LENINE, PROBUĎ SE…!


napsal Xaver

 

Vážení, nelekejte se, mám s ním úplně jiný záměr. Nemíním vůbec vyzývat k návratu do života toho, který chtěl přetvořit společnost bludnou ideologií, založenou na bezohledném násilí, bezpráví, despotismu a likvidaci základních svobod jedince. Není ani myslitelné a není v zájmu nikoho, aby se také navracelo jeho scestné učení o historickém přechodu společnosti od kapitalismu k socialismu, založené na přímo epochální mystifikaci o tzv. Velké říjnové socialistické revoluci. Což chtěl začít (a posléze rozšiřovat prostřednictvím jakéhosi chimérního „celosvětového proletariátu“) na půdě kulturně i ekonomicky zaostalého Ruska, které tak k tomu nebylo ani v nejmenším předurčeno. Které neprošlo kapitalistickou epochou vývoje, které, řečeno Marxem, nepoznalo pozitivní stránky soukromého vlastnictví.

Ale dost už těchto historicko-ideologických reminiscencí, které byly miliónkrát rozebírány a ještě bezpočtukrát se k nim bude lidstvo vracet, pro výstrahu i poučení.

Já chci dále věnovat pozornost už jen jeho následovníkům, kráčejícím dlouhá desetiletí v jeho šlépějích, navíc zavalených větším bahnem, než zanechal po sobě sám jejich vzor. Éru Stalina, spojovaného s takovými negativními přívlastky, jako tyran, největší komunistobijec století, či případné Džingischán s telefonem vzhledem k tématu můžeme přeskočit.

V pozadí těchto řádků budou stát ti, kteří ponořili naši zem po nadějném rozletu jarních měsíců roku 1968 do údobí šedi, smutku, pronásledování a všestranného „normalizačního“ úpadku v důsledku ruskými bolševiky zorganizované okupace 21. srpna 1968 a zrady místních kolaborantů. Při svém vpádu do země si vysloužili tolik ironických hesel, urážek, kritiky a posměchu, že by to vydalo na slušnou knižní sbírku. A mezi nimi nejrozšířenější bylo právě to, z něhož jsem si vypůjčil polovinu do titulku a které celé znělo:

LENINE, PROBUĎ SE, BREŽNĚV SE ZBLÁZNIL!

Samozřejmě, že podstata té ironie spočívala v té druhé části. Totiž ta záplava lží, které okupanti pod vedením Sovětů šířili, se nedala vysvětlit lépe nijak jinak než označením Brežněva, tehdejšího generálního tajemníka KSSS, za blázna. Ano, tento příspěvek bude o lži, perfidní HISTORICKÉ LŽI, ZRADĚ A VELMOCENSKÉ ZVŮLI.

Nepřinese tedy nic mimořádně nového (pokud v této oblasti ještě vůbec něco takového zbývá), a proto pamětníci třeba dál nečtěte. Mladším zájemcům však četba může prospět, neboť dějepis na našich školách tyto události přecházel nebo vykládal dosti povrchně. (Malá vizitka vědomostí: pětina Čechů neví, kdy vzniklo Československo a téměř polovina neví, kdy byl Mnichov. Se Srpnem 68 to asi bude obdobné).

Takže co se to stalo v noci na 21. srpna 1968? Do naší malé mírumilovné země vtrhlo 750 tisíc vojáků pěti států Varšavské smlouvy pod sovětským velením a 6000 tanků a další těžké výzbroje včetně letadel. Tolik tanků snad neměl ani proslulý Barbarossa (kódové označení útoku na Sovětský svaz), když ho Hitler – vzdor přátelské smlouvě – vyhnal proti Stalinovi. Buď to byla demonstrace síly (a ostrý nácvik), nebo „měli pěkně staženou prdel“ (s prominutím), jak mně sdělil jistý major od raketového vojska. A dodal, že v případě rozkazu by na našem území, natož v Ruzyni nepřistál jediný letoun…

A klíčová otázka: proč se to stalo?

Následně budu pracovat už víceméně výlučně s historickými dokumenty, z nichž vyplyne výše vytyčený záměr článku. Kreml o tom informoval prostřednictvím tiskové agentury takto:

TASS je zplnomocněn prohlásit, že straničtí a vládní činitelé Československé socialistické republiky se obrátili na Sovětský svaz a ostatní spojenecké státy se žádostí o poskytnutí bezodkladné pomoci bratrskému československému lidu včetně ozbrojených sil…

Sovětské vojenské jednotky spolu s jednotkami jmenovaných zemí vstoupily 21. srpna na území Československa. Budou okamžitě odvolány z ČSSR, jakmile vzniklé ohrožení socialistických vymožeností v Československu, ohrožení bezpečnosti zemí socialistického bloku bude zlikvidováno a zákonná moc zjistí, že nadále není nutný pobyt těchto vojenských jednotek.“

Tady je v několika řádcích (ostatně po politickém krachu okupace a protestech obyvatel a celého světa průběžně modifikovaných) lživá podstata celé té obludné akce. „Modifikovat“, v podstatě odporně lhát, se muselo velmi usilovně, protože důkazů kontrarevoluce bylo málo, a tak se musely vymýšlet – i za cenu podvrhů (např. zbraně ukryté kdesi pod mostem).

A kdože byli ti „straničtí a vládní činitelé“, ti zváči? Byla to sbírka pokleslých, mocichtivých individuí kolem Vasila Bilaka, o jehož ubohé inteligenci se vyprávěly vtipy. A prý zval také československý lid, ústy 99 Pragováků, jejichž dopis by se také dal dohledat. A tvrzení o okamžitém odchodu vojsk za těch a těch podmínek byla také flagrantní lež. Jak známo, zabydlelo se jich tu „dočasně“ (skeptici hned pochopili, že je to „nafurt“) na 75 – 120 tisíc, výlučně příslušníků Sovětské armády, a nebýt zhroucení komunismu, vysávali by naši ekonomiku a barbarsky devastovali přírodu dodnes…Nemluvě o tom, kolik ztrát na životech našich občanů zavinili.

Zde si dovolím malou odbočku: žádám zdvořile alespoň jednoho Pragováka (jistě jich ještě několik žije), aby sem, „vlkovi“ napsal, jak upřímně to tehdy myslel, jak dobrovolně se rozhodoval a jak se na sebe dívá zpětně. Čtenáři KOSY to bezesporu ocení.

Vlkův  vstup:

Dám zcela  bez  diskusí rád místo  pro názor  kohokoli z  těch 99 nebo  někomu z jejich  blízkých. Bez toho,  abych to jakkoli komentoval  nebo  reagoval následným  článkem, či jakkoli jinak.  Protože je  už  50 let  po a  ten vstup někoho z tehdejšího „druhého břehu“  bych opravdu  velmi ocenil.

Následné citace vyjeví, jak se na okupaci dívaly skutečné, legitimní stranické a státní orgány, resp. legitimní představitelé země.

Prohlášení předsednictva ÚV KSČ 21. srpna 1968:

V úterý dne 20. srpna 1968 kolem 23. hodiny překročila vojska SSSR, Polska, Německé demokratické republiky, Maďarské lidové republiky, Bulharské lidové republiky státní hranice ČSSR. Stalo se tak bez vědomí presidenta republiky, předsedy národního shromáždění, předsedy vlády i prvního tajemníka ÚV KSČ a těchto orgánů…Předsednictvo ÚV KSČ považuje tento akt za odporující nejenom všem zásadám vztahů mezi socialistickými státy, ale za popření základních norem mezinárodního práva.“

Prohlášení předsednictva Národního shromáždění z 21. srpna 1968:

Předsednictvo Národního shromáždění vyjadřuje hluboký a zásadní nesouhlas s postupem spojeneckých vojsk, která dnes začala bezdůvodně obsazovat naši zemi. Došlo tak k porušení suverenity našeho státu, které je naprosto nepřípustné v našich vzájemných vztazích…Žádáme Vás co nejnaléhavěji v okamžicích, kdy se na ulicích Prahy ozývají výstřely, abyste dali ihned rozkaz k okamžitému stažení všech vojsk z území ČSSR.“

Zvláště ostře byl formulován Protest NS vládám a parlamentům pěti států Varšavské smlouvy z 22. srpna 1968:

Národní shromáždění Československé socialistické republiky…kategoricky protestuje u vlád a parlamentů pěti států Varšavské smlouvy (SSSR, NDR, PLR, MLR, BLR) a před tváří celé světové veřejnosti p r o h l a š u j e ,

1. že žádný ústavní orgán ČSSR nebyl zmocněn k jednání, ani nedal k němu souhlas, ani nepozval okupační jednotky pěti států Varšavské smlouvy,

2. že považuje okupaci ČSSR za samozvaný akt násilí v mezinárodním měřítku, jež odporuje zásadám spojeneckých smluv, které ČSSR s těmito státy má,

3. proto Národní shromáždění vznáší ostrý protest vládám a parlamentům těchto zemí, které se okupace účastní, a požaduje okamžité ukončení aktů násilí vůči Československu, jeho obyvatelstvu, okamžité stažení vojsk a normalizaci mezinárodních vztahů…“

Dále se v Prohlášení požaduje okamžité propuštění zadržených politiků, nevměšování okupantů do činnosti našich institucí, obnovení rozhlasu, televize, telefonů, poštovního styku, obnovení činnosti všech redakcí atd.

(Pramen: K otázkám socialistické soustavy, Ústav pro mezinárodní politiku a ekonomii, Praha 1969.)

V podobném duchu se nesly i požadavky československé vlády.

Ze všech těch prohlášení čiší doslova statečnost Husitů, což se má ale brzy změnit…

Zoufalí okupanti, kteří kromě vojenských žádných politických cílů nedosáhli, se zachovali jako mafiánští gangsteři (jimiž vlastně od počátku byli): naše stranické a státní činitele unesli (pro známost věci píši ve zkratce) a v Kremlu za použití vpravdě asiatských manýrů donutili podepsat tzv. Moskevský protokol.

Za československou stranu se ohnuli a podepsali: Svoboda, Dubček, Smrkovský, Černík, Bilak, Barbírek, Piler, Rigo, Špaček, Švestka, Jakeš, Lenárt, Šimon, Husák, Indra, Mlynář, Dzúr, Kučera a Koucký (velvyslanec v Moskvě). Z delegace jediný nepodepsal F. Kriegel.

Naproti nim zasedli nejhorší kremelští jestřábi: Brežněv, Kosygin, Podgornyj, Voronov, Kirilenko, Poljanskij, Šeljepin, Šelest, Katušev, Ponomarjov, Grečko a Gromyko.

Protokol, měl tak hrůzný obsah, že měl zůstat zpočátku v utajení. Nad falešnými, vědomě lživými frázemi o „dočasnosti“ a „přátelství“ se člověku ještě dnes dělá zle, a není divu, že Dubček se po podpisu zhroutil. Kromě jiného de facto legalizoval okupaci země sovětskými vojsky, znovu zaváděl cenzuru a do soužití socialistických států nastolil brežněvovskou doktrínu „omezené suverenity“ (ano, Brežněva asi opravdu stihlo pominutí smyslů). Od toho okamžiku tu byli „doma“, pro ně jsme byli to, co pro nás Západ. A jejich vlaky, letadla, auta atd. provozovaly čilý export ve velkém měřítku, neboť pohraniční a celní kontroly se jich netýkaly!

Nastalo období tzv. normalizace, jejíž zrádcovské, kolaborantské protagonisty se mně nechce jmenovat; ať opravdu zajdou na tom pověstném hnojišti dějin v zapomnění za to, že způsobili tragédii statisíců komunistů i nestraníků včetně jejich rodinných příslušníků. A mou útěchou, i když trochu hořkou vzhledem k dlouhým dvaceti rokům, tehdy i dnes zůstává: ve spolupráci se svými chlebodárci, o jejichž „bratrskou pomoc“ nikdo nestál, přispěli k tomu, že jejich „reálný“ socialismus dosáhl konce…Bohužel pro ně jiného, než si představovali, který však obrovská většina lidstva s úlevou přivítala. To však nijak nezmenšuje velikost jejich vlastizrádného jednání, za něž měli nést individuální odpovědnost a trest.

A obzvláště škodolibou útěchu ve mně vyvolává nářek těch, kterým se v řetězu událostí na přelomu století imperiální říše Sovětský svaz rozsypal jako domeček z karet (tak jako se rozpadly všechny říše v historii). K tomu se hodí připomenout i můj vlastní zážitek ze setkání s jistým ruským plukovníkem na jednom mořském pobřeží, který prohlásil invazi v roce 1968 za „ošibku!“ a s podáním ruky se mi za ni upřímně omluvil…

Závěr: tento článek nesmí být chápán jako nějaká protiruská agitace, je shrnutím historie, která se musí vykládat pravdivě, i když to někdy zabolí. A vedle toho se domnívám, že podobný distanc onoho vojáka k těm strašným událostem sdílí i velká část ruského obyvatelstva, což je nepochybně slibným příspěvkem k dalšímu rozvoji a posilování přátelských vztahů mezi oběma zeměmi.

Příspěvek byl publikován v rubrice Xaverův nový dům se štítky . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.