Proč je demokracie spravedlivá


napsal Leo K.

Netěší mě, že Václav Klaus pronesl filipiku o nebezpečném sousloví liberální demokracie, přestože bych mohl cítit uspokojení, že má slova, která píšu už léta potvrdil zrovna Klaus. Netěší mě to, ne proto, že má slova potvrzuje Václav Klaus, ale proto, že to staví do protikladu s liberálním pořádkem. Jenže liberální, tedy svobodomyslný pořádek, není nutně spravedlivým pořádkem do té doby, dokud není zajištěno rovné užívání té svobody.

Dokud není ten pořádek demokratický. Pro všechny stejný. Protože demokracie nezná výjimky.

World Wide Web vznikl jako demokratický nástroj na sdílené síti. Pro příklad: Australie nám poskytuje právo použít jejich síť za to, že totéž právo my poskytujeme Australii na své síti. World Wide Web (známé www) není sice totéž, co internet, ale je to aplikace, která ze sítě (internetu) udělala všestranně užitečný nástroj.

Není nijak stará. V roce 1989 v Evropské organizaci pro jaderný výzkum (CERN) Angličan Timothy John Berners-Lee společně s belgickým inženýrem Robertem Cailliauem vytvořil první návrh projektu vytvoření distribuovaného hypertextového systému, který měl sloužit k tomu, aby poznatky z CERNu mohly být sdílené fyziky celého světa.

To ještě v některých případech přetrvávaly ty starodávné, dnes už dávno překonané zvyky,

že se poznatky v zájmu pokroku předávají (nikoliv prodávají).

Zvyk děděný od starověku přes středověk; zvyk, který vytvořil to, co vnímáme jako humanistické hodnoty. Zvyk, který se zasloužil o dnešní stav vědění. Nebo jste snad slyšeli, že by Sókratés směňoval své dialogy za drachmy? Nebo, že by si například Antoine Lavoisier nechával pro sebe či případně licencoval svůj poznatek o úloze kyslíku? Nebo o zákonu zachování hmotnosti? Nebo, že se prof. T.G. Masaryk ozval, případně někoho žaloval, že nelicencovaně šíří jeho řeči vydané pod názvem Za svobodu svědomí a učení?

V sedmdesátých a osmdesátých letech už ovšem vznikaly organizace, které také chtěly mít nějaký profit z myšlenek, o které se nezasloužily. Ale pořád ještě existovali jedinci, kterým byla tato příživnická filozofie odporná. Tim Berners-Lee k nim patřil. A v roce 1990 se systém rozběhl. Je důležité si připomenout, že internet vznikl jako prostor, který dovoluje snadné sdílení informací. Toto sdílení je důležité pro růst společné inteligence lidstva, je důležité jak pro sdílení úspěchů, tak i neúspěchů.

Toto sdílení nesmí být regulováno žádnými politickými zájmy, natož aby byly regulovány vládami, které by rozhodovaly o tom, co může a co nemůže být publikováno. Internet vznikl jako svobodné a otevřené médium, pomocí kterého může každý získávat i šířit informace. Je demokratické. Ale opět je tu otevřený útok na jeho demokratičnost. V záplavě „ušlechtilých“ slov se ztrácí nebezpečí této  směrnice, kterou bychom museli implementovat do našeho právního řádu.

Článek 11 směrnice o copyrightu

zavádí poplatek za citování, a to i nejkratšího textu.

Zatímco dnes můžete citovat libovolně s odkazem na zdroj, kvůli nátlaku nadnárodních firem tak bude možné činit pouze po zakoupení licence! Chceme snad, aby se stal na náš účet nástrojem firem a zájmových skupin? Evropská unie chce zavést „daň z odkazů“ a přimět internetové platformy hlídat porušení autorského zákona uživateli.

Článek 13 směrnice o copyrightu zavádí povinnost monitorovat a filtrovat jakýkoliv obsah nahraný uživateli. Filtry jsou automatické algoritmy, které nerozlišují účel, žánr nebo kontext. Jakmile je obsah vyhodnocený jako závadný, automaticky se smaže. A to včetně memů, parodických videí nebo remixů, které neporuší zákon. K tomu je třeba říct, co jsou ty memy. Asi to nelze lépe charakterizovat než jako nezávazné legrácky. Typickým memem je například slogan „Já bych všechny ty internety zakázala,“ který pochází z údajného vyjádření dvaasedmdesátileté důchodkyně Věry Pohlové pro deník Metro 17. září 1999 k anketě týkající se úniku informací o sporožirových účtech klientů České spořitelny.

Oba nápady k regulaci internetu jsou neuvěřitelně absurdní, ale existuje velké riziko, že opravdu projdou. Jako v mnoha dalších případech je autorem útoku proti demokracii nedemokraticky ustavená Evropská komise.

Hlavním hýbatelem, který ale prosazuje tuto směrnici je Evropská lidová strana, která je z české účasti reprezentována

Jiřím Pospíšilem, poslancem za TOP 09/STAN, Jaromírem Štětinou, poslancem za TOP 09/STAN, Luďkem Niedermayerem, poslancem za TOP 09/STAN, Michaelou Šojdrovou, poslankyní za KDU-ČSL, Pavlem Svobodou, poslancem za KDU-ČSL, Tomášem Zdechovským, poslancem za KDU-ČSL a Stanislavem Polčákem, poslancem za TOP 09/STAN.

Lidé, kteří se nedokážou smířit s pokrokem, s internetem, který vytváří úplně nové možnosti distribuce. Pokrok vždy vyřazoval či stavěl mimo ty, kteří se nedokázali přizpůsobit. A vždy se našli lidé kteří rozbíjeli stroje, aby zachránili „milovanou“ ruční práci. Jaké jsou konkrétní reakce na tuto směrnici?

Článek 11 (Ochrana tiskových publikací v souvislosti s digitálním užitím) je kritiky označován jako „daň z odkazu.“ Má nahradit ušlý zisk vydavatelům, jejichž články – respektive jejich části – jsou po internetu šířeny bez jakékoli kompenzace. A zmatení europoslanci vykřikují jak malé děti: „Ať se Google a Facebook podělí s médii o příjmy z reklam!“ Článek 11, pokud by vešel v platnost, by zřejmě zásadně proměnil, jakým způsobem mohou lidé vyhledávat nejen zpravodajské a publicistické články na internetu. Vyhledávače by totiž zřejmě nemohly nabídnout uživateli část článku, aniž by neuhradily poplatek držiteli autorských práv!

Zato ho přivítala Unie vydavatelů ČR (patří tam i Babišova Mafra) a evropské vydavatelské asociace jedenáctý článek směrnice oceňují: „Podle názoru European Magazine Media Association a European Newspaper Publisher Association sice výsledná formulace není z hlediska vydavatelů zcela optimální, ale jedná se o přijatelný kompromis, který dává vyvážená práva různým skupinám subjektů.“ Jako příklad uvádí odměnu, kterou by mohli vydavatelé požadovat po platformách.

Článek naopak kritizují evropští akademici z Institutu pro informační právo, kterým vadí, že dojde k omezení citací: „Návrh by pravděpodobně omezil volný tok informací, který je klíčový pro fungování demokracie. Pravděpodobně by také poškodil novináře a samostatné tvůrce obsahu.“ Posílil by podle nich naopak zavedené instituce a vydavatele, což by mohlo posílit znepokojující trend koncentrace mediálního vlastnictví v členských zemí.“

Článek 13 (Užití chráněného obsahu poskytovateli služeb informační společnosti, kteří ukládají a zpřístupňují velké množství děl a jiných předmětů ochrany nahrávaných jejich uživateli) zase upravuje způsob, jakým proti porušení autorských práv mají bojovat „internetové platformy“. Tedy například sociální sítě, online sdílecí nástroje nebo platformy na publikování souborů či videí.

Pokud by například uživatel chtěl nahrát obrázek na sociální síť, měla by společnost provozující tuto síť povinnost zkontrolovat, zda tento obrázek neporušuje autorská práva. Pokud by například automatický algoritmus na obrázku rozpoznal scénu z filmu nebo fotografii z fotobanky, odmítla by sociální síť takový obsah publikovat.

Před cenzurou varují i zakladatelé internetu. Konkrétně proti článku 13 návrhu směrnice se v otevřeném dopise (PDF) ohradila skupina odborníků. Podepsali jej například Vint Cerf, spoluautor protokolu TCP/IP, nebo Tim Berners-Lee, vynálezce WWW a autor první webové stránky v historii, nebo Jimmy Wales, zakladatel Wikipedie. Naopak ne zcela střízlivý předseda Evropské komise Jean-Claude Juncker takový pohled odmítl. Tvrdil, že chce, aby „novináři, vydavatelé a autoři byli spravedlivě placeni za svou práci.“

Svobodný internet končí. A ani o tom nevíme, píše studentský web tak smířeně, že nechápu proč se mladým lidem říká plamen změny.

Vzdali to už?

Svoboda sdílení informací musí být univerzální, nikoliv omezená ať už politickou stranu nebo nějakou korporací. Proto jsou všechny regulace v tomto směru nepřípustné. To samé ale platí i pro svobodu slova na internetu obecně. Můžeme najít zajímavé úvahy o „nemožnosti“ svobody slova, „protože někteří lidé jsou na ni hloupí a podléhají dezinformacím.“

Představa osvíceného tmářství je zhruba taková, že by vás stát měl chránit před dezinformacemi, jelikož jste příliš hloupí, než abyste pochopili, jak se věci mají.

Mýlka je v tom, že myšlenka poznání za laskavého „rodičovského“ dohledu je nová. Ve skutečnosti je to myšlenka stará jako Metuzalém – totiž že císař pán a jeho rodina, případně církev a „páni“ vůbec jsou povoláni přímo Bohem, aby prostému lidu řekli jak to vlastně je. Nakonec i naše státní instituce se odvozují od těch kdysi císařských a jejich hierarchická struktura vytváří iluzi toho, že mohou rozhodovat o tom, co je pravda. Nemohou. Jsou to instituce stejně natvrdlé, jako byly ty císařské.

Ostatně ani oslavovaný Franz Joseph Karl von Habsburg, který pracoval od časných ranních hodin neposunul poznání ani o kousek. Zato výjimečný jedinec na místě technického asistenta na patentovém úřadě posunul poznání skokem. Cituji pctuning To se dělo i později: Einsteinova teorie relativity se nedočkala širšího přijetí do doby, než ji ocenil Max Planck. Celá pointa je v tom, že jedna věc je svoboda publikovat svoje názory a věc jiná je přijmout je konsensem jako oficiální dogma.

Internet řeší to první, neřeší to druhé. Cenou za volný tok informací je také volný tok blbostí – ale to je podle mého mínění cena naprosto přijatelná. Je lepší informace nechat téct a neblokovat je, protože tím, že se z volných blbostí stanou pronásledované blbosti, se pouze zvýší jejich hermetický potenciál. Pronásledované myšlenky nezaniknou, pouze se skryjí...Konec citace.

Je to stejné jako s každou demokracií. I v demokracii je lépe naslouchat celku než vybranému segmentu. Jako v každé přirozené společnosti platí i v demokracii, že křivka zobrazující názorové rozdělení společnosti má tvar tak zvaného normálního rozdělení, což je křivka trochu podobná obrysu mexického sombrera, bez toho zvednutého ohraje. V tomto rozdělení se extrémy vzájemně vynulují.

Jestliže však „zainteresovaní“ (zní to lépe než zkorumpovaní) zastupitelé se pokusí tuto rovnováhu porušit předpisem, směrnicí, zákonem, nejde jenom o byrokratickou aroganci, ale zároveň o brutální faul proti demokracii, která má přece ve vínku, že hlasy všech platí stejně. Jestli nebudeme umět zabránit přijetí této směrnice, jak chceme zabránit okrajování demokracie tady u nás v ČR? Jak si můžeme troufat mluvit o politice, když nejsme schopni akceptovat jednoduchou a zdůvodněnou výzvu? Doufám, že článek vyjde ještě před 4. červnem.

Příspěvek byl publikován v rubrice Země Lea K. se štítky , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.