Tip na dobrou knížku: Z Hradešic do Vladivostoku a zpět


napsal  Řezníček z Brna

Vážení Kosíři, právě dnes je výročí zahájení I. světové války. Vzpomeňme prosím všichni tichou chvilkou  všechny naše drahé předky, kteří se nevrátili z bojišť této války. Já tak  činím prostřednictvím  recenze knihy, která mne  velmi zaujala a  jež  celou  tu  první celosvětovou  hrůzu popisuje…

 

Válečný deník legionáře

Napsal: Z originálních deníků Karla Stuchla připravili Miroslav Stuchl a Michal Hrubý

Vydalo nakladatelství: Volvox Globator 2014

Počet stran: 178

Několik měsíců po vypuknutí první světové války záhy po absolvování učitelského ústavu byl vesnický kantor Karel Stuchl povolán do rakouské armády a poslán do válečného pole. Domů se vrátil až za pět a půl roku….

Ukázka z knížky:

7.prosince 1914:

Večer v 7 hodin loučení s Plzní. Jdu snad na pohled klidně, ale uvnitř cítím jakousi pohrdavost a zlobu proti všemu, co kolem vidím. Na nádraží mne čeká dojemné loučení s přáteli, kteří zůstanou ještě v Plzni, pohnulo mne k slzám.

Ve vlaku pohostily nás sestry od Červeného kříže jakýmsi čajem, páchnoucím senem. Vlak se pohnul. Sbohem Plzni, černá, tolik nám milá, zda tě ještě někdy spatřím  a v jakém stavu!

První noc ve vlaku v dobytčích vagónech. Spaní mne neláká, myšlenky probíhají pobouřenou hlavou. Konečně přemožen duševní únavou usínám na tvrdé lavici maje pod hlavou svůj raneček.

Vlak sviští a supí s nákladem živých těl, vezených proti vůli do neznámých krajů, kde řádí nenasytný moloch – válka

  1. března 1915:

V noci silný mráz s ostrým větrem. Jeden voják, který při včerejší prohlídce byl lékařem uznán jako zdravý, ač evidentně nemocen, vyhnán zpět do zákopů, několik kroků ode mne do rána zmrzl. Byl to hodný, hezký devatenáctiletý hoch. Pěst svírá se při myšlence, jakým bestiálním způsobem zacházejí rakouští důstojníci s českými vojáky. Co neubije nepřítel, ubíjejí tyto příšery s největším cynismem sami. 

Ráno pozdravili nás Rusové dvěma šrapnely. Celý den jsme zase bez jídla, nemáme ani kávu z konzervy. Hlad je příšerný……

1.června 1915

Několik bradatých a statných Rusů s granáty v rukou s důstojníkem v čele dobíhá k našim zákopům. Jeden z nich chce do našeho zákopu hodit granát, čemuž zabraňuje důstojník.

První otázka Rusů: Kto vy?

Jakmile slyší, že jsme Češi, jako nejlepší kamarádi nám podávají ruce vytahujíc nás ze zákopu na svoji stranu.

Odvádí nás starý vousatý Rus.

Za řekou u malé vesničky nás všechny zastavují a všichni vojáci a obyvatelstvo zvědavě prohlížejí zajaté Rakušáky. Známí se scházejí dohromady. Jest tu i Karel Majer z Horažďovic a několik mých kamarádů od roty. Jsme všichni ještě zaraženi, ale radujeme se ze šťastného zajetí

Nejsme už ani vojáky, ani svobodní občané, jsme čistě otroky. Místo pušek hole, bez řemenu kolem pasu, v roztrhaných cárech rakouské uniformy.

Jsem otrokem, ale cítím se nyní šťastnější nežli dříve volný rakouský voják.

Ruské zajetí

Pomalu přivykám na strážce, stojící dnem i nocí u dveří, na stravu, čaj a zajatecký život.

Dnes uslyšel jsem o jakési „České družině“ v níž podle vypravování Majerova,  jest družina zformována už  v roce 1914. Skládá se z Čechů ruských a Čechů zajatců. Mají svůj prapor a přísahali věrnost carovi. Formují se prý v Kyjevě.

Zradili rakouského císaře a obětují všechno k osvobození svého národa. Zaráží mne sice tento krok, ale jako Čech, milující vlast a nenávidějící Němce, neodsuzuji jich, ačkoliv většina ostatních zajatců mluví o nich jako o zrádcích, které po návratu do Rakouska šibenice nemine.

1.července 1915

Večer přijelo do vesnice množství vozů s běženci. Jsou od haličských hranic a vypravují, jak Rusové ustupují a všechno za sebou vypalují. Naříkají, že vezou s sebou jen málo živobytí a  nejcennější museli nechat na pospas ohni. Na vozech tažených jedním párem vychrtlých koní viděti nějaké pytle mouky, kufry se šatstvem a něco peřin svázaných v uzlech. Někteří ženou krávu, kterou vzali s sebou na mléko. Ostatní dobytek nechali na místě, nebo za směšnou cenu prodali ruským vojákům.

Poláci nepokrytě přiznávají svoje sympatie k Rakušákům a Němcům a přejí Rusům strašnou porážku.

únor 1917

Začátkem února nastávají pronikavé změny –  nedostatek všech životních potřeb. Hlad doléhá nejenom na nás, ale jest hostem i ruských vojáků na frontě. Když docházejí zásoby čočky, jediné, čím jsou vojáci živeni jsou plesnivé suchary. Z nich se vaří polévka bez masa, nemastná. Sucharovou polévku dostáváme na snídani i na oběd.

Předpokládáme, že vyhladovělá vojska opustí front, čímž Rusko bude vydáno na pospas Němcům. Náhle proskočí zpráva, že prý v Rusku zuří revoluce. Car se zřekl trůnu, dlí ve svém dvorci, hlídán silnou stráží. Ruský národ těše ze svobody jásá, heslem všeho je dokončení vojny do úplného vítězství.

Nastávají pronikavé změny. Neschopní germanofilští generálové nahrazeni jinými, vlastenci, mající důvěru vojska. Sedláci počínají dovážeti pro armádu zásoby obilí, dříve ukrývané. Odstraňuje se oslovování důstojníků „Vaše blahorodie“ a zaměňuje se slovem gospodin.

Prožíváme s radostí první dny ruské revoluce, ačkoliv naše postavení jako zajatců se nijak nezlepšilo. Na zákopech pracuje se dále, jsme střeženi týmiž konvojíry a zdá se časem, že pro nás nastanou doby horší, protože nevzdělaní ruští vojáci poukazujíce na těžké postavení svých bratří v německém zajetí chtějí zacházet s námi obdobně. O ruských zajatcích v Německu vypravují se neuvěřitelné věci: Prý zapřahují zajatce do pluhů, trýzní je hladem a dávají jim chleba ze slámy a pilin

V Československé armádě

Přísaha československého dobrovolce

My, vojáci svobodné a samostatné republiky země Československé skládáme do rukou vlády zemí československých tuto přísahu:

Ve jménu naši národní cti, ve jménu všeho toho, co je nám jako lidem i Čechoslovákům nejvíce svaté, přísaháme, že vždy a všemi silami budeme hájit zájmy republiky. Jako věrni bojovníci, nesoucí ve své krvi dědictví našich slavných dějin a vždy maje na paměti hrdinských činů našich národních mučedníků a našich husitských vojevůdců, slibujeme býti jich důstojni a přísaháme nikdy z boje neutíkati, nijakému nebezpečí se nevyhýbati, rozkazy náčelníků svých poslouchati, své prapory a odznaky ctíti, nepřítele nikdy a za žádných okolností o milost neprositi, se zbraní v ruce se nevzdávati, navzájem se milovati, v nebezpečí se chrániti, smrti se nelekati a za svobodu národa a vlasti své i život položiti.

Tak budeme jednati a tak přísaháme.

  1. června – Tajšet

Od svého odchodu do českého vojska v lednu 1918 téměř půldruha roka jsem nezapisoval svoje nové zážitky. Počínaje zauralskou stanicí Tajšet, kde nyní s našim ešalonem meškáme rozhodl jsem se opět zaznamenávat zážitky a události při odsunu našeho vojska po sibiřské magistrále.

Prosím svoje známe, by v případě moji smrti zaslali tuto knížku do mého domova. Psal jsem jí často v mrazu, nepohodlí, ale vždy mi byla tato kniha útěchou.

  1. června Tajšet

Hlas vojáka, občana:

Hrozný zápas jakého svět neviděl, zápas práva a spravedlnosti proti šílenému barbarství prušáckého militarismu a imperialismu se chýlí ke konci. Demokracie celého světa, zejména pak demokracie utlačených národů Evropy, oddechla sobě svobodně a opájí se neznámým pocitem svobody a volnosti.

Radost by byla úplnou, kdyby se nad oblohou Evropy nevznášel černý mrak bolševismu, této hrozné nákazy, představující ohromné nebezpečí pro všechny národy i kulturu světa.

Jest bezesporno, že nebezpečí toto pro národy malé, tedy i nás Čechoslováky, jest mnohem větší ve svých důsledcích než pro národy velké. Národ malý, rozvráceny bolševismem, duševně i hospodářsky opět podlehne některému z mocnějších svých sousedů.

My Čechoslováci obzvláště nesmíme  zapomenouti na to, že téměř ze všech stran jsme obklopeni Němci a Maďary, našimi odvěkými a úhlavními nepřáteli. Bolševismus jest pro nás naprosto nepřijatelný, neboť by znamenal pro nás sebevraždu a ztrátu všeho, co bylo po těžkých bojích a strádáních dobyto a získáno.

Jako prostý syn svého národa chci se pokusiti prostými lidovými slovy vylíčiti svůj názor a přesvědčení o bolševismu. Bolševismus je největší zločin, který byl kdy spáchán proti pracovním vrstvám všech národů i světové kultuře, bolševismus jest výsměch pravému socialismu a pokroku.

Karel Stuchl, autor deníku, po narukování do rakouské armády odjel vlakem na jih Rakouska a po válečných střetnutích, nekonečných pěších pochodech,  nebo vlakem, přes dnešní Slovinsko, Chorvatsko, Maďarsko, Slovensko, Polsko, Bělorusko, Ukrajinu, Rusko evropské i asijské, Čínu a opět Rusko a pak lodí přes Tichý oceán a Středozemní moře se zastávkami ve velkých asijských přístavech dorazil přes Terst do své vlasti.

Celou svoji válečnou anabázi zachytil ve svém deníku, ale také své úvahy o životě a světě. Rozhodně  to  stojí  za přečtení. Nebo alespoň za připomenutí. Zejména  dnes!

 

Příspěvek byl publikován v rubrice Hosté se štítky , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.