Vraťme politice její místo


napsal Leo K.

V řadě minulých článků jsem upozorňoval na humanitní ideály zakladatelů našeho státu, které opouštíme tím, že se hlásíme k liberální ideologii. Dnes bych chtěl ukázat, že protestovat proti mravnímu úpadku, který sebou zákonitě nese liberalismus, nestačí. Že je tohle či zase ono špatně, už nikoho nepřekvapí.

V řadě zjištění s námi paradoxně dokonce souhlasí i establishment,

ale schází ucelená představa jak by to mělo jít. Takové představě se říká politika, čili správa věcí veřejných. A jako jsme od humanismu sklouzli k liberalismu, tak jsme od politiky sklouzli k politikaření. Od správy věcí veřejných k boji o moc mezi politickými stranami.

Došlo k zásadnímu kulturnímu zlomu. Ztratili jsme naději, a to proto, že jsme ztratili víru. Evropská kultura, evropští intelektuálové se ve své většině stále cítí být elitou, nadřazenou zbytku společnosti. Již od středověku, resp. již od dob filosofa Platona sní o světě, v němž na základě svého vzdělání budou vládnout oni sami – znalci toho, co je pro ostatní nejlepší. Takto je vychovali během jejich dlouholetých studií, takto se cítí i vlivem svého častého původu ve středních vrstvách. A z této směsi jsou schopni uvařit jen různé verze totalitní společnosti s osvíceným vůdcem na vrcholu.

Jenže právě tato idea, tato vize byla totálně zdiskreditována, přesněji vyvrácena v praxi komunistických režimů. Sice se mnoho autorů snaží nám ji nabídnout v jiném reklamním obalu, ale zboží již netáhne. Ovšem nic jiného nemáme. To, co zůstalo, je prázdno. Těžko se bouřit proti systému, když nemáte představu o jiném, lepším světě, který musí nahradit ten současný. Pak je to již jen boj za zachování stávajícího stavu – říkal už Milan Valach.

Prostě ukazuje se, že článek 5 naší ústavy:

Politický systém je založen na […] volné soutěži politických stran respektujících základní demokratické principy […] k prosazování svých zájmů.

je až příliš „liberální“ ke škodě věci. Volná soutěž vždy podporuje uvažování jakým „fíglem“ se domoci vítězství, aby to příliš nebolelo, nestálo příliš mnoho /naší/ námahy. Svědčí o tom i existence výrazu „podpásový úder.“ Že tento článek je výrazem naivní víry v přirozené dobro, ne-li výrazem „rauše“ z archivního vína, je i skutečnost, že už od roku 1911 je znám železný zákon oligarchizace politických stran nezávisle na její politické orientaci.

Vyjadřuje skutečnost, že se v jakékoliv politické straně, nejdříve z „důvodu“ pružného rozhodování, vyděluje mocenská a „vlastnická“ elita, vládnoucí všem ostatním členům. Tento vztah je ještě podtržen nutností opatřovat lukrativní posty pro lidi blízké vedení i pro jeho vlastní členy, bez čehož nelze zajistit jejich loajalitu k vůdci. Ale to je možné jen ve spolupráci s vlastnickými elitami a s jejich finanční podporou již během volební kampaně i před ní. Těmito a ještě dalšími vazbami jsou klasičtí politikové a jejich strany vpleteni do tkaniva kapitalistické společnosti, jsou jeho součástí a slouží jeho základnímu cíli.

Ergo kladívko – prosazování zájmů politických stran je v rozporu se zájmy veřejnosti.

Za necelý měsíc si můžeme připomenout 30. výročí vzniku Hnutí za občanskou svobodu, které sledovalo podobný cíl jako tento článek. Zatímco Charta 77 bylo protestní hnutí, Hnutí za občanskou svobodu (dále jenom HOS) bylo prvním skutečným politickým oponentem KSČ. Snažilo se o praktické vytvoření vize, kvůli které ten protest měl smysl.

Jejím iniciátorem byl nezávislý Rudolf Battěk, tak nezávislý, že ho v roce 1990 vyloučila i obnovená ČSSD. O tři roky později na nátlak tehdejšího předsedy Miloše Zemana (žádná demokratická strana nemá právo na vyloučení těch členů, kteří mají jiné názory) bylo toto rozhodnutí zrušeno, ale Rudolf Battěk už neměl zájem. Zůstal nezávislým socialistou až do své smrti 17. března 2013.

15. října 1988 tedy HOS vydal Manifest Demokracii pro všechny. Nehodlám jej sem kopírovat celý, ale chtěl bych upozornit alespoň na slova o demokracii, která mají i po třiceti letech svou platnost.

…Politika se opět musí stát místem výrazu a uplatnění skutečných zájmů společnosti. 
Výsledná bilance sedmdesátileté existence československého státu není radostná. Žijeme v době hlubokého mravního úpadku celé společnosti, žijeme v nedemokratických poměrech, v poměrech omezené národní a státní suverenity; upadáme hospodářsky a technologicky; tvůrčí potenciál společnosti je trvale dušen centrální manipulací; životní prostředí je u nás stále odpudivější; příslušníci nových a nových generací opouštějí znechuceni svou vlast; naše země, kdysi jedna z nejvyspělejších v Evropě, patří mezi nejzaostalejší.

Současná moc si tuto krizi uvědomuje a určité dílčí reformy vyhlašuje a chystá. Není však schopna překročit svůj vlastní stín a zříci se svého totalitního způsobu vlády, který je nejvlastnější příčinou této krize. 

Proto je nejvyšší čas, aby do politiky vstoupila společnost sama, to znamená my všichni. 

Vycházejíce z tohoto požadavku doby, opřeni o mnohaletou snahu Charty 77 pravdivě popisovat poměry v naší zemi a povzbuzeni prací dalších nezávislých iniciativ v Československu i v jiných zemích sovětského bloku, rozhodli jsme se ustavit Hnutí za občanskou svobodu.

Chápeme je jako volné sdružení svobodně vznikajících a žádnému centru nepodřízených politických skupin a klubů v různých místech naší republiky, v nichž se budou soustřeďovat lidé, kterým není lhostejná budoucnost naší vlasti, kteří jsou připraveni k otevřené rozpravě o všech politických otázkách, kteří respektují princip plurality a kteří jsou odhodláni se přímo politicky angažovat, ať už pořádáním diskusních fór na pracovištích či v obcích, prosazováním různých všeobecných i místních požadavků, úsilím o nezávislou kandidaturu ve volbách do zastupitelských sborů, či jinak. Hnutí za občanskou svobodu by tedy mělo být polem svobodného projevu politické vůle občanů a tím i prostředkem krystalizace různých konkrétněji politicky a zájmově orientovaných snah. 

Jako východisko k úvahám, náměty k rozpracování či nejvšeobecnější společné principy předkládáme všem svým spoluobčanům, a tudíž i všem potenciálním účastníkům Hnutí za občanskou svobodu, několik základních myšlenek a cílů, na nichž jsme se zatím shodli. 

1. Naší tradicí je demokracie
Po strastiplných událostech našich nedávných dějin si mnoho Čechů a Slováků klade otázku, zda bylo moudré bourat Rakousko a ustavit samostatný československý stát, který – jako malá země v centru Evropy – může těžko odolávat tlakům svých mocnějších sousedů. Tito lidé zapomínají, že Masaryk a jeho spolupracovníci – Češi i Slováci – chápali vznik naší republiky jako součást epochální demokratické revoluce, směřující k Evropě jako postupně se sjednocujícímu společenství demokratických států.

Jejich pojetí vycházelo z nároků moderního světa, v němž všechny společenské síly touží po rovnoprávném uplatnění a v němž budou hranice mezi národy a státy ztrácet nevyhnutelně význam. Nebyla to tedy koncepce nikterak provinciální či šovinistická. Jakkoli trpké jsou evropské dějiny posledních desítiletí, Masarykova dlouhodobá koncepce se přesto dnes potvrzuje jako smysluplná; dokládá to například proces stále hlubšího sjednocování v různosti, který už delší dobu probíhá v západní části našeho kontinentu.

Velké ohrožení, ať už válečné nebo ekologické, kterému musí dnes Evropa a svět čelit, nelze však natrvalo odvrátit, bude-li se ideál demokratické jednoty naplňovat jen v jedné části Evropy. Proto si stále víc lidí na Západě i na Východě uvědomuje, že jedinou cestou pro nás všechny je usilovat o plnou demokracii v celé Evropě, tedy i v té její části, v níž žijeme my.

Jsme přesvědčeni, že to je jediná možná cesta i pro Československo. Nevíme zatím, jakým způsobem se bude naše země k demokracii ubírat a jaké formy bude tato demokracie jednou mít. Pouhý návrat do minulosti je nemožný. Přesto se však domníváme, že ideály a hodnoty, z nichž se náš stát zrodil, a zkušenosti – dobré i nedobré – které ve svém prvním dvacetiletí učinil, představují velké a inspirativní dědictví, o něž se lze opřít. 

Oč by nám tedy mělo především jít, je skutečná demokracie. Tedy demokracie pro všechny. Demokracie jako systém založený na duchovní, politické i hospodářské pluralitě a na vzájemné toleranci.

Bez celkové mravní obrody společnosti a nového rozvoje jejích tvůrčích schopností, tedy jen z nějakého úředního rozhodnutí, se žádná demokracie nezrodí – ale bez budování demokratických struktur se zároveň nemůže nikdy mravní a tvořivá energie společnosti naplno rozvinout a uplatnit. Jedno tedy musí jít ruku v ruce s druhým; občanská statečnost jednotlivců s tvorbou nových společenských poměrů a struktur 

Jenom poznámka na okraj. Domníváte se, že HOS a různé další iniciativy byli financovány ze státního rozpočtu? Jako dnešní „neziskovky?“

Opusťme nyní 30 let starý manifest Demokracii pro všechny a věnujme se předmětu té demokracie. Tedy čemu má demokracie sloužit. V článku Velké lži jsem představil mýtus Ayn Randové. Mýtus vlastního prospěchu, který byl ale již v sedmdesátých až osmdesátých letech přepracován do podoby teorie racionální volby. I sobectví se přetransformovalo do „vědy.“ Používá se zkratka RAC (Rational action theory), což je současná hypotéza pro porozumění sociálního a ekonomického chování. V politologii je pak využívána ke studiu politických rozhodnutí a rozhodování v demokraciích.

Předpokládá, že jedinec se rozhoduje racionálně a volí vždy takovou možnost, která je mu nejvíce k užitku. Snaží se tedy dosáhnout co nejlepších výsledků s co nejmenšími náklady. Jde vlastně o analogii taktéž teoretického konceptu člověka ekonomického, kterým je myšlen racionálně uvažující a hospodařící člověk, zaměřený primárně na zvyšování zisku – užitku, za minimálních nákladů.

Analogicky je člověk politický jedincem, snažícím se racionálně o maximalizace užitku při rozumné míře nákladů, ale v politické sféře. Samozřejmě, že každého čtenáře hned napadne spousta námitek, protože jak homo economicus, tak homo politicus jsou brutálně, až anekdoticky zjednodušené představy komplexní lidské osobnosti, které charakterizuje až obsese z neustálého zvažování zisků a nákladů. Racionalita se při tom nevztahuje na cíle, které člověk sleduje, ale pouze na použité prostředky.

Především již v definici racionality je obsaženo pojetí cíle, k němuž má údajně racionální chování směřovat. V užší definici je tímto cílem vágní pojem štěstí, v širší již přímo bohatství, moc a prestiž. Tedy přesně to, o co musí usilovat kapitalistický podnikatel, a dokonce i jeho šlechtický předchůdce.

Údajně racionální je tedy maximalizace osobního prospěchu. Z hlediska základního principu kapitalistické konkurence a jejího cíle je tomu skutečně tak. To, ale není univerzální model motivace lidského jednání, ale model odpovídající motivaci Moliérova Harpagona.

Slovy Milana Valacha: Pokud by skutečně lidé maximalizovali svůj osobní prospěch v duchu široké definice racionality, nikdy by neměli děti. Investice do dětí, vyjádřená peněžně, se rodičům nikdy nevrátí, vždy je ztrátová. Možná námitka, že rodiče mají děti, neboť kalkulují s jejich pomocí ve stáří, je logicky chybná. Děti jsou v tomto modelu totiž rovněž individua maximalizující svůj osobní prospěch. Péče o staré rodiče by jej zmenšovala. S výjimkou několika málo případů velmi bohatých rodičů, o něž se pečovat vyplatí kvůli naději na dědictví, by se děti rovněž staraly jen sami o sebe – maximalizovaly by svůj osobní prospěch. Pokud by se lidstvo důsledně řídilo touto „racionalitou,“ vymřelo by v jedné generaci.

Jen dodejme, že i v případě velmi bohatých rodičů by tato naděje na dědictví mohla být lichá. V logice maximalizace jejich prospěchu by bylo udržovat děti v naději na dědictví a dostávat tak zadarmo jejich péči a pomoc, přičemž by ovšem majetek byl z větší části utrácen pro současný požitek – prospěch rodičů.

Z hlediska dětí by tedy bylo nejracionálnější rodiče zabít dříve, než stačí své mění utratit, a takto bychom mohli pokračovat dále v této analýze logiky chování liberalismu.

To, že maximalizace osobního prospěchu vede ke zničující válce všech proti všem, odhalil již Thomas Hobbes a odvodil z tohoto poznání, podepřené empirickou zkušeností rodícího se kapitalismu v Anglii 17. století, nutnost absolutní autority státu, který jediný je schopen svou mocí zabránit vzájemnému vyvraždění těchto sobeckých individuí.

Současně se stává stále zřejmější, že všechny tyto příklady nevypovídají o skutečném chování lidí a o zákonitostech jejich soužití ve společnosti, ale jen o světě a motivaci chování sobeckého individua ( a jeho loajálních sluhů). Model racionální volby je tedy odvozen z podmínek konkurenčního kapitalismu.

Snaha mocenských center zdůvodnit nějak svá privilegia jsou sebeiluzí některých intelektuálů z jejich řad, kteří prohlašují své zájmy za všelidské. Ale tento klam z doby, kdy buržoasie volala „Liberté égalité fraternité!“ byl jenom praktickým a nutným prostředkem

v boji proti aristokracii s jejím ústředním mandátem k  vládě nad  středověkou společností – urozenosti.

Paradoxně se dědictví toho boje postupem času stává jedním ze základů naší kultury a s tím, jak se postupně a proti zuřivému odporu buržoazie emancipují nižší sociální vrstvy, stává se i skutečnou praktickou ideou vyjádřenou například v rovnosti před zákonem, všeobecném volebním právu apod. Ale přesto se ukazuje, že rovnost před zákonem, vytržená z rovnosti jako takové (rovnosti sociální, politické a ekonomické) je opět jenom klamem.

Skoncujme s iluzí právního státu, když tu máme téměř milion lidí v exekuci, když se roční počet sebevražd dotýká 1500 lidí (4 denně!), když se klientelismus a korupce dotýká i soudců a státních zástupců. O advokátech nemluvě. Když solidarita nejbohatších je omezena zákonem a vyhláškou (č. 343/2017 Sb.), takže střední třída (přibližně vrstva obyvatel s příjmem na osobu přesahujícím průměrný plat) financuje nejenom přibližně milion lidí žijících pod hranicí příjmové chudoby, ale také vrstvu nejbohatších(!), tím že dorovnává výpadky příjmů sociálního systému.

Skoncujme s hloupou iluzí právního státu, když ten není schopný vynutit spravedlnost!

Základní morální zásada říká, že jedinec je zodpovědný jen za to, co sám může ovlivnit. To ale nebrání establishmentu obviňovat ze všech potíží právě tu vrstvu nejchudších. Ne nadarmo se říkalo, že právo je projev (z)vůle vládnoucí třídy. Evidentně tato definice platí i dnes. Tato společnost je morálně neospravedlnitelná už od dětství. Nespravedlnost spočívá v tom, že se rodíme do nestejného prostředí.

Za minulého režimu se mluvilo o sociálně podnětném a naopak nepodnětném prostředí.

Bohatí se už od základní školy až po univerzitu pohybují v prostředí, v němž potkávají jiné bohaté děti a jejich rodiče. Jak říká známé pravidlo, není důležité, jakou školu jsi studoval, ale koho jsi při tom potkal. Andrej Babiš například, studoval gymnázium ve Švýcarsku. Koho asi potkával? Ale i u nás vytváříme zákony segregující společnost. Na jedné straně nafukujeme bublinu inkluze, protože hovoříme o integraci a na druhé straně exkludujeme děti v 5. ročníku ZŠ a segregujeme je v osmiletých gymnáziích do té míry, že o školách se zbylými dětmi mluvíme jako o utajených zvláštních školách.

Nerovné, majetkem tvořené rozdělení podmínek života, vytváří nespravedlivý a morálně neobhájitelný systém, který svou praktickou podobou popírá základní morální hodnoty, jež ideologové toho systému sami hlásali při jeho zrodu. Vytvořili systém, který otevírá ty nejhorší stránky lidské povahy, nenávist, sobectví a závist.

Lze si tedy představit vizi nového společenského systému založeného na solidární vzájemné pomoci sobě si rovných zcela svobodných lidí, nejspíše v důsledku technologických změn. První známky toho, že vlastnictví může ztratit na důležitosti, jsou sítě – například internet.

Důležitější než vlastnit nějakou část, je mít přístup.

Teprve skutečná svoboda (nejen pro bohaté) a skutečná rovnost práv a povinností povede k postupnému početnímu nárůstu lidí, kteří ve svém zaměstnání vykonávají samostatně i v přímé spolupráci s dalšími, tvůrčí činnost. Takovou, v níž si jednak ověřují své schopnosti rozhodovat o sobě samostatně. Takovou, v níž využije plný potenciál demokracie.

Příspěvek byl publikován v rubrice Země Lea K. se štítky , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.