Je demokracie jenom nedosažitelným snem?


napsal Leo K.

Dneska se už nepochybuje o tom, že demokratická forma vlády je v krizi. Jenom málokdo ovšem si je vědom toho, že zmíněná forma správy státu je na dlouhou dobu znemožněna. Hlavním viníkem takového stavu jsou nadnárodní korporace, především ty financiérské. Není to jenom proto, že některé z nich jsou ekonomicky silnější, než většina států, ale především proto, že si dokáží zaplatit ty nejvýkonnější, nejschopnější a nejefektivnější sluhy.

Státy mají v čele vesměs podprůměrné manažery, neboť ti se na své posty dostávají demokratickou cestou. Při čemž demokratický výběr kádrů z logiky věci byl, je a vždycky bude výběrem podprůměrných, neboť demokracie je výrazem vůle většiny a většina je vždycky podprůměrná. Nadnárodní korporace jsou ekonomické subjekty a pro prosazování svých politických cílů si proto pěstují a vydržují tak zvané neziskové organizace a nadnárodní instituce. Mohou si dovolit je doslova pohádkově platit, takže ony v soutěži se státy mají jasně navrch

napsal na svém blogu bývalý odborář a obdivuhodně statečný člověk, Standa A. Hošek. Proč nemá pravdu?

Protože ten sloupek je vyjádřením takové – řekněme Babišovské logiky. Státy přece (naštěstí) nemají v čele manažery, ale politiky. A politika není jenom správa věcí veřejných, ale především procesem vyvažování pluralitních zájmů a názorů ve službách společenského řádu. Zatímco manažer stanovuje cíle, termíny, pravomoce, odpovědnost, rizika a úkoluje kontrolní tým, politik tyto činnosti provádí jenom v autokracii – a pak to není politik, ale oligarcha. Jestli je politik špičkový, průměrný nebo podprůměrný, to není pro demokracii zase až tolik zásadní, protože politik sice rozhoduje, ale v jistých limitách.

Odborníci jsou v demokracii odsunuti na pozici těch, co dávají stanoviska, ale nerozhodují. Rozhodování politiků znamená hledání kompromisů mezi ideologií, stanovisky odborníků, veřejnosti a nátlakových skupin. Tam, kde ty kompromisy nehledají a kde vítězí ideologie/nátlakové skupiny – typicky Velká Británie za Thatcherové – je zaděláno na malér. Británie to sice přežila, ale už nikdy nebude velká.

To je ten nejkruciálnější důvod proč je poměrný volební systém spravedlivější než většinový. Ve většinovém se sice lehčeji vládne, ale také lze udělat již nikdy nenapravitelné chyby. Pak se situace připodobňuje manažerskému řízení. Manažeři prakticky nemají limity, vždyť nemají opozici a nemusí svoje rozhodování probojovávat hlasováním.

Je ale pravda, že v globalizovaném světě bez hranic vládnou nadnárodní korporace. Sociální narovnávání a demokracie fungují aktuálně jen v rámci jednotlivých států a na globální úrovni na to skutečně žádné páky nejsou. Je ovšem také pravda, že demokratická forma správy státu je v krizi a že jedním z klíčových viníků jsou finanční instituce. A také to, že jejich moc se vymyká jakékoliv kontrole. Vzpomeňte si na eurokomisaře  Günthera Öttingera:

Finanční trhy naučí Italy volit správně!“

To řekl člen evropské Komise! Pokud se svět chce vrátit na koleje, nezbývá než tyto instituce ve spolupráci rozhodující části celosvětového trhu opět začít regulovat. Současná EU svým postojem „chytré horákyně“ (napůl demokracie a napůl Bruselská autokracie) a snahou o centralizaci dosáhla jenom větší podpory nacionalismu, protože občané členských států se cítí zbavení svéprávnosti. Pro skutečnou demokratizaci Evropy, pro jakési „Spojené státy Evropy“ chybějí podmínky, vždyť neexistují evropské strany, neexistuje žádná evropská veřejnost a Komise, která určuje co je pro Evropu optimální, se nepohybuje v demokratickém prostoru. Vliv takového Pfitzeru, Bayeru nebo Shellu či Exxonu (a dalších) na Komisi a následně na Bruselskou administrativu  je větší než vliv Evropského parlamentu.

Proto tvrdím, že nechce-li se EU úplně rozpadnout, jsou pro ní jenom dvě cesty. Buď se vrátí před Maastricht na pozici EHS nebo začne znovu a bude se demokratizovat zdola. Tyto úvahy – „drobnosti“ se ovšem běžně nedovíte. Proč?

Protože teď, za chvíli a potom zase; vlastně neustále probíhá boj o svobodu občana. Neustále je nám bráněno spravovat si to, co nám ale po právu náleží. V současné společnosti vedou informace k moci. Rovnou třemi způsoby. Prvním z nich je moc znalostí, to znamená moc těch, kteří informace mají na rozdíl od těch, kdo je nemají. Druhým jsou distribuční prostředky a kanály pro šíření informace. A třetím způsobem je moc tvůrců, kteří vkládají informace do informačních systémů. Běžně se tomu říká redakce.

Ani jeden z těch způsobů není – a myslím záměrně – transparentní. Nedávno jsem kdesi četl prohlášení Petra Žantovského, že z tohoto hlediska jsou jediné poctivé Halo noviny, která se otevřeně hlásí k ideologii a potažmo k vlastnictví KSČM. Media, která by měla rozkrývat tajemné vlastnictví a řízení informačních sítí v této funkci selhávají.

Hlavní riziko informační společnosti lze formulovat tak, že kontrolní role médií selhává, jde-li o kontrolu činností médií samotných. (J. Musil; Komunikace v informační společnosti 2007).

Informace je nově také komoditou. Pokud informaci nemají všichni, v ekonomickém slova smyslu nabývá na ceně. Tudíž jedním z mála efektivních způsobů, jak tomuto kupnímu procesu zamezit je co nejširší zpřístupnění informací. To, čemu se běžně říká transparentnost. Je-li vše na internetu, ztrácí informace na ceně, protože je dostupná všem. Pokud je tendencí současné společnosti opak, tedy omezení dostupnosti informací, jejich cena a korupční potenciál poroste do závratných výšin. Co je správnější?

Jestliže mají média ve společnosti opravdovou moc, vede to k vážnému porušení základních pilířů demokracie.

Moc si media přivlastnila sama. Bez procesu svobodné volby lidem. Tedy nedemokraticky. Paradoxem je, že se do této funkce přesmykla z nejúčinnějšího nástroje kontroly demokratických mocenských struktur. Německá studie z konce 80. let 20. století prokázala, že 85% redaktorů si ochotně připisuje morální zásluhy za pozitivní důsledky zpráv, ale pouhých 25% je ochotno přijmout morální zodpovědnost za důsledky negativní. Novináři se mnohdy dožadují práv, která stojí nad právy občanskými. Požadují například speciální přístup k informacím, speciální ochranu apod. Praxe však dokazuje, že všechna speciální práva a současná vlivná pozice médií nejsou vyváženy odpovídající formální a často ani osobní zodpovědností.

Udo Ulfkotte se stihl přiznat ke lžím a manipulacím ještě než 13. ledna 2017 zemřel (údajně na infarkt). Ale kolik takových je? V současné zběsilé honbě na údajné dezinformátory zcela zaniká, že největším šiřitelem tak zvaných „fake news“ jsou mainstreamová media, která jedna od druhé bez prověřování opisuje, až se Viktor Farkaš, autor knihy Lži za války a v míru: Tajná moc tvůrců veřejného mínění ptá:

Jakže se vlastně jmenuje planeta, na které žijeme? Planeta opic?“

Vzpomeňme na „inkubátorovou lež,“ na jejímž základě začala v lednu 1990 operace Pouštní štít a Pouštní bouře. George Bush pochopitelně věděl, že by Američané odmítli vystavit své syny a dcery riziku ztráty životů pro naftu, proto sáhl k podvodu. Využil služeb PR firmy, o které bylo známo, že patří mezi ty nejpřičinlivější, lháře ve svém oboru a která si své bohatství vybudovala výhradně na penězích daňových poplatníků. Tato firma připravila monumentální podvod. 10. října ve slyšení před Kongresem Spojených států tedy vystoupila patnáctiletá dívka, která popisovala událost, při které měli iráčtí vojáci vtrhnout do kuvajtské nemocnice, kde tato Nayirah al-Ṣabaḥ měla pracovat, a vyhazovat novorozence z inkubátorů na studenou dlažbu, kde umírali, aby inkubátory mohli odvézt do Iráku. Žádný kongresman se jí nezeptal, co udělala pro to, aby ti novorozenci hned neumírali.

Svědectví vyvolalo zděšení a mělo vliv na veřejné mínění, představitele Senátu i následné schválení vojenského zásahu. To, že jde o dceru kuvajtského velvyslance v USA, která v Kuvajtu vůbec nebyla, odhalil až po válce novinář John MacArthur. Z vyšetřování Human Rights Watch a z výpovědí doktorů zmíněné nemocnice, kde mělo k incidentu dojít vyplývá, že šlo o výmysl. Tento výmysl byl ale během předválečné kampaně velmi rozšířen a pomohl ovlivnit názory na rozpoutání války s hekatombami mrtvých.

Tuto falešnou zprávu, ale rozšířilo několik set televizních stanic, stejně jako ostatní media.

Ovšem o zprávách, které nekonvenují obyčejným uším se mlčí. Například interview s Miroslavem Belicou, který v letech 1996-2001 působil jako vedoucí zastupitelského úřadu ČR v Iráku: „Proces likvidace zakázaných iráckých zbraní zdaleka nebyl jednoduchý, Irák spolupracoval neochotně, ale dnes můžeme s určitostí říci, že přibližně na přelomu roku 1995-1996 už Irák žádné zakázané zbraně nevlastnil. Byly dohledány a zlikvidovány, jen ve velmi dílčích aspektech neměli nebo nechtěli mít zbrojní inspektoři jasno. Irák měl absurdně dokazovat, že něco nemá, nevlastní. To zde ve světové praxi ještě nebylo. Šlo o nekonečnou historii s cílem sankce protahovat.

Nepřipustit zrušení protiiráckého embarga bylo totiž úhelným kamenem irácké politiky Clintonovy administrativy, kde post ministryně zahraničí zastávala česká rodačka Madeleine Albrightová.

Vzpomeňme, jak se v květnu 1996 v interview s Lesley Stahlovou zdála Albrightové cena půl milionu mrtvých iráckých dětí – obětí sankcí jako docela přijatelná, aby američtí chlapci nemuseli znovu narukovat do Iráku.

Ale vraťme se ke knize Viktora Farkaše, která popisuje plasticky způsoby manipulace. O ní informoval velice podrobně Petr Žantovský v Parlamentních listech a já nechci rozmnožovat slova tohoto článku. Doporučuji si článek přečíst, protože byť jde o recenzi, tak je dostatečně podrobná a obsahuje mnoho konkrétního.

Vzpomínám na slova mě jinak blízkého člověka, který v devadesátých letech na otázku koho volit, odpovídal: „Pochopitelně ODS! Ti už si nakradli a nebudou riskovat svoji budoucnost, aby kradli dále.“ Hrubě podceňujeme hrabivost zvolených „zástupců,“ zvláště, když zjistí, že celkem snadno vyplývá další zisk jenom z toho, že jsou „u toho.“ Začnou vyznávat elitářství a ostatní občany pak považují za ty, jež jsou podřízeni jejich závěrům.

Walter Lippmann (americký novinářa filosof) vytvořil propracovanou teorii moderní demokracie. Tvrdil, že v demokratické společnosti jsou občané rozděleni do tříd. Aktivnímu řízení veřejných záležitostí se věnuje tzv. třída odborníků. Shromažďují fakta a vytvářejí vhodné postupy a řešení, zabývají se také správným chodem politického, ekonomického a ideologického systému. Jsou to vlastně marketingoví specialisté. Ostatní lidé, kteří jsou podřízeni jejich závěrům a rozhodnutím Lippmann nazývá „splašeným stádem“. Důležité je mít se před tímto stádem na pozoru.

Třída marketingových odborníků rozumí zájmům společnosti, podle toho plánuje a řídí. Splašené stádo podle Lippmannových slov zastává pouze roli diváků, neúčastní se přímo takového procesu demokracie. Je však nutné podotknout, že se téměř (slovo téměř je důležité) neúčastní demokracie, protože se přece jen o demokracii jedná. Občas je dovoleno divákům vybrat si některého z třídy odborníků a pověřit ho vyřešením svých problémů a záležitostí. Tato možnost poskytne demokracii alibi, že v žádném případě není totalitním státem, je tu přece možnost tohoto procesu voleb. Avšak po výběru svého zástupce se od diváků opět očekává, že budou pouze přihlížet okolnímu dění a nebudou se do počínání odborníků nikterak vměšovat. Tak by tomu tedy mělo být ve správně demokraticky fungující společnosti.

A nejlepší způsob jak toho dosáhnout je to splašené stádo rozdělit. Pokud možno co nejvíc. Celý systém je pojištěn přesvědčivým morálním principem známým u nás třeba od Marka Bendy – masy jsou hloupé a naprosto neschopné kvalitně vyřešit své záležitosti. Pokud se aktivně zúčastní procesu, jen vše zkomplikují a znesnadní. Poškodí tak celou společnost.

Splašené stádo je třeba uklidnit a zabránit mu, aby vše rozdupalo a zničilo. A jak to jde nejlépe? Přece mu dát nažrat. To už věděli i staří Římané.“ (to zase je parafrázovaný výrok z Media Control – The Spectacular Achievements of Propaganda; Noam Chomsky 2004)

Kdepak nástroje přímé demokracie a celonárodní debata. Ještě by se mohli spojit. Kdepak. Demokracie se musí umět využívat. Právě „nová revoluce v umění demokracie“ – „vytváření souhlasu“ nám pomůže přivést splašené stádo k rozumu. Politická elita a tvůrci rozhodnutí musí zbytku společnosti ponechat pocit reality a zároveň jim efektivně vštípit své názory a rozhodnutí. To vše může fungovat pouze za předpokladu, že se marketingoví odborníci dostanou do třídy vládnoucí elity. Je zapotřebí přesvědčit společnost, že budou věrně a pilně sloužit jejím zájmům. Je však také důležité o těchto postupech a úmyslech mlčet a bezvýhradně sloužit zájmům soukromé moci.

Vzniká nám tak jeden typ vzdělávacího systému zabývající se přípravou třídy „odpovědných odborníků.“ V procesu přípravy jim musí být hluboce vštípeny zásady hodnoty, zájmy a cíle soukromé moci. Tak se stávají členy třídy odborníků, zbývá jim jen směrovat pozornost ostatních členů společnosti (splašeného stáda) odpovídajícím způsobem. Splašené stádo rozhodně musí zůstat jen divákem okolního dění.

Vliv prostředí; čím jsou občané ohroženi? Člověk není ohrožen ničím konkrétním, viditelným, podléhá totiž vlivu anonymní masy. „Soused bere Lidové noviny, já Mladou frontu DNES, Pepa bere Hospodářské noviny a když se na něčem troje noviny shodnou, tak tam alespoň trochu pravdy musí být…“ Média nejsou prvotně signálem tohoto vlivu, ale jsou jeho zprostředkovatelem nebo iniciátorem. Na počátku mediálního řetězu jsou konkrétní hybatelé, informační společnost přináší poznatek, že jich do budoucna bude ubývat, zatímco jejich vliv poroste. Postupem času si vytvořili málo průstřelný monopol na informace, avšak tento monopol nemůže být v demokratické společnosti nikdy absolutní.

Kořeny problému se nacházejí jinde – ve svévolném, pokojném přijímaní médii zprostředkovaného vlivu. V masovém souhlasu s tím, co hlásají, v slepém následování toho, co hlásají. Utváří se tak vzory vědomí a chování, na kterých se podílejí právě masy, jež stojí na konci informačního řetězce. Každý by měl usilovat o svou vlastní svobodu, svobodu jednotlivce a nepodílet se na masovém šílenství a hromadném polykání manipulujících informací.

Vždy bychom měli rozlišovat zda vidíme/slyšíme informaci nebo názor na informaci.

Občan by si měl zachovat míru osobní nezávislosti. Média spolu s celým systémem informační společnosti modifikují veřejné mínění. Veřejné mínění netvoří pouze média, svou měrou se na něm podílejí také politici, kulturní pracovníci, umělci, bankéři, odboráři, většina z nic se však do povědomí občanů dostává skrze média.

V těchto dnech jsme si připomněli padesáté výročí konce nadějného pokusu o spravedlivou společnost. A co se za tu dobu stalo. Vedoucí úlohu komunistické strany v našich životech dnes vystřídala vedoucí úloha velkého kapitálu a peněz. Ideály jako společenská a mezinárodní solidarita, mír nebo rozvoj člověka zní stejně vyprázdněně a neurčitě jako tehdy. Hodnoty, které hlásáme, se poněkud smrskly: frčí individuální úspěch, výkon, digitální narcismus a nekonečná práce, ve které doháníme tempo strojů. A co veřejné mínění?

Veřejné mínění je daleko častěji shodou v nevědomosti než shodou v poznání.

A ještě jedno téma nemohu pominout. Spojuje jej s předchozím textem lež prokládaná emocí. Znásilnění etiky. Reaguji téměř zapomenutým článkem Tomáše Haase. Měl jsem k němu blízko a psali jsme si, když ještě bydlel v Keswicku na březích jezera Simcoe. Je to však ryze osobní záležitost a nevytahoval by ji kdyby nebylo kázání Tomáše Halíka:

Byl jsem uprchlík a neujali jste se mne…

ale také třeba Eva Zahradníčková a další, kteří nejen z pokrytectví, ale třeba i z nevědomosti rozdávají „dobro.“ Ale dále už jen Haas:

Skutečné oběti hladomoru a válek neutkají do Evropy. Nemohou si to ani dovolit, většina z nich si za celý život nevydělala na „cestovné“ vyžadované mafiemi. Většina z nich neví co je mobilní telefon a neuměla by jej použít i kdyby jim jej někdo daroval. Neměli by ani komu zavolat. V jejich kruzích se s něčím takovým nesetkávají a z moderních vymožeností poznali hlavně samopaly vojáků, kteří je vyhnali z jejich domova, nebo kamiony, které do uprchlického tábora přivezly pár pytlů rýže a mouky. Chtějí přežít. Chtějí, aby jejich děti nebyly znásilněny, zmrzačeny, nebo zabity vojáky válčících režimů a neumíraly hladem.

Ti skutečně potřební nikdy nebyli centrem pozornosti, byli bezpečně daleko a nedožadovali se svých „práv“ a „svých“ nároků, i když to bylo jen právo na život, které jim rozhodně patří. Byli a jsou vděčni za bezpečí, za své životy a za životy svých rodin. V minulosti jsme o nich často neslyšeli, pokud nedošlo k nějaké další přírodní katastrofě, nebo dalším válečným zvěrstvům, dalšímu zločinu proti lidskosti.

Dnes o nich slyšíme ještě méně, protože prostor pro „humanitní témata“ zaplňují ti, kdo se vyloďují na jihu Itálie a Řecka a postupují dále Evropou na Německo a zbytek západní Evropy.

Ti, jak jsem již jednou napsal, nepřipomínají uprchlíky trpící místními válkami anebo hladem. Připomínají spíše klienty cestovní kanceláře, kteří si hlasitě stěžují na její služby a ne neochotu dát jim to, co jak sami věří, zaplatili a nedostali. Hlasitě se hlásí o svá „práva“ a „nároky“, chtějí si vybírat, kdo jim poskytne ochranu a pomoc ve formě asylu. Neprojevují vděčnost, projevují nespokojenost. Nejsem proti pomoci potřebným. Naopak, věřím, že pomoc potřebují a měli by ji dostat – a to v dostatečném množství a kvalitních pomocných programech. Bohužel na ní zbude stále méně, o to méně, kolik peněz utratíme na pomoc nepotřebným a těm, kdo na „humanitě“ vlád, které řešit problémy neumí a nechtějí, vydělávají – stovkám pochybných neziskovek, neschopných politiků a všem těm mafiánským „cestovním kancelářím“ které k nám své klienty dopravují.

Pomáhejme těm trpícím a hladovým, pomáhejme jim tam, kde žijí a kde drtivá většina z nich zůstává a bude zůstávat. Těm, které válka skutečně z jejich domovů vyhnala a kteří nemají kam jít a na koho se obrátit, pomáhejme i zde, tak jak to naše možnosti dovolují. A donuťme naše politiky, aby omezené prostředky, které na pomoc potřebným můžeme vynaložit a chceme a budeme vynakládat, směřovaly tam, kde opravdu pomohou.

Těm jediným, kteří na naši pomoc mají morální nárok.

 

 

Příspěvek byl publikován v rubrice Země Lea K. se štítky , , , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.