Jedovaté býlí


napsal Leo K.

V článku Atlantické hodnoty bylo čtenáři zpochybňováno mé podivení nad adjektivem v sousloví liberální demokracie. Například slovy:

…Nemohu ani nechci to blíže vysvětlovat, ale musím zdůraznit, že se jedná o jednu z klíčových otázek dneška: co je liberalismus a jakou úlohu hraje v dnešní společnosti? Jakékoli slovníkové či ideologické definice tu s největší pravděpodobností povedou jenom do slepé uličky, tj. k tomu, že se přestáváme ptát a tedy přestáváme myslet…

A to přesto, že význam slova je dán. Jak v akademické rovině, kdy znamená svobodomyslnost, tak v praxi zvláště ekonomické, kdy znamená totéž: osvobození od překážek, od regulací. Komentář zaměňuje příčinu a následek. Začneme-li zpochybňovat význam slova jako symbolu pro konkrétní jev, dostáváme se do předřečového stádia, kdy se tyto symboly teprve vytvářely. Kamsi před neandrtálce, kteří snad byli prvním lidským rodem schopným verbální komunikace. Zpochybňování významů slov, to jest komunikačního prostředku, je záměrnou sabotáží schopnosti se domluvit A tím zcela evidentně zabíjíme myšlení. Je pozoruhodné, že korporace takový „problém“ neznají.

Liberalismus v politické i ekonomické praxi znamená jednoznačně osvobozenou bezohlednost.

Proč bezohlednost? To souvisí s trendem, který se rozvíjí od sedmdesátých let minulého století, kdy ekonomika si vyměnila místo s politikou. Do té doby byla ekonomika služkou politiky, dnes je to obráceně což potvrzuje i Babišův slogan:

Stát je zapotřebí řídit jako firmu,

který samozřejmě neplatí, protože stát má jiná hlavní kriteria svého bytí než jenom zisk.

Úlohou ekonomie je vytváření bohatství a jejím hlavním nástrojem je trh. Politika je na rozdíl od trhu, vždy řízená, kdežto trh je ideálně neregulovaný. Pověsti o spravedlivém trhu jsou provařenější než pohádka O červené Karkulce. Politika je nauka o rozdělování a přerozdělování vytvořeného bohatství mezi jednotlivce a různé sociální skupiny ve společnosti a jejím frekventovaným pojmem je spravedlnost.

Ta ovšem není ekonomickou kategorií a proto není bezprostředně předmětem zájmu ekonomů. Už jsem jinde psal, že spravedlnost jako rovnost neboli „každému, co jeho jest,“ míněno podle práva, vychází z morálních důvodů. Spravedlnost a rovnost jsou termíny neoddělitelné, avšak nelze je zaměňovat. Ne vždy je spravedlivé, když každý dostává stejně. Spravedlivé naopak může být dostat víc, pokud se víc snažím nebo víc vykonám, případně víc potřebuji, mám horší výchozí pozici či méně počátečního potenciálu apod.

Tím, kolik v různých situacích dostat, aby nedocházelo k nespravedlnosti, se zabývají jednotlivé principy spravedlnosti.

Jsou jimi konkrétně: princip rovnosti, zásluhovosti, výkonnosti, potřebnosti, rovnosti příležitostí, schopností a potenciálu, původu a hodnosti a právních nároků. Skutečné rovnosti jsme zatím nedorostli. O rovnosti příležitostí si například musíme leda nechat zdát, přestože ve Všeobecné deklaraci lidských práv hned článek 1 zní:

Všichni lidé rodí se svobodní a sobě rovní co do důstojnosti a práv.

Neboli zásada rovného startu. Deklarace překvapuje svojí slovní krásou a současně svou nevymahatelností.

Proto se snažíme o změnu ve společnosti, ve které zatím má absolutní prioritu sobeckost, chamtivost, bezohlednost a bezcharakternost.

Není to příliš příkré? Nemyslím si. Jak jinak zdůvodnit zpochybňování ctností. Vezměme za příklad morálku. Morálkou se rozumí nepsaný soubor pravidel, hodnot, postojů a přesvědčení, které ovlivňují a regulují lidské jednání v reálném čase a prostoru. Morálka se tak týká způsobů a praktik definujících dobré a špatné, je míněna jako stav aktuálních panujících nepsaných, ale  respektovaných norem. Morální praktiky spolu s jinými druhy zvyklostí, pravidel a způsobů jsou předávány uvnitř dané kultury z generace na generaci.

Jenže v praxi se u mnohých veřejných osob se setkáváme se zpochybňujícím a výsměšným názorem, že morálka je přepych, který si budu moci dovolit tehdy, až budou „za vodou.“ Nebo, že v řízení lidí je dovoleno využívat všech postupů a možností, které nejsou zákonem zakázány. Nebo, že žádná obecná morálka neexistuje, že každý člověk má svůj vlastní morální kodex. Proto se nám všem zdá, že my jsme na rozdíl od ostatních ti nejmorálnější. A jsme nesmírně šťastní, když můžeme morálně soudit a odsuzovat jiné lidi.

Takže se údajně může stát, že přestože striktně a do detailu následujeme svůj mravní imperativ, jednáme zcela nemorálně(!) 

Ze špatné argumentace (a tady jde o chybnou argumentaci) lze odvodit cokoliv. Cynik by řekl: „i pravdu.“ Taková argumentace je však pro toho, komu jde o porozumění věci, bezcenná. Co znamená ten pocit štěstí, spíše tedy škodolibosti, že můžeme soudit jiné?

Je to čirý projev barbarství.

Přece jenom v 21. století máme to štěstí že se nesetkáme s takovým barbarstvím, jako v 17. století brusič čoček a vlivný filosof Baruch Spinoza. Ten se skrýval před svými nepřáteli v Haagu, kde byl pod ochranou regenta Jana de Witt. Pocit poměrného bezpečí skončil náhle roku 1672, v jedné z nejtemnějších hodin holandského zlatého věku. V náh­lém zvratu událostí, jenž vymezuje tuto politicky výbušnou éru, byl Jan de Witt spolu se svým bratrem Cornelisem lynčován davem na základě falešného podezření, že v probíhající válce s Francií zradili ho­landské zájmy.

Cestou k šibenici dav oba bratry ubodal noži a ubil holemi. Když dospěli k šibenici, už nebyl důvod De Witty věšet. Dav tedy svlékl jejich těla, pověsil je řeznickým způsobem hlavou dolů a rozčtvrtil je. Kousky těl byly prodávány na památku a pojídány syrové i vařené uprostřed obludného veselí. Odehrálo se to v místě zvaném Groene Zoodje nedaleko Spinozova domu.

Předpokládejme tedy v dobré víře, že ke změnám ve společnosti lze dojít i svobodnými volbami. Proto je plné a veřejné vzdělání nutné, aby zajistilo možnost rovnosti. Jenom vzdělání jim může umožnit dostat všechny informace a také řádně a v úplnosti sdělovat svoje myšlenky. Proti nim pracují ti bezcharakterní, co se za úplatu tváří jako experti na vzdělávání. Ve skutečnosti to jsou často jenom lidé, kteří lobbují za zájmy korporací. Ti by byli nejradši, kdyby jim školy připravovaly za peníze daňových poplatníků pracovní sílu kvalifikovanou tak, jak to momentálně, pro svoji výrobu, potřebují. To je známá taktika podnikatelů,

kteří hledají každou možnost, jak pokrýt vlastní náklady z veřejných zdrojů.

Je zajímavé, že své požadavky na vzdělání ale často kryjí sloganem „vytvořit kreativní tým.“ Přitom jednoúčelové vzdělání pro výrobu a kreativita (tvořivost) se navzájem vylučují. A to nemluvím o tom, že vzdělávání by mělo sloužit i jiným cílům. Třeba kultivaci člověka. Ale to není cílem korporací. Proto mluví o svobodě individua. Atomizací společnosti vytvořit množinu individuí. Znáte to – u nás Václav Klaus (jako epigon Margaret Thatcherové) řekl: (Jan Keller v článku Těžká volba; 11.10.2002)

že nic jako společnost neexistuje, že existují jenom individua, kteří mají každý svou individuální představu o životě a kteří se mohou (ale nemusí) v různých chvílích a za různým účelem spolčovat.

Je zajímavé, že ani Václav Klaus si neuvědomil, že popřením socializačních tendencí popírá i samu inteligenci. Hypotéza sociálního původu inteligence se pokouší vysvětlit, z jakého důvodu došlo u některých skupin savců k tak významnému rozvoji mozku a především kůry mozkové. Neobvykle výkonné mozky primátů se vyvinuly jako důsledek potřeby zpracovávat složitá data, týkající se především rozmanitých sociálních vztahů tolik charakteristických právě pro tuto skupinu živočichů a jsou tedy adaptací na život ve velkých a komplexních societách.

Hlavními selekčními tlaky, které upřednostňovaly vyšší inteligenci primátů, byly tedy nejspíše jejich složité sociální interakce. Zdá se, že tuto hypotézu zcela nečekaně podporují i krkavcovití z říše ptáků přesto, že tito bratranci dinosaurů jsou od primátů vzdáleni desítky milionů let odlišným vývojem. Ptáci z této skupiny patří mezi nejinteligentnější obratlovce vůbec. Například novokaledonská vrána dokáže vyrábět i primitivní nástroje, což se dříve předpokládalo pouze u savců, především vyšších primátů, případně u vyder mořských. Navíc dokáží své akce a použití nástrojů plánovat na několik kroků dopředu, a to hned, bez nutnosti použít metodu pokusu a omylu.

Další podporu této (prozatím) hypotézy lze vidět v tom, že zvířata odchovaná po boku lidí získají zcela jinou sadu sociálních dovedností, než jakou mají jejich divocí příbuzní; jsou například schopni částečně porozumět lidským gestům. U psů se následkem sociálních tlaků během domestikace vyvinuly ojedinělé schopnosti, interpretovat specifické lidské komunikační signály, k čemuž jejich divocí přeci v podobě vlků nemají přirozené predispozice. Přesto, že v běžných testech kognitivních schopností psi nevynikají nad primáty, v některých testech sociální inteligence je dokonce předčí.

Ani konzumní obžerství, které korporace podporují, není bez viny na sociální degeneraci společnosti. Výzkum Meg Maguire (King’s College London; 2000) potvrdil, že konzumerismus současného světa pilně pracuje na zblbnutí lidstva. O schopnost jasného uvažování, logického myšlení, využívání znalostí a informací nás připravuje spousta věcí, které se staly nedílnou součástí našeho aktuálního světa. Výzkum prokázal, že se některé oblasti mozku mohou v závislosti na selekčních tlacích a vysoké plasticitě mozkové tkáně pozměnit a to dokonce v průběhu života jedince.

Konkrétně uvádí, že řidiči londýnských taxíků měli ve srovnání s kontrolní skupinou prokazatelně zvětšený hippocampus (část mozku, která hraje velkou roli při krátkodobém uchovávání informací a při prostorové orientaci). Velikost hippokampu navíc pozitivně korelovala s dobou vykonávání profese. Tato výhoda proti běžné populaci se ale rychle ztratila, když řidiči taxíků začali používat navigaci a chytré telefony. Prostě konzumerismus způsobil, že svůj mozek nosíme v kapse.

Speciálně chytré telefony jsou pro využívání kapacity našeho mozku velkým nepřítelem. Díky nim nejsme nuceni si pamatovat prakticky nic. Telefonní čísla, adresy, trasy, vše máme při ruce v kapse. Smartphone se tak stává jakýmsi externím mozkem. Od doby, kdy si můžeme cokoliv spočítat na kalkulačce, už prodavačka z hlavy nespočítá ani cenu za pět housek.

Dovršením všeho lidského neštěstí, přesně podle známého rčení, že cesta do pekla je dlážděna dobrými úmysly, je jakýsi byrokratický a přitom nefunkční systém lidských, sociálních a kulturních práv. I toto rozdělení je podivné, jakoby sociální a kulturní atributy nebyly lidské(!)

Jmenujme je: Evropská sociální charta; Hospodářská, sociální a kulturní práva; Listina základních práv Evropské unie; Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech; Mezinárodní pakt o občanských a politických právech; Úmluva o lidských právech a biomedicíně; Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod; Úmluva o omezení případů bezdomovectví; Úmluva o otroctví; Úmluva o potlačování obchodu s lidmi a využívání prostituce druhých osob; Úmluva o právech dítěte; Úmluva o právním postavení uprchlíků; Úmluva proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání a Úmluva Rady Evropy o prevenci a potírání násilí vůči ženám a domácího násilí.

Tenhle systém práv je zcela zásadním zásahem do svobody, ale také do odpovědnosti. Jestliže budeme mít nalinkovaný život samými právy bez adekvátních povinností, ztratí se pojem odpovědnosti vůbec. Ještě něco se v inflací různých úmluv a práv ztrácí.

Všechna tato práva mají jednu zvláštnost. Pro jejich západní, lépe řečeno americké, tvůrce vytvářejí legitimizační slovník pro vlastní zločiny. Viz „Patriot act,“ který legimitizuje porušování řady občanských práv. Lidé jim jsou v podstatě shledáni vinnými, dokud se nedokáže, že jsou nevinni. A to nemluvím o tom, že legitimizuje vojenské mise mimo území USA. Ostatně USA tradičně nepřijímají žádné názory na dodržování lidských práv na jejich území. Je to stejné jako to, že v případě voleb se nesmějí procesu účastnit žádné pozorovatelské mise jiných států. Vládnoucí elita v USA nemá zájem o názory zastánců lidských práv. Jedním ze závěru této zkušenosti je, že nemohou platit jinak než jako regulativní ideje, které si nemůže přivlastnit žádný politický režim. Jistě bude i k tomuto bodu mnoho negativních připomínek. Zvykli jsme si i na ta nejpodivuhodnější práva a svobody, ale jednu věc přímo ji nesnášíme – názorovou diverzitu.

Barbara Lefebvre, francouzská středoškolská učitelka napsala knížku Generace „Mám na to právo“  o své zkušenosti s generací studentů a rodičů, kteří věří, že jejich individuální práva převažují nad obecným zájmem. Mnozí rodiče si stěžují, že škola je místem institucionálního násilí, které popírá identitu jednotlivce. Jenže to je normální úlohou školy. Nejméně její první tři stupně, přece neslouží individualizaci žáka, naopak je socializačním nástrojem výuky žáka a budoucího občana.

Z mýtů, které zaseli ve společnosti Ronald Reagan a Margaret Thatcherová a samozřejmě i jejich epigoni vzešlo jedovaté býlí domnělých individuálních práv, které vedly celkem logicky ke krizi autority. Když dáte ve škole přednost individualitám typu „JÁ,“ když jediná věc, která se počítá, je uspokojení JEJICH přání, vytváříte extrémně násilný vztah k druhým. Jestliže žák narušuje proces výuky, dopouští se, ač je to paradoxní, prohřešku proti své svobodě. Ta je totiž nedílně spojená s odpovědnosti, kterou svým vystoupením odmítá. Zneužije svou svobodu a následně nechce nést odpovědnost.

A když ho v takovém činu podpoří i rodiče, tak si marně stěžují na školu. Pracují na tom, aby jejich potomek nechápal vztah „něco za něco.“ Takže spratka z něj dělají oni. Je to podobné jako ve sportu. I týmový kolega je rivalem jednotlivcova úspěchu. Po utkání si sice se soupeři stisknou ruce, ale kdyby v tom někdo hledal projev uznání, tak se zklame. Formalismus z toho číší na dálku. Individualismus prostě dělá z druhých pouhé předměty. Je semeništěm obtěžování, sexismu a šikany. Vytváří ve třídě podmínky ke vzniku jedinců, kteří prosazují „své“ zákony.

Podmínky vedoucí nakonec až ke vzniku gangů. Můžeme se sice ptát, jestli může mít individualismus také své dobré stránky. Můžeme, ale jak už jsem napsal jinde, svoboda jedinců bez kázně, morálky a bez ctností, jakožto kolektivních atributů obecně, je ještě mnohem větší tragédií než tolerance agresivní hlouposti. „Ohýbaj ma, mamko, zakiaľ som ja Janko, keď ja budem Jano, nezohneš ma, mamo…“ říká známé a prověřené sty lety, slovenské rčení. Vzdali jsme se moudrosti předků, na rozdíl od sluhů korporací. Nevím už po kolikáté píšu, že se této aktivity ujal Člověk v tísni. Aby to tedy jednou nebylo z mé hlavy, podívejme se na prohlášení Petra Žantovského:

Nemohu se ani trochu vyrovnat s tím, že se tento vzdělávací program jmenuje Jeden svět na školách. Jeden svět je, pokud vím, filmový festival. Nevím, jak je vůbec možné, když zákon zakazuje jakoukoli propagaci, jakoukoli politickou agitaci, jakékoli politické působení na všech typech škol, že se tady naprosto oficiálně a ještě pod hlavičkou Člověka v tísni, což je de facto veřejnoprávní instituce, která je placená nejenom z veřejných prostředků, ale je také nalepena na Českou televizi, skrývá nějaká názorová indoktrinace lidí, kteří působí na základních a středních školách.

Naprosto to nechápu a myslím si, že by to bylo asi zapotřebí prozkoumat z hlediska dodržení zákona,“ upozorňuje Petr Žantovský. Je přesvědčen, že by se Ministerstvo školství mělo podívat na to, jakým způsobem, kým, proč a jak jsou tyto aktivity placeny, k čemu směřují a jaký je jejich výsledek. „Obávám se totiž, že je to zase jedna z těch věcí, na které jsme už narazili, když jsme mluvili o tom, že Jakub Janda a ty Evropské hodnoty se chystají na nějaké turné po školách a na propagandistické působení na žáky a studenty. Tak si myslím, že to je jedna z dalších plíživých, jak se říkalo kdysi dávno ‚kontrarevolucí‘, plíživých aktivit, kdy se nenápadně vkládají do hlav našich dětí a našich potomků nějaké myšlenky, které jsou naprosto jednostranné a naprosto mimo prostor pro diskusi a polemiku. Je to varovné, směřuje to k jednonázorové totalitě a začínám se toho velmi bát,“ přiznává mediální analytik. 

Žáci a studenti jsou velmi povolný materiál, protože žijí v období života, které si žádá akci, změnu. Trvalý vliv „ohýbání“ jim v tom vychází vstříc. „Ahoj, já jsem Viky, je mi 12 a chodím do základní školy svaté Voršily…“ Je velmi výmluvné, že síly, které zvaly žáky, studenty a občany do ulic, aby vyjevili své politické mínění(!), jsou z většiny totožné s těmi silami, které potom brojí proti přijetí zákona o celostátním referendu. Udělat z lidí tupý nástroj k emotivnímu, bezmyšlenkovitému a zbrklému rozbití zvoleného cíle – to ano, to jde i když by skutečně stálo za rozbor, kdo to financuje.

Je to záměr? Nebo je to jen můj sklon vidět v každé náhodě konspiraci? Zkusím se tedy zeptat jinak. Dá se očekávat od žáků 7. třídy ZŠ schopnost vidět veškeré společenské procesy ve vší komplexitě? Pokud ano, proč existuje 8. ročník? Proč tedy není základní vzdělání ukončené dvanáctým rokem?

Dát ale voličům možnost říci v seriózním, informovaném, poklidném procesu racionálního hledání a rozhodování jaké jsou možnosti a které jsou v tom procesu jaké klady a jaké zápory a s voliči se poradit, ta vůle tu není. Proto se domnívám, že aktivní politici, ale i jejich epigoni jsou odpovědni za hanebný stav demokracie, jaký tu máme.

Za „demokracii,“ kde voliči nemají možnost kontrolovat jak se zachází s penězi, které byly od nich vybrány; kde se do státních a polostátních firem dosazuji do dozorčích a kontrolních rad lidé, které potřebuje příslušná strana odměnit. Kde se financují organizace, které nemohou být vládní, protože konají „špinavou“ práci. Měli by být stíháni a to nikoliv za názory (za ty jsou nakonec chráněni imunitou), ale za záměry! Žádným výkladem právních norem nelze oprávnit odstranění nebo ohrožení základů demokratického státu! Ani takovým, který vychází z nadřazenosti unijního práva.

Místo abychom demokracii okrajovali až do samé nefunkčnosti, měli bychom si jejích zbytků vážit a snažit se, abychom jí léčili, doplňovali a hlavně trvali na její integritě.

Reklamy
Příspěvek byl publikován v rubrice Země Lea K. se štítky , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.