3 xM aneb ….


Ne, netěšte  se,  vlk  se nedal na psaní detektivek a už  vůbec  nemá  aspirace vytvořit  nějakou  konkurenci kdysi  slavné  elitní detektivkářské řadě  Odeonu, na kterou se stály při každém jejím dílu a knižním čtvrtku nekonečné fronty před knihkupectvími. Já jich vystál přes dvacet. Ale  to jsem se opět, jako často, zapovídal.

Ano bude  dnes  3x, ale žádná  šaráda pro příjemné krácení dlouhé chvíle. To ani nejde, jsme  li v  tzv.  předmnichovském  týdnu, jak jsem si ho  sám pro sebe jednak pojmenoval a jednak edičně  naplánoval. Což  jste  nepochybně  už  poznali.  Takže  je nejvyšší  čas odtajnit  plné znění titulku  dnešního  článku :

3x M,

Mnichov, Macron a  Mayová

Patřím k těm, kteří se rádi zabývají  historií. Dokonce bylo mou  touhou  ji kdysi studovat. Chtěl jsem vyhovět  své zvědavosti dozvědět se, co se v minulosti stalo a proč  se to stalo. Abych prostě  věděl. Nic  víc.

Čas  mne donutil tenhle  jednoduchý  důvod nahradit  jiným. S  tím, jak  mne rostoucí číslo v kalendáři nutilo zamýšlet se nad během světa kolem mne a začalo mi docházet, že  ten dávný  arabský mudrc, který konstatoval v  někdy  na  rozhraní starověku a  středověku,  že  všechno  už  tu bylo! měl zatracenou pravdu. My  to známe  například v podobě  Formulace  Thomase Manna Dějiny jsou to, co se událo a co se stále znovu děje.

Mimo jiné proto,  že  lidé mají stále  stejné  vzorce  chování, stejné tužby a  slyší na  stejná hloupá hesla. A  běh staletí s  tím  nijak nepohne. A protože  státy  jsou  formacemi stvořenými  lidmi, chovají se  také  stále  stejně. I ony  opakují neustále tytéž  vzorce chování a sledují stále   stejné cíle. Zejména  ty, které  si navyknou být  velmocemi. Ten mustr  velmocenského chování se  stane  nedílnou součástí  DNA  takového  státního útvaru a  nepustí ho do té doby, dokud  se   nerozpadne  nebo  zcela nepropadne  do mezinárodní nicoty.

Nehodlám  vám připomínat  úlohu  Francie a Británie  před Mnichovem, v jeho průběhu či po něm. Tohohle  školení, navíc  zcela  zřejmě  úplně  zbytečného,  vás  ušetřím.

Na Kose skutečně  není třeba  čtenářům  vykládat, že  zkrátka  pro vidinu  okamžitých  cílů a z hlediska tehdejších politikářů, uvažujících  v klasickém politickém pohledu  jejich současných  nástupců – jediné co mne  zajímá je  výsledek  nadcházejících  voleb a těm podřídím úplně  všechno, ať to stojí co to stojí!, darovali Hitlerovi  Československo. Nebudu  rozmazávat, že  to byla  ta nejodpornější zrada, za  kterou následně zrádci  sami krvavě  a po zásluze  zaplatili. Tím vás  o čas  okrádat nebudu.

Já si položil  otázku jinou – je dnešní  Francie a  Velká Británie  jinou zemí, než  byla  před  80-ti roky?  Je na  ně  spolehnutí?  Platí jejich slovo?  Jak  mají  nositelé  a hlasatelé jediné   pravdy  za  svatý kánon a  jak nám denně  hustí do hlav. Za  doprovodu hesel typu – spojencům musíme  věřit  za všech  okolností, i když  je  to v  rozporu s  elementárním rozumem nebo logikou  a nebo jsme povinni  ukázat  solidaritu se svými spojenci!  i když  je  to proti našim  existenčním zájmům!

Když  máme  co do činění  s hrůzným jubileem Mnichovského diktátu, není od  věci přezkoumat  jestli  dnešní  Francie a Velká Británie  jsou  státy,  které  provozují jinou politiku  než  než předvedli koncem září  38!  O  tomhle  dneska  Kosa bude!

Nehodlám  nijak  teoretizovat, půjdu  hned na  věc.

Takže mohu konstatovat  hned  úvodem, že  oba  státy  jsou  dnes  jen stínem  toho, co na světové scéně  představovali  ještě před II. světovou  válkou. Ačkoli předstírají  že  se nic nezměnilo, už dávno zmizel  jejich  velmocenský  status  a koloniální říše, nad nimiž  slunce nezapadalo.

Na  světovou velmoc  si mohou  hrát, mohou  svou  velmocenskou  roli sami sobě  předstírat, ale  to je  tak  asi reálně  všechno. Pokud  o nich jako o velmoci  budeme  ještě  hovořit, pak  s přídomkem regionální. Ano  jsou, v  rámci Evropy  velmocí. Ale  tenhle  jejich status  končí  na  jejich  atlantském pobřeží  na straně  jedné a  někde před Bosporem na  straně  druhé.  Mimo  tyhle  zeměpisné  mantinely  už  jsou  cosi jako Pakistan, Egypt  nebo Brazílie. Jen  zatím ještě  nějaký  čas  s rozvinutějším průmyslem, dopravní infrastrukturou, zdravotním, školským a  sociálním systémem. Klíčovým slovem je ovšem termín ZATIM.  Troufnu si tvrdit,  že  ovšem  ani zdaleka  nejsou tak  etnicky  a kulturně kompaktní, což  je  oproti  jmenovaným rozvojovým konkurentům dlouhodobě  handicapuje.   Dál to rozvádět nebudu, protože  bych  se zase  zatoulal. Zůstaňme  u závěru, že  jde o bývalé, dnes  už jen regionální  velmoci, stále  slábnoucí. O ty, co už  mají svou slávu za  sebou.

Nicméně  a  o to jde především – jejich  DNA  je  stejná  jako v roce  1900. Nezměnila  se.  Stále mají pocit  světodějné  velikosti a důležitosti.  Že  svět  bude tancovat  jak ony pískají a že jejich zájmy  jsou  zájmy  celého světa, respektive  dnes jejich okolí!

Zkrátka- že co je   dobré pro Francii a  Británii musí  být  dobré minimálně pro současnou  Evropu.

Nelze  nepřipomenout, že  řečeno s  Chamberleinem a  jeho nesmrtelným výrokem po příletu  z Mnichova –zachránil jsem mír! obětovali svého  spojence  ve středu  Evropy a  ani okem nemrkli. Co bylo „dobré“ v  daném okamžiku pro  Francii a  Británii, bylo dobré, tehdy, podle nich, pro celý  svět a  tudíž i pro Československo….

A  dnes? Stejná písnička!  Bohužel. Historie  se opakuje, všechno už tu  bylo! Oni se  té velmocenské DNA  nezbaví!  Nic se  dodnes  nenaučili a  nic nezměnili!

Každé tvrzení  si žádá  důkaz. Na  Kose  je to povinnost  a navíc  žádný problém.

Dokáži to pro  každou z těch  dvou  zemí  odděleně   a na  čerstvých příkladech.  Na  kauzách, které znáte  a jež se nás  bezprostředně  dotýkají!  Dokonce existenčně. Naštěstí nikoli tak  strašlivě  fatálně  jako  akt  státní  zrady  v Mnichově, ale  přesto existenčně. V dlouhodobém horizontu.

Jak  víte, před  pár  dny  byl v  Salzburgu  summit  lídrů zemí  Evropské  unie. Který měl řešit  dvě  věci,klíčové  pro  osud  Evropské unie

  • co a jak  dál  s migrací a migranty
  • Brexit, jeho stav a  výsledky  dosavadních jednání

Evropa  momentálně nemá a  nejspíš  ještě  dost dlouho nebude  mít  důležitější agendu  než  jsou právě  tyhle  dvě  kauzy.

A právě na nich si ukážeme,  že  není v podstatě  rozdíl  mezi   Francií  a  Británií  ze září 1938 a týmiž  státy  v září 2018.

Začnu Francií:

„Země, které odmítají rozšíření Frontexu nebo solidaritu, opustí Schengen. Země, které nechtějí silnější Evropu, si už nesáhnou na strukturální fondy,“ prohlásil podle portálu Politico šéf Elysejského paláce během neformálního summitu evropských lídrů v Salcburku, který ve čtvrtek skončil.

Macron na tiskové konferenci poznamenal, že rozpory v EU vytvářejí ty státy, které milují Evropu, jež umožňuje čerpat peníze ze strukturálních fondů a přispívá k prosperitě jejich občanů, ale zároveň odmítají respektovat veškerá dohodnutá pravidla a hlasitě opakují, že nehodlají přijmout ani jednoho migranta.

Zdroj:

Chápu, že  zájmem  Francie  je  dosáhnout  přerozdělování migrantů. Jenže to je zájem Francie. A pochopitelně  všech  dalších  cílových a  tranzitních států.  Nic proti tomu,  na jejich místě  bych chtěl totéž. Je mi to srozumitelné. Pokud se  přerozdělování,  nyní dlouhodobě  schovávané za  slovo solidarita prosadí,  řadě zemí se  okamžitě  a krátkodobě  uleví, což  momentální politická reprezentace  nepochybně  pozitivně  využije  v  nejbližších  volbách. Nicméně  problém neřízené a  masivní migrace  zde zůstane  dál. A neřešený. Jen  jeho katastrofické důsledky  ponesou  další, zatím  nezasažené státy. Macron,  stejně  jako Daladier tenkrát myslí jen do horizontu   příštích   voleb. Aniž  by  si dělal  nějakou hlavu  s příčinou problému a důsledky,  které  přinese  těm  neposlušným jím vnucované chování!

Těch shod  s Mnichovem je  ovšem  více!

Stejně  jako tenkrát je nám  vyhrožováno. Že  když neposlechnem, co chce  Francie a co je  v jejím momentálním zájmu a na své náklady nezačneme  řešit, co si navařila, budeme  vyloučeni ze  společnosti civilizovaných  národů a potrestáni tím, že  zůstaneme  ponecháni  sami sobě! Stejně  jako  v  září  1938! Naštěstí už  nám  nehrozí  válka a  vyhlazení.  Když odmítneme.

Nedá mi  to, abych se  kacířsky  nezeptal  – a nebude nám to  naopak hrozit, když bychom se Macronovi podvolili? Jako tenkrát?  Odpověď  nechám, jako tradičně  na  vás…..

Dnes  nás  chtějí  jen  vyloučit  ze  Schengenu a  sebrat  peníze!  Pod  heslem solidarity!  Dovolím se  zeptat,  jak s námi  byla  Francie  solidární nikoli v Mnichově, ale  po Mnichově??? Který nám vnutila  s tím,  že  garantuje  existenci okleštěného Československa. Za  co ta garance  stála si připomeneme  za půl roku, kdy bude další  fatální jubileum -80 let 15. března!  Ale  ani to nemám na  mysli. Jde o cosi  jiného.

Dnes  je nám  otloukána  o  o hlavu  solidarita  s těmi, co prý  řeší  útěk  bědných  běženců před válečnými útrapami a my, v  zájmu  vlastního pohodlí, sobectví   a ztráty  jakékoli lidskosti a solidarity  – odmítáme….

Rád  bych se Emanuela  Macrona  zeptal, jak byla  Francie  solidární  po Mnichovu  s jinými bědnými  uprchlíky  před  válkou a  terorem. Těch  českých  ze  Sudet bylo řádově  300 000.  Německých a židovských utečenců před  Hitlerem z Reichu  i anšlusnutého Rakouska  mělo  být, podle některých  údajů, tenkrát kolem milionu. Kteří  zůstali na  krku  rozvrácené a  okleštěné II. republice.  Není známo,  že  by  Paříž  projevila nějakou sebemenší solidaritu.  Ačkoli onen  1,3 milionu  velký uprchlický  exodus zavinila  pro nás znamenal daleko větší zátěž,  než  dnešní migrační tsunami pro jakéhokoli člena  EU, bez ohledu na  to, kolik  migrantů nabral….

Zkrátka  a dobře -Francie  si na  solidaritu    vzpomene  vždy  jen tehdy, když  se  to  okamžitě hodí jejím  zájmům. Dodejme  že  na výsost  okamžitým a krátkodobým. Které  se stejně  rychle  změní  jen v další a  ještě větší problém. Od Mnichova  se  zjevně  ve  Francii nic nenaučili a  nic nepochopili. Macron si počíná jako jeho  neslavný a dávno zavržený  předchůdce. Francie  first!  Na  úkor  ostaních!

Neradostné  zjištění, ale  nutí k tomu věnovat  se Velké  Británii a  Tereze  Mayové a přezkoumat  jejich postoje.

Británie  je  v Česku chápána jako  vzor  a pýcha  demokracie.  A prototyp  demokratického chování. Kdykoli a za  všech okolností. Nedostižní vzor. Alespoň tak  je  nám podáván.

Co si o Britech mysleli  obyvatelé Československa, právě před  80- roky  je  zcela  zřejmé.  Ovšem chování  Britů před  Mnichovem a  během  Mnichova a po něm, až  do vypuknutí  II.ww buď  není, pro jistotu,  komentováno  vůbec nebo jen jako  osobní selhání  jediného  člověka,  který tak nějak shodou  nešťastných okolností a  nepřízní osudu, byl  v daném okamžiku  britským premierem – totiž  Neville  Chamberleina.Ostatní Britové to určitě viděli jinak…

Nic není  vzdálenějšího pravdě! Když byl  Mnichov upečen a dokonán, vrátil se  Chamberlein  triumfálně  do Británie a byl vítán jako hrdina za  davových ovací!

Z tehdejšího  vládního kabinetu  rezignoval jediný  jeho člen. Nikoli  Winston Churchill, jak byste  asi vypálili, ten tehdy  myslím ani členem vlády  nebyl, nýbrž  někdo, na  jehož jméno napadal prach do té míry,  že ho nikdo nezná – tehdejší ministr námořnictva Duff Cooper.

Všichni ostatní  nadšeně  souhlasili! Podle jeho osobních  pamětí téměř všichni ministři na zasedání vlády 12. září kategoricky vylučovali, že by se Británie měla a mohla zapojit do válečného konfliktu, vypukne-li kvůli českému pohraničí.

A  propos  -Churchill,  který  Mnichov  po jeho podpisu odsoudil, ještě  na jaře, při  první československé mobilizaci  patřil mezi umírněné usmiřovače   podle  Coopera…

Jenž kritické  dny před Mnichovem popisuje takto:

Příští den mluvil Chamberlain v Dolní sněmovně. V jednu chvíli mu vedle sedící ministr financí Simon předal na papírku vzkaz. „Musím sněmovně ještě něco sdělit,“ reagoval poté premiér po dramatické pauze. „Právě jsem byl informován, že mě pan Hitler zve, abych se s ním zítra sešel v Mnichově. Pozval také pana Mussoliniho a pana Daladiera.“

„Byla to pozoruhodná scéna, všichni vládní příznivci povstali a jásali.A poté, co tomu požehnal i předák opozice Attlee, všichni opět povstali a tleskali. Opozice byla nucena se přidat, ačkoli to vypadalo trochu hloupě.“

Takže nejen vládní poslanci, nýbrž  i labouristická opozice. Tohle  byla  tehdejší Británie!

A  když byla  ta  obludnost dokonána, pak navečer 30. září se Duff Cooper pracně dostával přes davy jásajících lidí do Downing Street 10, kde se konalo zasedání vlády po návratu Chamberlaina z Mnichova. Po schůzi nabídl premiérovi svou rezignaci…

Promiňte  mi, že  jsem vás neušetřil  historické exkurze, jakkoli krátké  i když  jsem se zařekl, že  historické technikálie v  souvislosti s tímhle  článkem, pominu. Nicméně bylo to nutné. Abych  mohl  vytvořit  tu paralelu mezi  tehdejší a  současnou  britskou politikou.

Britové  jednali jen  podle  hesla  Británie  first!  Důležitý a rozhodující  byl jen její/jejich bezprostřední, okamžitý a  jak historie  ukázala, vysloveně  špatný zájem!

Čímž  pádem můžeme  přejít  k britské politice  dneška. Než tak učiním, vrátím se na  skok k Macronovi a jeho  heslu, kterým školil země  Viszegradu

„Země, které nechtějí silnější Frontex či více solidarity, opustí schengen, země, jež nechtějí silnější Evropu, opustí strukturální fondy,“

Země, které nechtějí solidaritu opustí..no nejlépe  hned   Unii a  rozhodně nedostanou peníze! Takhle  to čtu já, když vynechám zbytečný  balast.

Je  zajímavé, že pro Brity  to nikdy  neplatilo a  neplatí.Po dobu  jejich členství v  EU  a  v podstatě  ani nyní,  když  probíhají rozvodová  jednání!

O britské výjimce už na Kose bylo pojednáno několikrát, takže  víte, že  království platilo do společné pokladny  jen  část toho,  co podle  regulí platit  mělo. Mimo to Britové si , spolu s  Dánskem  vyjednali už  kdysi dávno  ještě jednu zajímavou extrapozici – nejsou  vázaní rozhodnutími orgánů EU  ohledně  migrace  osob z nečlenských zemí unie. Tohle  zůstalo v  jejich výhradní národní kompetenci.

Mají i třetí  extrabuřt. Vzpomínáte  si  na hromadné nájezdy  českých Romů  na britský  sociální systém, kdy  se na  ostrovy  začaly  houfně  vystěhovávat  celé  jejich klany?  Tehdy  si  Britové  vynutili,  že  budou mít své  imigrační úředníky  přímo na  Ruzyni a dokonce  s právem  nepustit  do letadla  nikoho, kdo se jim nebude zdát, bez ohledu na  to zda má  či nemá platnou letenku. Došlo vlastně k posunutí imigrační kontroly z území Velké Británie na letiště v Praze!!!
Pobuřuje  vás  to?  Věřím, že  ano. Stejně  jako mne už  tehdy.  Nechápal jsem, jak něco takového, takovéhle  neuvěřitelné pošlapání  svrchovanosti  České  republiky,  mohla  vláda dopustit a neuvěřitelně  mne  to štvalo.  Je to už nějaký ten pátek, takže  už  sotva  tušíte, která česká  vláda Britům  takhle trpně  a nanejvýš  servilně  ustoupila. Inu, bylo to v  roce 2001. Ve  Strakovce  seděl MILOŠ  ZEMAN!!!  Nebudu se ptát, co na  to  jeho zdejší  fanklub.  Tenhle  článek není  o něm. Už proto ne, že  stejná privilegia  si  Britové  vynutili   i ve  Francii a pokud je  mi známo, mají  své imigrační úředníky  dodnes  například  před  vstupem do Eurotunelu!!! Pořád.

Jak to  že  Macron kaceruje  země  Viszegradu pro nedostatečnou solidaritu a  trpěl a trpí  Britům jejich extravagance? Které  jsou  výrazem absolutní britské  nesolidarity a pro mne i nesolidnsoti v  rámci  EU.

Ale  nad  tímhle bych mávl rukou a  nechal to bez povšimnutí a nejspíš  ani  neklepal tenhle  text. Kdyby  nedošlo k Brexitu a neprobíhala  horečná  jednání  nad  jeho  formou.

X krát jsem  upozorňoval  ve  svých  článcích na Kose  i  komentářích na Slobodném vysielači,  že  Brexit  není  žádnou vzpourou  hrdého, nepokořitelného Brita vůči diktátorství  Bruselu,  nýbrž  výrazem tradičního britského sobectví v kombinaci s krátkozrakým politikařením  tamních  politických šíbrů, podepřených  obrovskou  demagogickou a převážně  vylhanou kampaní.  Že  to, co nejvíce  fandům opuštění  EU na  ostrovech vadilo nebyl  Brusel a jeho úředníci, ani příliv  migrantů z Pakistánu nebo arabských zemí,  nýbrž  Češi, Slováci, Poláci,  tedy občané spojeneckých a vysloveně  přátelsky  Británii  naladěných států. Se  stejnou kulturní tradicí a  ve značné míře  s nadprůměrným vzděláním, které platily, ke  své škodě, jejich původní státy, ale  využívala  Velká Británie.  Vím že  jsem tehdy byl příslovečným  vrhačem hrachu na  zeď  a nejspíš  jím  jsem i dnes.     Nicméně  britský přístup  k jednání o Brexitu, od  samého začátku,  je podle  „nejlepších tradic“ britské politiky  velké koloniální  éry  – my  chceme  všechny  výhody  a  nepřijmeme  nic , co by  pro nás  bylo nějak negativní.

Mayová se chová  jako Chamberlein v  Mnichově! Ten si také myslel, že  Británie  je  velmoc a  jako taková nemusí hledět napravo nalevo, nýbrž  jen na  svoje  zájmy  a  co nejlepší  vyhlídky  toryů a jeho osobně  v nejbližších volbách.

Platí a má platit  pouze  to, co se zamlouvá  britským elitám…

Zájmy kohokoliv  jiného neznamenají  nic a  je li potřebné musí  všichni a  zejména  ti malí přinést oběti ve prospěch  Spojeného království. tohle  platí minimálně  už půl tisíciletí a jde o základní  genom  jejich DNA.

Takhle  přistoupili  k jednání  o Brexitu. Takhle se  chovali  ohledně  údajných zbraní HN v Iráku, či  Asadových údajných plynových  útoků a především pokud  jde  o případ  Skripal a poměr  k  Rusku.  A Macron a  nejen  Macron, nýbrž  všichni evropští  papaláš, včetně  těch  našich.  My  zkrátka  MUSÍME  svým spojencům, zejména  těm britským   věřit!!! Což  jsme   a víme  s jakým „úspěchem“ praktikovali celou první republiku. Víme, s  jakými konci. A  dnes  je to stejné!  Opět  věříme všemu,  co z Downing Street  vypadne. Ale  jsme  solidární. Se  zemí , která  Brexitem sama odmítla jakoukoli , sebemenší solidaritu. A  Brexit si zdůvodnila  tím, že Češi, Slováci  k nim nemají lézt!

Mnoho krát na Kose bylo konstatováno,  že  ohledně  Brexitu Britové   sami nevědí co chtějí. Hlasovali o něčem, na  co neměli žádný plán.  Jediné, na  čem se shodnou  je  ono maximum výhod, což představuje  narychlo splácaný, takzvaný plán z Chequers. A  když je  nedostanou  pak přicházejí komentáře  typu:

Mayová konstatovala , že odmítnutí jejího plánu v takto pozdní fázi vyjednávání ze strany unijních lídrů „je neakceptovatelné“. 

a dodala

„Po celou dobu jsem se chovala k EU s respektem. Velká Británie očekává to samé, záleží na tom dobré vztahy po konci vyjednávání,“ vzkázala do Bruselu.

Stejně jako  Chamberlein není v  tomto svém postoji Mayová vůbec  osamocena. Stejně se vyjadřují i další  členové její vlády. Například  nový ministr  zahraničí Jeremy  Hunt.

„Pokud je postoj EU takový, že bude ke každému návrhu Spojeného království jen říkat ‚ne‘ a my nakonec kapitulujeme, skončíme buď jako Norsko, nebo v EU zůstaneme, tak v takovém případě se v hodnocení britského lidu hluboce zmýlili,“

Narážkou na Norsko připomněl model vztahů mezi Oslem a Bruselem, kdy skandinávské království sice není členem EU, je ale s blokem těsně svázáno a podílí se na jeho jednotném trhu. Ačkoli musí Norsko dodržovat unijní pravidla, rozhodnutí přijímaná v Bruselu nemůže přímo ovlivňovat.

Zkrátka Britové se chovají  jako  manžel, který  bouchá do stolu a rozvádí se, ale má za  to, že po rozvodu, který  sám svým  hloupým a  drzým chováním  zavinil, bude dál ovšem v rodině  rozhodovat,  bydlet v  baráku  manželky, která mu dál   má poskytovat veškerý  servis  – tedy  vařit, prát , uklízet, čistit  boty, dbát na to, aby  měl v ledničce vždycky  dost piva, aby  měl co pít až večer v obýváku  zabere pro sebe  televizi, ale zásadně  bez toho, aby  přispíval na  chod domácnosti jak finančně, tak nějakým podílem na  domácích povinnostech. A ještě požaduje, aby  k tomu  manželka  zbytek rodiny  měli respekt a  nadšeně  s tím souhlasili!!!

Když to všechno sečtu, nemohu  jinak než konstatovat, že  Británie, její politika  i vzorce chování se od  Mnichova nijak nezměnily. A  totéž platí pro Francii.

Proto to dnes  bylo 3x M -Mnichov, Macron, Mayová!

Je mi  líto…  Ale na  rozdíl  českých politikářů já  odmítám  slepě  věřit  komukoli.  Jsem z branže, kde prvním zákonem je opatrnost a   zakázáno vystavovat bianco šeky, což je  nejhorším proviněním.  A hodlám u toho zůstat. Zejména   v případě  těch, co už jednou mimořádně těžce  zklamali a  co se dnes  mocí mermo dožadují  solidarity, aniž by  sami kdy nějakou prokázali. Když nám šlo doslova a  do písmene o krk! Protože  Thomas  Mann to tenkrát  formuloval přesně

Dějiny jsou to, co se událo a co se stále znovu děje.

Francie a  Anglie  mluví o  nutnosti solidarity, spolupráce, slušnosti, vstřícnosti. V mé jednoduché češtině  zní překlad sobectví, licoměrnost, pokrytectví!

Vlastně  nyní mne  napadá, že  ještě trefnější než Mann byl před ním Arthur Schopenhauer

Soudobé dějiny jsou infikovány lží jako děvka syfilidou

 

Příspěvek byl publikován v rubrice Hodina vlka se štítky , , , , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.