamperei) „novinářky,“ mám li se vyvarovat ostřejšího slova. Politici dobře vědí, že chtějí-li zavést myšlenkovou totalitu, společnost, kterou nerozptylují nechtěné alternativy, musejí nejdříve vybudovat nevzdělanou, na „elitách“ závislou a atomizovanou společnost.

Bc.Vojtěch Pikal dal jasně najevo, že automatický souhlas je mu blíže než kritické zamyšlení.

Hitler říkával: ,,Neznáte lid. Lid si nepřeje být vtažen do nějakých politických formací; nechce být obtěžován plány; přeje si rozhodné vedení, kterému může důvěřovat, a pranic jiného!“ Ve čtyřech větách Kateřiny Kolářové a Vojtěcha Pikala je evidentní důkaz, že se tento záměr politikům daří.

Karel Sýs je jednou z nejvýraznějších osobností z okruhu básníků, kteří do literatury vstoupili na sklonku 60. let a prosadili se. V 80. letech byl dominantní postavou československé poezie a v roce 1989 mu byl právem udělen titul zasloužilý umělec. Jeho dílo je obrovské a takřka nepřehledné.

V polemice s českou polistopadovou realitou se Sýs postavil do role mravokárce a soudce nad dobou „vymknutou z kloubů.“ V souborech fejetonů, článků a glos ironicky, polemicky, útočně pod pseudonymem Kosmas i pod vlastním jménem zachycuje události v české společnosti devadesátých let a na počátku nového tisíciletí (Nová kronika aneb Bordel v Čechách, Bordel na druhou, Bordel do třetice, Vymknuta z kloubů). Obrazy bezútěšnosti i litanické chrlení veršů a slov, nadávky a přímočaré hrozby vyjadřují básníkovo přesvědčení o nutnosti obnovit spravedlivou vládu (Píšu báseň zatímco za oknem padá muž). Ve starozákonních stylizacích a hořkých sarkastických komentářích ekonomické a politické přítomnosti se básnické „já“ proměňuje v „my“, a odpůrci v „oni“ (Načas v očistci, Pět let v mrtvém domě). Bezútěšnost provází i milostné extáze a deprese v básních naplňovaných sexuální otevřeností, orgastickou posedlostí a formou směřujících až k říkadlu (Omráčená schránka).

A proto, že je myšlenkovým oponentem, nemá jeho dílo být oceněno?

Budeme souhlasit s ideologickým pohledem K. Kolářové? „Vždyť souhlas a souhlasení až do úplného zblbnutí, to je nejdelší cesta k poznání pravdy“ napsal už března 1956 (!) Dominik Tatarka, slovenský spisovatel, protože už v druhé polovině padesátých let se některým osvíceným „soudruhům“ bouřil z manifestovaného souhlasu s oficiální politikou (dnes bychom řekli s mainstreamem) zažívací trakt. Snad jenom malilinkou část z jeho knížečky „Démon souhlasu,“ aby bylo evidentní, co vadí kritickému člověku už minimálně od těch padesátých let.

… Má milá přítelkyně, ohlásil jsem se k vám, přišel jsem, přinesl jsem k jmeninám kytičku fialek.
Vy nic.
Tutéž kytičku z obecních velkokultur vám nosívám už léta. Při každých jmeninách jste ke kytičce přivoněla, čímsi vám má kytička voněla, zavoněla aspoň přátelstvím, jarem, láskou, aspoň věrností starého přítele. Tentokrát však nic. Ani ji nezdvihnete k tváři, nepřivoníte, odložíte.

Co je? Co se stalo? – ptám se pohledem. Naléhám: Pěkně voní, že?
Když tak nezdvořile a neopatrně naléhám, přítelkyně mi odpoví, protože jsem ji k tomu donutil:
– Nevoní. Vy to nevíte? Už pěkných pár let nevoní.
(Po všechny ty roky, co přinášíte kytičku z obecních velkokultur, nikdy jste k ní nepřivoněl, nepřesvědčil se, jestli opravdu voní nebo nevoní. Jestliže nevinná kytička opravdu nevoní, usvědčuje vás to z tisíce nemilých věcí, odhaluje vás to. Nepochybně aspoň z toho, že jste k ní za celý ten čas nepřivoněl.)
Proto tím neodbytněji naléháte, že ubohá kytička musí vonět. Nevinná, třebas nevoňavá kytička stala se vám otázkou vaší osobní prestiže, otázkou opravdovosti vašeho vztahu, svědectvím.
Nevinná kytička, ať už nevonná nebo voňavá, najednou ohrožuje, jak se zdá vaše přátelství. Teď záleží jenom na vás. Slušelo by se, abyste přivoněl, přesvědčil se uznal omyl a nakonec se omluvil. Ale nic z toho nejste ochoten udělat.

Rozvádějme absurdní věc: Kytička fialek se stane jablkem sváru o moc, o zásady. V tom případě kytička psích fialek, jinak docela nevinná, by měla, pravděpodobně, podle všech předpokladů, kterým jsme uvěřili – a tedy i podle našeho svatého přesvědčení – vonět. Fakt je, že nevoní. Celá naše ideová organizace však předpokládá, očekává, věří, že voní, že musí vonět.

Hlava naší ideové organizace položí členům voleného orgánu zásadní otázku: Tak co, voní? Kdyby naše sporná kytička náhodou opravdu nevoněla, což se může stát, naše předpoklady by nebyly vůbec správné, nesplnilo by se naše velké očekávání. Kdyby naše kytička nevoněla, otřásl by, tak se nám tvrdí, její základní nedostatek, nevoňavost, naším přesvědčením, naší vírou, zasela by do nás pochybnost o základech společnosti a dost možná, že by oslabila naší bojovnost. I vládcové jsou přece lidé. Kytička je také věcí osobní prestiže. Nikdo se nechce dát zahanbit.

A proto se kytička mocensky povýší na svatou věc, kytička se stane zásadou, symbolem. Ve jménu zásadovosti členové orgánu trvají na tom, že kytička, která ve skutečnosti nevoní, voní; voní ať je jaká chce, voní, i kdyby nevoněla, protože ze zásadních důvodů musí vonět. Členové voleného orgánu, kteří představujeme morální jednotu pracovníků našeho ideového úseku, chceme být vzorem jednotnosti a souhlasu. Voní – nevoní? To už je vedlejší, z hlediska vyššího principu to nikoho nezajímá. Tvrdíme, a souhlasíme spolu všichni v nejsvětějším přesvědčení, ať už je to jakkoliv, ať už voní nebo nevoní, že nevoňavá kytička přece voní nám všem povědomou vůní našeho humanismu, vlastenectví a dalšími city a idejemi…

Tolik Dominik Tatarka už v padesátých letech.

Jestliže jsem omráčen neznalostí Mgr. Kateřiny Kolářové, tak replika Vojtěcha Pikala mi byla přímo plivnutím do obličeje. Říká mu něco slovo pluralita? Nebo sousloví civilizační hodnoty? Jsem registrovaným příznivcem Pirátské strany od roku 2011, ale (nejenom tady) vidím limitu Pirátů způsobenou rozředěním byť dobrého nápadu, diskutuje-li se myšlenka v příliš velkém kolektivu. To jí sice „obrušuje hrany,“ ale zároveň ztrácí na původním náboji, na tom, co jí dělalo MYŠLENKOU. To mění Pirátskou stranu na dobře myšlený technokratický mechanismus. Není to málo, ale zároveň to nebudí naději, že se něco na politické scéně výrazně změní.

Příspěvek byl publikován v rubrice Země Lea K. se štítky , , , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.