Jsou myšlenky, které vadily, vadí a budou vadit.


napsal Leo K.

 

Jsme zajatci stereotypů. Je tady 50. výročí významné události, Když se zeptáte jaké, drtivá většina vám odpoví, „že nás obsadili hnusní Rusáci…“ Závěr padesátých a většina šedesátých let se proměnila na stereotypní konstatování okupace vojsky armád Varšavské smlouvy. Málokdo už dnes ví, že Rumunsko se proti zásahu postavilo a akce se nezúčastnilo. Byl vytvořen stereotyp o Rusku. Slyšíme a čteme:„Co může člověk od Ruska čekat? Okupovali nás, začali válku v Gruzii, anektovali Krym.“ Co na tom, že válku v Gruzii nezačali Rusové, ale Gruzínci. Stereotyp se vyfabrikoval na obecný souhlas, přesně tak jak to předpokládal už klasik Pepíček Goebbels.

Co na tom, že to vyvrátila nezávislá komise EU? Říká to přece Drtinová a ČT, píšou to noviny. Co na tom, že Krym usiloval o nezávislost referendy v roce 1991 a po rozpadu Sovětského Svazu v 1994 tak usilovně…ostatně nechme hovořit Wikipedii: 5. května 1992 parlament Autonomní Republiky Krym vyhlásil nezávislost Krymu přijetím deklarace s názvem „Akt o vyhlášení vládní nezávislosti Republiky Krym.“ To mělo být ještě schváleno referendem v srpnu téhož roku.

Podle pamětí tehdejšího prezidenta Ukrajiny Leonida Kravčuka v jednom interview, uvažoval Kyjev tehdy dokonce o možnosti války s Republikou Krym. Ukrajinský parlament požadoval zrušení vyhlášení nezávislosti Krymu a dal Krymskému parlamentu ultimativně jeden týden na zrušení referenda. Hned 6. května 1992 byla přijata nová Ústava Autonomní Republiky Krym, přičemž krymský parlament přidal k ústavě doložku, že Krym „je součástí Ukrajiny“. Byl také zaveden úřad prezidenta Autonomní Republiky Krym. V červnu 1992 však obě strany, tedy Krym a ukrajinská vláda, dosáhly dohody.

Krátce předtím přijatá krymská ústava byla zrušena a Krymu byl potvrzen status autonomní republiky, přičemž Autonomní republika Krym obdržela výsostná práva v oblastech financí, správy a právních záležitostí. V květnu 1994 se stala situace opět napjatou, když parlament Krymu odhlasoval znovuzavedení ústavy z roku 1992, čímž by získal pro Krym více nezávislosti na Ukrajině. V červnu 1994 podepsal prezident Ukrajiny Leonid Kravčuk řadu výnosů, které ohraničovaly pravomoci vládních orgánů Krymu.

4. února 1994 byl prvním prezidentem Republiky Krym zvolen Jurij Meškov. V březnu 1995 byla rozhodnutím Vrchní Rady Ukrajiny a prezidenta Ukrajiny opět zrušena ústava republiky Krym z roku 1992 a také zrušena funkce prezidenta Krymu. 21. října 1998 byla na druhém zasedání Vrchní Rady Krymu přijata nová ústava Krymu. Když 23. prosince 1998 prezident Ukrajiny Leonid Kučma podepsal zákon, v jehož prvním bodě bylo obsaženo usnesení Vrchní Rady Ukrajiny „Schválit ústavu Autonomní Republiky Krym,“ posílily se na Krymu proruské nálady…

Tak tohle už vypadá jinak než prosté tvrzení, že Rusko anektovalo Krym.

Když tak člověk o tom přemýšlí, tak naší společností vládne strach z pravdy a to přesto, že se pyšníme Janem Husem jenž stavěl pravdu výš než svůj život. A to mě přivádí k tomu, že vládne strach nejen z pravdy, ale také z myšlenek. Šedesátá léta nebyla jenom relativní svoboda (ve skutečnosti mnohem hlubší než dnes), ale také trysk myšlenek.

Vybral jsem jako ukázku úvodník Ivana Klímy v Literárních listech č.9 z 25. dubna 1968, kdy o okupaci tehdejšího Československa nebylo ani tušení. To proto, že lidé umírají a ti mladí mají o uvažování lidí před padesáti lety antikomunistickou propagandou zkreslený názor. Jsou prostě myšlenky, které vadily komunistům právě tak jako Václavu Klausovi and his boys a které vadí přebujelé byrokracii i dnes.

Nyní už Ivan Klíma:

Až mě zaráží, jak se každý zaklíná tím slovem: socialismus. Jsou-li všichni pro jisté uspořádáni společnosti, je to poněkud podezřelé. Buď se nevyslovují svobodně, anebo představa toho, pro co se vyslovují, je tak vágní, že skutečně každý může být „pro.“ Každý totiž může být bez ri­zika pro dobro a spravedlnost, pro blahobyt nebo mír, stejně jako každý může být proti podvodům, korupci, násilí či bezpráví.

To, co se až dosud v naši zemi dálo, bylo blíže tomu, „proti“ čemu jsme. Ostatně, kdo by dnes nepři­pustil, že to mělo jen málo společ­ného se socialismem? Zato se před námi rozvírá prostor toho, pro co jsme všichni: skutečně lidský socialismus. Dávná meta, vědecký, sku­tečně rozumný projekt společenské­ho uspořádáni.

Ale pro co to vlastně jsme? Pro jaké uspořádáni společnosti? K če­mu se to denně přihlašujeme?

Víme, že socialismus zespolečenšťuje výrobní prostředky, že je to systém vědecky řízené společnosti, slibuje odstranit odcizeni člověka – sobě i práci. Vrátí práci její tvoři­vost a člověku, který ji vykonává uvědoměle a dobrovolně, jeho důstoj­nost. Má dopřát každému odměny po­dle jeho zásluh. A potom ještě těch několik vágních představ. Skutečně humanistická společnost, svoboda, kultura pro všechny. Rovnost. A proti tomu naše dvacetiletá praxe: je-li projekt socialismu tím nejlepším, co kdy vytvořilo lidstvo, jak vysvětlíme stále se opakující „deformace“ při jeho uskutečňováni? Tento projekt, jehož konstantním přívlastkem bývá slovo vědecký, nese totiž všechny stopy doby, kdy vzni­kal, doby, která se nenávratně vzda­luje i se svými projekty; se svými ideály a sny se propadá do hlubin minulosti. Doby klanící se rozumu. Doby víry ve spásonosnou raciona­litu vědy. Doby, která svrhávala Boha a eschatologický mýtus a toužila jej nahradit. (Čím? Ovšemže rozumem; vědou.) Doby, která věřila, že člo­věka a jeho potřeby lze beze zbytku vysvětlit a manipulovat ho tak k jeho vlastnímu štěstí. Doby, která jen má­lo tušila o psychologii. A věřila proto naivně a upřímně, že lze nalézt ideál pro všechny stejně přitažlivý a uni­verzální, jako dávalo náboženství.

Zajisté je možno pokusit se vytvá­řet beztřídní spravedlivější společ­nost v niž by se člověk realizoval dokonaleji než v dosavadních typech společnosti, ale proč už jednou ne­položit otázku, zda je to možno uči­nit podle projektu více než sto let starého, zda je možno budovat fun­gující a šťastnou společnost na prin­cipech, které se tak často a tak úplně rozcházejí s tím, co víme, že potřebuje ke svému fungováni mo­derní společnost a ke štěstí člověk druhé poloviny dvacátého věku?

Ve chvíli, kdy se moc pokouší realizovat nerealizovatelné, musí na­razit na odpor většiny lidi. Může ustoupit anebo použit násilí. Co zů­stane potom z odvěkého snu?

Nakonec na trůně tkví už jenom to násilí.

Opakujme otázku: je možné a účel­né budovat racionálně řízenou orga­nizaci společnosti? Je možné to učinit už dnes? Lze předpokládat, že člověk, jehož psychika se vytvářela po tisíce let, dokáže během jedné či dvou generaci proměnit své základní po­stoje? Zatím nás všechny zkušenosti vedou spíše k opačným závěrům. Do­konale racionální organizace umrtvu­je jakýkoliv myšlenkový a společen­ský pohyb a je tedy počátkem konce stejně jako dokonalý chaos. Zatím nás všechny zkušenosti přesvědčily, že v okamžiku, kdy milióny lidských jedinců jsou organizovaně vlečeny k jedinému obrazu dokonalosti, k je­dinému cíli, k jedinému štěstí, kdy se nad nimi počíná klenout jediný Bůh, jediný Rozum, Jediný Plán nebo jediná Ideologie, blíži se katastrofa.

Racionální řízeni společnosti může dnes směřovat pouze opačným smě­rem k zcela opačnému cíli, než jak jej chápali ti, kteří až dosud společ­nost řídili. Problémem bude nikoliv, jak lidi podřídit jedinému modelu a jedinému názoru, ale jak vedle sebe zařadit a jak spojit ve fungující celek i nejprotichůdnější modely, zájmy a cíle ve všech oblastech lidské čin­nosti. Jak co nejvíce rozšířit prostor pro mnohost projektů, aniž by se tyto projekty navzájem počaly křížit, naopak zajistit, aby vytvářely fungující celek.

(Hovoří se o tom, že by pro další rozvoj společnosti, především iniciativy lidi při výrobě, bylo třeba obnovit v řadě odvětvi aspoň v omezené míře soukromé podnikáni. Ale proč uvažovat jen o jednom způsobu vybočeni z jednotného modelu? Nenašly by se na druhé straně skupiny lidi, jejichž přesvědčeni, jejichž ideálům by odpovídal právě opačný po­stup? Založeni komun vybudovaných samozřejmě na základě naprosté dobrovolnosti, schopných odstranit uvnitř svého organismu peněžní vztahy i se všemi jejich důsledky, zavést přímou demokracii, založit vztah k práci výhradně na morálních podnětech a nabídnout tak lidem, toužícím po ta­kovém způsobu života a seberealizace jinou stupnici hodnot, jinou kva­litu mezilidských vztahů než okolní společnost?)

Každý člověk potřebuje chléb a svobodu. Ale každý člověk potřebuje ještě něco víc: a to něco víc, ať tím rozumíme Boha či kulturu, upření se k sobě anebo k druhým, potřebu obětovat anebo obětovat se, jej vyděluje z lidského houfu, činí jej neopakovatelným; to něco víc jej činí člověkem.

Společnost, která se rozhod­ne usměrnit tuto nejvyšší lidskou po­třebu, znásilnit jí jediným směrem, nemá budoucnost a nemůže skončit jinak než katastrofou.

S představou společnosti řízené racionálně k jedinému vypočitatelné­mu cíli se pojila představa jedné přísně racionálně řízené strany. Organizátorky postupu vpřed. Díky trvale prováděné vědecké analýze věčné společenské avantgardy. Tato idea, odhlédneme-li od historických a geo­grafických podmínek, které ještě urychlily odhaleni její zrůdnosti, vy­cházela ze stejně mylné představy: lidé a tedy jejich politická organi­zace jsou bezpečně a neodchylně manipulovatelní k předem vypočita­telným optimálním cílům.

Ale lidé zůstávají lidmi a ve chvíli, kdy jejich jednání, jejich přístup k moci, jejich způsob vlády se vymknou kontrole, počínají nabývat vrchu iracionální síly: vášně, nenávisti, touhy (oboha­tit se, vládnout, vlastnit), vzniká té­měř stínový obraz všech podobných útvarů z dob, kdy ještě nebylo vědeckých projektů společnosti, obje­vuji se nemoci provázející každý oligarchický systém. Společenství, stra­na. která vznikla, aby vytvářela nejpřísnější racionálně řízenou spo­lečnost, plodí iracionalitu a chaos.

Hlásá vědecké řízeni a podvazuje vědu. Hlásá nejspravedlivější pořádek a odsuzuje tisíce a desetitisíce (v ně­kterých zemích milióny) těch, kteří mají pochybnosti o spravedlnosti to­hoto pořádku, hlásá rovnost lidi, a vytváří mýtus vyvolené třídy, hlásá vyšší formu demokracie a likviduje i nedokonalé demokratické záruky a instituce předešlého systému, hlásá největší svobodu a omezuje nejzákladnější svobody (a aby dovršila zhanobeni svobody, pořádá volby, které svým průběhem a výsledky máji jen jednu dějinnou obdobu), vyhlašuje za hlavní podnět práce uvědomění a zároveň buduje masové tábory donucovací práce, prohlašuje samu sebe za ztělesněni pokroku a přitom se rychle mění v podivné souručenství, kde vedle sebe stoji zbytky duševní elity země, kariéristé i sprostí násil­nici. Prohlašuje se za ztělesnění děl­nické třídy a zbavuje dělníky práv, za která úporně bojovali po sta let.

Jakkoliv posledních deset let v naši zemi poněkud obrousilo tyto absurdní protiklady, rozpor narůstal, blížil se hranici, hranici smrti. Tehdy pro tu­to stranu mohou existovat jen dvě volby: stanout pravdě tváří v tvář, jakkoliv je trpká a otřesná, anebo pokračovat v cestě, která nemůže končit jinak než národní katastrofou.

Pravdu ovšem nestačí jenom po­znat nebo dokonce prohlásit, je tře­ba z ní vyvodit důsledky. Unese jediná a tedy zatím i nekontrolovatelná strana tyto důsledky?

­

Příspěvek byl publikován v rubrice Země Lea K. se štítky , , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.