Tip na dobrou knížku: Už nikdy pěšky po Arménii a Gruzii


napsal  Řezníček z Brna

Autor knížky: Ladislav Zibura

Vydalo nakladatelství:  BizBooks v Brně 2017

Počet stran: 306

Možná si čtenáři Kosy vzpomenou, že od Ladislava Zibury jsem prezentoval jeho prvotinu 40 dní pěšky do Jeruzaléma.

Protože tato knížka se stala bestsellerem, Zibura napsal další knížku Pěšky mezi buddhisty a komunisty, kdy se autor vydal pěšky zdolávat Himalaje a údolí čínských a nepálských řek. Po pravdě tato knížka mne trochu zklamala, ale jeho další knížka Už nikdy pěšky po Arménii a Gruzii u mě 100% zabodovala. Smál jsem při čtení takřka neustál,  a protože jsem zvyklý číst v tramvaji i ve vlaku, vyvolávaly moje výbuchy smíchu nepochopení u spolucestujících, takže například  ve vlaku mezi stanicemi Štěpánov-Tišnov jsem musel knížku,  ač nerad odložit na příkaz mé drahé manželky…

Ukázka z knížky:

Nakonec jsem se rozhodl pro oblast Kavkazu – konkrétně Arménii a Gruzii.

Místní lidé jsou totiž vyhlášeni svou pohostinností, jedná se o první křesťanské země světa a navíc tam byla na podnikové dovolené moje babička.

Tradice konzumace vodky pro mě znamenala příslib sbližování s místními.

Podle statistik kriminality obě země patří k nejbezpečnějším na světě a navíc se tu mluví rusky.Já tedy rusky nemluvím, ale jak se ukázalo po cestě na Ukrajinu, do Polska, slušně ovládám panslovanštinu propojující všechny řeči napříč jazykovou větví.

Když se k výhodám  připočtou krásy místní krajiny, dobré jídlo a množství památek, všechno ukazovalo na tu nejkrásnější a nejsnadnější cestu, jakou jsem kdy podnikl.

Dodnes mi zůstává záhadou, jak se celá výprava mohla z poklidného pěšího putování pod horami zvrhnout v symfonii destrukce  plnou zničených lidí, kloubů, jater, bicyklů, aut a dokonce celých měst.

V Arménii a Gruzii jsem poprvé  ocenil svůj zvyk nedělat si žádné plány.Kdybych totiž nějaké měl, všechny by byly dokonale zmařeny.Po příčinách zvratů můžete pátrat společně se mnou.

Všechny události této neobyčejné cesty jsem totiž trpělivě a pečlivě zaznamenal přesně tak, jak se odehrály…

Ladislav tentokrát nešel pěšky, ale neplánovaně se rozhodl koupit kolo a pokračovat tentokrát jako cyklista….

Ukázka z knížky:

Kurvááá, otevře mi někdo, volal jsem zoufale a vší silou kopal do zavřených dveří nepříliš prostorné koupelny.

Ještě před chvíli jsem docela klidně volal „pomoc, pomoc“ a způsobně bušil do trubek ústředního topení.

Pak mě ale přemohl záchvat klaustrofobie, ke které jsem měl vždy sklony.

Ubytoval jsem se v levném a špinavém hotelu, kde mi nabídli zlevněný pokoj bez sprchy s tím, že za pět lari se mohu sprchovat  ve sklepním apartmá.Vzal jsem si ručník, a sestoupil do sklepa, vstoupil do apartmá koupelny, zabouchl za sebou dveře ….. a zjistil, že z druhé strany nemají kliku.

Rád bych řekl, že klika mi zůstala v ruce, ale ona tam žádná nebyla.Otevřete, nebo to vyrazím, zvolal jsem několikrát výhružně.

Marně.

Nikdo mě přes hlasitě zapnutou televizi neslyšel.Odešel jsem na druhý konec koupelny a drobnými krůčky se rozběhl a ramenem vpřed skočil na plastové dveře.Ty se ani po třetím opakování mého televizního chvatu nepohnuly.

Pak jsem si uvědomil jeden důležitý detail.

Dveře se otevíraly směrem dovnitř, takže bych je musel vyrazit i s futry.Zlomený a zoufalý jsem se opíral o zeď svého vykachličkovaného hrobu a život mi běžel před očima.

Za čtvrtstoletí svého života už jsem spatřil mnoho ošklivého, dokonce i Bruntál jsem navštívil, ovšem tohle staré hornické město posunulo mé představy o podobě pozemského pekla mnohem dále.

První dojem při vstupu do tohoto městečka mi přinesl starý železniční vagón, použitý jako most přes potok.

Následovalo několik opuštěných domů a všudypřítomné roury lemující okolní svahy jako vzpomínka  na dávno zapomenutou těžbu.Centrum města Achalkalaki – vytlučená okna starých budov zakryli obyvatelé bedněním, jinde ani neodklidili střepy, které po letech milosrdně přikryl prach.

Obchody s alkoholem střídají prodejny zemědělských potřeb a stánky, které nabízejí tabák a svaté obrázky.

Od prvních okamžiků strávených ve městě mě pohltila intenzivní beznaděj.

Po třiceti minutách se konečně zpoza dveří ozval hlas.

Nojo, nojo, však už jdu.

Zručně vrazil do dveří šroubovák a během pár vteřin odklonil jazýček zámku.Zjevně to nedělal poprvé.Vyklouzl jsem z koupelny a zamířil do zakouřené hotelové haly.Každopádně si mě lidé v hale po zbytek večera pozorně prohlíželi.

Nejpronikavější z nich se mi věnovala vdavekchtivá dívka, která mým směrem vytrvale foukala dým ze své tenké cigarety.Trojice zlatých zubů svědčila o tom, že pochází z dobře situované rodiny. Já se ale do Achalkalaki nepřišel ženit.

Přišel jsem si sem koupit kolo.

Čtenář je teď možná v šoku a má matka vzpomíná na to, jak jsem si v devíti letech rozbil hlavu o řídítka, když jsem vedl kolo do kopce a šlápl si na mikinu.Já byl ale definitivně rozhodnut.Chodit pěšky mě baví, ale lidé, ti mě zajímají ještě mnohem víc.A protože v Gruzii žijí lidé překvapivě daleko od sebe potřeboval jsem kolo.

Už jsem se těšil, až budu za sebou nechávat elegantní stopu pneumatik a nikoliv otisky mých bagančat v blátě.

Oné noci jsem na proleželé a rozvrzané posteli usínal s úsměvem na rtech.Před očima mi běžel obraz neohroženého cyklisty s blonďatými vlasy vlajícími ve větru.Vzpomínal jsem na Tour de France v dobách, kdy ještě cyklisty nepoháněl nitrožilně podávaný erytropoetin, nýbrž čisté nadšení z amatérského závodu.

Budu jako oni.

Budu gentlemanským cyklistou starého střihu, který má v dresu na místo energetických tyčinek rohlík se šunkou a neváhá zastavit u každého roztomilého štěňátka, aby se s ním pomazlil a našel mu novou rodinu.

Již zítra si opatřím kolo a vyrazím…

Zibura si skutečně kolo koupil, ovšem obchody s cyklistickými potřebami v této Bohem zapomenuté zemi nenašel. A tak byl nucen nakoupit koše na prádlo a přidělat je k rámu kola, aby mohl přepravovat svoje batohy. Alkohol je v kultuře Kavkazu hluboce zakořeněn, což spolu s pohostinností místních vytváří nebezpečnou kombinaci.

Zibura se ráno neprobouzel se strašlivou bolestí hlavy. Vzhledem k tomu, že pití tvrdého alkoholu provázelo každý jeho den na Kavkaze, kocoviny zmizely, ale jednou dlouhou kocovinou byl celý jeho pobyt.

To se ale někdy neslučovalo s jízdou na kole…

Ukázka z knížky:

Vyšel jsem z pekařství a mé smysly byly dosud překvapivě bystré. Nejrychlejší způsob, jak se zbavit opilosti je zpracovat alkohol při fyzické aktivitě.Vyhoupl jsem se proto do sedla, naposledy zamával a vyrazil. Ze začátku se mi jelo překvapivě dobře.

Mezi maratónskými běžci je nechvalně proslulý pojem maratónská zeď.Traduje se, že obávaná zeď přichází na 35 kilometru závodu.Běžci náhle ztuhnou nohy, rozostří se mu vidění, ruce padnou ke kolenům a závodník  má pocit, že už neuběhne ani krok.

Maratónská zeď mě postihla na pátém kilometru.Udála se náhle a bez varování.Jel jsem po úplně rovné silnici a přede mnou nebylo nic než volný prostor.Najednou kolo zmizelo a já v tom volném prostoru plachtil.Stejně náhle jako pocit volnosti přišel, tak i zmizel.Konec jako umíráček ohlásil zvonek kola, které dopadlo na zem.Pocítil jsem tupou bolest a ozvala se další rána.Má hlava narazila do asfaltu.

Pořád jsem byl v pohybu, ale zdaleka to nebylo tak příjemné a osvobozující jako předtím.Tvrdý povrch po chvíli vystřídala tráva a bolest ustoupila.Můj pohyb se zpomaloval tak dlouho, až nakonec ustal.Uviděl jsem, jak ke mně běží dvě úplně stejné ženy.Žena si mě prohlédla  a já jsem se prohlédl.Krev tekla jen z kolene, všechno ostatní se zdálo v pořádku.Pak mi žena podala ruku a já se s její pomocí pokusil zvednout…jen abych se opět skácel k zemi.

 Samotného mě překvapila síla alkoholového odéru, který se kolem mě vznesl.Žena na mne začala cosi rusky křičet, vytušil jsem, že mi nadává do ožralých hovad.Po čtyřech jsem se dopotácel k bicyklu, sesbíral vysypané věci a s vypětím posledních sil všechno odtáhl ze silnice až ke vchodu opuštěného domu.Povolil jsem svaly, zhroutil se na zem a okamžitě usnul.

O několik hodin později mne vzbudil déšť a zimnice.Klepaje se zimou, pokoušel jsem se zvednout, ale bezvýsledně.Ochablou rukou se mi podařilo alespoň přitáhnout spacák a přikrýt se jim.Nikdy v životě jsem si nepřipadal slabší jako teď.

Na vteřinu mi v hlavě proběhla myšlenka na smrt, a pak mé vědomí znovu zkalil osvobozující spánek.

Při téhle události Zibura kolo nerozbil, k tomu došlo později a když se k tomu ještě přidala bolest kolene, musel kolo opustit a dále pokračoval na cestě po Kavkaze stopem.

To a mnoho dalších pozoruhodných věcí, které při své cestě prožil se dočtěte v této knížce.

 
 
Příspěvek byl publikován v rubrice Hosté se štítky . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.