Fandovství


napsal Leo K.

V článku Velké lži jsem převzal z časopisu FINMAG část článku Jak Ota Šik naučil Čínu obchodovat. Je tam zmínka o Jiřím Skolkovi. Začali mi docházet dotazy – kdo to je? Google nepomáhá! Ale pomáhá seč může!

Krátkým článkem v Review of Income and Wealth (což je respektovaný akademický časopis) mu roce 2000 vzdal hold in memorian Univ.Doz. Dr. Josef Richter z rakouské Federální hospodářské komory. Skolka, plzeňský rodák, od 1956 do 1965 pracoval pro Institut ekonomiky ČSAV. Jeho primární doménou byly vstupně výstupní analýzy, lineární programování a to vše ve spolupráci se Státní plánovací komisí pro použití v plánovacích modelech. Během tohoto období také přednášel na Technických univerzitách v Praze a Brně a Ekonomických institutech v Praze a Bratislava.

V roce 1965 se Jiří Školka stěhoval do Ženevy, kde se stal naším zástupcem pro ekonomické záležitosti v Evropské hospodářské komisi OSN (ECE). Po vstupu vojsk se rozhodl zůstat v Rakousku. Problém není v jeho renomé. Problém je u nás.

Po „sametu“ měl jiné názory než Václav Klaus a spol. a tak zůstal v Rakousku natrvalo. WorldCat není světový kocour, ale katalog bibliografických záznamů ze sbírek 72 000 knihoven ve více než 170 zemích, které jsou zapojeny do projektu knihoven Online Computer Library Center (OCLC). Tam se můžete podívat na díla Jiřího Skolky – je jich slušná řada i v češtině. Pro nás, pro Čechy byl ovšem vzduch. Na webu najdete protektorátní novináře Jaroslava Křemena, Vladimíra Krychtálka…jenom matematického ekonoma Jiřího Skolku ne. Protože měl jiné názory.

Však to znáte: Zemanisté, Babišisté, Okamurovci atd. Žádný rozumný argument je nedovede sblížit. Nikdy se mezi nimi nediskutuje. Jenom hádá a vedou se monology. Nám starším je známa historka z první vlády Václava Klause, kdy se proti jeho názoru postavil lidovec Josef Lux. Klaus ho sjel výsměšným pohledem...„prosím vás…pojďte raději plavat!“ S jednoznačným závěrem. Oponenta je třeba zesměšnit, znemožnit, rozdupat a přejet. Vyslechnout? „Kdo má ty jejich šplechty poslouchat?“

Čím to je, že mi to připomíná fanoušky Sparty, Baníku a dalších? Jak došlo k tomu, že se sportovní fandovství stalo normou v mezilidských vztazích? I sportovní fandovství ztratilo na svém původním fair play. Daleko častěji odráží problémy skupiny, vrstvy, společnosti. Slouží upozorňováním na sebe a leckdy i na sociální konflikty ve společnosti. To někdy vede k tendencím svádět příčiny agresivního chování diváků na samotnou podstatu sportu. Poukazuje se přitom na prvky agresivity, která některá sportovní odvětví v sobě nezbytně mají. Bylo by však velkou chybou vidět kořeny tohoto negativního jevu pouze v samotném sportu. Ale právě nárůst agresivního a násilného chování jedinců či sociálních skupin i v jiných společenských sférách nasvědčuje tomu, že obviňovat z toho jenom sport, je hlubokým omylem.

Nicméně jednání a chování fanklubů ve sportu může sloužit jako přehledný model zrcadlící celou společnost. Různé sporty si již v průběhu svého vývoje vytvářely i normy platné pro diváky, přičemž tyto normy specifikovaly chování, které je v určitých situacích vhodné či nikoli. Vytvářela se jakási divácká tradice, zvyky typické pro jednotlivá sportovní odvětví.

Zásadní vliv mělo sociální prostředí, v němž to které sportovní odvětví vznikalo, například tenis byl vždy vyhrazen high society. Guláš nám v tom teď možná udělala Serena Williamsová na letošním US Open, ale stále to nejsou tak velké odchylky od obecně platných sociálních norem, jako ve fotbalu. Ty přinesly (a stále přinášejí) problémy s chováním diváků, neboť výsledkem jsou reakce pramenící z individuálního prožitku bez snahy řídit se požadavky plynoucími z celospolečensky uznávaných norem. Serena zaplatí pokutu 17 000$. Existence diváckých norem je patrná v nápadné shodě v chování jednotlivých členů diváckých skupin. Tam, kde jsou sociální normy vymezeny jasně, jsou uplatňovány i sankce za jejich nedodržení v mnohem větší míře. Obecné divácké normy nebývají většinou přesně vymezeny a mívají podobu toho „co se dělá a co se nedělá.“

Dav je v psychologii definován jako náhodné nebo úmyslné seskupení osob, které se v daném momentě nacházejí na stejném místě, popřípadě se mu přibližují, a které mají týž předmět pozornosti. Nejnápadnější jev, kterým se dav projevuje, je tento: ať jsou jedinci, ze kterých se skládá, jacíkoliv, ať jejich způsob života, jejich zaměstnání, jejich povahy nebo inteligence se jakkoliv shodují nebo liší, nabývají prostě tím faktem, že jsou přetvořeni v dav, jakousi kolektivní duši. Tato duše způsobuje, že cítí, myslí a jednají naprosto odlišně, než by každý z nich cítil, myslil a jednal, kdyby byl sám.

Mentalita fotbalového fanouška je, v první řadě patřit do nějakého tábora. Není to ale nic nového. Že nejde o fenomén nijak nový, potvrzuje bystrý vhled do problematiky fotbalového sportovního fandovství z pera Karla Čapka již z roku 1931: „Když vyhrajeme my, je to samozřejmě v pořádku, když vy­hrají ti druzí, je to lumpárna a zrada… Pro samé podezírání a intrikování přestáváme vůbec vidět výkony, ať na té nebo oné straně. To je ovšem konec fair play. Dostáváme se do stavu chronického podráždění, nejde-li to po našem, křičíme hanba a zrada a máme pocit, že se nám ubližuje. Je to velmi špatný sport. A špatný sport je nejmizernější výchova.“

Pamatujete na Smyczkův film Proč? Jeden současný komentátor napsal:

V době uvedení do distribuce (1987) působil Proč? jako zjevení svojí otevřeností a syrovostí. Hned se vyrojily úvahy, že jde o režisérův poslední film a bude rád, když skončí někde v kanclu. Není to Smyczkova nejlepší práce, ale i po letech šokuje svým naturalismem a pojmenováním věcí pravými jmény.Smyczek byl mimochodem z těch několika týdnů ve špinavém, zdemolovaném vagónu nešťastný a psychicky zdeptaný. Někteří herci byli ale ve svém živlu. Pro některé z nich, jako třeba pro Pavlínu Mourkovou, která do té doby hrála hodnou seriálovou svazačku, to byla první dramatická a přitom silně záporná role. Koncem 80. let šlo o filmový kulťák, dnes je to neprávem pozapomenutý slušný kousek, který připomene, jak začínaly naše současné hvězdy. Ten problém násilí mimochodem nezmizel, jen se o něm už netočí filmy

A jiný:

O fotbalových výtržnících si myslím své. Stejně jako o skinheadech a podobných existencích. Banda rváčů, u kterých skutečná podstata fotbalu hraje druhé housle a hlavní je něco rozbít a dát někomu do držky. Problematikou těchto problémů ze zabývá několik filmů, ale žádný tak, jako Proč? Tenhle film není jen a pouze o fotbalových fanoušcích. Tenhle film je o systému, protože ten deformuje fotbalové fandění na bitvu dvou gangů vymaštěnců a slušný člověk se tam bojí vkročit.

Elias Canetti v díle Masa a moc tvrdí: Vybití je nejdůležitější proces, který v mase probíhá. Je to okamžik, v němž se všichni, kdo k mase patří, zbavují svých odlišností a začínají se cítit stejní. Po vybití následuje úleva. Kvůli tomuto šťastnému okamžiku, kdy nikdo není víc, nikdo není lepší než druhý, se lidé stávají masou. Tento okamžik může být ale velmi nebezpečný, postrádá totiž základní myšlenku: Lidé, kteří se cítí být stejní, se stejnými nestali navždy a zachovají si svou identitu, svůj majetek, nevzdají se svých jmen.

Zajímavé je to vytváření davu; teorie říká že člověk je často v davu, například davy v městské tržnici, divadle – kdekoli, kde se tísní množství lidí ve fyzicky omezeném prostoru, ale v takovém případě nastává pouze nezaostřená interakce. Tito lidé jsou sice fyzicky přítomni ve stejném prostoru a uvědomují si přítomnost těch druhých, ale přitom každý jedinec nebo malá skupina sleduje své vlastní cíle a jde svou cestou.

Něco jiného je u nepokojů, demonstrací nebo paniky – činnost každého jedince je spojena s tím, co dělají ostatní, dav náhle přechází do zaostřené interakce a začíná se chovat jako celek. A plyne z toho závěr, že davové jednání a vyvolávání demonstrací je typickým projevem frustrace těch lidí, kteří nemají šanci svou nespokojenost vyjádřit legitimním způsobem.

Už Johan Wolfgang Goethe ale říkal: Grau, teurer Freund, ist alle Theorie, und grün des Lebens goldner Baum. ( Šedivé, drahý příteli, jsou všechny teorie, a zelení života je zlatý strom.)
Dnes se dav vytváří nejprve na zkoušku – na Facebooku!

Ona náhražka lidských citů, imitace sociálních vztahů, která zná jenom like (to se mi líbí) a nezná ani dislike (to se mi nelíbí), je dost dobrá na to, aby se tam připravovali zárodky tendencí, které vytvářejí dav: kdy se ztrácí vědomá osobnost jednotlivce, city a myšlenky lajkujících jsou zaměřeny stejným směrem, vytváří se kolektivní duše, která je přechodná a má specifické vlastnosti – tato duše způsobuje, že každý lajkující účastník myslí, cítí a jedná zcela odlišně než by myslel, cítil a jednal, kdyby byl bez Facebooku a konečně tendence a schopnosti k případnému uskutečňování činů vzrůstají. Jde vlastně o skupinové chování.

Vždyť i Facebook sám navádí na vytváření skupin. Skupinové chování se rozvíjí, jestliže byly splněny základní psychologické podmínky pro začlenění jedince do systému vzájemných vztahů ve skupině. Při určité schematizaci jde jmenovat dvě nejzákladnější podmínky. Za první se obvykle pokládá existence vztahů určité závislosti mezi členy skupiny. Druhou podmínkou je existence společného souboru názorů, hodnot, norem. Tato skupinová ideologie se vyvíjí a upevňuje při společné činnosti a stává se pro skupinu typickým znakem, odlišujícím ji od jiných skupin.

Divákovy prožitky a chování se za stejných situačních podmínek podstatně odlišují v případě, že je v těchto podmínkách sám, či je uprostřed velkého sociálního souboru. Jeho projevy se mohou různit i podle toho, s jakým konkrétním souborem lidí situaci prožívá. V těchto případech jde o specifickou kvalitu a intenzitu prožitku a chování, což je dáno především tím, jak danou situaci přijímá, prožívá a jak na ni reaguje právě ten který soubor.

Vypadá to neuvěřitelně? Ještě před nástupem digitální doby se odehrál následující experiment.

Pětatřicetiletý učitel dějepisu Ron Jonesse roku 1967 se snažil v rámci přednášky o nacistickém Německu žákům přiblížit, jak bylo možné, že celý národ slepě následoval diktaturu. Jak mohli obyčejní lidé nevědět, nebo ignorovat indicie, o židovském holokaustu? Přestože se u nás promítal německý film z roku 2008 Náš Vůdce (Die Welle) inspirovaný Jonessovým experimentem je dobře si přečíst originál, ke kterému vede následující odkaz. Jonesse se obával, že studenti nemohou pochopit, jak málo stačí k tomu, aby se z lidí stal manipulovaný dav. Rozhodl se proto pro názornou ukázku. Tady jenom několik málo slov o průběhu experimentu.

Pomocí autoritativního přístupu založil v rámci třídy hnutí zvané Třetí vlna (Third wave),které otevřeně hlásalo disciplínu a omezení práv jednotlivců za cílem zvýšení efektivity jejich studijního nasazení. Kolektiv byl vedle autoritativního přístupu učitele motivován systémem znaků sounáležitosti a pevně stanovenými pravidly. Záhy se Třetí vlna rozrostla na celou školu a třetí den experimentu se k hnutí hlásily asi dvě stovky studentů. „Zvedlo se mi ego, zvedlo se mi sebevědomí, měl jsem pocit velké moci. A líbilo se mi to, v tom je ta hlavní potíž,“ vzpomínal po letech Ron Jonesse v dokumentu Lesson Plan. „Ale alespoň si to zpětně uvědomuji. Nebýt mé ženy, která mě přemluvila, abych experiment zastavil, nevím, jak by to dopadlo.“

Třetí den byla třída profesora Jonese naplněna k prasknutí. Žáci museli stát, protože nebylo kam si sednout. Další kandidáti se snažili dostat dovnitř, nechtěli být vyloučeni. O hnutí se začali zajímat i starší ročníky, třeťáci a čtvťáci. Hnutí dokonce přesáhlo hranice školy.

Jones byl o veškerém vývoji dobře zpraven, a to díky vyvoleným i samozvaným zpravodajům. „Vyděsil jsem se, když jsem se dozvěděl, že k nám začali chodit studenti ze dvou okolních středních škol,“ líčí Jones. „Bylo strašidelné, kolik mi toho informátoři říkali. Věděl jsem, co kdo říká svým rodičům, o čem se baví lidé v soukromí.“

Aniž o tom Jones věděl, jeho hnutí si velmi rychle osvojilo další prvek totalitarismu – cenzuru. Mladý reportér školního časopisu se snažil o Třetí vlně zjistit více: „Nikdo mi o tom nechtěl nic řící. Jedině knihovnice slíbila, že mi k tomu něco poví, ale že musím počkat do příštího týdne. A pak za mnou přišli dva samozvaní Jonesovi bodyguardi ze školního autoklubu a zmlátili mne. Aby mi zašla chuť o Třetí vlně psát.“

Po skončení experimentu následoval neuvěřitelný šok. Pláč, zmatek, nepochopení. Studenti se drželi jeden druhého, nebo naopak rychle rozhlašovali, že přece celou dobu věděli, že to byl vtip. Ale jiní si pomalu připouštěli, že naletěli. Že propadli něčemu, co se jim hnusilo. „Když jsem se vrátila do třídy, našla jsem třesoucí se studenty,“ vzpomíná Sherry Tousleyová. „Byli naprosto šokovaní.“

Jak to říkal ten komentátor filmu Proč?

Ten problém násilí nezmizel, jen se o něm už netočí filmy.“

Ale dočkali jsme se červených trenýrek, dokonce markýrovaných šibenic a úplně jsme se odnaučili diskutovat.

Diskusi chápeme nástroj prosazení vlastního názoru místo toho, abychom ji chápali jako nástroj hledání všeobecně přijatelného řešení.

Prosazování vlastního názoru aniž kriticky posoudíme protinázor je akt hulvátství. Je to akt agrese. Je nejvyšší čas, aby se i nám začala hnusit agresivní forma fandovství. Ne, nemyslím si, že by hrozila přímo fašizace veřejného prostoru, ale rozhodně hrozí ztráta i těch zbytků demokracie, které tu ještě jsou.

Příspěvek byl publikován v rubrice Země Lea K. se štítky , , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.