Selektivní pieta?


napsal PB

Na památník v Letech se má vydat z peněz daňových poplatníků takřka 600 milionů korun českých (viz https://www.irozhlas.cz/zpravy-domov/veprin-pamatnik-lety-pisek-daniel-herman-miliony_1711231233_sam). Troufnu si odhadnout, že se nejedná o konečnou cifru a budou důvody pro další zvýšení nákladů. O prasečák v Letech se zajímaly domácí i evropské organizace, Evropský parlament, Výbor OSN pro lidská práva atd. Místo bývalého tábora se stalo předmětem politických diskuzí a tahanic. Že však na území naší republiky existují místa s obdobnou či ještě mnohem děsivější historií, si vzpomněl zřejmě málokdo a nejspíš nikdo, kdo o vynaložení stovek milionů korun z veřejných peněz rozhodoval. Jsou snad „lepší“  a „horší“ oběti? Povězme  si  o těch, kteří  nikoho nezajímají…

Třeba takové Litoměřice.

Kdo dnes ví něco o tragické historii části tohoto města v letech 1944 a 1945? Pro projekt podzemní továrny Richard bylo nezbytné velké množství pracovních sil. Byla proto přímo v Litoměřicích zřízena pobočka koncentračního tábora Flossenbürg, který se rozkládal v Bavorsku, malý kousek za naší západní hranicí.

Pro „ubytování“ vězňů posloužily budovy po československé armádě jako byly jízdárny, seníky a sklady. Slovo ubytování je v uvozovkách záměrně. Životní podmínky totiž nebyly podle vězňů srovnatelné ani s hlavním táborem Flossenbürg, ale ani s Majdankem, Dachau či dokonce Osvětimí. V bývalých jízdárnách byly čtyři až pětipatrové pryčny, na které se lezlo žebříkem tvořeným sloupem se stupačkami. Patra byla vysoká 80 cm, vězni spali natěsnaní na sebe, někde ani nezbylo místo. Palandy byly jen z počátku se slamníky, později už tam byla jen sláma či piliny, které se v tyfové epidemii stávaly hnojem. Budovy nebyly vytápěny, až v březnu 1945 začala instalace topných těles. Nebyla prakticky možnost se vykoupat a umýt, v bloku č. 5 byl jeden kohoutek se studenou vodou pro 2000 lidí. V táboře byli vězni mnoha národností, především se jednalo o Poláky, Rusy, Maďary, Jugoslávce, ale nacházeli se tam i Češi a Slováci. S vězni bylo brutálně zacházeno. Denní úmrtnost v zimě 1944/45 byla 20-30 lidí. Odhaduje se, že v Litoměřicích zemřelo zhruba 4 500 vězňů.

Předchozí informace jsem čerpal především ze zajímavých a informacemi nabitých stránek o podzemní továrně Richard – http://richard-1.com/koncentracni-tabor-litomerice/vznik-koncentracniho-tabora-litomerice.html.

Co je na místě koncentračního tábora Litoměřice dnes?

Budovy v různém a především neutěšeném stavu. Areál je převážně ve vlastnictví města Litoměřice, ale i Památníku národního písemnictví, SOA v Litoměřicích, Národního muzea a soukromých subjektů. Místo, kde po válce našli masový hrob, se nachází na pozemku Gardenline s.r.o., některé nemovitosti vlastní CARGONET s.r.o. a jeden objekt fyzická osoba. Dnes už zjevně historie tohoto místa zajímá málokoho, a proto tak vypadá (viz odkaz). Proč se na tento areál nenašly ve státním rozpočtu stamiliony na výkup a opravy? Proč důl Richard podléhá bez zájmu čím dál větší zkáze, i když je kulturní památkou?

Koncentrační tábor Flossenbürg  neměl na území dnešní ČR pouze pobočku v Litoměřicích, dalších bylo poměrně hodně – Rabštejn, Most, Kraslice, Svatava, Nová Role, Ostrov, Korunní, Jezeří, Rtyně, Lovosice, Panenské Břežany, Hradištko, Vrchotovy Janovice a Holýšov. V Holýšově připomíná koncentrační tábor pamětní deska u zdi budovy bývalého statku Mayerhof, v němž se tábor nacházel. Ten je nyní v soukromém vlastnictví stejně jako jiné nemovitosti k patřící k táboru. V Holýšově byly i zajatecké a pracovní tábory kvůli dodávání lidských zdrojů muniční továrně Metallwerke Holleischen, jejíž zbytky jsou roztroušené v lesích a postupně mizí. Šestnáct pobočných táborů na území současné České republiky měl i koncentrační tábor Gross-Rosen a tři patřily k Osvětimi (Bruntál, Světlá a Brno).

Utrpení zažívali i váleční zajatci umístění v táborech a komandech různého typu. Jako příklad lze uvést třeba lazaret tábora Stalag XIIIB v Sokolově (Falkenau) na místě dnešního sídliště Vítězná, kde umřelo ve strašných podmínkách přes dva tisíce sovětských zajatců. Dokument o osvobození tábora natočil Samuel Fuller, voják americké armády a pozdější známý režisér. Ztráty na životech také přinesly pochody před postupující Rudou armádou, při nichž zajatci museli pochodovat desítky kilometrů denně v zimě, bez odpovídajícího oblečení, obuvi, potravin a vybavení. Strastiplný pěší přesun z Polska přes Moravu a Čechy do Bavorska je popsán například na stránkách věnovaných Johnu Davisovi Cavesovi až z Nového Zélandu (http://nzetc.victoria.ac.nz/tm/scholarly/tei-GreLong-t1-body-d9.html).

O pochodech a transportech smrti prováděných na konci druhé světové války se už také příliš nemluví, i když se jednalo o cílenou likvidaci už tak zubožených vězňů z koncentračních táborů a lidské oběti byly veliké. A už vůbec se nehodí dnes připomínat, jak se dnešní  „milí krajané“ byli schopni v pohraničí, ještě na jaře 1945, k vězňům a nakonec i válečným zajatcům nelidsky chovat.

Přes západní Čechy prošel například pochod z Helmbrechts do Volar přes Sokolov, Mariánské Lázně, Planou, Poběžovice, Domažlice a Nýrsko. 310 kilometrů pěšky, z 1170 žen přežilo jen několik desítek. Podél cest pochodů byly zanechávány jednotlivé oběti i hromadné hroby, když třeba jen na konci jediného pochodu z Johangeorgenstadtu zůstalo v Lovosicích při životě jen 28 vězňů z 822. Tachovskem prošlo více jak deset transportů smrti se stovkami mrtvých. V Tachově bylo na židovském hřbitově spáleno na roštu z kolejnic za pomoci petroleje a dehtu více jak 600 mrtvol. Některá místa posledního odpočinku utýraných a zavražděných lidí stále čekají na objevení. Masakry vězňů probíhaly i na železnici, známé jsou případy Žihle, Nýřan, Stodu a dalších stanic, kudy projížděly transporty lidí na pokraji smrti v nákladních vagónech bez jídla, pití a vytápění.

Při vědomí o desítkách polozapomenutých či už takřka zapomenutých míst dokládajících německou brutalitu během let 1938-1945 se jen těžko hledá racionální důvod, proč se na jednu stranu vkládají z veřejných peněz stovky milionů do památníku jednoho zmizelého tábora, zatímco jiná místa tragických událostí a dosud existující autentické doklady zločinů nacistického Německa upadají do řeky zapomnění, jako by si adekvátní pietu zasloužili jen někteří mrtví. Nelze opomenout, že bez připomínání bezpráví a zločinů prováděných na našem území minimálně od září 1938, není možné dostatečně chápat uvažování lidí na konci války ani události, které následovaly. Masivní investice do plochy po jednom protektorátním táboru včetně jeho širšího okolí se ve světle uvedených faktů jeví jako zcela neadekvátní ve vztahu k řadě jiných objektů a lokalit, do nichž se takové peníze dostat nemohou. Neumírali tam totiž zřejmě ti správní lidé, kteří si to zaslouží!

Příspěvek byl publikován v rubrice Hosté se štítky , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.